Představení účastníků MS - Argentina

Jako posledního účastníka skupiny F se podíváme na adepta nejen na postup z ní, ale také na vítězství celého šampionátu, slavnou Argentinu. Jako vždy i tentokrát půjde pod vedením Alejandra Sabelly o kádr nabitý hvězdami, do kterého se vůbec nevešli hráči jako Tévez, Banega či Pastore. Argentinská pouť za vytouženým prvenstvím začíná utkáním s Bosnou...

Historie

Argentina je neodmyslitelnou součástí mapy fotbalového světa. Ovšem její výsledky na světových šampionátech jsou jako na houpačce. V roce 1930, na historicky prvním MS, dokráčeli fotbalisté této země až do finále, kde podlehli domácí Uruguaji. O 4 roky později, v Itálii, Argentina dopadla mnohem hůře a musela se spokojit s devátou příčkou.

Další roky byly ve znamení nezájmu AFA, tamního fotbalového svazu, a tří mistrovství se Argentinci vůbec nezúčastnili. Až v roce 1958 se dostali do závěrečné fáze, ale stejně tak jako o 4 roky později vypadli již ve skupině. MS 1966 naznačilo možnost návratu k úspěchu zpřed najednou dlouhých 36 let. Čtvrtfinále a celkově 5. místo však zastínily jiné události, spojené se skandálním chováním fotbalistů v souboji o postup mezi poslední čtyři týmy.

Právě zde, ve Wembley 23. července 1966, začala nevraživost přerůstající v nenávist mezi Anglií a Argentinou. Tedy zdaleka ne až při válečném konfliktu o Falklandské či Malvínské ostrovy o 16 let později. Německý rozhodčí Kreitlein tehdy zápas prostě a jednoduše nezvládl. Bál se konfliktu a sám ho způsobil. Pískal všechno, snad i náznaky kontaktu dvou hráčů. Ti nevěděli co hrát a znervózněli právě tak jako jejich sudí. Vše začalo tím, že v 35. minutě Kreitlein vyloučil Rattina. Ten nechtěl opustit hřiště a s rozhodčím po dlouhé minuty diskutoval. Společnou řeč nenašli, jeden mluvil pouze německy, ten druhý zase španělsky. Debatovali rovněž funkcionáři, trenéři a hráči, Rattin si demonstrativně sedl na trávník. Utkání pokračovalo, ale bylo po fotbale. Pokud tedy v tomto případě vůbec někdy začal. Trenér Anglie, sir Alf Ramsey, měl štístko v rukávu, a to Hursta. Náhradník, jenž naskočil za v té době nejlepšího střelce anglické ligy Greavese, dal v 75. minutě postupový gól.

Zápas měl ještě dohru, FIFA pod vedením předsedy sira Stanleyho Rouse, samozřejmě také Angličana, vynesla tvrdé tresty. Trenér sir Alf Ramsey označil Argentince za zvířata a tato skandální urážka se řešila na diplomatické úrovni. V Buenos Aires za vytrvalého deště čekalo na fotbalisty více než 20 tisíc příznivců, kteří své miláčky oslavovali jako mistry světa a národní hrdiny. Celý den skončil triumfální cestou a přijetím v prezidentském paláci.

Na MS 1970 Argentina nepostoupila, o 4 roky později skončila osmá. Na domácím šampionátu, v roce 1978 se konečně dočkala. Stala se mistrem světa.

Po druhém místě ve skupině se ve druhé fázi argentinská reprezentace utkala s Polskem a porazila ho 2:0. Později remizovala s Brazílií bez branek a před posledním kolem byla druhá o gól právě za Brazilci. Ti skončili svůj poslední zápas v 18:30, kdy porazili Polsko 3:1. Argentina již věděla, že musí porazit Peru minimálně 4:0. Zápas začal v 19:15 a drtivá výhra 6:0 znamenala postup do finále. Zuby skřípějící Brazílie tak získává jen bronz po vítězství nad Itálii, zatímco Argentina slaví, v prodloužení poráží Nizozemsko 3:1 a stává se poprvé ve své historii mistrem světa.

Krokem zpět je následující šampionát. Argentina sice postupuje ze skupiny, ale ve druhé fázi jí Itálie a Brazílie nedají šanci a s 11. místem posílají Albiceleste domů. O čtyři roky později Argentinci vše napravují. Postup ze skupiny, osmifinálové vítězství nad Uruguayí 1:0 a památné čtvrtfinále. Odveta za Wembley, za Malvíny. Maradona dává gól rukou "Boží", pak přidává neméně legendární nekonečné sólo a nezapomenutelnou branku, Argentina vyhrává nad Anglii 2:1 a je v semifinále.

Tam bez problémů překoná překážku v podobě Belgie, znovu po dvou trefách Maradony. Vše uzavírá nádherné finále na Stadionu Azteka a jeho 114 tisíc diváků. Obránce Brown a útočník Valdano posílají svůj tým do dvoubrankového vedení, Rummenige a Vőller během 8 minut a 8 minut před koncem vyrovnávají. A aby těch osmiček nebylo málo, tak v 88. minutě střílí mistrovský gól Burruchaga!

S odřenýma ušima a ze třetího místa postupuje Argentina ze skupiny na posledním medailovém mistrovství. V Itálii 1990 končí zlatá éra fotbalu této země. V 2. kole gól Canigii v 81. minutě vyřazuje ze hry Brazílii, ve čtvrtfinále až na penalty překonává po bezbrankové nudě Jugoslávii. Také semifinálový souboj s Itálií končí remizou, tentokráte 1:1. Další penaltový souboj vyzněl 4:3 a hrdinou se stal brankář Goycoechea, který chytil poslední dva pokutové kopy. Ve finále Argentinci prohráli s Německem, když jediný gól dne dal v 85. minutě Brehme a oslabená Argentina, která dohrávala v devíti, již nedokázala zareagovat.

Dalších pět šampionátů Argentina odehrála, nic moc navíc tomu nepřidala. Postupně vypadla v osmifinále, čtvrtfinále, ve skupině a znovu dvakrát za sebou ve čtvrtfinále... Letos v Brazílii se znovu čeká jiná písnička a rázné zatlačení poslední dvacetiletky do nejzazšího koutu argentinské historie. Povede se jí to už na šestý pokus?

Kvalifikace

Dostat se do Brazílie měla pro Argentince být hračka. Nejsilnější konkurent se kvalifikace jako pořadatel nezúčastnil, a tak byla Albiceleste přisouzena role nezpochybnitelného favorita. Té nakonec dostáli, byť ne tak suverénně, jak by jejich kvality na papíře napovídaly.

Po pohodové výhře na úvod s Peru přišel nečekaný šok v podobě těsné prohry ve Venezuele. Následná domácí remíza s Bolívií ještě prohloubila nejistotu, jestli je kouč Sabella tím pravým, ovšem od té chvíle již Argentinci zabrali. Šest výher, které proložila pouze jedna remíza, katapultovaly favorita zóny CONMEBOL na první místo, které si již do konce kvalifikace nenechali vyfouknout navzdory úspěšnému tažení Kolumbijců. Téměř o třetinu z pětatřiceti nastřílených branek se postaral jistý Lionel Messi, jenž tak ukázal, že v národním dresu konečně nachází tytéž kvality, jakými se dlouhá léta prezentuje v barcelonském dresu.

Na koho se zaměřit: Ángel Di María

Kapitánem, nejlepším střelcem a hlavní hvězdou v jednom sice může být Lionel Messi, ovšem titul hráče s největší fazonou a nejviditelnějším herním pokrokem od MS v Jižní Africe patří bezesporu Ángelu Di Maríovi.

Když jej na hřišti vidíte běžet, vytane vám dříve nebo později na mysl otázka, kde v sobě vůbec bere takovou energii. Se stejným zaujetím se potýkali již Di Maríovi rodiče, jejichž tříletý syn ničil závratně rychle vše, co se mu jen připletlo do cesty. Doktorský recepis zněl jasně - ať zkusí hrát fotbal. Od té chvíle už úpěl pod nepřebernou aktivitou svého majitele jen a jen malý míč.

Podobně jako Messi ani Di María neměl své fotbalové začátky jednoduché. V rodném Rosáriu sice jeho chudá rodina ze čtvrti La Ceramica měla sotva na obživu, ovšem na kopačky se malému Ángelovi naštěstí složit dokázala.

Di Maríova matka Diana jej na tréninky vozila do sousedství na kole. Když míjeli městský stadion, říkávala mu "jednou tady budeš hrát." Jeho otec Miguel, jenž se pyšnil podobnými přednostmi jako syn, se sám málem prosadil na prvoligové úrovni, kdyby jen nebylo vážného zranění kolene. Místo prohánění se za míčem tak následných šestnáct let strávil ve skladišti uhlí, netřeba dodávat o kolik horší podmínky šlo. Mladý Ángel mu již odmalička pomáhal, v patnácti se staral o objednávky i o balení uhlí do pytlů.

V sedmnácti pak "Fideo", v překladu Nudle, dosáhl na svůj sen a dočkal se debutu na Rosario Central. Když se dva roky nato ozvala lisabonská Benfica, dal si Ángel k srdci otcovu radu, že "vlak tudy projíždí jen jednou." Za podporu napříč těžkými časy se mu i celému zbytku rodiny odvděčil koupí domu a finančním zabezpečením, aby Miguel již s tvrdou prací nemusel pokračovat. Stejně blízký vztah má Di María i se svými šesti přáteli z dětství. V osmnácti letech si tehdy všichni nechali udělat stejné tetování (můžete jej zahlédnout na Di Maríově levém předloktí), aby se bez ohledu na dálku, která je od sebe dělí, cítili stále ve své blízkosti.

Netrvalo dlouho a vycházející hvězda argentinského fotbalu se prosadila i v reprezentaci. Nejprve přišlo vítězství na světovém šampionátu hráčů do dvaceti let v Kanadě, kde ve finále Argentinci s Di Maríou v sestavě přehráli Českou republiku, přestože po brance Martina Fenina po hodině hry prohrávali. Zlato z Olympijských her v Pekingu byl dalším z Di Maríových časných úspěchů, jeho gól ve finále se dokonce ukázal být tím vítězným. V roce 2009 si pak připsal svůj první zásah i v dresu A týmu. "Bude jedním z nejlepších na světě, vychutnávám si každý pohled na jeho hru," rozplýval se legendární Diego Maradona, jenž tehdy argentinskou reprezentaci vedl.

Na minulém MS však Di María se svými výkony spokojen nebyl. "Musím se naučit bránit, nedařilo se mi zvyknout si na pozici, která pro mě byla novou. Nehrál jsem ani trochu dobře, jsem se sebou hrubě nespokojený," spílal si pracovitý záložník, přestože vypadnutí Argentiny již ve čtvrtfinále rozhodně nebyla jeho chyba. Možná ale toto nepovedené mistrovství zafungovalo alespoň v tom ohledu, že na sobě Di María opravdu ještě více zapracoval.

Katalyzátorem výkonů ortodoxního leváka - "Než centr pravačkou je mi bližší i rabona" - se stal přestup z Benfiky do Realu Madrid. Jak je dobře známo, José Mourinho zbožňuje rychlé výbušné dříče a Di María pod jeho vedením navzdory skeptickým názorům fanoušků brzy exceloval v základní sestavě. Ovšem s odchodem Mourinha do londýnské Chelsea se Di Maríova role v Realu stala nejistou. Nepomohl tomu ani sám obscénním gestem, když byl na počátku tohoto kalendářního roku vystřídán za rekordní letní posilu Garetha Balea.

Ovšem i Carlo Ancelotti nakonec pro Di Maríu našel tu pravou roli, v níž se jeho píle a takřka nevyčerpatelný fyzický fond beze zbytku našly. Ve středu zálohy, stejně jako nyní v argentinské reprezentaci, doplňoval Di María ráznými průniky již tak našlapanou ofenzivu Realu, a zároveň si stíhal i plnit defenzivní povinnosti.

Hráč, který sní o završení hráčské kariéry zpět na Rosario Central, jede na mistrovství v nejlepších letech a nejlepší formě svého života. Koneckonců jednou dokonce během kvalifikace navlékl i kapitánskou pásku. Ano, pozornost se bude soustředit na Messiho, ovšem Ángel Di María bude v cestě za vysněným titulem z Maracaná pro Alejandra Sabellu bez přehánění stejně tak klíčovým hráčem.

Trenér: Alejandro Sabella

Devětapadesátiletý Alejandro Mario Igalo Gerardo Sabella prožil na Argentince své doby mimořádně pestrou hráčskou kariéru, na kterou navázal jako trenér poněkud nezvyklým způsobem, který jej v posledních třech letech vynesl až ke kormidlu argentinské reprezentace.

Vše ale hezky popořádku. Jako odchovanec River Plate se Sabella snažil prorazit z pozice ofenzivního záložníka právě ve slavném argentinském velkoklubu. V cestě za prosazením mu však dlouhá léta stála klubová legenda Norberto Alonso, některými označován za nejlepší AM, jaké argentinský fotbal kdy poznal. Alespoň na rok po Alonsově přestupu do Marseille se Sabellovi podařilo protlačit do základní sestavy, kde se velkou měrou podílel na titulu River Plate v ligovém předchůdci Campeonato Metropolitano. Po brzkém návratu Alonsa však znovu zůstal přikován k lavičce náhradníků.

Příležitost pravidelného nastupování, aniž by musel změnit klubové barvy ve vlastní zemi, dostal Sabella poměrně nečekanou - z Anglie. Zájem totiž projevil Sheffield United, který podle kuloárních informací nejprve cílil na jistého mladíčka se jménem Diego Maradona, ovšem kvůli výši možné přestupové částky nakonec Blades sáhli po dvaadvacetiletém Sabellovi. Ten si v červenobílém pruhovaném dresu odkroutil dvě povedené sezony, v nichž si v 78 zápasech připsal osm vstřelených branek a zapsal se navždy do paměti fanoušků Blades, kteří v tehdejší době na podobné persony z jižní Ameriky nebyli zdaleka tak zvyklí, jak je tomu dnes.

Během následného nevýrazného angažmá v Leedsu vyhlížel Sabella cestu zpátky domů. Vysvobození přišlo po roce z Estudiantes de la Plata, kde si "Pachorra" (lenochoda), jak se Sabellovi kvůli chybějící výbušnosti na hřišti přezdívalo, vyhlédl trenér Carlos Bilardo. Pod jeho taktovkou si Sabella připsal do kariérního životopisu nejen dva ligové tituly, ale také nakouknutí do reprezentace. Když se totiž v roce 1983 Bilardo stal šéfem Albiceleste, nominoval k několika přátelským zápasům a Copa Américe z téhož roku i svého chráněnce z klubové úrovně.

Závěrečné roky svého již tak pestrého účinkování na zelených pažitech strávil Alejandro Sabella v brazilském Gremiu a mexickém Irapuatu, kde v létě 1989 ukončil aktivní hráčskou kariéru. Pět let nato se již pustil do trenéřiny, ovšem pouze v roli vedlejší. Sabella totiž spojil své síly se slavným obráncem-kanonýrem Danielem Passarellou. Jako Passarellův asistent se mohl zaučit mimo jiné právě u argentinské reprezentace, v italské Parmě, uruguayském národním týmu, mexickém Monterrey či věhlasném Corinthians v Brazílii. Ještě v roce 2006 si toto nerozlučné duo střihlo společné působení v River Plate, které dovedli ke třetímu místu v probíhající Apertuře.

Až v roce 2009, tedy dvacet let od doby, kdy pověsil kopačky na hřebík, si Alejandro Sabella troufnul na své první samostatné angažmá. Patnáctého března se stal hlavním koučem klubu, v němž strávil nejdelší úsek své hráčské kariéry, tedy Estudiantes. Úspěch se dostavil takřka okamžitý - ještě téhož roku se laplatští chopili trofeje za výhru Copa Libertadores. Na Mistrovství světa klubů se pak ukázala i skvělá taktická připravenost celků pod Sabellovým vedením, kdy Estudiantes zastavila až ve finále favorizovaná Barcelona, a to ještě po prodloužení! Rok nato přišel triumf i v domácí Apertuře a všechno se zdálo býti růžové. V únoru 2011 však populární trenér překvapivě oznámil rezignaci. Jednou z mnoha teorií, proč tak učinil, měly být neshody s klubovým vedením, které odmítalo vstoupit na hráčský trh a přivést Sabellovi nového útočníka.

Následná reakce fanoušků i hráčů samotných byla ohromující. Natolik ohromující, že Sabella dokonce musel svou rezignaci nakrátko odvolat, ovšem po dalších jednáních hned o den později svůj úmysl skončit definitivně potvrdil. Aby unikl ze spárů spekulujících médií, měl Sabella namířeno do Spojených arabských emirátů na lavičku celku Al Džazíra. V té době však po neúspěšném představení na Copa América skončil na postu trenéra argentinské reprezentace Sergio Batista, AFA nezaváhala a Sabella logicky této nabídce nemohl odolat.

Přednosti

Jedním z prvních Sabellových kroků v nové funkci bylo jmenování Lionela Messiho kapitánem. Toto rozhodnutí se záhy ukázalo být tím správným, Messi si vzal pásku k srdci, cítil větší zodpovědnost za reprezentační výsledky a v kvalifikaci šel s deseti vstřelenými brankami příkladem. Problém s distribucí míčů ze zálohy, které chybí ekvivalent barcelonských Xaviho s Iniestou, nahradil Sabella rychlostí a přímočarostí. Spíše než v Barceloně si tak Messi musí v reprezentaci připadat jako v Realu Madrid. Uvidíme, co si na nás devětapadesátiletý Pachorra přichystá v Brazílii, rozhodně však lze (při vší úctě k Diegu Maradonovi) konstatovat, že Argentina má na své lavičce opravdového trenéra.

Taktická propracovanost, jíž se pod Sabellovou taktikou pyšnili Estudiantes, nyní ovládají v rozestavení 4-3-3 i Albiceleste, a jejich dlouholetá největší slabina, tedy chabá defenziva, by měla být konečně minulostí. K tomu přispívají hlavně Javier Mascherano s Fernandem Gagem, kteří v národním dresu oproti svým klubovým barvám výkonnostně rostou aspoň o dvě patra a měli by poskytnout dostatečnou základnu pro všechny choutky, které jen argentinskou ofenzivu popadnou.

Netřeba sáhodlouze popisovat, jaký dělostřelecký arzenál má Alejandro Sabella na brazilském šampionátu k dispozici. Už jen spekulace, zda má na zisk zlaté kopačky pro nejlepšího střelce MS větší šance Messi, Agüero nebo třeba Higuaín hovoří za vše. K tomu si přidejte agilního Lavezziho, extravagantního Palacia či nejlepšího hráče letošního finále Ligy mistrů Ángela di Maríu, a máte takový ofenzivní koktejl, z nějž se musí dělat zle každé soupeřově obraně.

Slabiny

I když díky Sabellově práci získal argentinský tým svou tvář a jeví se daleko kompaktněji, než jak tomu bylo před čtyřmi lety pod taktovkou Diega Maradony, stále visí otazníky nad pevností bělomodré defenzivy. Brankář Romero je sice neoddiskutovatelnou jedničkou, která odchytala celou kvalifikaci, ovšem v knížecím Monaku se sotva podíval na hřiště, jak byla sezona dlouhá. Stoperská dvojice Garay - Fernández je nesehraná a zvláště u Fernándeze panují obavy, zda jeho omezená pohyblivost nepřijde Albiceleste v pozdější fázi šampionátu draho. Pro mladého levého beka Marcose Roja navíc půjde o první velký turnaj v kariéře.

Předpokládaná sestava:

Romero - Zabaleta, Garay, Fernández, Rojo - Gago, Mascherano, Di María - Higuaín (Lavezzi), Messi, Agüero.