Představení účastníků MS - Španělsko

Obhájce mistrovského titulu, dvojnásobný šampion Evropy posledních let, a přesto spíše černý kůň turnaje než hlavní adept na vítězství. Tento paradox momentálně vystihuje pohled odborné i fanouškovské veřejnosti na Španělskou reprezentaci. Kde je nakonec pravda se dozvíme až za pár týdnů, ovšem repríza předchozího finále MS s Nizozemskem hned na úvod může leccos napovědět.

Historie

Je až s podivem, jak dlouho Španělé čekali na jakýkoli větší úspěch na poli světového reprezentačního fotbalu. Jakkoli kluby jako Barcelona či Real Madrid pravidelně ovládali (a dodnes ovládají) evropská kolbiště, dohromady to v národních barvách nikdy pořádně nefungovalo... Až donedávna.

Vezměme však historii španělského fotbalu hezky popořádku. Federace vznikla v roce 1913 a o sedm let později se národní celek představil na OH 1920 v Antverpách, a hned jako stříbrný. Nebyl to jediný úspěch této doby. Rok po vzniku ligy (1928) se Španělsko stalo prvním týmem, který dokázal porazit celek z Britských ostrovů. Anglie tehdy v Madridu prohrála dramaticky 3:4! Vše se rozvíjelo tak slibně. První start na MS 1934 pak začal výhrou nad Brazílií a skončil prohrou s Itálií.

Následoval nástup klubového fotbalu, kde role hlavních hvězd plnili především hráči ze zahraničí. V době velké slávy Realu Madrid a jeho pětileté hegemonie v úvodních ročnících Poháru Mistrů šířili opojení Bílým baletem hlavně Argentinec Alfredo di Stefano či maďarský kouzelník Ferenc Puskás. Po neúspěchu na MS 1962 netrvalo dlouho a padlo rozhodnutí zákazu startů cizinců v domácí lize. Ovoce to přineslo až nečekaně rychle, hned v roce 1964 totiž Španělé slavně ovládli domácí mistrovství Evropy díky finálové výhře 2:1 nad Sovětským svazem, které přihlíželo 120 tisíc diváků.

Až v roce 1982 se hrálo opět ve Španělsku, tentokráte mistrovství světa. Postup ze skupiny byl očekávaný, ale pořádně vydřený. Nerozhodně s Hondurasem a prohra se Severním Irskem, Španělé přehráli pouze Jugoslávii. Dál to však nešlo, ve druhé fázi skončila reprezentace La Furia Roja poslední. Čtyři roky nato skončila španělská ekipa ve čtvrtfinále, na penalty ji zastavila Belgie. MS 1994 - smolné vyřazení od Italů, 1998 - vypadnutí hned v základní skupině. Celou černou dvacetiletku pak podtrhlo neúspěšné čtvrtfinále s domácí Jižní Koreou, jakkoli se tehdy Španělé mohli cítit právem rozhořčení.

Když pak La Furia Roja vyhořela i na portugalském Euru a světový šampionát v Německu pro ni přinesl pouze osmifinálovou účast, zdálo se, že šňůra neúspěchů se bude táhnout věčně. O to silnější byl šok, když Španělé ovládli v roce 2008 mistrovství Evropy. A když už si reprezentanti většiny Pyrenejského ostrova přičichli k úspěchu, nic je nedokázalo zastavit ani na všech dalších velkých fotbalových podnicích. Na MS v Jižní Africe sice herně neoslnili a prohráli hned svůj první zápas ve skupině, ovšem jednou výhrou 1:0 za druhou se nakonec svědomitě prokousali až do historického finále s Nizozemskem. Na vítězný gól Andrése Iniesty v prodloužení se už nikdy nezapomene, Španělsko se poprvé stalo mistrem světa!

Aby toho nebylo málo, ovládli úřadující světoví i evropští šampioni také následné EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině. Nyní je čeká nový úkol: být první zemí Evropy, která dokáže triumfovat na americké půdě a zároveň se tak po dvaapadesátileté pauze stát tím, kdo dokáže vydobytý titul mistra světa obhájit.

Kvalifikace

Co by to bylo za mistrovství světa, kdyby na něm chyběl úřadující šampion? Španělé si svou povinnost splnili, byť velice nezáživně, jak v posledních letech bývá jejich dobrým zvykem. Jen jedinkrát se hvězdami nabitá ofenziva utrhla k vyššímu počtu branek, a to v druhém kvalifikačním zápase na běloruské půdě. Po této výhře 4:0 si však svěřenci trenéra Del Bosqueho zadělali na trable, když ve dvou domácích zápasech po sobě proti Francii a Finsku pouze remizovali 1:1. Následný duel v Paříži tak rázem nabyl nových kontur - Španělům vážně hrozilo, že se na MS podívají jedině skrz nevyzpytatelnou baráž...

Právě tehdy však La Furia Roja ukázala svou ohromnou sílu a kvalitu. Přesvědčivá výhra 1:0 díky brance Pedra znovu nastolila klid ve skupině I a o konečném pořadí na prvních dvou pozicích bylo rozhodnuto. Konečný sumář španělské kvalifikace zní takto: skóre po osmi zápasech 14:3, pět čistých kont a přímý postup do Brazílie.

Na koho se zaměřit: Sergio Busquets

Nikdy ve španělském dresu nevstřelil jediný gól, v paměti laické veřejnosti je často zapsán především, jako nečestný teatrální typ hráče, pohybuje se vedle daleko obletovanějších hvězd, a přesto, možná právě proto, si Sergio Busquets zaslouží svůj díl pozornosti. Alespoň takový, abychom odhalili jeho pravé já a nezměrný přínos pro klub i reprezentaci. Týmový i reprezentační kolega Xavi Hernández jej jednou popsal jako "nejprotřelejšího hráče z celého týmu." Sergio Busquets nepatří jak na hřišti, tak v soukromí k žádným bouřlivákům. Naopak by rád v očích veřejnosti vypadal tak, že se o nic nestará, že se o vlastní image vůbec nezajímá. Pravda je však jiná, jen je třeba k jejímu odhalení vyčkat na pravý moment.

Před čtyřmi lety Busquets mířil za zkompletováním skvostné sestavy trofejí: výhrou v domácí lize, na mistrovství světa klubů, v Lize mistrů, v ligovém poháru a na řadě bylo mistrovství světa v Jižní Africe. To vše ve dvaadvaceti letech jako základní stavební kámen barcelonské i španělské jedenáctky. Po bezchybné kvalifikační jízdě však La Furia Roja ošklivě narazila v prvním zápase základní skupiny proti Švýcarsku. Nikdo ve čtyřiaosmdesátileté historii světových šampionátů nedokázal získat mistrovský titul poté, co prohrál úvodní zápas. Španělé tehdy padli 1:0.

Určitý díl viny na jediném gólu zápasu z kopačky Gelsona Fernandése měl právě Sergio Busquets, když podskočil ve středu zálohy letící míč a následně svého soupeře nedokázal ubránit. Když tak rozlícená španělská média hledala obětního beránka, který evropské šampiony v boji o zlatou sošku potopí, volba padla právě na Busqetse. Bylo úplně jedno, že systém s dvěma záložníky operujícími z hloubky pole spolehlivě dlouhé roky fungoval, najednou šlo o nepřípustný předpotopní systém, které bylo nutné se co nejdříve zbavit.

Všichni objevivší se kritici (a že jich bylo!) se shodli na vinění a odstranění Busqetse. Vicente del Bosque dokonce musel svolat mimořádný mítink, kde všem vysvětlil, že žádný hon na individuality se konat nebude a systém, který se stal španělskou herní filozofií, zůstane nezměněn. I hráči za svého kolegu ve zbrani postavili jako jeden muž. Přesto pro mladého Busquetse muselo jít o pořádně těžké chvíle. Zatímco ostatní hráči si společně užívali dnu volna, dvaadvacetiletý Sergio se držel stranou. Když po pohodlné výhře nad Hondurasem požádal Busquetse o krátký rozhovor před kamerou známý žurnalista Graham Hunter, dostalo se mu ostrého odmítnutí. "Proč pořád já? Proč? Je to proto, že jsem slušný a vždy se v mix zóně zastavím? Najděte si někoho jiného..."

Nešlo však jen o kritiku samou či snad o to, že Španělsko v tu chvíli bylo na pokraji vyřazení. Byla to ta do očí bijící ignorance Busquetsových výkonů, kterými ze spoluhráčů okolo dělá ještě lepší individuality a kryje všechny jejich zaváhání. Od švýcarského propadáku již ve zbytku mistrovství nechyběl ani minutu a bohatě přispěl k historickému titulu. Také díky obdivným prohlášením Xaviho, Pepa Guardioly či Davida Villy se z odpadlíka rázem stal hrdina a celý fotbalový svět si jméno Busquets definitivně spojil se vzorem moderního defenzivního záložníka.

Zdaleka největší poklonu však "Busimu" vysekl jeho někdejší zastánce Del Bosque. Legenda Realu Madrid totiž pronesla tato slova: "Kdybych se znovu narodil v současné moderní době, chtěl bych být Sergio Busquets." Pro ty, kteří Del Bosqueho samotného nikdy neviděli hrát - on sám byl ve své době špičkovým záložníkem s přehledem i technickým nadáním.

"Pokud chcete předvádět oku lahodící fotbal a být neustále vidět, vyhněte se mému postu. Co se týče taktického pojetí, defenzivní záložník v systému 4-3-3 je jednoduše ta nejnáročnější pozice ze všech," líčí čahoun Barcelony svůj pohled na fotbal. "Jde o intenzivní práci. Musíte počítat s ohromným množstvím prvků v krátkém čase, což vyžaduje fotbalovou chytrost a plnou koncentraci. Součástí mé role na hřišti je pohybovat se mezi obrannými a útočnými liniemi a zajistit, aby se míč správně rychle pohyboval. Je to většinou právě "pivot", kdo rozběhne celou akci."

"Z pohledu defenzivy jsem prostředníkem mezi obrannou čtveřicí a zálohou," pokračuje Busquets. "Snažím se dostupovat a presovat tak, abych soupeřova útočníka izoloval od jeho vlastní zálohy. Jsem týmový hráč, který toho musí hodně odpracovat a obětovat se pro úspěch týmu," doplnil pětadvacetiletý odchovanec Barcelony a názorně předvedl, proč jej mají spoluhráči tolik v oblibě a třeba Xavi si jen málokdy v týmovém autobuse sedne vedle někoho jiného. Žádné honění se za slávou, jen spolehlivá neviditelná práce ve středu hřiště, kterou ocení málokdo.

Malý Sergio vyrostl v domácnosti, kde tatínek Carlos držel post barcelonské brankářské jedničky. O ničem takovém jeho syn nechtěl ani slyšet, střílení gólů bylo lákavější. "Když je člověk mladý, být brankářem je jednoduše nuda. Ve všech zápasech se školou nebo přáteli vždycky chcete být útočníkem, dávat góly a užít si tak nejkrásnější pocit, jaký fotbal nabízí. Otec nás oba s bratrem nechával na sebe střílet, což jsme zbožňovali."

Co naopak Busquets nezbožňuje, je jeho kontakt s veřejností. Žádné sociální sítě, skoro žádné reklamy či sponzorství, zvláště ve srovnání se svým okolím, a také relativně malý zájem médií. I v tomto ohledu si nyní jistě nepřeje nic jiného, než aby se neopakoval boom zpřed čtyř let. Nutno podotknout, že od té doby je mnohem zkušenější a jako fotbalista definitivně dozrál. Jestli si svou formu na cestu do Brazílie správně načasoval, mají Španělé velkou šanci být znovu šampiony.

Trenér: Vicente del Bosque

Nikdy není jednoduché navázat na úspěch svého předchůdce, ovšem Vicente del Bosque se tomuto tlaku s trochou nadsázky svými výsledky přímo vysmál do tváře. Poté, co v roce 2008 převzal po Luisi Aragonésovi čerstvé mistry Evropy, totiž dosáhl na úspěch ještě nesrovnatelně vyšší - dovedl Španělsko k titulu světovému, prvnímu v národní historii. A ještě předtím, než se dostane k šanci tento unikátní počin zopakovat, zvládl Del Bosque obhájit trůn evropský.

Třiašedesátiletý Del Bosque, jenž se od února 2011 může pyšnit titulem Markýze za své mimořádné zásluhy v oblasti sportu, byl svého času defenzivním záložníkem. Podporuje tak teorii, že nejlepší trenérské talenty se ve fotbale projevují právě z této pozice. Jako hráč spojil své služby takřka výhradně s Realem Madrid. Vyjma tří ročních hostování strávil rodák ze Salamancy u Merengues celou svou čtrnáctiletou kariéru. Dohromady tak v Realu vyhrál pět ligových titulů, čtyři domácí poháry a osmnáctkrát nakoukl i do reprezentace.

I poté, co přešel z hráčské lavice na tu trenérskou, pokračoval Del Bosque v zázemí Bílého baletu. Své první krůčky si odbyl v Castille, tedy B-týmu Realu a v roce 1994 poprvé alespoň nakrátko stanul i na postu trenéra prvního týmu, když zaskakoval za vyhozeného kouče Flora. O pět let později již dostal práci v Realu na plný úvazek a vedení klubového giganta svého rozhodnutí nemohlo litovat. Hned v první sezoně vyhrál del Bosqueho tým Ligu mistrů, následně přidal dva ligové tituly, znovu prestižní milionářskou soutěž, španělský i evropský Superpohár a vše završil i ziskem poháru Interkontinentálního. Stačily mu k tomu čtyři roky.

Po kratičkém výstřelku na lavičce istanbulského Besiktase se pak třiašedesátiletý kouč s knírkem, který si udržoval ještě coby hráč, dostal ke kormidlu španělské reprezentace. Svého poslání se zhostil mistrně a všichni příznivci La Furia Roja mohou s napětím očekávat, zda už nyní legendární úspěchy dokáže ještě vyšperkovat.

Přednosti a slabiny

Byť se tyto dvě oblasti na pohled značně rozcházejí a bývají právem obvykle rozděleny, u současného Španělska je namístě udělat výjimku. Co se totiž někomu může zdát jako klad, označí jiný za zápor a až samotný šampionát napoví, kde je vlastně pravda.

Vicente del Bosque je známý svým konzervatismem. Za dlouhá léta se mu podařilo vytvořit si skupinu hráčů, která jej nikdy nezklamala a on v dalších a dalších nominacích zase nezklamal ji. Na jednu stranu jde o rozumnou volbu, kdy si tým zachovává svou soudržnost, sehranost a nesporné zkušenosti, koneckonců vítězná sestava se přeci nemění. Na stranu druhou však čas nejde zastavit a přibývá čím dál víc obav, zda si hráči jako Villa, Torres, Xavi nebo i v klubu věčně vysedávající brankář Casillas stále zaslouží pevné místo v konečné nominaci navzdory klesající výkonnosti.

Pochyby vzbuzuje i otázka, co vlastně od Španělů čekat. Poté, co úřadující šampioni drtivě podlehli ve finále Konfederačního poháru Brazílii, přijaly sázkové kanceláře i laická veřejnost právě domácí Kanárky jako hlavního favorita mistrovství, následované Argentinou a Německem. Španělsko je pro leckoho překvapivě až čtvrté vzadu, jako by snad status nejlepšího celku světa byl hendikepem... Nebo se snad potvrdí názory, že se La Furia Roja po všech nedávných úspěších podvědomě uspokojí a nepožene ji za dalším titulem takový hlad, jako její konkurenty?

Hojně propíraným tématem je také základní sestava a její taktické rozestavení. Všechny španělské úspěchy pod Del Bosquem tkví v užití tzv. falešné devítky, tedy hře bez klasického středního útočníka, kterého v posledních letech nejčastěji nahrazoval Cesc Fàbregas. Důsledkem takového rozestavení je pro Španěly typická herní dominance s trvalým držením míče a trpělivým čekáním na šanci, což leckdo označuje za nudnou podívanou. Nesporným faktem však je, že Španělsko na všech třech vítězných šampionátech z posledních let neinkasovalo v jejich vyřazovací části jediný gól. Právě v tom tkví úspěch Del Bosqueho ekipy, právě proto se občasná střelecká impotence dá přehlédnout.

Jak však ukázalo výše zmíněné střetnutí s Brazílií, možná má tato taktika nejlepší za sebou. Všichni budou na mistrovství od Španělů očekávat jednu jedinou herní variantu a bude na Del Bosquem, aby své soupeře dokázal zaskočit. Postaví na hrot Diega Costu? Povolí Juanfranovi či Azpilicuetovi na pravém kraji obrany stejné ofenzivní kejkle, jakými oplývá jejich kolega Alba na straně druhé? Naskočí od prvního zápasu ve středu hřiště nastávající hvězda Koke místo Xaviho? Kádr na všemožnou variaci mají Španělé takřka dokonalý, zbývá jen čekat, zda se určité flexibility z jejich strany opravdu dočkáme.

Předpokládaná sestava:

Casillas - Azpilicueta, Piqué, Ramos, Alba - Busquets, Alonso, Xavi - Pedro, Fàbregas, Iniesta