Představení účastníků MS - Německo

Na závěr skupiny G dojde na jednoho z největších favoritů na celkové prvenství, kterým je po další suverénní kvalifikační jízdě bezpochyby Německo. Na předchozích velkých akcích skončili svěřenci Joachima Löwa vždy pod vrcholem, což by nyní rádi změnili. Podaří se konečně Nationalelf naplno využít potenciál?

Historie

Německo je, co se týče úspěchů na velkých fotbalových akcích, nejúspěšnější evropskou zemí. Fotbal se k našim západním sousedům dostal na konci 19. století a v roce 1900 byl založen tamní svaz. První velkou medaili získalo Německo na světovém šampionátu v roce 1934, kdy v boji o třetí místo porazilo Rakousko. Na dalším MS ale přišlo kruté vystřízlivění, protože mužstvo se s ním loučilo již po prvním kole prohrou 2:4 se Švýcarskem. V roce 1954 dosáhlo Německo prvního velkého vítězství. Mistrovství světa se tentokráte konalo ve Švýcarsku a hráči si po jeho finále pověsili na krk zlaté medaile. V závěrečném utkání se střetli s Maďarskem, s nímž v základní skupině prohráli ostudně 3:8. Jenomže finále již bylo o něčem jiném. Němci sice prohrávali 0:2, ale svou buldočí vůlí dokázali otočit na konečných 3:2. Vítězství bylo o to cennější, že země byla v této době po 2. světové válce v těžké ekonomické a hospodářské situaci.

V roce 1963 byla v Kolíně založená fotbalová akademie, jež dále produkovala velké procento reprezentantů. Své postavení ve světě kopané pak Němci potvrdili o tři roky později. Tehdy skončili na MS po prohře s domácími Angličany druzí. O finálovém duelu se však ještě dodnes vedou spory. V normální hrací době totiž skončilo utkání 2:2 a na řadu tak přišlo prodloužení. V něm se trefil Geoff Hurst, jenomže do dnešního dne není nikdo se stoprocentní jistotou schopen říci, zda byl míč za brankovou čarou. Míč se od břevna odrazil dolů a pak zpět do pole. Nicméně branka platila a Angličané své vítězství ještě v poslední minutě pojistili, když Hurst završil hattrick.

Na další schůzce světové elity skončilo Německo v semifinále, ale v následujících letech nastaly medailové žně. V roce 1972 se poprvé zúčastnilo ME a okamžitě se stalo mistrem starého kontinentu. Zlaté medaile pak získalo i o dva roky později, kdy triumfovalo na domácím světovém šampionátu. Zvláště českoslovenští fanoušci si pamatují osud Německa na ME 1976. V Bělehradě tenkrát prohrálo ve finále na pokutové kopy právě s Československem. Němci si ale spravili chuť čtyři roky poté, když v boji o titul mistra Evropy přehráli Belgii 2:1. V následujících letech přišel ústup ze slávy.

Vše se ale změnilo nástupem Franze Beckenbauera na trenérský post. Dnes již pouze čestný prezident Bayernu Mnichov totiž v Itálii dovedl tým k historicky třetímu a zatím poslednímu titulu mistrů světa. V roce 1992 následovalo další prohrané finále, tentokráte se jednalo o ME a katem německých nadějí se stalo Dánsko. Zatím poslední velké zlato přivezla středoevropská velmoc v roce 1996, kdy se v Anglii stala mistrem Evropy. V těchto letech odjížděli Němci na turnaje v roli jednoho z favoritů celé akce. To se však na začátku nového milénia změnilo. Německému týmu to ale příliš nevadilo a na MS 2002 se k velkému překvapení dostal až do finále, kde ho následně pohřbil nezastavitelný Ronaldo.

S Rudim Völlerem na trenérské židli Němci vybouchli na ME v Portugalsku, v základní skupině nedokázali porazit Lotyšsko a v posledním zápase prohráli i s rezervní sestavou české reprezentace. Výsledkem bylo vyřazení již ve skupině a nástup Jürgena Klinsmanna. Toho čekal těžký úkol - na domácím MS vrátit tým mezi světovou elitu. A podařilo se, Německo smolně vypadlo v semifinále s Itálií, o několik dnů později následovala alespoň bronzová náplast. "Návrat krále" měl být dokonán před čtyřmi lety, nad síly nového Löwova výběru ale bylo ve finále ME nezastavitelné Španělsko. Ten samý protivník potom vystavil Nationalelf důraznou stopku i na šampionátu v Jihoafrické republice, odkud si Německo nakonec po zdolání Uruguaye, odvezlo stejně jako z domácího mistrovství světa bronzové placky.

Také před dvěma lety na mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině patřilo Německo k jednomu z hlavních aspirantů na celkový triumf a po jasném postupu ze skupiny s Portugalskem, Nizozemskem a Dánskem se tento fakt jen potvrdil. Ve čtvrtfinále si náš západní soused bez větších problémů poradil s nevyzpytatelnými Řeky a rázem se mohl těšit na další z nekonečné řady soubojů s Itálií. Ten nakonec možná trochu překvapivě, zásluhou Maria Balotelliho, ovládl právě celek z Apeninského poloostrova, který však následně ve finále naprosto jasně podlehl Španělsku.

Kvalifikace

Německo, podobně jako tomu bylo zvykem u předchozích kvalifikací na velké evropské turnaje, naprosto jasně ovládlo svoji skupinu a s předstihem si zajistilo účast na brazilském Mundialu. Němci vstoupili do kvalifikačních bojů povinným vítězstvím nad Faerskými ostrovy, rozhodující pro konečný vývoj skupiny C se však ukázaly nadcházející venkovní úspěchy na hřišti Rakouska a Irska. Následovala neuvěřitelná remíza (4:4) se Švédskem, kde Nationalelf promrhala již čtyřbrankový náskok! Úvodní várku zápasů potom v březnu loňského roku doplnila výhra v Kazachstánu.

Odvetné zápasy začala družina Joachima Löwa snad ještě suverénněji a po výhrách nad Kazachstánem a Rakouskem, které doplnil tříbodový import z Faerských ostrovů, začalo být jasné, že i do třetice Německo ovládne svoji kvalifikační skupinu. To se ostatně jenom potvrdilo ve zbývajících duelech a Německo tak potřetí za sebou prošlo kvalifikaci bez porážky!

Na koho se zaměřit: Mesut Özil

Původně jsem zde plánoval uvést Marca Reuse, který měl být, po skvělé sezóně v Borussii Dortmund, hlavní útočnou zbraní Nationalelf, ovšem kvůli zranění kotníku se na závěrečný turnaj nakonec vůbec nepodívá a o to větší tíha odpovědnosti bude ležet právě na bedrech Mesuta Özila. Ten za sebou nemá po přestupu do Arsenalu úplně povedenou sezónu, přesto je to právě on, kdo je dlouhodobě pro německou reprezentaci nepostradatelným hráčem. To ostatně ukázal i v kvalifikaci, kdy za úvodní čtyři zápasy zaznamenal pět branek, nakonec jich stihl rovnou osm. Prokáže svoji důležitost i na šampionátu?

Mistrovství Evropy v Rakousku a Švýcarsku ještě strávil jen v roli pouhého diváka, ostatně po nezbytném rozkoukávání v novém působišti (během zimní přestávky přesídlil více na sever a Gelsenkirchen vyměnil za brémský Werder) a v pouhých devatenácti letech snad ani jiné ambice mít nemohl. To se však velmi rychle změnilo, hned následující sezónu Mesut konečně mohl naplno rozvinout svůj potenciál, ovšem ani jeho bohatý příspěvek (tři branky a patnáct asistencí) nic na konečné desáté příčce pro Brémy nezměnil.

Už během sezóny nicméně gelsenkirchenský rodák zaznamenal další výrazný milník - přátelské utkání s Norskem (mimochodem prohrané), se stalo jeho reprezentačním debutem! To snad jenom pro připomenutí, že se s ním do budoucna počítá (jistou roli hrálo dozajista i to, že kreativní záložník má jako valná část německých přistěhovalců předky z Turecka). Jinak ho ale Joachim Löw nechal ještě dokončit sezónu v U21, na jejímž konci stál po vítězném utkání nad Anglií titul ME (ten přidal k DFB-Pokalu), k němuž Mesut "přispěl" krásným gólem ze standardky, navrch ještě přihodil dvě asistence a měl tak lví podíl na konečném debaklu 4:0.

Během dalšího ročníku, po odchodu Diega, už zůstávala veškerá odpovědnost za výkony Werderu na něm a nutno dodat, že Özil si s tím poradil nadmíru dobře. To hlavně díky němu (a střeleckým dovednostem Claudia Pizarra) se přístavní celek prozatím naposledy probojoval do pohárové Evropy. To už však začínalo být šikovnému tvůrci hry na severu Německa těsno, vše ještě vyvrcholilo po mistrovství světa v JAR, kde se Nationalelf, včetně Özila, předvedla ve skvělém světle a nakonec brala bronzové medaile (Mesut na sebe upozornil především výstavní trefou do sítě Ghany).

Přední evropské kluby se tak začaly předhánět s nabídkami, až zvítězila ta madridská, a Mesut Özil se stěhoval do Realu. Zde na sebe hned od počátku upozorňoval přesvědčivými výkony, jež sice měly v úvodu nadcházející sezóny poněkud sestupnou tendenci, nakonec ale právě i díky zlepšení ze strany německého středopolaře mohl Bílý balet slavit po třech letech zisk mistrovského titulu a na poli LM se znovu prodral až do semifinále.

Během té doby se navíc Özil vyprofiloval v nedílnou složku německé reprezentace, bez níž si Joachim Löw již nedokáže svou základní jedenáctku představit. Jeho největší předností je tvorba hry, výtečná levačka, kterou dokáže vysílat na soupeřovu svatyni smrtící projektily nebo spoluhráčům perfektně načasované přihrávky za obranu. Pro svoji kreativitu a schopnost tvořit hru bývá často přirovnáván ke svému předchůdci v Realu Zinédinu Zidanovi.

Jeho kariéru v madridském celku však nenapodobí, protože, jak už bylo zmíněno, před uplynulou sezónou za astronomickou částku 50 milionů eur přesídlil do Londýna, kde obléká dres Arsenalu. Za ten sice neodehrál nikterak oslnivou sezónu, ale jeho čas s jistotou ještě přijde.

Trenér: Joachim Löw

Prakticky ihned potom, co Německo na domácím světovém šampionátu v roce 2006 dokázalo pod vedením Jürgena Klinsmanna překvapit nejednoho odborníka a nakonec bralo bronzové medaile, přišel pro většinu zainteresovaných šok - bývalý reprezentační kanonýr svoji misi ukončil a na jeho místo přešel dosavadní asistent Joachim Löw. Leckdo nad tímto rozhodnutím kroutil hlavou, sám Löw měl ale to nejlepší možné doporučení: "Vždy pro mě byl více, než jenom pouhý asistent," usnadnil staršímu kolegovi práci ostřílený veterán.

Joachim Löw za sebou jako hráč nemá bůhvíjak úchvatnou kariéru. Začal ve Freiburgu, ten za krátko vyměnil za Stuttgart a později se ukázal také v Eintrachtu Frankfurt, Karlsruhe, až se potřetí ve svojí kariéře představil v Bádensku. Následovala také angažmá ve Švýcarsku, na jejichž konci už se pomalu ale jistě Joachim převtěloval do trenérské role. Ta ho hned záhy zanesla opět do osudového města, kde vydržel na klubové scéně nejdéle (2 roky).

Krátce potom odešel hledat štěstí do Turecka, kde se mu stal domovem místní velkoklub Fenerbahce, ani tady mu ovšem pšenka příliš nekvetla. Nastalo další stěhování, teď už ale nastal čas na návrat "domů", také v Karlsruhe však nezanechal Löw dobrou pověst (dokonce se mu povedlo klub poslat do třetí ligy!). Přes odbočku do Turecka pak přišla nabídka (dost možná osudová) od Innsbrucku, se kterým dokázal takticky skvěle připravený kouč opanovat rakouskou Bundesligu. Toho si všimla Austria, přes kterou poté vedlo laso až k reprezentaci...

Löw ihned po nástupu k německé reprezentaci ukázal, že je tím pravým mužem. Německo se vedle pořádajících států, Rakouska a Švýcarska, stalo první zemí s jistou účastí na šampionátu a dojem si lehce pokazilo až v závěru, když přišlo o první místo ve skupině. Na samotném turnaji Němci zase navázali na prvotní bezproblémovou jízdu kvalifikací, když se dostali až do finále, další boj o světový šampionát, turnaj samotný (bronzové medaile) a kvalifikace na blížící se ME proběhla také úspěšně. Na samotném turnaji sice Němci vypadli v semifinále s Itálií, což bylo Löwovi několikrát předhazováno, ovšem po další suverénní kvalifikační jízdě na MS kritika znovu utichla. Bezejmenný muž na lavičce slovutné Nationalelf tedy nepropadl, naopak velmi příjemně překvapil a dokonce celé Německo přesvědčil o svých schopnostech.

Přednosti

Sehranost, kompaktnost a dlouhodobě zažitý systém hry. To by měly být hlavní přednosti současné německé reprezentace, která hlavně směrem dopředu, po zranění Marca Reuse, vsadí na klasický a úspěšný styl z předchozích let. To už však nebude platit směrem dozadu.

Tak jako je pod vedením Joachima Löwa zvykem by se měla Nationalelf opírat o rychlé kontry a skvěle takticky propracovaný systém hry, na čemž si rodák ze Stuttgartu skutečně libuje. Pokud se potvrdí prognózy, které uvádějí, že se na hrotu ukáže Mesut Özil, bude důraz na protiútoky z německého pohledu o to větší. Spíše však dojde na to, že se na špici postaví Miroslav Klose, jenž i ve svých 36 letech prokazuje neutuchající střelecký apetit.

Slabiny

Obrana. Ani tolik nejde o dvojici stoperů, která by si naopak měla plně vyhovět, ale spíše o kraje, kde na obou stranách pravděpodobně nastoupí kovaní střední obránci Boateng a Höwedes, kteří spolu mimochodem uprostřed defenzivy nastupovali za mládežnické reprezentace. Na první pohled by to mělo být pro obranu plus, ovšem horší už to může být směrem dopředu, kde jistojistě nebude taková podpora, jaká by třeba přicházela od Lahma se Schmelzerem. Na druhou stranu oba výše zmínění již ukázali, že si s těmito posty dokáží poradit a moc dalších variant ani Löw popravdě k dispozici nemá.

Dalším otazníkem je střed pole, kde minimálně pro úvodní duel s Portugalskem nastoupí Philipp Lahm a Sami Khedira. Prvně jmenovaný byl na tento post přeškolen až během letošní sezóny, kdy sice ukázal, že mu pozice ve středu pole rozhodně není cizí, přesto se však cítí o poznání jistěji u postranní čáry. Khedira se pak teprve nedávno vrátil po dlouhodobém zranění a jeho forma je ještě větší otázkou...

Předpokládaná sestava

Manuel Neuer - Jérôme Boateng, Mats Hummels, Per Mertesacker, Benedikt Höwedes - Philipp Lahm, Sami Khedira (Bastian Schweinsteiger) - Thomas Müller, Mesut Özil, Lukas Podolski - Miroslav Klose