Ruský zápisník VI. aneb Sama hvězda naději nevykřeSalah

Již včera jsme s největší pravděpodobností poznali prvního nepostupujícího; Egypt už spasí pouze zázrak v podobě saúdského skalpu Uruguaye, a nejen to. Rusové mezitím už teď vstřelili stejně gólů jako Španělé v průběhu celého svého zlatého tažení z roku 2010 a zaznamenali nejlepší hostitelův vstup do turnaje v dějinách, když těsně předčili Itálii roku 1934. Skupina H nabídla výhry dvou papírových outsiderů, Evropa a Jižní Amerika tentokrát ostrouhaly...

Ještě, než se pustíme do rozboru všech tří utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Prvních pět dní šampionátu se obešlo bez vyloučení, v tom šestém však čistý štít vydržel pouhé tři minuty. Pak se Carlos Sanchez ve vlastním vápně dopustil hry rukou, a jelikož tím zamezil takřka jistému gólu, byla mu ukázána rovnou červená karta - po Jose Alberto Batistovi z roku 1986 se jednalo o druhé nejrychlejší vyloučení v historii světových šampionátů.

Před touto sezónou sice bylo pravidlo o trojím trestu výrazně upraveno a nyní platí, že pokud se hráč dopustí prohřešku uvnitř pokutového území a následuje tak penalta, měl by za své počínání vidět pouze žlutou kartu. To však neplatí komplexně pro všechny situace - pokud se faulující dopustí obzvláště tvrdého zákroku, vyloučení se nevyhne, totéž platí i v případě, že zmaří vyloženou brankovou příležitost bez snahy zahrát balón - v takovém případě se nejčastěji jedná o držení za dres či přistrčení soupeře. Třetí výjimku pak tvoří právě hra rukou; jestliže hráč horní končetinou úmyslně zamezí vyložené příležitosti či jasnému gólu, musí počítat s tím, že bude vyloučen. A přesně do téhle kategorie počínání Carlose Sancheze bohužel pro celou Kolumbii spadalo.

Kolumbii slouží ke cti, že více než 85 minut trvající oslabení odehrála s otevřeným hledím. I kvůli brzy inkasované brance se Los Cafeteros nemohli stáhnout do defenzivní ulity a jen čekat, s čím přijde soupeř, naopak museli sami vyvinout nějakou ofenzivní iniciativu. Na konci první půle se jim podařilo vyrovnat a i v druhé půli se soupeřem dlouho drželi krok, v posledních patnácti minutách hráčům v žlutých dresech ale přece jen došly síly a po laciné chybě po standardní situaci inkasovali podruhé.

2) Jako poněkud kontroverzní se také jevily taktické zásahy hlavního kouče Kolumbie, Josého Pekermana. Ten nejprve po půlhodině hry poněkud překvapivě stáhl rychlého Cuadrada, jehož nahradil středopolařem Barriosem. I přes prvotní nevěřícné pohledy kolumbijských fanoušků se však ukázalo, že tento tah měl rozhodně smysl.

V úvodních minutách po vyloučení se totiž hra často rychle přelévala z jednoho konce hřiště na druhý a Kolumbijci nedokázali pořádně kontrolovat střed pole - takový Kagawa si v prostorech mezi liniemi nezřídka našel nějaké to okénko, odkud mohl tvořit hru. Stažením záložníka Juventusu se sice Pekerman připravil o velkou zbraň v podobě mimořádné rychlosti, pro svůj tým tím však získal větší stabilitu a tomu se postupem času podařilo nejprve vyrovnat hru, a posléze i výsledek.

Druhá změna byla též veskrze pochopitelná - Juana Quintera na pozici čísla deset nahradil James Rodriguez, kterého ze základní sestavy vyřadilo drobné zranění. Třetí střídání pak ovšem představovalo opravdový vabank - za křídelníka Izquierda na hřiště přišel útočník Bacca. Pekerman zřejmě cítil, že Kolumbie navzdory početní nevýhodě může utkání vyhrát, a tak posílil ofenzivu svého celku. Bohužel se tento tah neukázal být příliš správným, takřka okamžitě se totiž Kolumbie rozpadla na dva celky - na defenzivní šestici, kterou tvořili čtyři obránci a dva defenzivní záložníci, a ofenzivní trojzubec. Japonsko si najednou snadno našlo prostor po stranách středopolařů svého soupeře - to byla přesně místa, ve kterých se střídající Honda cítil jako ryba ve vodě. Koneckonců rohovému kopu, ze kterého padla rozhodující branka, předcházela právě taková akce, kdy si Honda až příliš snadno našel prostor mezi liniemi, odkud rozjel nebezpečnou akci.

3) Rozhodně se však sluší Japonce pořádně pochválit. Ačkoliv se jedná o outsidera této skupiny, tak na úvod podal velmi kvalitní výkon. Jistě, ona ohromně dlouhá přesilovka jim musela výrazně pomoct, to však nic nemění na tom, že na některé akce asijského celku se dívalo opravdu náramně.

Prakticky po celý zápas se jim dařilo vytvářet přečíslení na levé straně hřiště, z čehož těžil především rychlonohý Inui. Ten se dostal do minimálně tří nadějných příležitostí, bohužel pro Japonce však ani jednou nenašel recept na Davida Ospinu. Pravý bek Arias si s ním každopádně nevěděl rady. Na druhou stranu nutno podotknout, že zadák Kolumbie měl výrazně ztížené podmínky, jelikož se často musel věnovat hned dvěma soupeřům najednou. A poté, co jej první sok strhl blíže do středu hřiště, měl Inui ideální podmínky k tomu, aby byl ve finální třetině hřiště pořádně nebezpečný.

Nakonec si dovolím ještě jednu poznámku - minule jsem zmiňoval, že videorozhodčí ve fotbale pouze zmenší počet chyb, nikdy je však nevymýtí úplně. Vyrovnávací branka Kolumbie toho pak může být zářným příkladem - přímý kop byl totiž nařízen chybně, jelikož Falcao byl daleko spíše tím faulujícím hráčem než faulovaným, ovšem toto rozhodnutí je kompletně v režii sudího. U přímých volných kopů mu totiž nikdo pomáhat nebude, což je samozřejmě správně - jinak bychom totiž u videa mohli strávit až zbytečně velké množství času.

(vs)





1) Vystoupení posledního afrického týmu na šampionátu bylo zároveň tím nejlepším z daného kontinentu. Egypt se proti Uruguyajcům snažil, k bodům to ale nevedlo. Favorizované Maroko propadlo proti Íránu, Nigérie se nechala přechytračit Chorvaty až příliš snadno a houževnaté Tunisko srazil na kolena anglický hurikán. Vytáhl se tedy až Senegal, který nejen, že získal první africké body na turnaji (a rovnou všechny tři), ale navíc se proti ambicióznímu Polsku prezentoval velmi povedeným výkonem.

Když se řekne Senegal, většině fanoušků se nostalgicky vybaví bájná generace kolem Papy Bouby Diopa a El Hadji Dioufa, kteří v roce 2002 nejprve na úvod turnaje slavně položili obhájce trofeje z Francie a pak došli až do čtvrtfinále, kde padli teprve v prodloužení zlatým gólem.

Od té doby se Senegalci na největším světovém fotbalovém eventu neprezentovali, první duel v Rusku ale napověděl, že to od svěřenců Aloua Cissého vůbec nemusí být špatná podívaná. Kromě toho, že je kouč Lvů bezpochyby držitelem největšího swagu na turnaji, evidentně svůj tým i dobře na utkání připravil.

2) Největší nebezpečí samozřejmě hrozilo z kopaček Roberta Lewandowského. Kanonýr Bayernu ale příliš hrozivě nepůsobil a spolehlivě hrající dvojici stoperů Koulibaly - Sané se dařilo obávaného polského snipera vcelku pohodově pokrýt. Abychom ale nevinili z polské neproduktivity jen Lewu, nutno říci, že velké podpory od spoluhráčů se bundesligový šutér také nedočkal.

U křídelníků Blaszczykowského a Grosického se ukázalo to, co se zdálo být docela pravděpodobné už před turnajem. Oba zasloužilí reprezentanti už přece jen jsou zralými třicátníky a nejsou to už zrovna fofrníci - možná lze být i trochu ostřejší a na rovinu říct, že nejlepší fotbalová léta mají za sebou.

Zejména ve srovnání s agilním Niangem či levým bekem Sabalym, který po lajně létal jako čamrda, pak působili krajní hráči Polska staticky, unaveně, nenápaditě. Včetně Piszczeka, který si své občasné dobré výlety směrem vpřed negativně kompenzoval nepochopitelnými propady v obranné fázi.

3) Abychom ale nekritizovali jen starce, dravé mládí se také zrovna neosvědčilo. Mluvím především o muži jménem Arkadiusz Milik, který na hřišti neukázal víceméně nic a z očekávané spolupráce s Lewandowským byla nakonec za 73 minut společného pobytu na hrací ploše jedna jediná přihrávka. Právě figura talentovaného forvarda Neapole a jeho případné (ne)nasazení mělo rozhodnout o tom, jakým systémem budou vlastně naši severní sousedé hrát.

Pokud by se kouč Nawalka rozhodl vsadit na jediného hroťáka, kterým by byl samozřejmě Lewandowski, nastoupili by Poláci v rozestavení 4-2-3-1. Milik však šanci od první minuty dostal, což paradoxně neodnesl Grosicki, jehož stažení by se předpokládalo (Milikův kolega z Neapole Zielinski by pak zaujal místo na levé straně ofenzivy, v úvahu by přicházel i Rybus, jenž se také pohybuje vysoko), nýbrž záložník Karol Linetty.

Poláci měli tím pádem ve středu pole jediného hráče, kterým byl Grzegorz Krychowiak. Ten mohl fanouškům po nepovedené sezoně ve WBA znovu ukázat, o jak užitečného hráče jde a na mezinárodní scéně znovu pozvednout svoji reputaci... což se mu ani omylem nepovedlo.

Celkový dojem sice lehce napravuje vstřelený gól, kterým korigoval skóre na 1:2, i tak byl ale výkon 28letého středopolaře z kategorie těch špatných. Své nevydařené počínání na trávníku, při kterém se člověku jen těžko konstatuje, že jde o stejného hráče, který zářil na evropském šampionátu ve Francii, navíc korunoval svou účastí na druhém gólu Senegalců, pod kterým má hráč PSG stejnou signaturu jako na Neuera hrající si Szczesny.

(jp)





1) Čerčesov má setsakramentsky šťastnou ruku. Přípravou na domácí šampionát se Rusové doslova a do písmene protrápili. Jejich poslední vítězství před MS se datuje k říjnu loňského roku a poslední čisté konto dokonce o další čtyři měsíce nazpátek. Stanislav Čerčesov se tak před zahájením mistrovství ocitl v pozici kouče, jehož trenérskému křeslu upadly tři nohy a ta čtvrtá byla notně rozviklaná. Jenže pak se vše obrátilo naruby a ruský kouč v posledních týdnech neudělal snad jediný krok vedle.

Nekonečné trable s defenzivou o celistvosti rozdrceného ementálu vyřešil Čerčesov povoláním veterána Ignaševiče zpět do aktivní služby vlasti. Z nečekaného tahu vyplynula znovunalezená stabilita a jediný inkasovaný gól po dvou zápasech, a to ještě z pokutového kopu za dávno rozhodnutého stavu.

Když se v prvním zápase se Saúdy zranil jeden z předních hráčů ruského výběru Alan Dzagojev, sáhl Čerčesov po přehlíženém Denisovi Čeryševovi, jenž naposledy stanul v základní sestavě v roce 2015 a za poslední dva roky v dresu Sborné odkopal pouhopouhých 35 minut. Výsledek? Záložník Villarrealu se momentálně s třemi náramnými góly dělí s Cristianem Ronaldem o post nejlepšího střelce celého turnaje.

Do klíčového duelu s Egyptem pak čtyřiapadesátiletý kouč ponechal nejlepšího ruského kanonýra na klubové úrovni Fjodora Smolova mezi náhradníky na úkor Arťoma Dzjuby. Kolohnát Arsenalu Tula se mu za vloženou důvěru odměnil nejen drobným podílem na úvodním vlastenci Fathyho, ale také jedním z nejhezčích gólů turnaje na průběžných 3:0, díky čemuž bylo po hodině hry vymalováno. Jestli Rusové ustojí i následný duel o první místo s Uruguayci, měl by se Čerčesova někdo zeptat, zda neupsal svou duši ďáblu...

2) Ruská mašina je děsivě efektivní. Schválně si zkuste spočítat, kolik nefalšovaných brankových příležitostí si pořadatelská země ve svých zápasech vypracovala. Jestli se dopracujete ke dvoucifernému počtu, jste až příliš benevolentní. Přes to všechno mají Rusové luxusní skóre 8:1, a pokud se Uruguayci proti Saúdům neutrhnou z řetězu, v závěrečném zápase skupiny k udržení první příčky postačí Sborné i remíza.

Lze namítnout, že dosavadní soupeři Rusů stáli za zlámanou grešli, ale stačí se podívat na utkání Anglie s Tuniskem, a je patrné, že proměnit sebelepší šance na mistrovství světa není jen tak. Jen za první půli měl Albion možností ke skórování asi tolik jako ruští hráči za oba duely dohromady, a přesto ve Volgograd Areně platil o přestávce stav 1:1.

Kromě klinického zakončení jsou navíc ruské góly přinejmenším v půlce případů hotovou reklamou na fotbal a výběr nejkrásnější trefy šampionátu bude neméně náročný i v případě omezení parametrů čistě na Čerčesovu partu. Kdo by to byl řekl, že se největších gólových hodů dočkáme v zápasech Ruska, a branky budou padat téměř výhradně do soupeřovy sítě?

3) Smutný příběh Mohameda Salaha. Přece jen nastoupil v základní sestavě. Snažil se po celých devadesát minut, dal i gól. Přesto byl egyptský talisman jen stínem hráče, který letos v dresu Liverpoolu pobláznil celý fotbalový svět. Poraněné rameno z finále Ligy mistrů zabránilo Mohamedu Salahovi podat na mistrovství světa výkon hodný nejlepšího hráče Premier League a jeho takřka měsíční absence stála Egypt úspěšnější vystoupení na turnaji. Jestli nyní Uruguay podle očekávání porazí Saúdskou Arábii, budou Faraoni mezi prvními vyřazenými týmy šampionátu.

Nadšení egyptského národa, pro nějž byla účast národního týmu na MS jedním z mála světlých bodů vzhledem k neveselé situaci v zemi, vystřídala se Salahovým zraněním neméně silná hysterie. Z papírově hratelné skupiny na postup do osmifinále se rázem stal balvan, který nebyl schopen odtlačit nikdo jiný než všemi zbožňovaný Mo, a podle toho také výkony Cúperova týmu vypadaly. Veskrze pozitivní hlášení z egyptského tábora ohledně Salahova zdravotního stavu nebyla od začátku nic jiného než pouhou vějičkou na udržení naděje.

Salahova excelentní sezona, během níž zpřetrhal nejeden rekord anglické ligy, tak skončila na kyjevském stadionu v slzách a o nic lépe se pětadvacetileté modle nevedlo ani na letním šampionátu. Premiérový gól na mistrovství světa je jen chabou náhradou, ovšem nic z toho neznamená, že by se doma na Salaha jakkoli zanevřelo. Jediný, kdo by si měl návštěvu pyramid v dohledné budoucnosti rozmyslet, je Sergio Ramos.

(mk)