Představení účastníků MS - Rusko

Hostitelská země příštího mistrovství světa rozhodně nejede do Brazílie v roli favorita. Los základních skupin byl však k Rusům poměrně mírný, a tak Capellovi svěřenci musí mít za cíl postup do osmifinále. Vrchol této reprezentace má sice přijít až za čtyři roky, již letos ale chtějí Rusové dokázat, že patří mezi elitu.

Historie

Nebyli to ve skutečnosti sami Rusové, kdo jako první přivedl na území východoevropské velmoci hru zvanou fotbal. To angličtí a skotští občané, v tu dobu zrovna za prací přistěhovalí do Petrohradu, sestavili své vlastní týmy, a jak už bývá dobrým zvykem, tahle jejich záliba se velice rychle začala rozmáhat i mezi domácí...

Psal se čtyřiadvacátý den měsíce října, do konce devatenáctého století tehdy zbývalo něco málo přes tři roky, když se mezi sebou utkaly dva celky s v dnešní době už jen těžko představitelnými názvy - Petrohradský kruh milovníků sportu a Vasilyevskyho ostrov fotbalové společnosti. Jednalo se přitom o první fotbalové klání, které se objevilo také v národních novinách, a tak je toto datum vyryto v ruských fotbalových dějinách coby zrození ruské kopané.

První reprezentační klání bylo na programu v roce 1911, pro Rusy ale nedopadlo vůbec slavně - porážkou s Anglií v poměru 0:11. Ještě o deset let dříve byla v Petrohradu založena první domácí soutěž, a právě ta položila hlavní základ pozdějšímu vzniku Ruské národní fotbalové federace. Ta se ke světové organizaci FIFA připojila roku 1912, a ještě v témže dvanáctiměsíčním cyklu odehráli vyslanci Ruského impéria své první oficiální mezistátní utkání, v němž na olympijských hrách ve Stockholmu nestačili na Finy. Uběhl navíc pouhý den a carská monarchie byla na zeleném pažitu doslova zesměšněna Němci, kteří zvítězili rozdílem několika úrovnostních tříd 16:0.

Je zřejmé, že válka měla i na sport v Rusku větší dopad než ve většině ostatních zemí, obdivuhodný však dozajista je fakt, že fotbal z Ruska nevymizel - naopak - kulatý nesmysl běhal po trávnících i během revolucí, občanských válech nebo hladomorů. Ve dvacátých letech zvládl již nově vzniklý Sovětský svaz odehrát dva duely, na další se však čekalo až do OH 1952. Po úvodní výhře nad Bulharskem Sověti dokázali takřka nemožné, totiž zremizovat zdánlivě ztracený duel proti Jugoslávii, v němž prohrávali už 1:5, jen aby v odvetném klání padli a ze soutěže jeli s prázdnou. O čtyři roky později už si však spravili náladu, když opanovali Olympiádu v Austrálii.

Světového šampionátu se Sověti poprvé zúčastnili v roce 1958, a hned z toho byl postup až do čtvrtfinále, tam ale bylo úspěšnější domácí Švédsko. První výrazný úspěch přišel až o dva roky později při zahajovacím mistrovství Evropy, kde Sověti došli až do finále, tam v prodloužení gólem Viktora Ponědělnika udolali Jugoslávii a slavili zlato. Další MS skončilo hlavně kvůli zlé formě legendárního brankáře Lva Jašina neúspěchem, a ani obhájit triumf na evropském mistrovství se nepodařilo, když Sověti nestačili ve finále na Španělsko.

Následovaly dvě po sobě jdoucí umístění na čtvrté pozici, v roce 1970 se pak Sověti dokonce ani nedostali do bojů o medaile. Vypadli ve čtvrtfinále, to ovšem určitě ještě netušili, že to bude prozatím naposledy, kdy se na mistrovství světa dostali mezi nejlepší osmičku. Na Euru o čtyřiadvacet měsíců později z toho byly stříbrné medaile, když Sověti tentokráte nestačili na Němce. A to byl jejich na dlouhou dobu poslední úspěšný turnaj...

V následujících letech se buď na závěrečný turnaj nekvalifikovali, nebo z něj byli dokonce vyloučeni - to když odmítli během Studené války nastoupit proti Chile. Posledním turnajem, kterého se Sověti zúčastnili, bylo mistrovství světa 1990, kde ovšem nedokázali ani proniknout skrz základní skupinu. Poté se sice ještě stihli kvalifikovat na nadcházející Euro, po rozpadu Sovětského svazu však byli na šampionátu nahrazeni provizorním nezávislým týmem CIS.

Reprezentace Ruska, na jejíž konto byly všechny úspěchy i neúspěchy Sovětského svazu připsány, odehrála svůj první mezistátní duel v srpnu 1992, kdy porazila výběr z ostatních bývalých sovětských zemí 2:0. Vyloučení Jugoslávie výrazně usnadnilo Rusům cestu za postupem na světový šampionát 1994, tam ale dobrodružství ruských outsiderů skončilo už po třech zápasech. Na Euro 1996 byli Rusové u důležitého momentu pro změnu české fotbalové historie. Sami sice opět skupinou neprošli, pozdní branka Šmicra při závěrečné remíze právě s Ruskem však nastartovala českou partu za konečným stříbrem.

Z posledních čtyř evropských šampionátů jen jeden znamenal úspěch. Jednou se Rusové na turnaj vůbec nekvalifikovali, dvakrát skončili už po základní části, jen v roce 2008 se dokázali probojovat až do semifinále a na krk jim tak byly věšeny bronzové medaile. Absence na předešlých dvou světových mistrovství však Rusy hodně mrzela. Teď už je jisté, že se minimálně dvakrát v řadě na turnaj dostanou, v roce 2018 totiž budou v roli hostitele. Ještě předtím ale cestují do Brazílie s velice důležitou misí. Dokázat, že patří mezi světovou smetánku.

Kvalifikace

Cestu do Brazílie si Rusové zajistili poměrně hladce. Je tedy potřeba zmínit, že los kvalifikační skupiny F nebyl ke Capellovým svěřencům zrovna nemilosrdný, kromě Portugalska v ní číhali už jen soupeři v podobě Izraele, Ázerbajdžánu, Severního Irska a Lucemburska. Bylo tak v podstatě předem dané, že jeden z dvojice Rusko - Portugalsko si zajistí přímou letenku na mistrovství světa, zatímco na toho druhého zůstane barážový osud. A byli to nakonec právě Rusové, kdo možná trochu překvapivě svou skupinu vyhrál...

Výrazný krok směrem k postupu učinili už v úvodu, kdy čtyřikrát v řadě vyhráli. Odnesly to postupně celky Severního Irska (2:0), Izraele (4:0), v prvním klíčovém duelu rovněž Portugalsko, když jedinou trefu zaznamenal ruský útočník Keržakov, a Ázerbajdžán - to zase musel tři body zachraňovat až v závěru z penalty Širokov.

Odveta v Portugalsku úspěchem neskončila, Rusové podlehli 0:1. Když pak navíc stejným výsledkem nestačili ani na Severní Iry, převzali Ronaldo a spol. pozice favoritů. Jenže i Portugalci poztráceli zbytečné body, a protože jich bylo s ostatními soupeři hned šest, dostali Rusové další šanci, a tentokrát už jí nepustili.

Přesvědčivé triumfy nad Lucemburskem, Izraelem a znovu Lucemburskem nasměrovaly Rusy do Brazílie, v posledním kole na tom nic nezměnila už ani remíza na půdě Ázerbajdžánu. Rusové zakončili skupinu se ziskem dvaadvaceti bodů a skvělým skóre 20:5 na první příčce a mohli začít střádat plány na šampionát.

Celkově dobře fungující mančaft střelecky táhl pětigólový Keržakov, kterého třemi úspěšnými zásahy doplnili Širokov a Fajzulin. Neméně významnou zásluhu je však nutno přičíst i ruské obraně vedené skvělým gólmanem Akinfejevem.

Na koho se zaměřit: Aleksandr Kokorin

Zřejmě jediným ofenzivním hráčem, jenž má svou pozici v základní sestavě ruské reprezentace jistou, je právě Aleksandr Kokorin. Tedy pro upřesnění, Kokorin je jediným, kdo má zajištěnu účast v zahajovací jedenáctce Fabia Capella, o tom, zda nastoupí na hrotu útoku, nebo na levém křídle se bude teprve rozhodovat.

Kokorinovi je přitom stále teprve třiadvacet let, ačkoliv jednak s úctyhodným počtem dvaadvaceti odehraných utkání v ruském národním týmu, jednak také svým projevem na hřišti působí jako mnohem zkušenější a ostřílenější fotbalista.

Narodil se v pětatřicetitisícovém městečku Valuiki u hranic s Ukrajinou, do Charkova to měl přitom mnohem blíže než do kteréhokoliv většího ruského města. Protože však dostal Kokorin do vínku mnoho fotbalového talentu a možností v okolí bylo opravdu velmi málo, stěhoval se malý Aleksandr již ve svých devíti letech do hlavního města Ruska. Své rodiče přitom musel nechat doma, vídal je pouze jednou za dlouhé tři měsíce. Touha stát se profesionálním fotbalistou však byla jednoduše až příliš silná... Okamžitě nastoupil do akademie moskevského Lokomotivu, kterému pomohl k několika titulům a sám se přitom stihl stát nejlepším mladým fotbalistou v Rusku. Přesto na něj tamní příznivci nevzpomínají zrovna v lásce, už v šestnácti ho totiž zlákala možnost vyššího platu a Kokorin tak přešel do tábora městského rivala - Dinama.

Netrvalo to ani rok a Kokorin si odbyl svůj debut v seniorském týmu. Zraněními zdecimované Dinamo tehdy prohrávalo o poločase se Saturnem 0:1, a tak šel talentovaný mladíček na plac. Osmnáct minut před koncem srovnal, nastartoval tak svůj tým ke konečnému vítězství 2:1 a bez sebemenších rozpaků se okamžitě usadil v A-týmu. A zřejmě aby toho v Lokomotivu neměli málo, byl to právě Kokorin, kdo je již ve svém třetím ligovém startu jediným gólem utkání potopil a rozhodl tak o výhře Dinama v derby.

V sezoně 2012/13 se Kokorin definitivně vyšvihl mezi největší hvězdy ruského fotbalu, když byl za své výkony oceněn i triumfem v hlasování o nejlepší levé křídlo domácí ligy. V létě však podruhé v kariéře měnil klub, když za něj ambiciózní Machačkala zaplatila výkupní klauzuli ve výši devatenácti milionů Eur. Jenže toto angažmá trvalo jen přesně třiatřicet dní, pak postihly Anži finanční potíže a Kokorin se vracel do Dinama. To v právě uplynulé sezoně dotáhl na čtvrté místo ligové tabulky, což znamená účast v příštím ročníku Evropské ligy. U toho už ale Kokorin s nejvyšší pravděpodobností nebude, zájem o něj již dlouhou dobu projevují věhlasné celky ze všech nejprestižnějších evropských lig, a právě výkony na mistrovství světa by mohly Kokorinovi definitivně otevřít bránu na západ.

Do reprezentace poprvé nakoukl v roce 2011 v přátelském utkání proti Řecku, kdy si rovnou stihl připsat i svůj debut v národním dresu. Od té doby již patřil ke stálým členům nominace, což mu vyneslo i pozvánku na mistrovství Evropy. Tam však odehrál pouze šest minut zahajovacího utkání proti českému výběru, pak se zranil a z dějiště šampionátu odcestoval ještě dříve než jeho spoluhráči, kteří neprošli základní skupinou.

V kvalifikačním cyklu na mistrovství světa už však patřil Kokorin ke klíčovým článkům ruské sestavy, s výjimkou dvou duelů, které musel vynechat kvůli zranění, pokaždé nastoupil v základní sestavě. A i v Brazílii na něj bude Fabio Capello výrazně spoléhat. Nebyla mu sice předpovídána tak blyštivá budoucnost jako dalšímu ruskému supertalentu Dzagojevovi, už dávno ale svého vrstevníka na žebříčku ruských nadějí přeskočil. Přestože není nejrychlejší nebo nejtechničtější na světě, velmi pravděpodobně ani v ruském výběru, již ve svých třiadvaceti letech je naprosto komplexním fotbalistou. Mezi jeho největší zbraně patří skvělý výběr místa v pokutovém území soupeře a rychlá klička z levé strany do středu, ihned následovaná prudkou střelou. Není tedy důležité, jestli Kokorin dostane přednost na hrotu útoku, nebo jestli se bude muset podřídit Keržakovovi a nastoupí na levé straně útočné vozby. Tak jako tak je právě on tím ruským reprezentantem, který bude stát za pečlivé sledování.

Trenér: Fabio Capello

Když se řekne Fabio Capello, každý, kdo byť jen trochu sleduje dění okolo nejpopulárnějšího sportu na světě, okamžitě musí vědět, o kom je řeč. Tenhle sedmašedesátiletý italský trenér sbírá úspěchy prakticky všude, kam přijde, a ještě než naplní své plány a konečně usedne na lavičku reprezentace své vlastní země, má před sebou neméně důležitou výzvu. Totiž vrátit Rusko mezi fotbalovou elitu a připravit ho na úspěch, který má přijít za čtyři roky při domácím mistrovství světa.

Svou hráčskou kariéru začínal v týmu SPAL, s jehož mládežnickým výběrem dokázal ovládnout italskou juniorskou ligu. První sezona strávená v seniorském týmu ovšem nedopadla podle představ, střední záložník nastoupil jen čtyřikrát a po většinu času tak jen z lavičky či dokonce tribuny sledoval, jak jeho spoluhráči neúspěšně bojují o záchranu v Serii A. Ve druhé lize se však stal klíčovým hráčem do první ligy se vrátivšího mužstva, a stejnou pozici zastával i v AS Řím, kam později přestoupil. S ním vyhrál italský pohár, největší úspěchy však přišly až v dresu Juventusu. Tři tituly v rozmezí čtyř let měly přitom výrazný Capellův podpis... Zahrál si i v italské reprezentaci, a to i na mistrovství světa 1974, kde dokonce skóroval. Nejvíce se však proslavil rozhodující trefou do sítě Anglie, která znamenala první triumf nad tímto soupeřem v italské historii. Aktivní kariéru zakončil v dresu AC Milán, kde se rovněž radoval ze zisku jednoho Scudetta, zraněná kolena mu však nedovolila pokračovat.

S fotbalem však v žádném případě nechtěl skončit, a tak plynule přešel k trénování, Rossoneri mu ihned nabídli šanci vést výběr do devatenácti let. Pod Capellovým vedením se junioři AC, mezi něž patřili i dnes již legendární Paolo Maldini či Alessandro Costacurta, radovali z mnoha celostátních úspěchů. Stejně jako oni, i Capello se však postupnými krůčky posouval v hierarchii klubu směrem vzhůru. Jako asistent u A-týmu nezůstal dlouho, sezonu už dokončoval jako hlavní trenér. Po několikaleté odmlce se pak definitivně vrátil na lavičku AC v roce 1991, kde za pět let u kormidla nasbíral celkem čtyři ligové tituly, úspěšný byl navíc i v evropských pohárech, kde ovládl Ligu mistrů i Superpohár.

Od roku 1996 trénoval Real Madrid, kde dostal za úkol poskládat do fungujícího systému hvězdný trojlístek Raúl, Mijatovič, Šuker. To se mu podařilo, i přes svou jasnou tendenci upínat se k opatrnému defenzivnímu fotbalu našel místo v sestavě pro všechny útočníky, vyhrál titul a přestože neobliba u fanoušků a spory s vedením znamenaly Capellův odchod po jediném roce, dá se i tato jeho štace považovat za úspěšnou. Následoval návrat do Milána, AC však skončilo až desáté a za prvním Juventusem zaostalo o celých třicet bodů. Po Capellově odchodu Rossoneri okamžitě získali titul, podle italského kouče to však byla především jeho zásluha.

Podobné tvrzení již nelze zpochybnit, hovoří-li se o roce 2001, kdy Capello slavil zisk Scudetta na lavičce AS Řím. V dalším ročníku Římané prohráli těsný ligový souboj s Juventusem, největší bitvy mezi těmito kluby se však nesvedly na trávníku, nýbrž v zákulisí, kde probíhala slovní válka mezi Capellem a šéfem Juventusu Moggim. Proto bylo obrovským překvapením, když se později Capello ujal taktovky právě turínského velkoklubu. S ním dvakrát slavil titul, oba tyto triumfy však byly Juventusu po korupčním skandále odebrány. Zatím poslední Capellova zastávka v klubovém fotbale měla známé jméno. I ve své druhé sezoně na lavičce Realu, přestože od té první uteklo již deset let, vyhrál Capello ligu, znovu byl však brzy odvolán, tentokrát hlavně kvůli nedostatečně atraktivnímu stylu hry, který slavní Galácticos předváděli.

A tak přešel italský lodivod k reprezentaci Anglie. Hrdý Albion se pod jeho vedením dostal na mistrovství světa 2010, tam ale vypadl ve čtvrtfinále s Německem a neuspěl. Pak Anglii dovedl i na nadcházející Euro, na něj už však Capello neodcestoval, když na odebrání kapitánské pásky Johna Terryho zareagoval rezignací. Prakticky okamžitě přijal nabídku od Rusů, a jak již bylo řečeno, s nimi je teď na důležité misi. Zatím teprve na jejím začátku, vrchol přijde až za čtyři roky. A co bude dál, to zřejmě neví ani sám Capello. Již několikrát ohlašoval plánovaný konec, stále však dostává další a další výzvy. Tou poslední by mohla být Squadra Azzurra.

Přednosti

Za největší přednost současné ruské reprezentace jednoduše musí být považována defenziva. Gólman Akinfejev patří mezi absolutní světovou špičku, čtveřice před ním je navíc dobře sehraná a i s výraznou pomocí záložníků funguje na výbornou, Rusové v kvalifikaci inkasovali jen pět branek.

Nezmínit nelze ani vycházející hvězdu Kokorina, další možné přednosti u sebe však mají pořádně výrazný otazník. Mohl by jí být útočník Keržakov, ovšem jen za předpokladu, že přijede na šampionát v dobré náladě a dostane příležitost v základu hned od začátku. Jistým černým koněm této rubriky by pak mohl být Alan Dzagojev, nejtalentovanější člen ruské nominace, jenž však upadl v nemilost kouče Capella a zřejmě začne turnaj na lavičce. I jako střídající hráč však může nabídnout spoustu nových možností a kdo ví, třeba právě letos konečně naplní svůj takřka neomezený potenciál a vyšvihne se mezi hvězdy.

Výraznou zbraní Ruska jsou také standardní situace, které brilantně zahrává Aleksandr Samedov, jenž má hned několik velice nebezpečných možností, komu míč na hlavu posadit.

Slabiny

Možná se to bude někomu zdát zvláštní, ale před chviličkou vychvalovaná obrana se může velice snadno obrátit v ruskou slabinu. Berezuckimu bude za pár dní již třiatřicet let, Ignaševič je dokonce ještě o téměř tři roky starší a přestože v kvalifikaci se tato stoperská dvojice jevila jistě, v jihoamerických klimatických podmínkách určitě hrozí, že Rusové v obraně jednoduše nebudou stíhat.

Obrovskou ztrátou je samozřejmě zranění lídra a kapitána v jednom Širokova, jenž má poraněnou Achillovu šlachu a na šampionát odcestovat nemohl. Pro kohokoliv z ruských záložníků bude enormně složité ho nahradit jak na trávníku, tak v kabině, možností přitom Capello nemá příliš, ruský kádr rozhodně nepatří k těm nejširším.

Předpokládaná sestava: Igor Akinfejev - Andrej Ješčenko, Vasilij Berezuckij, Sergej Ignaševič, Dmitrij Kombarov - Denis Glušakov, Igor Denisov, Viktor Fajzulin - Aleksandr Samedov, Aleksandr Keržakov, Aleksandr Kokorin