Představení účastníků MS - Francie

Francouzi mají co napravovat, jejich poslední účast na mistrovství světa skončila nevídanou ostudou a i letos jsou fanoušci ve svých očekáváních spíše opatrní. Didier Deschamps má přitom k dispozici jeden z nejkvalitnějších týmů na turnaji..

Historie

Statistika říká, že Francie v roce 2014 zazáří - od přelomu tisíciletí totiž ekipa v modrých dresech pravidelně střídá skvělý šampionát s hrůzostrašným. Po velkolepé domácí výhře v roce 1998 následoval výbuch v Japonsku a Jižní Korei, po nečekaném stříbru z Německa 2006 přišla ostuda v Jihoafrické republice. Příznivý los brazilského turnaje jako by sám od sebe popostrkoval Deschampsovy koně do role spolufavoritů.

Většina fanoušků vnímá současnou Francii jako kvalitní a nebezpečný tým, který může překvapit, mezi největší kandidáty na zlato však nepatří. To je historicky poměrně akurátní pohled. Les Bleus založili svoji fotbalovou asociaci už v roce 1904 a hned na prvním MS v Uruguayi (1930) byli jedním ze čtyř evropských celků. V předválečném období nechyběli Francouzi na Mundialu ani jednou, na velký úspěch si však měli ještě počkat.

První zlatá generace se v zemi zrodila v 50. letech, v době, kdy klubové scéně vládlo Stade de Reims. Je symbolické, že tým, který skončil třetí na MS 1958 ve Švédsku a připsal si tak svou historicky první medaili, vedli za úspěchem Raymond Kopa a Just Fontaine - první jmenovaný byl etnickým Polákem, zatímco Fontaine, se 13 brankami držitel rekordu pro nejlepšího střelce během jediného šampionátu, se narodil v Maroku. Pro reprezentaci, která jako první v Evropě dala šanci černému hráči (byl jím Raoul Diagne, slavný bek původem ze Senegalu), byla etnická různorodost vždy stěžejním prvkem.

Po švédském úspěchu přišlo více než dvě dekády trvající období sucha. Až příchod trenéra Michela Hídalga na konci 70. let zažehl novou úspěšnou éru, která bude navždy spojena se jménem Michela Platiniho. Světový šampionát v roce 1982 vstoupil do francouzských dějin spíše díky kriminálnímu zákroku německého gólmana Haralda Schumachera na Patricka Battistona; Němci nakonec semifinále vyhráli a na Les Bleus tak zbyla pouze čtvrtá příčka. Tým kolem "magického čtverce" (Platini, Jean Tigana, Alain Giresse a Bernard Genghini) si však vše vynahradil o dva roky později na domácím Euru, kde si připsal své premiérové mezinárodní zlato. Na světových kolbištích se Platiniho generace rozloučila třetím místem z MS 1986 v Mexiku.

V první polovině 90. let se Francouzi opět odmlčeli, jejich návrat mezi světovou elitu však byl o to drtivější - po Kopovi s Platinim totiž přišel další velký lídr, Zinedine Zidane, a tento příběh už dobře známe. Málo týmů v dějinách fotbalu rozsévalo mezi fanoušky takovou radost, jako ten francouzský z roku 1998. Třetí zlatá éra trvala pouze dva roky, do historie se však zapsala nesmazatelným písmem. Deschampsův tým je od té doby prvním, který má potenciál se slavným časům alespoň přiblížit.

Kvalifikace

Kvalifikační skupina I měla od začátku naprosto jasný scénář: Favoritem na postup bylo Španělsko, Francie měla uzmout druhou příčku (a třeba svého jižního souseda i trochu potrápit), Finsko, Gruzie a Bělorusko zůstaly bez šance. K žádnému překvapení nakonec skutečně nedošlo, svěřenci Didiera Deschampse si barážovou pozici bez problémů pohlídali. Kromě dvouzápasu se Španělskem (cennou venkovní remízu 1:1 smazala nešťastná domácí prohra 0:1) ztratili už pouze v Gruzii, která se probetonovala k výsledku 0:0. Z osmi utkání získali Les Bleus 17 bodů, o 8 více než třetí Finsko.

Skutečná zkouška jejich schopností tak přišla až v baráži - a bylo to pořádné peklo. Los jim za soupeře určil Ukrajinu, talentovaný a obětavý tým, který navíc začínal na domácím hřišti. Kdo ví, co by se v zemi dělo, kdyby Francouzi nakonec nepostoupili; rozhodně k tomu neměli daleko. Před téměř 70 tisíci diváků v Kyjevě sice udrželi bezbrankový první poločas, góly Zozulji s Jarmolenkem po změně stran však postavily Deschampse do nezáviděníhodné pozice.

Prošedivělému kouči bývalo v Marseille místy vytýkáno, že je příliš měkký a nedokáže se popasovat s nepříznivými okolnostmi; odvetný zápas v Paříži však tyto zvěsti dokonale vyvrátil. Od první minuty hráli Les Bleus jako tým, který si neúspěch ani v nejmenším nepřipouští, Ukrajinu naprosto převálcovali a už v prvním poločase díky trefám Sakha s Benzemou smazali kyjevské manko. Mamadou Sakho následně v 72. minutě pojistil výhru 3:0.

Na koho se zaměřit: Blaise Matuidi (PSG)

Řada lidí stále považuje Matuidiho za sice kvalitního, ale přece jen poněkud stereotypního "bourače" středu zálohy. Je sice pravda, že odchovanec Saint-Étienne patří k fyzicky nejsilnějším fotbalistům na světě a projít přes něj se občas jeví jako zhola nemožné, od jeho přestupu do Paříže se však ukazuje, že toho umí mnohem víc - jen málo hráčů si může dovolit několikrát za zápas naběhnout do druhé vlny na kraj soupeřova vápna a přitom se stále bez problémů stíhat vracet na své místo před stopery. Matuidi je extrémně univerzálním hráčem, umí hrát defenzivního, středního i ofenzivního záložníka, stahuje se dokonce i ke stranám hřiště a celkově působí dojmem, že celý střed pole je zkrátka jeho. Pokud je ve formě, neexistuje síla, která by ho zkrotila.

I přes obrovský hype kolem talentovaného Pogby zůstává sedmadvacetiletý suverén nejdůležitějším mužem Deschampsovy zálohy; vedle výbušné síly a nadlidské výdrže totiž přidává i překvapivě kvalitní techniku. Jistě, není to žádný Andrea Pirlo (tuto pozici ve Francii zastává spíše Yohan Cabaye) a jeho přednosti leží přece jen jinde, bez problémů se však zvládá zapojovat do budování útoků, díky čemuž vypadá francouzský střed hřiště takřka neprůstřelně. Pokud se Les Bleus podaří překvapit a zabojovat o medaile, existuje velká šance, že architektem jejich úspěchu bude právě Matuidi. Robustní opora PSG má možnost stát se skutečnou světovou superstar.

Trenér: Didier Deschamps

Jednota, jednota, jednota. S blížícím se zahajovacím duelem MS nemluví Didier Deschamps o ničem jiném: je zapotřebí obnovit týmového ducha, hráči se musí cítit ve své kůži, je zapotřebí bojovat jako jeden muž. Pro někdejšího odchovance Nantes je tento přístup typický; Les Canaris se nikdy netajili tím, že jejich největší hvězdou je tým. Současná Francie je na tom podobně. Pětačtyřicetiletý kouč sice proslul spíše jako prozíravý taktik, nyní se však musí rozpomenout na své kořeny a zaujmout úlohu charismatického lídra.

Deschamps je ve francouzském fotbale velkou personou. Někdejší skvělý záložník zanechal během své aktivní kariéry největší stopu v Marseille a Juventusu (s oběma těmito kluby vyhrál Ligu mistrů, a do obou posléze vrátil i jako trenér), na reprezentační úrovni pak byl kapitánem skvělé generace Blacks, blancs, beurs, která pod jeho vedením vyhrála světový šampionát v roce 1998 a Euro o dva roky později. Během jedenácti let si v modrém dresu připsal 103 startů.

Trénovat začal ihned po pověšení kopaček na hřebík; psal se rok 2001 a Deschamps, tehdy teprve třiatřicetiletý (!), nastoupil čerstvě na lavičku Monaka. Jeho mimořádná inteligence, překvapivá taktická erudice a ochota nebát se zkoušet nové nápady dovedla podceňovaný tým až do finále Ligy mistrů v roce 2004, kde se nakonec musel sklonit před Portem. Byl to skvělý souboj dvou vycházejících trenérských hvězd - vítězný José Mourinho už nyní patří mezi fotbalové legendy, poražený Deschamps zatím na mezinárodní úspěch čeká.

Na druhou stranu je třeba říct, že jeho jméno trofeje zkrátka přitahuje - v Monaku vyhrál Coupe de la Ligue (2003), následně s Juventusem opanoval Serii B (2006/07), a do Marseille odcházel s vizitkou muže, jehož úkolem je navrátit slavný klub zpět na vrchol. To rozhodně nebylo jednoduché "zadání", Deschamps jej však splnil - Les Phocéens pod jeho vedením vyhráli jak francouzskou ligu (2009/10), tak i další tři domácí poháry (Coupe de la Ligue v letech 2010, 11 a 12) a dva superpoháry (2010, 11).

Nyní čeká přemýšlivého taktika první velká mezinárodní zkouška - pod jeho předchůdcem Laurentem Blankem nehrála Francie na Euru 2012 špatně, doplatila však na nedostatek efektivity v útoku a celkově poněkud laxní pojetí, kterému scházela vůle a bojovnost. Deschamps je podobným typem trenéra jako Blanc a je tedy možné, že tytéž problémy budou Les Bleus sužovat i nyní. Bývalý legendární kapitán, který vyhrával všude, kam vkročil, tak stojí před doposud nejtěžším úkolem své trenérské kariéry.

Přednosti

Jen málo týmů na šampionátu bude mít lepší záložní řadu než právě Francie. Dynamika trojice Matuidi, Pogba, Cabaye je fenomenální - všichni jsou dostatečně univerzální, zdatní v defenzivě a ofenzivě, a co především, skutečně kvalitní na té nejvyšší úrovni. Deschamps musí doufat, že se mu žádný ze záložníků nezraní; ne že by Francie neměla schopné náhradníky (trio Mavuba, Sissoko, Schneiderlin by v rámci turnaje stále představovalo výrazný nadprůměr), ale základní sestava nemá v tomto ohledu viditelnou slabinu.

Vůbec se zdá, že od památné Zidaneho generace neměli Les Bleus papírově lepší tým. V brance je neotřesitelnou jedničkou skvělý Hugo Lloris, kraje obrany jsou kvalitně zdvojeny, ve Valbuenovi má Deschamps k dispozici playmakera nejvyšší úrovně, Antoine Griezmann coby jediné ostré křídlo zase dodá dravost, syrovost a tah na branku. Právě díky Grizemannovi s Giroudem, který svojí hrou zády k brance nabízí vítanou alternativu do útoku, vypadají Francouzi také mnohem efektivněji, což je oproti impotentnímu Euru 2012 určitě posun.

Tým Les Bleus je vůbec papírově skvěle poskládaný a vyvážený. Zapomenout bychom neměli ani na nebývale silnou lavičku náhradníků: všechny pozice jsou kvalitně zdvojené, Deschamps tedy má oproti řadě soupeřů "druhého sledu" v rukou luxusní výhodu. Bez Ribéryho sice Francii možná chybí vyložená superstar, co se rozložení kvality napříč mužstvem týče, můžou se jí však rovnat pouze Brazilci a Španělé.

Vůbec nejdůležitějším bodem však bude atmosféra v kabině. V týmu, kde od památného MS 2006 panoval nepokrytý chaos, bude právě vnitřní rovnováha lakmusovým papírkem případného úspěchu. Stále ještě není jisté, jestli Francouzi skutečně dokážou překonat svoji největší překážku a táhnout za jeden provaz jako tým, heroická výhra v baráži nad Ukrajinou však dává příznivcům velkou naději.

Slabiny

Co se základní sestavy týče, Francii chybí k papírové dokonalosti snad jen skutečný generál středu obrany, hráč typu Thiaga Silvy, který by svými zkušenostmi a vůdčími schopnostmi přirozeně stmelil defenzivní fázi týmu v kompaktní celek. V budoucnu se na tuto roli počítá s Raphaelem Varanem, který je Deschampsovým favoritem a dost možná se objeví i v základní sestavě; zatím je však příliš nezkušený, což platí i pro Eliaquima Mangalu. Někdejší kapitán PSG Mamadou Sakho z této role v posledních letech vypadl, zatímco Laurent Koscielny je sice mimořádně kvalitním hráčem, ale nikoli lídrem. Na první pohled legitimní argument však trochu vadne při pohledu na statistiky - Francouzi dostávají tak málo gólů, že nazývat jakoukoliv část obrany jejich slabinou je zkrátka přitažené za vlasy.

Pak je tu samozřejmě otázka Francka Ribéryho. Loňský finalista Zlatého míče je bezesporu nejlepším fotbalistou Francie a přestože v uplynulé sezoně zaznamenal výrazný úbytek formy, v národním týmu by stále hrál klíčovou roli. Jeho přítomnost by navíc hodně pomohla i Karimu Benzemovi, který na Euru 2012 vyloženě zklamal a letos bude mít dost možná poslední šanci přesvědčit náročné fanoušky, že si pozici hrotového útočníka skutečně zaslouží.

Ribéryho zranění není pro Francii katastrofou, přesto však jde o výraznou ztrátu a Deschamps musí narychlo vymyslet operativní řešení (Blaise Matuidi se například otevřeně vyjádřil ve smyslu, že Francie Ribéryho "nutně potřebuje"). Ať už se rozhodne postavit na křídla Valbuenu s Griezmannem, dát šanci Rémymu, nebo třeba stáhnout Benzemu na stranu a doprostřed útoku postavit Girouda, půjde o variantu, kterou Francouzi nemají nazkoušenou a s níž se primárně nepočítalo.

A jestliže jsme zmiňovali delikátní a křehký týmový balanc jako jednu z předností současného výběru, nikde není napsáno, že se věci opět nezvrtnou. Momentálně to v týmu Les Bleus na nějakou bouřku nevypadá, jenže u Francouzů člověk nikdy neví. Deschamps se v podobné situaci ocitl i ve své poslední sezoně v Marseille, kdy nedokázal hrdý klub po špatné sérii výsledků adekvátně "nastartovat" a nakonec opouštěl přístavní město s ostudou. Tlak, který na jeho osobě leží, by dost možná zamával i s mnohem protřelejšími motivátory.

Na druhou stranu, velká většina francouzských fanoušků jsou realisty - očekávají postup do čtvrtfinále s tím, že nejdůležitější je, aby se za svoji reprezentaci po dlouhé "éře temna" konečně nemuseli stydět. Medaile jsou sice krásnou představou, Francie má ale za úkol především najít ztracenou čest..

Předpokládaná sestava

Lloris - Debuchy, Koscielny, Sakho, Evra - Matuidi, Pogba, Cabaye - Valbuena, Benzema, Griezmann