Představení účastníků MS - Kolumbie

Po dlouhých šestnácti letech se letních oslav světového fotbalu znovu zúčastní také Kolumbie, ani tentokrát přitom Los Cafeteros necestují na šampionát v roli outsidera. I přes absenci klíčových hráčů v čele s hvězdným kanonýrem Falcaem doufají Pékermanovi svěřenci v dobrý výsledek. Cílem je minimálně postup ze skupiny, dokáže to tahle talentovaná parta?

Historie

Není žádným tajemstvím, že Kolumbijci nepatří k historicky nejúspěšnějším fotbalovým zemím. Vždyť Brazílie uvidí teprve pátou kolumbijskou účast na mistrovství světa, a to ještě navíc první čtyři pokusy nedopadly zrovna nejslavněji. V současnosti už stálý účastník nejlepší desítky žebříčku FIFA se ovšem nenechá nikterak rozhodit vzpomínkami na předešlé neúspěchy, naopak hodlá letos konečně naplno potvrdit svůj potenciál a dosáhnout na pořádný úspěch.

Ale pěkně od začátku. Své první mezinárodní duely odehráli Kolumbijci v roce 1938, kdy se výběr sestavený výhradně z hlavního města Bógoty vydal zápolit ve Středoamerických a Karibských Hrách, kde při šestičlenném obsazení zakončil své premiérové představení na reprezentační scéně po dvou vítězstvích a třech porážkách na třetí pozici. Zahajovací branku celé soutěže vstřelil již po čtyřech minutách hry Kolumbijec Marcos Mejía, Los Cafeteros však nakonec podlehli později zlatému Mexiku 1:3. Další klání už ovšem přineslo Kolumbii úvodní (tehdy ještě dvoubodovou) výhru, po dvou trefách zaznamenali Torres a Meléndez a byl z toho triumf v poměru 4:2 nad domácí Panamou.

Ještě ve stejném roce se stihli Kolumbijci zúčastnit Bolívijských Her v Bógotě, zaznamenali však pouze jedno vítězství společně se třemi porážkami a skončili až čtvrtí. Na další zápasy na mezinárodním poli se pak čekalo dlouhých sedm let, návrat to však byl rovnou na velké scéně, tedy mistrovství Jižní Ameriky, předchůdci turnaje, jenže je v současnosti znám coby Copa América. Tým, v němž působil jako hrající trenér již jednou zmíněný Roberto Meléndez, ovšem dostal pořádně za vyučenou. Tříbranková prohra s Brazílií vše odstartovala, jenže to nejhorší pro Kolumbii mělo teprve přijít. Už sedm inkasovaných tref od Uruguaye znamenalo pořádný debakl, dokonce devět jich však jen o pár dní později stihla nasázet Argentina a pro Kolumbii z toho byla pořádná ostuda. Tu se sice podařilo alespoň mírně utlumit vítězstvím nad Ekvádorem, i tak z toho ale byla až pátá příčka společně s nejhorším skóre ze všech účastníků.

Další poprvé zažil kolumbijský reprezentační výběr v roce 1958, kdy se premiérově zapojil do kvalifikace na mistrovství světa. Nutno podotknout, že by se tak stalo již o čtyři roky dříve, nebýt aféry známé pod názvem El Dorado. To se organizátor domácí kolumbijské soutěže odtrhl kvůli vnitřním sporům od FIFA, která se rozhodla potrestat kromě ligy i reprezentaci a zakázala Kolumbii startovat na světovém šampionátu. Do Chile už se však Kolumbijcům po výhře nad Peru kvalifikovat podařilo, a přestože ve své základní skupině skončili poslední, na mistrovství světa rozhodně zanechali dojem. Vždyť jeden z nejlepších (ne-li ten úplně nejlepší) gólmanů historie tohoto krásného sportu Lev Jašin musel hned čtyřikrát po kolumbijských střelách lovit míč ze své sítě, aby z toho nakonec proti Sovětskému svazu byla remíza 4:4. A ještě jednou pozoruhodnou událostí se Kolumbie zapsala do fotbalových dějin. Tzv. olympijský gól (nebo také olympijský kop), tedy gól zakroucený do brány přímo z rohového kopu, zaznamenal kolumbijský fotbalista Marcos Coll, podobný kousek se přitom v historii světových šampionátů nikomu jinému nepodařil.

Dosavadní největší úspěch na MS zažila Kolumbie v roce 1990, kdy po výhře nad SAE, prohře s Jugoslávií a dramatické remíze se Západními Němci poprvé (a zatím i naposled) slavili Kolumbijci postup do vyřazovací části. A nemuselo zůstat jen u osmifinále, jenže legendární brankář Higuita v prodloužení zápasu s Kamerunem selhal, v blízkosti půlící čáry přišel o míč a pro Rogera Milu pak již nebylo problémem zamířit do odkryté svatyně a rozhodnout.

Čtyři roky nato se od Kolumbie čekalo zlato. Tým prošel kvalifikací bez porážky, dokonce nasázel historického "bůra" Argentině. Jenže Kolumbie na úvod šampionátu podlehl Rumunsku i USA a na postup už pak nestačilo ani vítězství nad Švýcarskem. Výpadek už ve skupině měl však mnohem vážnější následky, takové, které daleko přesahují rámec samotného sportu. Andrés Escobar, autor smolného vlastního gólu z utkání proti Američanům, které rozhodlo o kolumbijském neúspěchu, byl krátce po skončení turnaje nemilosrdně zastřelen jedním ze členů kolumbijského kartelu. Na Escobara je v jeho rodné zemi dodnes často vzpomínáno...

Od té doby se Kolumbie na mistrovství světa dostala už jen jednou, úspěch ale znovu nezažila (snad s výjimkou slavného škorpioního kopu René Higuity). To přišlo až na začátku nového tisíciletí, kdy nejprve Los Cafeteros na domácí Copě Américe slavili po finálové výhře nad Mexikem historické zlato, aby pak o dva roky později předvedli své umění i na Konfederačním poháru, kde se umístili na solidní čtvrté pozici. Následovalo další tišší období, od roku 2010 se však začínal formovat kádr, pro nějž má být vrcholem právě letošní brazilský svátek...

Kvalifikace

Kolumbie prošla jihoamerickou částí kvalifikace poměrně hladce a účast na mistrovství světa si zajistila již se slušným předstihem. Že by do soubojů pod hlavičkou CONMEBOL vstoupila zrovna pravou nohou, to se přitom říct nedá. Domácí Bolívie svého úvodního soupeře pořádně trápila, rozhodující trefu si však nakonec až do třetí minuty nastavení schoval střídající žolík Falcao a Kolumbie tak slavila nejtěsnější vítězství 2:1.

Stěhování domů, do Barranquilly, k dalším dvěma střetnutím ale žádnou výraznou radost nepřineslo. Remíza s Venezuelou musela být za každou cenu považována za zklamání a ztrátu svou bodů, a to i přesto, že se utkání kvůli zranění nemohl zúčastnil hvězdný Falcao. Uběhly navíc jen tři další dny, jedno kvalifikační střetnutí a bodový souhrn Kolumbijců se z čísla 4 nikam neposunul. Pabón sice poslal domácí do vedení proti Argentině, Messi s Aguerem ovšem po přestávce vývoj zápasu otočili a Kolumbie se už na odpověď nezmohla. S tou naopak přispěchalo vedení reprezentace, které okamžitě po zápase vyhodilo kouče Leonela Álvareze a na jeho místo dosadilo dobře známého argentinského lodivoda José Pekermana.

Již ním, a také s uzdraveným Falcaem, cestovali takřka přesně před dvěma lety kolumbijští reprezentanti do Peru, byl to ovšem jeho současný spoluhráč z Monaka, James Rodríguez, kdo jedinou trefou rozhodl o tříbodovém zisku Cafeteros. V Ekvádoru Kolumbijci stejným výsledkem padli, to, co pak následovalo, však výrazně nasměrovalo svěřence argentinského kouče Pekermana k postupu. Už drtivá výhra 4:0 nad Uruguayí přinesla do kolumbijských řad výrazné nadšení, když se však na tento dílčí úspěch podařilo Falcaovi a spol. navázat hladkými triumfy nad Chile, Paraguayí a Bolívií, ocitla se najednou Kolumbie na vedoucí pozici tabulky a vypadalo to, že tenhle výběr jen tak něco nezastaví.

Opak byl pravdou, zastavila ho překvapivě už v následujícím duelu Venezuela, remíza v Argentině a další vítězství nad Peru a Ekvádorem už ale opět nasměrovaly kolumbijský výběr na správnou cestu - tedy za splněním cíle v podobě postupu. Definitivní razítko na něj přidal druhý poločas předposledního utkání kvalifikační části proti Chile. Ještě po devětašedesáti minutách bylo skóre 0:3, pak však snížil Teófilo Gutiérrez, dvě penalty v poslední čtvrthodině hry proměnil Falcao a v Kolumbii po dostačující remíze vypukla obrovská postupová radost.

V závěrečném klání na půdě Paraguaye už tak šlo jen o pořadí ve skupině - po dvou gólech defenzivního veterána Yepese nakonec Kolumbie uhlídala svou pozici před Chile a se ziskem rovných třiceti bodů skončila na druhém místě, o dva body za Argentinou. Pro Kolumbii je to nejlepší umístění od doby, co byl zaveden aktuální formát jihoamerické části kvalifikace. Hlavní zásluhu na tom měl pochopitelně kanonýr Falcao, autor devíti branek, výraznou měrou však přispěl také šestigólový Gutiérrez. "Všichni jsme nadšení, celá země je na nás hrdá a moc se těší. Děkuji Bohu, že mohu být součástí tak skvělého týmu, který ještě neřekl poslední slovo," hlásil odhodlaně právě Gutiérrez.

Na koho se zaměřit: Teófilo Gutiérrez

Největší hvězdou aktuálního kolumbijského kádru je zřejmě James Rodríguez. Zdatně mu sekunduje Juan Cuadrado. Mnoho pozornosti bude upřeno na přímého Falcaova náhradníka - Jacksona Martíneze. Velmi důležitá bude i pozice Davida Ospiny, jenž zřejmě může očekávat pořádnou dávku těžké brankářské práce. Zazářit, dostanou-li k tomu příležitost, může i jeden z trojice Bacca-Ramos-Quintero. Já se však budu zabývat docela jiným jménem.

Teófilu Gutiérrezovi je již devětadvacet let, nemůže se slávou a věhlasem mnohým svým spoluhráčům rovnat a jeho jediná krátká evropská anabáze skončila neúspěchem. Přesto to bude on, na kom bude zřejmě nejvíce záviset úspěch či neúspěch Los Cafeteros na tomto šampionátu. Bude to on, kdo bude muset převzít obrovskou míru zodpovědnosti a svými góly dotáhnout Kolumbii do vyřazovacích bojů. Tedy za předpokladu, že si proti sobě nestihne ještě do té doby poštvat celý kolumbijský národ. Ale pěkně po pořádku...

Narodil se roku 1985 v Barranquille, a v tamním celku také začal se svou fotbalovou kariérou. Do prvního týmu se propracoval v jednadvaceti letech a ve druhé lize zanechal dobrý dojem, v osmadvaceti duelech nasázel osmnáct přesných zásahů. Zasloužené povýšení do nejvyšší kolumbijské soutěže přišlo už po jedné sezoně, v týmu Atletico Junior se však Gutiérrez dlouho nemohl naplno prosadit. Postupnými krůčky se ovšem dostával do povědomí širší veřejnosti, v roce 2009 pak konečně gólově explodoval, když se trefil hned třicetkrát. V téže sezoně však měl na kontě ještě jedno zajímavé jubileum, jen už ne v tak pozitivním duchu. Výrazně se totiž projevovala jeho horká hlava - důkazem budiž jen těžko uvěřitelných dvacet žlutých karet během jednoho roku.

Hlavně proto se tak jevil krok Trabzonsporu, totiž zaplatit kolumbijskému mančaftu rovné tři miliony dolarů s očekáváním, že bude možné na Gutiérrezovi postavit ambiciózní a úspěšný tým na dlouhé roky dopředu, jako vysoce riskantní. A jestliže snad známé přísloví praví, že risk je odměněn ziskem, Trabzonsporu se sázka na temperamentního Kolumbijce hrubě vymstila. Gutiérrez v Turecku po psychické stránce trpěl, odloučení od rodiny ve spojitosti s nemilosrdnou kritikou fanoušků mu dokonce způsobily deprese a talentovaný útočník tak zakončil svou první sezonu v Evropě bez jediné vstřelené branky.

Úvod dalšího ročníku Superligy zastihl Kolumbijce ve skvělé pohodě, a to jak psychické, tak herní. I jeho rodina, která za ním přicestovala do Turecka, viděla Gutiérreze skórovat hned pětkrát v prvních osmi duelech. Jenže pozitivní nálada nevydržela dlouho. Gutiérrez bez povolení klubu opustil Turecko, vrátil se do své rodné země a navíc byl ještě usvědčen ze lži, když tvrdil, že důvodem jeho cesty byly zdravotní problémy, které ovšem rozsáhlá vyšetření nepotvrdila. Trabzonsporu s problémovým útočníkem došla trpělivost a Gutiérrez se tak na začátku roku 2011 stěhoval do Argentiny, kam ho koupil Racing Club.

Na jihoamerickém kontinentu Teófilo opět ožil, držel si solidní průměr gólu na dva odehrané zápasy a vše opět začínalo vypadat růžově. Jenže to by to zřejmě nebyl Gutiérrez, kdyby se nepřimotal do dalšího kuriózního problému. Po zápase proti Independiente zaútočil v šatně na své spoluhráče paintballovou zbraní a z klubu byl okamžitě propuštěn. V kariéře pokračoval v Lanúsu, s nímž se dohodl na krátkodobé výpomoci při Copě Libertadores. Jenže i zde si rychle stihl zkomplikovat život - tentokráte tvrdil, že odjíždí do Kolumbie na reprezentační sraz, který se ovšem vůbec nekonal!

Za další štaci si zvolil Cruz Azul, kde i z pozice náhradníka dokázal vstřelit několik velmi důležitých gólů. Ani v Mexiku ale nenechal jedinou nit suchou, rozhádal se s vedením klubu a doslova si vynutil přestup do River Plate. Tam, nutno říct zatím, působí dodnes...

Do reprezentace Gutiérrez poprvé nakoukl v roce 2009, hned při svém debutu navíc skóroval do sítě Salvadoru. Nastálo se v elitním kolumbijském výběru usadil až o dva roky později, od té doby však patří mezi stabilní články Los Cafeteros. Na mistrovství světa do Brazílie odjíždí coby autor šesti kvalifikačních branek s celkovou bilancí osmadvaceti odehraných zápasů a dvanácti přesných zásahů.

Mimo hřiště dokáže být Teófilo Gutiérrez pořádně kontroverzní postavou, když se však soustředí na fotbal, dokáže svou hru dostat na opravdu vysokou úroveň. Měří sice jen 178 centimetrů, na svůj poměrně nízký vzrůst však disponuje překvapivě velkou silou, která už jen v kombinaci s vysokou rychlostí dělá z devětadvacetiletého útočníka hráče, který se brání opravdu velmi těžko.

Dokáže také skvěle předvídat hru, což mu vydatně pomáhá při výběru místa v pokutovém území soupeře. Použitelný je tak jak při postupném dobývání obrany a následných centrech ze stran, tak při rychlých protiútocích, kde využívá svého enormního zrychlení na několika prvních metrech, a to i s míčem u kopačky. Ten mu navíc ani trochu nepřekáží, bonusem je pak umění zakončit oběma nohama. Kolumbijský styl mu sedí, Gutiérrez je rovněž výborný při hře zády k soupeřově svatyni, kdy si velmi rád vyměňuje se záložníky rychlé přihrávky, aby pak využíval své rychlosti a nacházel volné prostory.

Jak by pozorný čtenář zřejmě dokázal předpovědět - Gutiérrezovy slabiny jsou především povahového rázu. Kolumbijec často během zápasu úplně vypadne z role a postrádá koncentraci, což má pak za následek i časté postavení mimo hru. Pokud soupeř zvolí těsnou osobní obranu, velmi snadno si Gutiérrez nechá zápas zcela otrávit a stává se pak pro tým spíše slabinou.

Pokud ho však Kolumbijci dokáží během krátkodobého turnaje udržet spokojeného, mají se Řekové, reprezentanti Pobřeží Slonoviny a Japonci opravdu na co těšit.

Trenér: José Pékerman

Zkušený Argentinec José Pékerman se coby aktivní hráč nikdy neprosadil. Jeho vrcholem bylo působení v Argentinos Juniors, odkud se posléze stěhoval právě do Kolumbie do týmu Independiente Medellín. Už v osmadvaceti letech však jeho fotbalovou kariéru ukončilo vážné zranění kolena. Úplnou pauzu od sportu si ale dal jen na tři roky, tedy do doby, než se rozhodl stát se fotbalovým koučem.

Začínal u mládežnických argentinských výběrů, s nimi ovšem neslavil žádné výrazné úspěchy. Proto bylo velkým překvapením, když mu v roce 1994 byla nabídnuta funkce trenéra argentinské reprezentace do dvaceti let. Všechny kritiky ovšem Pékerman velmi rychle umlčel svými výsledky, mladí Argentinci totiž pod jeho vedením hned třikrát v rozmezí osmi let slavili titul mistrů světa. Zajímavostí je, že své tři psy Pékerman pojmenoval po místech konání jednotlivých šampionátů - Qatar, Malaysia a Argentina.

Už dříve se nyní čtyřiašedesátiletý kouč mohl přesunout o krok výše a převzít otěže argentinské seniorské reprezentace, napoprvé ale tuto nabídku odmítl a místo toho se raději stal generálním manažerem všech argentinských národních výběrů. Jím doporučený trenér Marcelo Bielsa mezitím dovedl La Albiceleste k triumfu na Olympijských Hrách 2004. Po jeho rezignaci už však nadešel Pékermanův čas...

Jenže jeho působení u Argentinců netrvalo dlouho, konkrétně jen dva roky. To Pékerman stihl dovést Argentinu na mistrovství světa, s přehledem z prvního místa postoupit ze skupiny, v dramatickém osmifinálovém prodloužení přehrát Mexiko, aby jeho pouť turnajem ukončilo ve čtvrtfinále po penaltovém rozstřelu domácí Německo. Pékerman považoval výsledek na turnaji za neúspěch a krátce po šampionátu na svůj post rezignoval.

Po krátkém působení v klubovém fotbalu měl Pékerman šanci převzít reprezentace Austrálie nebo Japonska, nakonec si však plácl až s kolumbijským svazem. A jeho mise u Cafeteros by měla vyvrcholit právě na světovém šampionátu v Brazílii. A rozhodně si nemyslete, že jí bere na lehčí váhu než tu argentinskou - vždyť pouhý den po definitivním stvrzení postupu na MS zažádal o kolumbijské občanství, které mu následně bylo uděleno. A třebaže jeho minulost provázejí kontroverzní sestavy, střídání nebo snad dokonce i neuctivé jednání s národními legendami typu Zanetti nebo Samuel, Kolumbijci nyní věří, že právě Pékerman je tím pravým mužem, který je dovede k úspěchu.

Přednosti

Ofenziva, ofenziva a ještě jednou ofenziva. Právě útočná složka hry je největší zbraní současného kolumbijského výběru, a platit to stoprocentně bude i při neúčasti Radamela Falcaa. Pokud Gutiérrez ustojí tlak a bude hrát v dobré formě, klidně by mohl být jedním z největších objevů turnaje. Pékermanův celý systém funguje skvěle, záložní řada je vysoce efektivní a ideálně se prolíná jak s útočníky, tak i s krajními obránci. Jestli klíčoví hráči budou ve formě, jen těžko Kolumbijce někdo zastaví před branami čtvrtfinále. Kolumbie je připravena učinit další důležitý krok vpřed a stát se opravdovým černým koněm turnaje.

Slabiny

Jednoznačně obrana. Ne snad že by šlo o nekvalitní hráče, obrovským problémem je však jejich nerozehranost, popřípadě aktuální forma. Cristián Zapata nastoupil v dresu AC Milán od poloviny ledna všehovšudy jednou jedinkrát, do kvalifikace v reprezentačním dresu navíc zasáhl pouze dvakrát. Mariu Yepesovi je již osmatřicet, své nejlepší roky už má dávno za sebou a aktuálně spíše paběrkuje v dresu italské Atalanty. Pablo Armero nastoupil během jarního hostování ve West Hamu pouze do pěti soutěžních duelů. Camilo Zuňiga zasáhl do celkového počtu šesti ligových klání během celé právě uplynulé sezony. Ne, tohle opravdu není čtveřice, která by měla svou neprostupností a formou táhnout Kolumbii. Pokud Cafeteros budou slavit úspěch, na devětadevadesát procent se dá očekávat, že to bude zásluha ofenzivní složky hry.

Nezmínit samozřejmě nelze absenci Falcaa, největší hvězdy a nejlepšího střelce současného kolumbijského fotbalu. Náhrady za něj existují a jedná se o několik vysoce kvalitních útočníků, kvalit osmadvacetiletého střelce ovšem nedosahují. "Počkám s nominací do posledního dne, do poslední možné vteřiny," sliboval kouč Pékerman. "Dám Radamelovi tolik času, kolik si jen mohu dovolit, jeho přítomnost v týmu je vysoce důležitá". Pékerman slib dodržel, nominaci oznámil až jako úplně poslední. Odměněn ale nebyl, Falcaovo jméno ve výčtu nominovaných nezaznělo. Bohužel zaznít nemohlo, koleno bylo proti.

Předpokládaná sestava: David Ospina - Camilo Zuňiga, Mario Yepes, Cristian Zapata, Pablo Armero - Carlos Sánchez, Fredy Guarín - Juan Cuadrado, James Rodríguez - Teófilo Gutiérrez, Jackson Martínez.

Kolumbijci pod Pékermanem spoléhají na vysoce variabilní rozestavení 4-2-2-2, v němž si ofenzivní hráči často mění pozice, pokrývají velký prostor a dokáží soupeře rozebrat a pokořit jak postupným útokem, tak rychlými brejky. Klíčovou úlohu má v tomto systému hlavně dvojice Cuadrado - Rodríguez, oba se od lajny velmi často stahují do středu, otevírají tím postranní prostory pro ofenzivně laděné krajní obránce a sami se přitom největší měrou podílejí na tahání útočných akcí a rozdělování míče ke kopačkám svých spoluhráčů.

Ospina je pro Pékermana jasná brankářská jednička, gólman Nice nechyběl v kvalifikaci ani minutu a jinak tomu nebude ani v Brazílii. Obrana už však ve své nejsilnější možné podobě nastupovat nebude. Zkušený vůdce defenzivní linie Luis Perea je zraněný, stoperskou dvojici tak zřejmě utvoří Yepes se Zapatou. Rovněž záložní řada dozná vynucené změny, šampionát totiž kvůli zranění nestihne ani Aldo Leao Ramírez, jehož pozice ve štítové dvojici zřejmě připadne Fredymu Guarínovi. Namísto zraněného Falcaa zaujme místo na hrotu útoku v úvodním utkání Jackson Martínez, na lavičce však budou coby žolíci připraveni Carlos Bacca, Adrian Ramos a vycházející hvězdička Juan Fernando Quintero.