Ruský zápisník XIV. aneb Nablýskaný Rolls Reus předjela i Löwná Kia

Největší šok turnaje, a to ještě neskončily ani základní skupiny. Obhájce titulu a jeden z favoritů na medaile i letos končí před branami osmifninále. Ba co víc, Němci ve své skupině obsadili poslední místo - dokonce i za Jižní Koreou. Postupuje Mexiko a trochu senzační vítěz Švédsko. Naopak Brazílie překvapení nedopustila a spolu se Švýcarskem ji ve vyřazovacích bojích uvidíme.

Ještě, než se pustíme do rozboru všech čtyř utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Lajdácké Německo jede domů. A nikomu to nevadí. Snad ani Němcům. Alespoň takhle na mě působily německé tváře po závěrečném hvizdu. Žádné projevy zlomení či vyčerpání, nikdo se psychicky nehroutil, na nikom nebyly patrny pořádné emoce ohledně brzkého vypadnutí; pokud tedy nepočítáme Hummelsova uplakaného smajlíka po pár hodinách na Twitteru, to je zářná výjimka. Jistě, jsou to Němci, od nich se dle zaběhlých stereotypů žádné velké emoční výlevy automaticky neočekávají. Ale tohle se zdálo být přeci jen příliš...

... speciálně když to zdánlivě dokreslovalo cosi většího. Od laxního přístupu k přípravným duelům a sporů ohledně výběru turnajové základny (Löw chtěl do Soči a nepochodil) až po včerejší výkon, který snad s jedinou výjimkou nástupu do druhé půle a zhruba 15minutové živelné pasáže nelze popsat jinak než bohorovný. Anebo vlastně lze - jak sám Löw po utkání připustil, Němci se v Rusku prezentovali arogantně. Jako mistři světa v tom slangovém smyslu.

Z téhle, chce se říci falešné, Nationalelf zkrátka po většinu času sršel ještě falešnější dojem, že se to nějak uhraje samo. Při absenci někoho, kdo by to jó strhnul (respektive nějakého Schweinsteigera), se zdálo, jako by v německém dresu včera chtěli pořádně postoupit jen dva až čtyři hráči: oba zkoncentrovaní stopeři, expanzivní pravý bek Kimmich a - teď se podržte - tradiční obětní beránek Mesut Özil, jenž pro své spoluhráče připravoval rovnou sedm palebných pozic (spolu s Kimmichem 11, bezmála polovinu součtu celého německého týmu).

Kde se Marco Reus nezdravě schovával a byl spokojen se svou zbytečně vysokou úspěšností na přihrávce (přes 89 %), aniž by krom jedné narážečky řádně přiložil ruku k dílu; kde se Goretzka topil na pravém křídle; a kde se Werner vysloveně trápil v každém souboji 1 na 1... tam Özil s Kimmichem nabízeli dočista jedinou jiskru, ze které se nakonec nic víc nevykřesalo.

2) "Nenačasovali formu," zní jako chabá výmluva, ale něco na tom bude. Na matného turnajového Thomase Müllera si už asi budeme muset napořád zvyknout, ovšem těžko si už jinak vysvětlit, proč Timo Werner po skvělém roce v reprezentaci najednou vypadal, jako by do Löwova systému vůbec nepasoval. Proč si jeho zkušený kolega Gómez k replikaci vybral zrovna svou střeleckou formu ze skupinové fáze svého prvního Eura 2008. Proč Kroos vypadal, jako by celý turnaj odkopal na půl plynu a včerejší duel dohrával hluboko v poli, bez většího vlivu na marné německé dotahování manka. (Vlastně, tady se "protože" nabízí v podobě tří finále LM v řadě a patrně vyčerpané energie.) Proč Neuer ošklivě chyboval při chytání balonu a potom zmatkoval též při držení balonu v rámci jednoho zápasu.

Tohle je prostě příliš netrefených fazón najednou, a pokud k nim přidáme zranění asi nejideálnějšího Kroosova parťáka (Rudyho) po pouhé půl hodině debutu na mundialu, nebo skutečnost, že zrovna včerejší výkon Khediry nejspíš předčil jeho vlastní úvodní i Gündoganův následný... není snad ani nutno se pídit po dalších původech německého nezdaru a vytahovat ze skříně kostlivce jako nenominovaného Leroye Saného či nevyužitého Juliana Brandta.

Naopak Jižní Korea se o své očekávané tahouny tentokrát mohla opřít, protože se pro ni byli ochotní doslova přetrhnout. Son Heung-min vedl presink i veškeré brejky a konečně vypadal, že si vypracovává určitou chemii v kombinaci s Lee Jae-sungem, suverénně druhým nejschopnějším Korejcem. Některá jejich spojení na krátkou i delší vzdálenost byla vyloženě lahůdková. A na výjimečnosti jim tolik neubírá ani to, že většina z nich přišla až ve druhé půli, do otevřenější obrany, neboť obě korejské opory byly koncem utkání zcela zjevně totálně vyflusané a téměř na každém prostřihu kamery se vyčerpáním skláněly k zemi. Když tohle porovnáte s Kroosem a spol., kteří se v závěrečných cca 20 minutách už ani nenamáhali byť jen předstírat jakékoliv stíhání brejkujících soků... inu, já bych se už jen opakoval.

3) Shin Tae-yong potřetí zamíchal a tentokrát správně namíchal. Korejský trenér si na turnaji získal pověst toho patrně nejméně takticky stálého stratéga, přičemž se svými čachry dosud moc úspěchů neslavil. Zprvu mu neprověřené 4-3-3 se stožárem Kim Shin-wookem proti Švédům nevyneslo jedinou střelu mezi tři tyče, poté nepochodil ani s podivným 4-1-4-1, no a tentokrát ve fanoušcích před úvodním hvizdem nebudil o nic větší optimismus. Vždyť se na Němce vydal rovnou se čtyřmi stopery (v klubových barvách) v defenzivní formaci 4-4-2, potažmo 3-4-3 dle naladění sestupujícího a vystupujícího Jang Hyun-sooa.

Ani zpětně sice nelze úplně říct, že by Shin svého slavnějšího protějška nějak takticky převezl, byť vysunutí Janga ve druhé půli znamenalo více brejkových příležitostí a rovnalo se velice promptní reakci na vývoj zápasu a kupící se laciné ztráty německých záložníků. Co se nicméně Shinovi povedlo na každý pád, a zaslouží za to absolutorium, to je sázka na určité individuality.

Nováček mezi stopery a jeho starý známý ze Seongnamu, Yun Young-sun, si vzadu s ničím moc nelámal hlavu a jednoduchým projevem na míči i přesnou poziční hrou výrazně přispěl k udržené nule, což platí i pro levého beka Hong Chula, který byl zvlášť skvělý v obranném zákroku - tedy něčem, co dělalo setsakramentské problémy Kim Min-woovi (viz penalta proti Švédsku).

Nakonec ze všech startérů Shina zklamal snad akorát Moon Seon-min, jenž zpackal finální fázi minimálně tří nadějně rozjetých protiútoků. Ba co víc, věčně experimentujícímu kouči se vyplatilo dokonce i odvážné stažení náhradníka Hwang Hee-chana po pouhých 23 minutách (a útočníkových sedmi bezchybných dotycích s míčem) ve prospěch pravého beka/defenzivního štítu Go Yo-hana, jehož dalekonosný pas založil Sonovo vrcholné sólo vstříc druhé brance.

(td)





1) Já se ptám, kdo chce míč?! tázal se kdysi v jednom z fotbalových přenosů České televize bývalý fotbalista Vladimír Táborský. Podobnou otázku šlo vznést i před zápasem Mexika se Švédskem. Potkaly se totiž týmy, které hrátkám s balonem zrovna neholdují.

Jak Mexičané, tak Švédi si potrpí spíše na agresivní presink a rychlé brejky, ze kterých můžou zasadit soupeři smrtící ránu. Ve středu bylo ale jasné, že jeden ze protivníků s míčem chtě nechtě trochu mazlit bude muset. Čekalo se, že to budou spíše Švédové, jelikož coby tým potřebující nutně výhru potřebovali hrát aktivně.

Realita však byla nakonec jiná. Američané na míči dominovali a svého severského soupeře dokonce i přestříleli. Tahle statistika však nakonec nebyla Osoriovým svěřencům nic platná - góly totiž padaly jen do jejich sítě.

2) Všechno to odšpuntoval Andreas Granqvist. Zkušený stoper Krasnodaru proměnil i druhou penaltu a ne ledajakým způsobem. Nebohému Ochoovi nedal šanci a rozhodně Granqvistovy exekuce pokutových kopů nezapadají do klišé, které máme o středních obráncích.

Takového kapitána by zkrátka chtěl mít každý tým. A nejde jen o jeho klid na puntíku, vysoký bek trápil Mexičany hlavně svou urostlou postavou, díky které vyhrál hned několik osobních soubojů. Ostatně, právě co do vzrůstu měli Švédové nad menšími Američany velikou převahu, ze které těžili nejen při standardních situacích.

3) Mexičané každopádně mohou být rádi, že si nahrabali body v předchozích zápasech. A samozřejmě i za vítanou pomoc Korejců, kteří z turnaje vyprovodili zoufalé Němce. Výkon proti Švédům jim totiž zaslouženě žádné body nepřinesl.

Byť mají (a předchozí zápasy tomu odpovídaly) nad svými kamarády ze severu Evropy Chicharito a spol. fotbalově navrch, ve středečním utkání to byl především tým Janneho Anderssona, který diváky dostával do varu proměněnými i neproměněnými šancemi.

Na Švédech zkrátka bylo znát, že si jdou za postupem a papírové předpoklady expertů, kteří favorizovali dosud na turnaji velmi dobře hrající Mexiko, hodili za hlavu. Výtečně jim fungovaly kraje obrany, kde létali Ludwig Augustinsson a Mikael Lustig, v ofenzivě hrozila dvojice Victor Claesson - Emil Forsberg.

I Mexičané měli šance, jak Vela v první půli, tak Hernandéz v dějství druhém ale tváří v tvář švédskému brankáři selhali. Na straně žlutomodrých stálo i štěstí, za svůj aktivní přístup k zápasu, ve kterém se tentokrát neopakovaly lapsy jako proti Německu, si ale tři body zasloužili.

Švédové nakonec díky skóre celou skupinu ovládli a v osmifinále je čekají Švýcaři. Zda v tomhle hokejovém duelu navážou na pozitivní bilanci, kterou mají nad helvétským křížem jejich kolegové s bruslemi a hokejkami, ukáže jejich vzájemný souboj.

(jp)





1) Švýcaři, budíček, začíná zápas! Je s podivem, že zrovna hráči ze země proslulých výrobců hodinek nejsou schopni vstřebat, že zápasová hodina H odbila. Po zahajovacím zápase s Brazílií a následném duelu se Srbskem švýcarský tým zaspal vstup do utkání i do třetice a málem z toho byla pořádná šlamastyka. Nebýt excelentního Yanna Sommera, mohla se Kostarika s přehledem dostat do dvoubrankového vedení a ze zdánlivě poklidného utkání by bylo ještě řádné drama.

Na druhou stranu, ze všech tří skupinových střetnutí byl výpadek v koncentraci právě v tomto zápase nejsnáze opodstatnitelný. Předzápasové dění se točilo výhradně okolo politicky nekorektní gólové oslavy tria Xhaka-Shaqiri-Lichtsteiner, které nakonec místo obávaného zákazu startu vyvázlo jen s pokutou. Zápas s Kostaričany byl navíc spjat s řadou postupových permutací a výhra Brazílie v souběžně hraném mači se Srby znamenala, že si zde Švýcaři mohli klidně dovolit i prohru.

Tak jako tak se ale nejedná o jeden náhodný výpadek, nýbrž jasně patrný trend, který musí trenér Petkovic okamžitě zarazit. Jeho tým sice proti Brazilcům i Srbům zdárně utkání srovnal či dokonce otočil, ale zopakovat totéž i v osmifinále proti Švédům se může krutě vymstít, tím spíš, že kvůli nešikovnému vykartování kapitána Lichtsteinera a jeho kolegy z obrany Schära je nyní švýcarská defenziva alespoň na papíře v troskách.

2) Rozřešení švýcarského hrotu je stále v nedohlednu, přesto dává jistou naději. Prvními zápasy se v základní sestavě protrápil Haris Seferović, jehož po slibném výkonu v druhé půli se Srby nahradil na závěr skupinové fáze Mario Gavranović. Výsledek? Do puntíku stejný neviditelný výkon. Šanci z lavičky tak dostal i třetí forvard v pořadí, Josip Drmić, jenž si stejně jako jeho střídající kolega z předešlého utkání řekl o místo v jedenáctce v tom příštím.

Právě s příchodem Drmiće totiž skomírající švýcarská ofenziva zázračně ožila a šance brzy následovaly. Nejprve útočník Mönchengladbachu parádní hlavičkou rozduněl Navasovu levou tyč a dvě minuty před koncem chladnokrevným zakončením nedal gólmanovi Realu Madrid jakoukoli šanci zasáhnout. Dle nastoleného trendu by nás v úterý neměl překvapit ani Seferovićův hattrick po nástupu z lavičky.

Švýcarská hra ale s nízkou invencí svého hrotu vlastně tak trochu počítá a odříznutí nebožáka vepředu od přísunu míčů využívají hráči z druhé vlny v čele s Xherdanem Shaqirim. Zatímco si útočník v přesile odvádí nedoceněnou černou práci neustálým vázáním stoperů soupeře, mají jeho ofenzivní parťáci možnost doplňovat útoky tak, jako ve středu předvedli přihrávající Embolo a střelec Džemaili gólem na 1:0.

3) Tak se nám nakonec dočkali i Kostaričani. Od esteticky příjemného konstatování, že se na šampionátu gólově prosadilo všech dvaatřicet účastníků, nás před výkopem večerních zápasů dělil už jen zásah Kostariky. O to překvapivější byl v podání Los Ticos jejich nástup do utkání, z nějž šla Švýcarům hlava kolem. Přesněji řečeno, deseti Švýcarům. Yann Sommer totiž v první dvacetiminutovce pochytal možné i nemožné a po trefě Džemailiho se zdálo, že Kostaričanům zkrátka na šampionátu není souzeno skórovat, natožpak bodovat.

Obhájci čtvrtfinálové účasti z minulého MS však pokračovali v kvalitním ofenzivním výkonu i po změně stran, a nakonec se přece jen dočkali odměny na čtyřiadvacátý střelecký pokus. Campbellův výtečně zahraný roh uklidil nekompromisní hlavičkou do sítě Waston a nastalá radost kostarické lavičky po pravdě neměla daleko ani k té panamské ze zápasu s Anglií za stavu 1:6.

A nebyl by to zápas ruského mistrovství světa bez penalty, gólu v nastavení a vlastního gólu navrch, zde dokonce vše v jednom balíčku dohromady. Tento šampionát je v těchto ohledech skutečně bezprecedentní: po devadesáté minutě již v Rusku padlo rovných dvacet branek a Sommerův hrozivě nešťastný vlastenec z Ruizovy penalty do břevna posunul historický rekord MS v počtu vlastňáků na osm. Právě z penalty či vlastním přičiněním letos na turnaji padl téměř každý čtvrtý gól. Fotbal se nám tak trošku zbláznil.

Na závěr rozlučková poznámka ke Kostarice: tak jako Švýcaři opakovaně nezvládají počátky svých střetnutí, Los Ticos zase pravidelně vyhořeli v samém závěru. Žádný z národních týmů neinkasoval v posledních pěti minutách více branek než třikrát se provinivší Kostarika, která tak s jediným bodem končí již ve skupině na posledním čtvrtém místě. Lehkost a role naprostého outsidera se letos změnila v těžké nohy svázané tlakem na zopakování historického úspěchu, a tak nepřekvapí, že suverénně nejlepší výkon podal tým Óscara Ramíreze v posledním zápase, kde mu již o nic nešlo.

(mk)





1) Zdá se, že Brazilci velmi dobře trefili složení záložní řady.. Jaký to kontrast v porovnání s mistrovstvím před čtyřmi roky, kde tehdejší kouč Luis Felipe Scolari v podstatě za celý měsíc nenašel takovou kombinaci, která by efektivně propojila defenzivní složku s tou ofenzivní. Tehdejší tým tak byl až nezdravě závislý na individuálních schopnostech Neymara. Ten letošní z kouzel tohoto křídelníka těží samozřejmě také, jeho hra je však daleko vyváženější a tím pádem by měla mít i větší předpoklady pro případný úspěch.

K defenzivnímu Casemirovi a kreativnímu Coutinhovi výtečně zapadl Paulinho - tenhle fotbalista si sice zejména v Premier League žádné dobré jméno neudělal, každopádně jeho angažmá v Barceloně a i současné výkony v brazilské reprezentaci naznačují, že v určitém systému dokáže být platným hráčem. Role běhavého box to box hráče mu sedí náramně - svými načasovanými náběhy do středu obrany umí protivníkům pořádně zatopit, což na vlastní kůži pocítili i Srbové.

Z pohybu hráčů při první brance se dalo vyčíst, že šlo o předem nacvičenou akci - útočník Jesus na sebe navázal stopera na vzdálenější straně a svým náběhem směrem k míči odkryl místa v samotném srdci defenzivní řady. Na vzniklou situaci pozdě zareagoval Kolarov, který spíše hlídal Williana a kompletně tak zapomněl své spoluhráče zajistit, což se mu pořádně vymstilo, jelikož do odkrytých míst vtrhl právě Paulinho a s precizním pasem Coutinha si skvěle poradil. Brazilci tím získali veledůležitou výhodu, kterou už si mezi prsty protéct nenechali.

2) Pravdou ale je, že konzistentního výkonu po celých 90 minut jsme se ještě od Kanárků nedočkali. Na úvod turnaje svým příznivcům americký celek nabídl skvělých 30 minut, načež však vypadl z role, po ztrátě koncentrace přišlo vyrovnání a přeřadit zpátky na ten nejvyšší stupeň se mu již nepodařilo. V zápase číslo 2 nastala přesně opačná situace - Brazilci odstartovali velmi zvolna a v první půli podali výkon hluboko pod prahem svých možností, po přestávce však už svůj stroj rozběhli naplno a houževnatou Kostariku nakonec přece jenom zlomili.

Ani proti Srbsku se Kanárci nevyvarovali slabších chvilek - ačkoliv v první půli drželi otěže utkání pevně ve svých rukou, po přestávce na ně znovu padla jakási patnácti či dvacetiminutová deka, kterou naštěstí pro ně ukončil druhý přesný zásah z hlavy Thiaga Silvy, který víceméně rozhodl o osudu utkání.

Kdyby však měl Mitrović přesnější mušku a baloń místo do holeně soupeře dopravil do sítě, mohl se klidně opakovat scénář duelu se Švýcarskem. Především okolo 60. minuty nedokázali američtí fotbalisté udržet míč a do jejich vápna tak směřoval jeden centr za druhým - a stoperská dvojice se skutečně měla co ohánět, aby tento nápor zvládla. Právě tyto výpadky představují před vyřazovacími boji pořádně tučný vykřičník, jelikož na chyby už přestává být prostor - a jen si vzpomeňme na Mistrovství světa z roku 2010, kde právě takový desetiminutový výpadek zapříčinil jejich předčasný konec ve čtvrtfinále.

3) Jak také naznačila úvodní část zápasu, s blížícím se osmifinále bychom se měli připravit na takticky svázanější, nudnější fotbal Jak už to tak na turnajích bývá, jakmile jde do tuhého, sází se hlavně na jistotu a na to neudělat žádnou lacinou chybu. Kvalita utkání pak jde často dolů, málokdy je k vidění zápas ve strhujícím tempu, ale není se čemu divit - jde už opravdu o hodně.

První půlhodinka duelu Srbska s Brazílii vypadala právě jako typický vyřazovací zápas - ani jeden z týmů zpočátku nikam nepospíchal, žádný z nich nehodlal vysoko napadat a ani v rozehrávce se nepouštěl do žádných riskantních variant. Pokud bude v následujících dnech k vidění více zápasů podobného ražení, překvapen tím rozhodně nebudu.

(vs)