Reprezentace potřebuje svěží přístup a David Horejš je ideální kandidát

Je načase se posunout. Nejen od Jaroslav Šilhavého jako trenéra české reprezentace, ale i v debatě o jeho případné náhradě. Totiž, i ti největší kritici současného lodivoda národního týmu se často zaklínají otázkou "a kdo lepší na jeho místo?”. Na tu je přitom podstatně jednodušší si odpovědět, pokud "lepší” nahradíme "vhodnějším” a přestaneme o této pozici uvažovat jako o něčem, co se rozdává striktně za zásluhy, respektive za mistrovské tituly...

Tenhle text tedy bude méně o osobě Jaroslava Šilhavého než většina článků a tweetů těchto dnů. Leccos už bylo napsáno, a mých vlastních pět centrů zaznělo už v dnešním díle Kontrapresinku.

V kostce: Šilhavému vděčíme za mnohé — za památný skalp Anglie, za postup přes Nizozemsko, za stabilizaci situace po chaotickém režimu Karla Jarolíma a za obecně slušné vystupování ve chvíli, kdy si ještě všichni pamatujeme Petra Radu — a nejsou to malé věci.

Ale z mého pohledu se vyčerpal, což ani pro Šilhavého samotného není první taková situace. Slavia včas rozeznala, že klub dovedl právě tak daleko, jak jen mohl (a že ho opět výrazně pomohl etablovat), a teď ji tu máte — klub evropského rozměru na čele s progresivním trenérem, který vhodně staví na základech, které Šilhavý postavil. Což není žádná obžaloba bývalého prvoligového stopera; je v pořádku být "stabilizujícím prvkem”. Stejně tak by pro nás mělo být přijatelné Šilhavého ocenit, ale zároveň si přiznat, že je čas se v míru rozejít.

Česká reprezentace se teď nachází na podobné křižovatce jako svého času Slavia: je jen potřeba si zodpovědět otázku, kdo má teď být tím progresivním koučem, který nás posune o další úroveň, ne-li dvě. Jedno už dopředu víme — není to Ivan Hašek. Co alternativa?

1. Netypická volba bez přehnané dávky "hipsterství”

Jméno Davida Horejše doposud v debatě o příštím trenérovi národního týmu snad vůbec nezaznělo, a svůj podíl na tom zajisté bude mít i vžité dogma, že "reprezentace kazí mladé perspektivní trenéry”. Jenže jak to vlastně víme, když jsme nic takového nezkusili. Michal Bílek byl ve stejném věku a za sebou měl obdobný počet plných sezon v roli hlavního kouče (5), ale taky to je internacionál, zkusil si trenéřinu ve Spartě a jako Haškův vyvolený asistent byl logickou zárukou kontinuity ve chvíli, kdy nynější favorit na repre post utekl za humny.

David Horejš by rozhodně nebyl obvyklým kandidátem a nespadá do ortodoxní škatulky "zkušeného kouče”, natož veterána, ale co na tom? Takové Německo trenéra s tímto profilem nejmenovalo od roku 1998, kdy se s Erichem Ribbeckem neomylně vydalo na pomyslné dno.

Existují přitom ještě přiléhavější paralely, v nichž se i sám David Horejš najde:

Třeba naši východní sousedé z Polska zažili nejplodnější a všeobecně nejspokojenější roky Adamem Nawałkou (2013-18), mužem, který si předešlé tři roky v klidu piplal šťastný, "rodinný” nadprůměrný klub z nedávno postoupivšího, skromného Górniku Zabrze a pak vzal na úspěšné Euro 2016 výběr složený ze sedmi (!) různých klubů Ekstaklasy.

Něco takového bych u nás taky jednou rád zažil.

Dánsko, náš přemožitel ve čtvrtfinále loňského Eura, nadále úspěšně vede Kasper Hjulmand, který rovněž všechnu svou nejlepší práci odvedl v čele druhořadého lokálního celku. Také Hjulmand má sice ve svém životopise titul, ale stejně jako Nawałka jej vyhrál dlouho před svým nástupem do čela reprezentace — a mezitím stihl vyhořet v německé Bundeslize. Ve své poslední sezoně Superligy těsně před jmenováním jen sotva dostal Nordsjælland do skupiny o titul (díky více vstřeleným brankám) a šestý skončil také v sezoně 2015/16 po návratu. Dánské fotbalové asociaci na tom nezáleželo. Viděla bystrou trenérskou mysl a šla po ní.

Proč šéfové naší kopané nikdy neuvažují takhle? Proč je volba zdánlivě vždy jenom mezi "aktuálním nejlepším trenérem v republice” (kategorie Vrby a Trpišovského) a veteránem, jehož reputace patrně daleko přerůstá jeho nedávné výsledky (kategorie Jarolíma a Haška).

Přitom ne snad, že by David Horejš nebyl zvyklý vyhrávat. Titul i svým způsobem získal v druhé lize, a ne jen tak ledajakým způsobem, když SK Dynamo České Budějovice za necelé čtyři roky přetvořil v druhého nejdominantnějšího druholigového šampiona tohoto století (a se 72 body jen těsně zaostal za 76 body tehdejšího 1. FC Synot z přelomu tisíciletí). V roli nováčka Fortuna:Liga potom Dynamo vyhrálo více zápasů než šestý Baník Ostrava. V univerzálně obávané druhé prvoligové sezoně o třech sestupujících se s klubem pohodlně zachránil. Teď tým čeká solidní los, takže vyhlídky na skupinu o titul spíš sílí, než slábnou.

Obecně má tedy Horejš naprosto vyhovující životopis pro trenéra národního týmu a není žádným zajícem, za něhož by mohl být leckým automaticky považován. Ve 44 letech je teprve čtvrtým nejmladším trenérem v nejvyšší soutěži, hlavního trenéra dělá přes šest let a k dobru může přidat i další zhruba tři v čele mládežnických týmů Dynama různých věkových kategorií. S více než dvěma stovkami startů v první lize zároveň nabízí i tradičně vyžadovanou významnou zkušenost s profesionální kopanou na nejvyšší domácí úrovni (kde z koučů post-brücknerovské éry zaostával jen Pavel Vrba), před mikrofony vystupuje slušně a srozumitelně, a coby hráč i asistent se učil od všeobecně uznávaného Františka Cipra.

Chybí vám snad mezinárodní zkušenost? Potom přibalte nově volného Tomáše Sivoka a dosaďte ho na místo Libora Sionka coby manažera týmu. Jednoduché. Proč to nezkusit? Že se domníváme, že Horejšův úspěch dělá mimo jiné známost českobudějovického prostředí? Možná, ale ani o tom se přece nepřesvědčíme, dokud se touto cestou nevydáme...

2. Čerstvá a zároveň dostupná perspektiva

Téma zahraničního trenéra v tuto chvíli asi není na stole, a je to pochopitelné. Liga národů je nám jen necelé tři měsíce vzdálená a případný nový kouč tak nebude mít čas na adaptaci. Zároveň je však z mého pohledu vítaný určitý odstup, pročež se vyloženě nabízí angažmá trenéra bez hmatatelné vazby na velkou trojku. Bílek, Vrba a Šilhavý ty přirozené vazby na Spartu, Plzeň a Slavii měli, a byť nechci nikoho osočovat z favoritismu (stavět na klubových úspěších ostatně není a priori špatně), zkušenost z top klubů by neměla být žádnou povinnou predispozicí. Že ve Slavii hrají ti nejlepší z nejlepších samozřejmě uvidí i Horejš, zároveň však bude představovat nepopsaný papír a bude si tvořit názor na tyto hráče bez předsudků.

Navíc je tu zapeklitá situace v Dynamu, kde nekompromisní vlastník Vladimír Koubek vyhodil doslova, koho šlo, a vesměs posledním zbývajícím dílkem jeho skládačky je právě Horejš. Ten se před měsícem nechal slyšet, že nabídku nové smlouvy nedostal, a tudíž patrně bez ohledu na výsledky ve zbytku sezony stejně směřuje k letnímu hledání nového angažmá.

Také tahle dostupnost dělá z Davida Horejše zajímavého kandidáta, který stojí za zkoušku. Přidejte k tomu jeho ochotu využívat pokročilá ať už herní, nebo kondiční data, a vyjde vám progresivně smýšlející kouč, který by se klidně mohl stát jakýmsi Garethem Southgatem FAČRu.

3. Schopnost najít hráčům vhodné, byť nezvyklé role na hřišti

Jindřich Trpišovský u kormidla reprezentace dle mého nedává smysl z většiny úhlů pohledů, ale případné gró atraktivity slávistického stratéga rozhodně spočívá ve schopnosti přemýšlet a improvizovat za pochodu a třeba i zaskočit soupeře tak, že ze zdravotní krize udělám svým způsobem výhodu. Šilhavý si vlastně podobně počínal s nečekanou a zcela správnou čtvrteční sázkou na systém 3-5-2, ale takový případ se zpětně jeví jako poněkud ojedinělý, ba vzácný.

David Horejš má podobnou schopnost využít materiál, který má zrovna k dispozici. Zatímco Šilhavého základní mód se zdál být "hlavně, když budeme hodně běhat a dáme do toho vše, zbytek je bonus”, a to se promítalo také do jakéhosi základního požadavku na každého jednotlivce. Proto Šilhavý nikdy nedokázal využít ani Lukáše Kalvacha ani Pavla Buchu — dvě třetiny nejlepší ligové zálohy většiny roku 2020, nezapomínejme. Kalvach ani Bucha nejsou "soubojové typy”, což byl automaticky nepřekonatelný handicap, přestože by pro ně i v Šilhavého záloze rozhodně byl prostor. Ale vpasovat tam Michala Sadílka či Alexe Krále bylo vždy tak nějak... ano, snazší. Že nám leckdy zoufale chyběla schopnost horizontálně (Bucha) i vertikálně (Kalvach) otáčet či posouvat hru, na to se už tolik nehledělo — hlavněže se bojovalo. A to nás fatálně stálo síly nejen v osudové švédské baráži.

David Horejš si takhle dveře nikdy nezavírá. Jako první trenér v lize konečně našel využití pro "měkkého” Patrika Hellebranda, v komplexního bojovníka s kreativní jiskrou pod ním vyrostl další ex-slávista Matěj Valenta a přerod Jakuba Hory z gólového křídla do dispečera, nebojím se říci, až pirlovského střihu je vyloženě zázračným dílem. To je přitom krásný příklad Horejšova smýšlení: viděl Horovo prostorové vidění a cit pro dlouhý balon a udělal z něj elitního tvůrce hry, kde klidně mohl téhož hráče odepsat, protože moc neběhá/nepresuje.

Kdo naopak hodně běhá, ale stěží přidává jakoukoliv nadstavbu, je Ondřej Mihálik — a také on je Horejšovým osobním úspěchem, když zažívá své nejefektivnější období v kariéře. Pokud máte za to, že český fotbal produkuje až moc technicky nepříliš zdatných fotbalistů — tedy až moc Miháliků, jehož první dotyk s míčem občas bere dech v tom nejhorším možném smyslu — potom Horejš nebude protestovat. Mihálika obklopil vhodnými typy a často ho využívá jako takovou "udičku” s nepřímým přínosem pro tým. Obdobně efektivní, byť limitované využití svého času našel také pro Patrika Brandnera přesunem z křídla na hrot.

Horejš evidentně exceluje jak v identifikaci vhodných rolí pro hráče, tak v jejich adekvátní komunikaci vůči hráčům (kde Šilhavý na první pohled mnohdy vykazoval určité rezervy), a přesně takovými dovednostmi trenér reprezentace potřebuje oplývat v první řadě — daleko spíš než sofistikovaným taktickým plánem, který ostatně ani sám Horejš nutně nenabízí.

4. Nebojácný týmový výkon bez ohledu na soupeře

Už pod vedením trenéra Bílka se český národní tým plně přeorientoval na výchozí prioritu eliminovat soupeřovy zbraně namísto využití jeho slabých stránek. Takový přehnaný respekt až komplex méněcennosti musí zmizet, pokud se máme začít kvalifikovat na mistrovství světa.

David Horejš je toho víceméně zárukou. Sám koneckonců trénuje věčného outsidera, ovšem s výrazně odlišným přístupem — chce si to s ním rozdat tzv. "na férovku”, což taky s relativním úspěchem dlouhodobě činí. Spartu už obral o body v pěti ligových případech a hned třikrát jeho tým favoritovi nasázel dvě a více branek. Před jedním z měření sil přitom specificky vyzdvihoval potřebu hrát "sebevědomě”, což jsem od Šilhavého za celou dobu snad nikdy neslyšel. Vyšlápl si i na Slovácko jakožto stabilní Top 5 tým posledních sezon, s nímž sehrál dvě památné partie (listopadový obrat z 0:2 na 3:2 v deseti lidech a venkovní výhra 2:0 těsně po soupeřově sebevědomém skalpu Sparty), a loni zůstal neporažen Baníkem.

Pravda, podobné předpoklady měl také Pavel Vrba, který rovněž pro zápasy Ligy mistrů neslevoval ze svého aktivního přístupu, a přece se před debutem na Euru se Španělskem jaksepatří "podělal”, ale opět — minimálně za prubnutí tenhle osvěžující mindset stojí.

5. Zoufale potřebná změna stylu/filozofie

Pakliže Dynamo je vynikajícím týmem co do osnování a zakončování protiútoků, jejich náběhy ani přihrávky do prostoru obvykle nejsou náhodné a ukvapené — denní chleba reprezentace pod trenérem Šilhavým. Horejš sice nevyznává zběsilý presink a náš tým by se tak pod jeho dohledem v Solně určitě neprezentoval stejně jako v první půli ve čtvrtek, ale zároveň by mu s největší pravděpodobností tak fatálně nedošel dech v půli druhé. Češi hráli ve Švédsku až 17,2 % balonů na dlouhou vzdálenost, což vytvářelo neomylný dojem, že jsme se pořád za něčím a někým honili, že jsme věčně lapali po dechu. A nebylo to poprvé.

Budějovický průměr v sezoně je mezitím výrazně nižší (14,5 %; třetí nejnižší procento v lize), přičemž 61,8 % celkového xG vygenerovaného letos Dynamem vychází z postupných útoků — to je pro změnu druhý nejvyšší podíl hned za Slováckem a těsně před Slavií (která hraje druhý nejmenší počet dlouhých přihrávek). To jsou dvě velmi lichotivá stylistická srovnání.

A český národní tým tenhle skoro až filozofický přerod nutně potřebuje. Pokud ne okamžitě, před těžkými zápasy v Lize národů, potom rozhodně v nadcházejících měsících, kdy musíme začít lépe zásobovat Adama Hložka a pomýšlet na zapracování výjimečných talentů jako Adam Karabec a Kryštof Daněk, kterým bude závěrem příštího cyklu cca 21 let. Ideální věk.

Pokud například od Václava Kotala ve studiu Deník Sport po baráži se Švédskem hned několikrát zaznělo, že s "takovými hráči”, v "takových ligách” prostě nelze na nic víc pomýšlet, pak takové výmluvy už brzy přestanou mít jakýkoliv zvuk. Projekt regionálních akademie FAČRu byl spuštěn roku 2015 s explicitním důrazem na zvláštní (do)výchovu žáků a mladších dorostenců (hráčů do 14, 15 let), což znamená, že první "absolventi” zhruba letos přestávají být teenagery. Sám Horejš to pozoruje z první řady, neboť budějovická regionální akademie je vzhledem k chybějící infrastruktuře kolem de facto převlečené Dynamo.

Také Fortuna:Liga už pomalu začíná pociťovat změnu. Jen těžko si lze vybavit období v nedávné historii, kdy teenageři jako David Tkáč (nar. 2002) a zmíněný Daněk zaujímali vůdčí role v ofenzívě svého týmu, přičemž jiní mladíci jako Vojtěch Novák (2002), Michal Černák (2003), Lukáš Mašek a Daniel Samek (2004) rovněž více než naznačili potenciál.

Liga je na první pohled mladší a svěžejší, ale přesto pořád dokola omíláme, že "nemáme kde brát”, a "zkušenost” je nadále neprůstřelným argumentem pro pokračující preferování Kopiců, Doležalů a Teclů, jakkoliv sám Kotal jedním dechem dodává, že zkušenost z českých trávníků nestačí. K čemu nám tedy je se pořád dokola utvrzovat v tom, že na to tito třicátníci s omezeným mezinárodním přesahem nemají? Proč netestovat ty, kdo na to možná taky nikdy mít nebudou, ale v tuhle chvíli stále ještě nejsou bez šance? I reprezentace může přece sloužit k předávání zkušeností a přispět k individuálnímu růstu hráčů; to opravdu nemusí být práce jedné jediné Slavie (a předtím jedné jediné Plzně). Národní tým není nutně jen vitrínou těch, kdo už adekvátní zkušenosti nabrali — to je možná luxus vybrané světové smetánky, ale určitě ne náš luxus ve chvíli, kdy v Top 5 ligách působí míň Čechů než dřív.

Pokud tedy dnes v návaznosti na čtvrteční vypadnutí se Švédskem láteříme, že s tímto materiálem nemáme šanci prorazit ani se sebelepším trenérem, potom v pořádku — pojďme tedy v národním týmu vytvořit prostředí, kde může kvést jiný materiál. Ten máme, ne že ne, jenom mu nesvědčí opatrný až bojácný management, který se točí v začarovaném kruhu.

David Horejš takový nikdy nebude, a proto je dle mého skromného názoru ideální volbou.