PRIMERA DIVISION 2006/2007 (1)

Další ročník španělské ligy je za námi a první čtyři místa obsadily podle očekávání Real Madrid, Barcelona, Sevilla a Valencie. Jejich pořadí už tak očekávané nebylo. Z titulu se totiž nakonec raduje Real Madrid, který překonal obrovskou krizi v průběhu sezóny a vynikajícím finišem předstihl díky lepšímu vzájemnému skóre favorizovanou Barcelonu.

Katalánci budou chtít na celý ročník co nejrychleji zapomenout, jejich suverenita z předchozích let byla ta tam, nechybělo mnoho a slavná Barca by musela jít do předkola Ligy mistrů. Tam putuje Sevilla, která si dlouho brousila zuby na titul, ale nakonec ji skolily zbytečné ztráty proti slabším celkům. To stejné se dá říci o posledním z této čtveřice, Valencie navíc doplatila na řadu zraněných hráčů.


Real Madrid – 1. místo, 76 bodů
Oči celého fotbalového Španělska se upíraly z různých pohnutek od začátku právě skončené sezóny k Realu Madrid. Bílý balet po tři roky nezískal žádnou trofej a tak nebylo divu, že padaly hlavy trenérů a prezidentů. K prohloubení zmatků přispěly na přelomu června a července 2006 prezidentské volby, které po bouřlivém průběhu vyhrál advokát Ramón Calderón. Jeho trenérskou volbou byl renomovaný italský kouč Fabio Capello, který navíc měl zkušenosti s trénováním Realu Madridu z minulosti. Nevýhodou prezidentských voleb bylo pozdržení posilování mužstva. Přesto nové tváře v klubu z hlavního města Španělska slibovaly, že tentokrát se mají fanoušci na co těšit. Real využil krize v Itálii, dané úplatkářskou aférou, a z potrestaného a sestupujícího Juventusu získal kapitána italských mistrů světa Fabia Cannavara a zkušeného středního záložníka Emersona. Další posilou byl holandský kanonýr Ruud van Nistelrooy, který se nepohodl s trenérem Manchesteru United Alexem Fergusonem. Po dlouhých tahanicích přestoupil do Realu rovněž defenzivní štít Lyonu Mahamadou Diarra a v poslední den přestupového období bílý balet získal na hostování z anglického Arsenalu Josého Antonia Reyese. Ramón Calderón zase na druhou stranu nesplnil svůj volební slib, že přivede do Realu trio Kaká, Fabregas a Robben, za což byl a je mnohými kritizován.

Real sezónu začal rozpačitě. Výsledky sice byly, nicméně předvedená hra založená na obraně a brejcích oko diváka nenadchla. Italský model se uplatnil zejména na hřištích soupeřů, odkud Real vozil body pravidelně. Na domácím stadionu Santiaga Bernabéua ovšem fanoušci v řadě utkání trpěli a častovali hru svých miláčků nemilosrdným pískotem. Ani v Lize mistrů bílý balet příliš nepřesvědčoval, naštěstí měl ve skupině poměrně lehké soupeře, až na suverénní Lyon, který doma Real jasně přehrál a naplno tak obnažil neduhy španělského mužstva. Stoper Cannavaro byl jen stínem žulového obránce z mistrovství světa, často nestačil, vypomáhal si fauly a nesplňoval naprosto svou funkci lídra obrany. Mužstvu vázla rozehrávka a přechod do útoku, dané přítomností dvou defenzivních štítů v záloze, z nichž se snášela kritika zejména na Emersona. Také neustálé nasazování některých hráčů do základní sestavy neprospívalo hře celého mužstva. Týkalo se to zejména kapitána Raúla. Ronaldo se potýkal jak s nadváhou, tak se zraněními a byl pro tým spíš přítěží. Nejlepší hráč přípravy Antonio Cassano nedokázal udržet formu a zanedlouho sledoval většinu utkání jen z lavičky a později i z tribuny. Real nakonec ze skupiny LM postoupil z druhého místa. Ve španělské lize dokázal zvítězit v domácím prostředí nad Barcelonou, nicméně s koncem roku na Real dolehla i výsledková krize, kdy prohrál tři ze čtyř zápasů, přičemž nejkrutější byla domácí prohra s Recreativem Huelva v poměru 0:3. Na zimním přestupovém trhu bílý balet posílil každou z řad mladými hráči z Jižní Ameriky. Na post levého obránce přišel Brazilec Marcelo, do středu zálohy Argentinec Fernando Gago, považovaný mnohými za nástupce legendárního Fernanda Redonda, a do útoku další Argentinec Gonzalo Higuaín.

Ani čerstvé posily však nepozvedly úroveň hry. Marcelo neodehrál prakticky nic, Gago se obtížně adaptoval a jediný, kdo do konce sezóny více zaujal, byl Higuaín. Zkraje roku však Real opět prohrával nebo vyhrával s odřenýma ušima. Nové pohromy čekaly bílý balet ve dvou dalších soutěžích. V Copa del Rey vypadl Real osmifinále se slabým Betisem Sevilla a v březnu pak rovněž v osmifinále Ligy mistrů s Bayernem Mnichov. Začalo se mluvit o krachu sportovního projektu a nástupci Fabia Capella a zdálo se, že i další sezóna skončí pro bílý balet bez titulu.

Paradoxně to byla zřejmě menší porce zápasů, která stála za postupným zlepšením hry celého mužstva. Obrat ve vývoji nastal v zápase na Nou Campu, kde Real remizoval s Barcelonou 3:3. Z dalších dvanácti zápasů prohrál Real pouze jednou na hřišti Santanderu, a to po sporně odpískané penaltě. Poté v předposledním kole remizoval na hřišti silné Zaragozy a zbývajících deset zápasů vyhrál. Dostavily se i výhry na domácím hřišti, mužstvu se dařila více kombinace, bojovalo do posledního dechu a řadu bodů tak vydolovalo v posledních minutách utkání. Na zlepšeném trendu se podepsalo několik faktorů. Fabio Capello mírně pozměnil mužstvo a začal sázet více na mladší hráče místo starších a zkušených. Do AC Milán odešel Ronaldo, který se nesžil s tréninkovými metodami italského kouče a šatně to očividně prospělo. Rebel Cassano si rovněž nezahrál. Do mužstva se naopak vrátil David Beckham, který byl odstavený na tribunu, když se klub dozvěděl, že po sezóně končí a přestupuje do amerického Los Angeles Galaxy. Rozstřílel se Van Nistelrooy, který nakonec s 25 góly získal titul krále střelců španělské ligy a Zlatá kopačka mu utekla o jedinou branku. Tradiční jistotou byl brankář Iker Casillas, v obraně se prosadil zejména Sergio Ramos a Iván Helguera, na kterého začal Capello sázet. I Fabio Cannavaro dal několika svými výkony částečně zapomenout na nevydařený podzim, stejně jako loučící se ikona klubu Roberto Carlos. Příjemným překvapením byl i odchovanec Miguel Torres, který hrál jak na pravém, tak levém okraji obrany a byl jediným hráčem, který "povýšil" z madridského béčka. Ve středu pole postupně vyrostl v neprostupnou zeď Mahamadou Diarra a zlepšil se i fanoušky neoblíbený Emerson. Skvělou polovinu sezóny pak zažil David Beckham, jehož přihrávky znamenaly řadu důležitých gólů a který svou bojovností a nasazením strhl i zbytek mužstva. V útoku se ustálila forma Raúlovi a zlepšené výkony zaznamenali Robinho a Higuaín. Druhý kapitán Realu Guti se ukázal být spíše ideálním žolíkem než hráčem základní sestavy. José Antonio Reyes předváděl po celou sezónu nevyrovnané výkony, ale v posledním kole vstřelil dva rozhodující góly v zápase s Mallorcou.

La Liga měla nanejvýš dramatický závěr a při bodové rovnosti mezi Realem a Barcelonou nakonec rozhodl o titulu pro bílý balet lepší poměr vzájemných zápasů. Real se tak po čtyřech letech mohl těšit ze zisku další trofeje. Ale teprve další rok ukáže, jak se dokázal poučit z nepříznivého vývoje v předchozích sezónách včetně bouřlivého průběhu té poslední mistrovské, která rozhodně nebyla bezproblémová. To vše se už bude muset obejít bez odvoleného trenéra Fabia Capella.

Ideální sestava: Casillas – Cicinho – Ramos – Helguera – Torres – Diarra – Emerson – Beckham – Raúl – Robinho – Van Nistelrooy


FC Barcelona - 2. místo, 76 bodů
Rok plný zklamání zažili fanoušci Barcelony. Katalánský velkoklub si před sezónou brousil zuby na všechny trofeje, které byly ve hře, ale nakonec odešel skoro s prázdnou. Blaugranas doplatili na únavu a zranění klíčových hráčů, chybějící motivace a ztrátu koncentrace v závěrech utkáních. Titul sice nakonec unikl jen o vzájemné skóre, ale ani v případě opačného výsledku by se celá sezóna za zcela úspěšnou pokládat nemohla.

Ze začátku to přitom opravdu vypadalo na začátek dalšího úspěšného tažení. Tehdy čerstvý vítěz ligy i Ligy mistrů posilnil zadní řady dvěma z nejlepších obránců na světě, když z Juventusu dorazili Gianluca Zambrotta s Lilianem Thuramem. Odcházejícího miláčka Nou Campu Henrika Larssona nahradil Eidur Gudjohnsen, jenž však, jak se později ukázalo, švédského kanonýra zcela zastoupit nedokázal. Na konci srpna Barcelonu trošku nečekaně opustil Marc van Bommel a opět to byl čas, který ukázal, že absence nizozemského internacionála znamenala citelné oslabení zálohy.

Ironií osudu to byla právě záloha, která Katalánce trápila snad nejvíce. Barca sice měla sad nejkreativnější trojici středopolařů na světě, ale krom očividného úpadku jejich formy byl hlavním problémem post defenzivního záložníka. Od talentovaného Thiaga Motty se čekaly velké věci poté, co poprvé za několik posledních let absolvoval plnou letní přípravu, nicméně místo toho Motta zažil svou pravděpodobně nejhorší sezónu vůbec, k tomu se přidaly osobní problémy a když se Brazilec s italským pasem rozhodl nejít na jeden z tréninků, byly jeho dny v Katalánsku sečteny. Zklamáním byly výkony také dalšího defenzivního záložníka a sice Edmílsona. Brazilský reprezentant se po skvělé sezóně 2005/2006 trápil herně i zdravotně a nedokázal zajistit svým kreativnějším spoluhráčům před sebou dostatečně krytí. A když se ukázalo, že ani Rafael Márquez neprožívá zrovna nejúspěšnější období, často nastupovali svěřenci Franka Rijkaard (který se již musel obejít bez svého asistenta Henka Ten Cateho, jenž se vydal do Ajaxu, nově příchozí Neeskens se svému krajanovi takticky vyrovnat nedokázal) bez klasického pivota, což samozřejmě nebylo ideální, zvláště proti silnějším celkům.

Nebylo by správné házet veškerý neúspěch jen na záložní řadu. Výkonnostní propad zaznamenala i obrana, ač se původně očekávalo, že by tomu mělo být spíše naopak. Jenže Zambrotta se půlku sezóny spíše zabydloval a zvykal si na odlišný styl hry ve španělské lize a Thuram několik týdnů promarodil. Absence zkušeného francouzského reprezentanta nutila Franka Rijkaarda, aby nasazoval Rafaela Márqueze, jenže Mexičan byl jen stínem toho tvrdého a neprostupného stopera z dřívějších let. Je otázkou, na kolik se pod jeho výkony podepsaly osobní problémy a na kolik údajně ne zrovna ideální životospráva, faktem ovšem je, že některé chyby byly tak obrovské, že se to pouhou ztrátou formy vysvětlit dá jen velmi těžko. Levá strana obrany měla být záležitostí Gia se Sylvinhem, ale roky se zastavit nedají, herní výkon obou byl nedostačující, a často tak na jejich úkor hrával Zambrotta.

A konečně, ideálně nefungoval ani útok. Trojice R.E.M. ve složení Ronaldinho, Eto'o, Messi sice nahání hrůzu, ale Ronaldinho se potkal s naprostou herní krizí a Eto'oa s Messim vyřadilo na několik měsíců zranění kolene. Přesto mladičký Messi ukázal, že je opravdu předurčen k tomu být nejlepší na světě. Žádný obránce na světě si s ním nevěděl rady, vše pak vyvrcholilo historický hattrickem proti Realu Madrid, kdy si dělal co chtěl s Miguelem Torresem i Sergiem Ramosem. Pohárový gól proti Getafe asi netřeba někomu připomínat. Své kvality stihl předvést i Samuel Eto'o, ovšem mnohem více na sebe Kamerunec upoutal svým problémovým chováním, když při svém návratu po zranění odmítl nastoupit jako náhradník, pohádal se s Rijkaardem i Ronaldinhem a naznačil, že v kabině Barcelony už nepanuje ta skvělá pohodová atmosféra, která stála za úspěchy z minulých let.

Situace ohledně Ronaldinha si zaslouží vlastní odstavec. Brazilec se před mistrovstvím světa honosil titulem "Nejlepší hráč světa" a málokdo pochyboval o tom, že by si to snad nezasloužil. Svými útočnými výpady, kličkami a překvapivými přihrávkami táhl Barcelonu za úspěchy a na to stejné se chystal i ve své reprezentaci. Avšak v Německu vyhořel a kdo čekal, že si v Barceloně spraví chuť, nepochodil. Je sice pravda, že Ronaldinho byl nejproduktivnějším hráčem týmu, ale tento ukazatel je značně zkreslený. Brazilský mág působil na hřišti dojmem, že ho hraní neskutečně obtěžuje, vybičovat se dokázal jen k několika utkáním, často byl ale pro svůj tým spíše přítěží. A když si jeho špatné formy začala všímat média, začaly prosakovat informace o jeho absencích na trénincích (až 50%!!!) i o jeho nadváze. Byla to skutečně fyzička, která Brazilce brzdila nejvíce, a proto se není čemu divit, že hned po skončení sezóny si zástupci klubu sjednali s Ronaldinhem schůzku a určili nová pravidla "hry". Jestli to bude mít kýžený efekt, uvidíme až za rok, každopádně je jen na samotném hráči, jestli se znovu stane králem Nou Campu, nebo dá přednost reklamám a poklidné tělocvičně na úkor tréninků s týmem.

Mezi brankářskou světovou elitu definitivně zapadl Victor Valdés, který si jako jeden z mála (společně s Puyolem, Messim a Eto'oem) držel vysoký standard hry. Odchovanec Barcelony si navíc konečně získal podporu publika na Nou Campu, což se před ním řadu let nikomu nedařilo. Dříve se na něj pískalo, dnes je spíše hrdinou. Krom tradičně skvělých reflexů Valdés zapracoval i na své práci ve vzduchu (na té ovšem stále musí ještě pracovat) a organizaci obrany před sebou, další zkouška ho čeká na začátku příští sezóny, kdy bude při absenci Puyola celá organizace hlavně na něm. Mladý katalánský brankář se dokázal vyvarovat i většiny hloupých chyb, i když i ty se dostavily, bylo jich však minimum (například proti Liverpoolu) a krom Abondanzieriho bychom ve Španělsku těžko hledali gólmana, který by se žádné nedopustil.

A jaký měla sezóna Barcelony vlastně průběh? Ze začátku vše víceméně klapalo, tým vedl ligu, dostal se do další fáze Ligy mistrů, vyhrál Španělský superpohár. Klopýtnutí v Evropském superpohárů bylo považováno spíše za náhodu. Vše se začalo kazit výletem na Mistrovství světa klubů, kde Barca překvapivě podlehla brazilskému Portu Alegre. Celá cesta navíc sebrala hráčům Barcelony mnoho sil, tou dobou už navíc byli mimo hru Eto'o s Messim. Obhajoba Ligy mistrů se rozplynula po vyřazení od Liverpoolu, začaly problémy se Samuelem Eto'oem. Největší krize paradoxně přišla v době, když už byli oba výše zmiňovaní fit. Svěřenci Franka Rijkaarda sice v heroickém výkonu dokázali v deseti vydřít bod proti Realu Madrid a ještě se právem mohli cítit ukřivdění, když jim v poslední minutě byla odepřená penalta, ale pár týdnů na to přišla šokující prohra s Getafe a vypadnutí se Španělského poháru. Poté nešťastné ztráty bodů v posledních sekundách zápasů proti Betisu a Espanyolu a titul zmizel v nenávratnu.

Zkažená sezóna dost možná v konečném důsledku Kataláncům pomůže. Hned po jejím skončení začalo celé vedení usilovně pracovat na posilách, hráči se zdají už nyní nažhavení na začátek další sezóny a chystají návrat krále. Do té doby si mohou fanoušci Barcelony zavzpomínat alespoň na pár světlých chvilek v jinak černotou zahalené sezóně. Messiho hattrick proti Realu Madrid, krásné góly zmiňovaného Argentince a Ronaldinha proti Getafe respektive Villarrealu či drtivá porážka Atlética 6:0 jsou momenty, které zůstanou ve vzpomínkách všech Los Culés hodně dlouhou dobu...

Ideální sestava: Valdés - Zambrotta, Puyol, Thuram (Márquez), Gio (Sylvinho) - Deco, Edmílson, Xavi (Iniesta) - Messi (Giuly), Eto'o (Gudjohnsen), Ronaldinho.


SEVILLA FC - 3. místo, 71 bodů
Sevilla byla před sezonou mnohými pasována na tajného favorita na titul a tuto roli bezezbytku potvrdila, když o trofej bojovala až do posledního kola. Dávala o sobě vědět hned od samého začátku, když čtvrtou ligovou ztrátu zaznamenala až v prosinci. Krize naopak přišla po Novém roce a celek tak nakonec skončil třetí. Vše si ale vynahradil v Poháru UEFA, který vyhrál podruhé za sebou, což se už desetiletí nikomu jinému v pohárech nepodařilo.

Sevillští měli síly až do konce ročníku, za zmínku stojí krásný zápas s Barcelonou, který i v oslabení otočili. Tým dobře koučoval Juande Ramos, naordinoval mu líbivý kombinační styl. Vynikající výkony v brance podávala bývalá valencijská dvojka Palop a patřil mezi tři nejlepší gólmany ligy. Na pravém kraji obrany opět kraloval rychlý Brazilec Daniel Alves a bude velký problém ho udržet. Ve stoperské dvojici spojili síly veterán Javi Navarro, který si vysloužil i znovupozvánku do reprezentace, stejně jako Aitor Ocio. Oba se ale také potýkali se zraněními. Dobře hrál i Escudé a když bylo potřeba, i rvavý Dragutinovič, který pak sezonu dohrával na levém beku, kde nahradil Davida, který míří do Levante.

Na pravé straně vytvořil s Alvesem nebezpečné duo Jesús Navas, ale stále platí jeho předsmlouva s Realem Madrid. Nalevo se střídal Puerta s Adrianem, který zaskakoval i napravo. Výbornou zálohu dokreslila čtyřka, která hrála střed. Poulsen, Renato, Maresca a Martí. Právě Poulsen odsunul bývalého kapitána Martího spíše na lavičku. V útoku se skvěle etabloval rychlý i důrazný Kanouté, jeho 21 branek se nečekalo. S ním nastupoval Fabiano, Chevanton se příliš neprosadil, to se spíše prosadila lednová posila Keržakov. V podzimní části se až na dobrý start neprosadil mladý forward Kepa a také Jesuli a oba se po sezoně vracejí z hostování. Kromě jiných se Sevilla zajímá též o českého beka Ujfalušiho.

Ideální sestava:Palop (Cobeňo) - Dani Alves, Escudé (Hinkel), Javi Navarro (Aitor Ocio), Drago (David) - Navas, Poulsen (Martí), Renato (Maresca), Puerta (Adriano) - Fabiano (Keržakov), Kanouté (Chevanton).

Valencie CF - 4. místo, 66 bodů
Před sezonou se Valencii otevřeně mluvilo o titulu, ovšem realita bývá často jiná a bylo tomu i tentokráte. Netopýři se sice prvních pět kol drželi na čele tabulky, ovšem poté přišla jak herní, tak výsledková krize. Los Ches nevyhráli šest utkání v řadě (z toho čtyři prohráli) a propadli se až na deváté místo. Poté sice vyhráli posledních šest duelů podzimní části sezony a posunuli se na pátou příčku, ale z herního hlediska to stále nebylo ono. Nevyrovnané výkony předváděli hráči Valencie i ve druhé polovině sezony, výhry nad Barcelonou, Sevillou a Zaragozou, naproti tomu porážky s Levante, Bilbaem a Racingem jsou toho jasným důkazem. Celkové čtvrté místo je tak pro klub a hlavně pro fanoušky zklamání.

Důvodů nevydařené sezony je více, zkusíme si jich pár říci. První důvod – trenér Quique Sanchez Flores. Pod jeho vedením Valencie stagnuje. Druhou sezonu po sobě předvádějí netopýři nepříliš pohledný fotbal s průměrnými výsledky. Floresovi věčné spory (ohledně přestupů a smluv hráčů) se sportovním ředitelem Amadeem Carbonim týmu také určitě nepomohly. "Ukázkovým" příkladem spolupráce Florese s Carbonim je letní příchod Francesca Tavana. Italský forvard přišel do Valencie jako velká posila za deset milionů eur z Empoli, jenže na Mestallu přivedl Tavana víceméně sám Carboni a španělský kouč Flores dával dlouhovlasému kanonýrovi jen minimum šancí, Tavano tak po šesti utrápených měsících opustil Valencii a odešel na hostovaní do AS Řím. Boj mezi Carbonim a Floresem dospěl tak daleko, že bylo více méně jasné, že bude muset jeden z nich na konci sezony skončit. "Černého Petra" nakonec dostal bývalý obránce blanquinegros Carboni. Druhý důvod – chybějící playmaker. Kreativita, myšlenka a finální přihrávka, tyto fotbalové věci má na hřišti na starosti ofenzivní střední záložník, a ten Valencii po odchodu Pabla Aimara chybí. Nahradit ho mohl Brazilec Edu a v prvních kolech se mu to i dařilo, ovšem v sedmém kole utrpěl těžké zranění a na hřišti se už v sezoně neobjevil. Zbývající hráči Abelda, Albiol, Marchena, Viana a konečně i Baraja jsou spíše defenzivnějšími typy středních záložníků. Důvod třetí – zranění. Takovou smůlu na zranění, jako měla v letošním roce Valencie asi žádný jiný přední evropský tým. Od začátku sezony chyběl záložník Gavilán (na trávník se vrátil v dubnu) a obránce Del Horno (na hřišti se poprvé objevil v březnu). Po pár kolech přibyli na marodku další dva hráči, Edu a Reguiero. Oba si už poté v sezoně nezahráli ani minutu. Zraněním však stále nebyl konec, postupem času se dostali na seznam zraněných Baraja, Marchena, Morientes, Albelda a především Vicente, jehož na tak mladý věk až příliš často limitují svalová zranění.

V brance Valencie kraloval, jak už tomu nějaký ten rok je, Santiago Canizares. Obrana si v čele s odcházejícím Robertem Ayalou vedla po většinu sezony spolehlivě. Zkušený Ayala k sobě po dlouhé době našel dobrého parťáka, Raúla Albiola. Mladý španěl si vedl vedle ostříleného argentinského stopera výborně. Z Albiola se stal také nejvytíženější muž Floresova výběru, celkově odehrál 35 utkání, v nichž nasbíral 3 207 odehraných minut. O pravý kraj obrany se i letos dobře staral Miguel, na levé straně začal Moretti, kterého v březnu na čas nahradil navrátivší Del Horno. Ve středu pole úřadoval kapitán Albelda, vedle něho se postupem času vystřídali Baraja, Viana a na konci sezony Marchena. Právě posledně jmenovaný Marchena svými výkony mile překvapil. Napravo začal veterán Angulo a nevedl si špatně, vstřelil několik vítězných branek a byl platným hráčem. Postupem času však ztrácel formu, na řadu tak přišla největší letní posila – Joaquin. Španělskému reprezentantovi sice pár zápasů trvalo, než se dostal do toho správného tempa, ovšem poté, v poslední třetině ligy patřil k nejlepším křídlům v Primera División. Levou stranu měl pod palcem mladíček Silva, talent španělského fotbalu předváděl i letošní sezonu svoji extratřídu. Když se na "pár" zápasů uzdravil Vicente, posunul se Silva do útoku na místo zraněného Morientese. Zraněními zužovaný "El Moro" nastřílel za 1605 minut(17 zápasů od začátků, 7 střídání) třináct branek. Nejlepším střelcem blanquinegros se podruhé za sebou stal David Villa, i když v letošní sezona byla pro španělského kanonýra určitě těžší, nežli ta minulá.

A jak se na Mestalle posiluje? Přišli talentovaný mladíci Mata a Sunny. Do branky získal klub s netopýrem ve znaku ze Stuttgartu Timo Hildebranda, který se bude o post jedničky prát se zkušeným Canizaresem. Odcházejícího Ayalu má nahradit posila z Getafe Alexis, do útoku přišel z Deportiva Arizmendi. Z hostování ze Sportingu Lisabon chce vedení stáhnout Caneiru, tolik očekávaný příchod kreativního Sneijdra se s největší pravděpodobností konat nebude.

Ideální sestava: Caňizares (Butelle) – Miguel (Curro Torres), Ayala (D. Navarro), Albiol (Marchena), Moretti (Del Horno) - Joaquin (Angulo), Albelda(Edu, Marchena), Baraja (Hugo Viana), Silva (Vicente) - Morientes, D. Villa.


Ideální sestava sezony 2006/2007: Abbondanzieri - Ramos, Puyol, Ayala, Milito - Poulsen, Zapater - Messi, Milito, Kanouté - Van Nistelrooy.

Ideální sestava 2 sezony 2006/2007: Palop - Alves, Alexis, Albiol, Puerta - Beckham, Ibagaza, Luis García - Eto´o, Villa, Forlán.