Ruský zápisník XIX. aneb Penalty? Yes, we Kane

Přepište dějiny, Anglie vyhrála penaltový rozstřel. Něco takového se jí na mistrovství světa povedlo vůbec poprvé v historii, celkem na velkých akcích vyhrála teprve podruhé z osmi pokusů. Prokletí je však prolomeno, Kolumbie padla a Albion slaví nové hrdiny. V jejich čele stojí kapitán Harry Kane, jenž už na turnaji proměnil čtyři pokutové kopy. Další příležitost může mít ve čtvrtfinále se Švédskem, které vyřadilo Švýcary.

Ještě, než se pustíme do rozboru obou dvou utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Je nejvyšší čas Švédům sebrat nálepku podceňovaného týmu druhého sledu. Již čtyřem předním evropským národním týmům se nyní bude o zlých Švédech snad i zdát. Jako první v kvalifikaci na MS ostrouhali Nizozemci, jež v napínavé baráži následovali i sebevědomí Italové. V základní skupině ruského šampionátu pak sice Německo zvládlo v poslední minutě nastavení houževnaté seveřany překonat, ale bylo mu to nakonec houby platné a postup patřil opět Švédům, zatímco mistři světa utřeli.

Nyní dostali černého Petra Švýcaři. Také oni byli před zápasem favorizovaní, jak se na šestý tým mezinárodního žebříčku FIFA sluší a patří, a také oni se se zlou potázali. Švédi byli jednoduše koncentrovanější, soudržnější, hladovější, vytvořili si více šancí, a jakmile si vypracovali klíčový náskok, jejich defenziva vysunula padací most a za brankáře Olsena by se míč neproplížil, ani kdyby se hrálo další hodinu. Deset zablokovaných švýcarských střel hovoří za vše.

Zatímco hvězdami nabité národní týmy na mistrovství střídají špičkové momenty s bídou a nouzí, Švédové jsou zápas co zápas naprosto stejní. Ve třech případech ze čtyř z toho bylo čisté konto a vítězství navrch s jedinou výjimkou zápasu s Němci, v němž Švédi snad jen vyjma posledních minut utkání podali rovněž špičkový výkon a s větší přízní rozhodčích mohli triumfovat za tři body i tehdy.

A kdo že je dalším švédským sokem na cestě za medailemi? Znovu Evropané. Anglie se má na co těšit.

2) Švýcaři zas a znovu narazili hlavou do stropu. V úterý sice Angličané otřásli fungování světa vyhraným penaltovým rozstřelem, ale některé věci naštěstí stále zůstávají neměnné. Jako vypadnutí Švýcarska v osmifinále velkého turnaje, a to bez jediného vstřeleného gólu. Stalo se tak na MS shodně v letech 1994, 2006, 2014 a nyní i 2018, přičemž můžeme vzít v potaz i dva roky starý prohraný penaltový rozstřel v osmifinále mistrovství Evropy proti Polsku.

Nyní se zdálo, že se zemi helvétského kříže konečně podaří osmifinálové prokletí pokořit. Jejich soupeřem byli podceňovaní Švédové a družina Vladimira Petkoviće se po remíze se silnými Brazilci či dramatickém obratu skóre proti Srbsku cítila na vrcholu sil. Když ale stejně jako v předešlých zmíněných zápasech Švýcaři inkasovali jako první, ucho džbánu se utrhlo a do třetice se už do zápasu vrátit nedokázali.

Především v zápase se Srbskem hrály prim největší švýcarské hvězdy Xherdan Shaqiri s Granitem Xhakou, jenže v úterním osmifinále patřili oba hráči shodně k těm nejhorším na hřišti. Shaqirimu navzdory nekonečné snaze směrem dopředu nevyšlo zhola nic a Xhaka si po nanejvýš zodpovědných výkonech z předešlých klání neodpustil výpadek v koncentraci, když mu Emil Forsberg pláchl až příliš snadno a postaral se s výraznou pomocí nešťastníka Akanjiho o jediný gól utkání.

Švýcarská rozehrávka vázla po celý zápas. Stejně jako v předešlých duelech se při držení míče mezi stopery stahoval Valon Behrami, zatímco krajní beci naopak prchli směrem kupředu, ovšem Švédům tato změna soupeřova rozestavení nedělala pražádné potíže. Otázkou zůstává, proč se místo Behramiho nezapojoval do tvorby hry o poznání kreativnější Xhaka, jenž tak učinil snad jen dvakrát za celý zápas, a přitom z toho pokaždé vzešla slibná kombinace zakončená střelou.

3) Bez Zlatana se to lépe táhne. Jestli lze na tomto šampionátu hledat společné jmenovatele, upřednostnění týmu na úkor individualit by bylo jedním z těch nejvýraznějších. Argentina v čele s Lionelem Messim, Portugalsko závislé na Cristianu Ronaldovi, Egypt s Mohamedem Salahem či Polsko a jeho dvorní kanonýr Robert Lewandowski jsou všichni do jednoho z turnaje venku, zatímco švédský tým sázející na soudržnost papírově průměrného kádru postupuje dál a dál.

Ještě na francouzském mistrovství Evropy přitom seveřané působili jako výše zmiňovaní - deset hráčů, kteří pracují pro svou největší hvězdu. Pořádný výsledek to nepřineslo ani jedinkrát, a tak lze konec Zlatana Ibrahimoviće v národním týmu považovat za skryté požehnání.

Už jen otřít se o jméno nestárnoucího forvarda Los Angeles je tak trochu neuctivé k hráčům, kteří čtvrtfinálovou účast vykopali, přičemž Zlatanovi naopak každá zmínka hraje do karet. Zde však slouží jen k tomu, aby byl jasně patrný rozdíl mezi Švédskem se Zlatanem a nyní bez něj. Pod koučem Anderssonem, který se rychle stává švédským národním hrdinou, vznikl jeden z nejsoudržnějších týmů na turnaji, který jakékoli fotbalové nedostatky vynahrazuje dřinou a perfektní sehraností.

Místo pozornosti upřené na jedinou hvězdu, která se tak ráda vyhřívá na mediálním výsluní, je nyní hlavním tahounem Švédů Andreas Granqvist. Třiatřicetiletý stoper působí na hřišti spíš jako medvěd grizzly než vypulírovaná primadona, jeho přednosti leží v efektivní hře od podlahy bez nadbytečných fines. Právě on je švédským zosobněním anti-Zlatana jakožto týmu, který je silnější, protože je na papíře slabší.

(mk)





1) Anglie není Španělsko, abyste proti němu museli jen bránit, proč teda Kolumbie rezignovala na ofenzivu? Stává se pomalu pravidlem, že ve vyřazovacích bojích jeden tým hrát chce - a ten druhý ne. Viděli jsme to v zápase Španělska s Ruskem, do útoku se moc nechtělo ani Švédům, Dánům, no a taky Uruguay - byť jejich takticky dokonale propracovaný výkon alespoň měl jasnou strukturu s častou ofenzivní vložkou - přenechávala Portugalcům spoustu času iniciativu. Kolumbijci se do téhle společnosti po hříchu přidali, což nebyl takticky úplně vhodný tah.

Hlavou jsme kroutili už při jejich skupinové derniéře proti Senegalu, kdy zápas probíhal prakticky stejně. Soupeř byl aktivnější - přestože mu v utkání stačila remíza - a Kolumbie vyčkávala. Z jedné standardky pak udeřili a mohli se plácat po ramenou. Z jakého důvodu se ale Pékerman k téhle taktice uchyloval? V zápase s Polskem jsme přece mohli s nadšením sledovat, jak parádní fotbal umí jihoamerický celek předvádět, když Falcao, Quintero, Cuardado a spol. dostanou volné pole působnosti a projeví svůj ofenzivní talent. Zlomilo kolumbijského trenéra zranění klíčové osobnosti v Jamesovi? Možná.

Svému mančaftu nicméně naordinoval jasný plán. Na útočnou třetinu se od úvodní minuty při presinku vydávala jen tříčlenná letka ve složení Cuadrado - Quintero - Falcao, přičemž nominální rozestavení 4-3-3 se už v první půli měnilo na jakési podivné 3-2-3-2. Quintero jako desítka operoval pod zmíněnou dvojicí a snažil se znepříjemnit rozehrávku Hendersonovi, což se mu dařilo docela solidně. Křídla potom simulovali krajní beci Arias - pohybující se mnohdy i nad Cuadradem - s Mojicou. No a mezi stopery se často zasouval především Barrios; jen občas za něj zaskočil Carlos Sánchez.

V tom přitom podle mě tkvěl hlavní důvod slabé ofenzivní produkce Kolumbie. Místo zraněného Jamese totiž Pékerman do základu nominoval Lermu, jenž v kreativních dovednostech svému krajanovi nesahá ani po kotníky. Tříčlenná záloha tak sice držela na uzdě dynamický a talentovaný střed Albionu, jenže tím vyčerpala své veškeré ambice. Obecně se pohybovali příliš nízko, což znázorňoval i častý obrázek při zakládání útoku okolo půlící čáry. Míč totiž nerozdávali stopeři, jak bývá zvykem, nýbrž jeden z dvojice Barrios - Carlos Sánchez. Ti pak chyběli vpředu. Všichni tři (i s Lermou) se dohromady zmohli na jednu ubohou klíčovou přihrávku (vytvořenou šanci) - a to prosím mluvíme o motoru týmu se schopností určovat výraz mančaftu. Podle toho to pak taky vypadalo.

2) Fotbalový pragmatismus převládal i na krajích hřiště, přestože se především Arias hlavně v prvním poločase pohyboval skutečně hodně vysoko. Pékerman se tím do jisté míry snažil substituovat kreativní rezignaci svého středu pole, významnějším důvodem však bylo eliminování ofenzivních choutek křídelních beků Anglie. Když Kolumbie nedržela míč, hráli Arias s Mojicou de facto osobku na Younga s Trippierem, kteří se tak nedostávali tak často do nebezpečných pozic. Dařilo se to hlavně prvně jmenovanému, jenž Younga k ničemu nepustil. Naopak Mojica se svým sokem několikrát nestíhal držet krok, takže Albion soustředil své nebezpečné momenty výrazně na svou pravou stranu.

Aby tahle strategie mohla vyjít, musela se zadní linie pohybovat po úplně celé šířce, aby tak Angličané nemohla rychlým přenášením těžiště hry otevírat skuliny v kolumbijské defenzivě. Tím se vracíme k úvodu analýzy, kde jsem zmínil zasouvání Barriose mezi stopery - čtyři hráči totiž celou šíři prostě pokrýt nemůžou.

Ve finále to znamenalo jeden z nejméně atraktivních zápasů turnaje. Anglie v roli iniciativního narážela na vytrvalý odpor a s výjimkou prodloužení se Kolumbie nezmohla na žádný kloudný útok. V základní hrací době měla jedinou šanci po chybě Walkera, no a pak tu zmíněnou gólovou standardku.

3) Anglie zlomila své největší prokletí - penaltové rozstřely na mistrovství světa. Doposud se Albion k puntíkům po 120 minutách musela ubrat třikrát a pokaždé to byla konečná jejich poutě za vysněným titulem. Selhala v semifinále světového šampionátu 1990 s Německem, stejně tak v osmifinále o osm let později proti Argentině, no a nakonec v roce 2006 ve čtvrtfinále s Portugalskem. Mezitím stihla prohrát taky tři ze čtyř rozstřelů na Euru. Ale včera se zaběhnuté pořádky změnily. Albion snad konečně vyzrál, shodil ze sebe nadbytečný tlak a směle se vydá do dalších bojů.

Že by ale jinak Southgate měl důvody k přílišnému optimismu, o tom bych pochyboval. Zápas s Kolumbií vyzdvihl několik problémů, na kterých Angličané musí do čtvrtfinále se Švédskem zapracovat. Otázka však zní, jsou-li toho vůbec schopni. Tým se navíc stává až příliš závislým na Kieranu Trippierovi, zdánlivě jediném muži, který je schopen dostávat kolegy do palebných pozic. Má na svědomí víc než 30 procent klíčových přihrávek (11 kusů) a na druhého nejaktivnějšího nahrávače má náskok sedmi pasů.

Potíž je i uprostřed zálohy, kde chybí kreativita. Allimu turnaj moc nevychází a Lingard se pohybuje příliš blízko útočníkům. A pak je tu Henderson, který v prvním poločase svým spoluhráčům vůbec nepomohl s rozehrávkou. Pro míče se kvůli tomu museli až k zadní linii stahovat i Sterling s Kanem. Po změně stran se aspoň trochu situace zlepšila - a Henderson se pohyboval ještě o fous níž, takže se (stejně jako Alli) dostával k více balónům. Problém kreativity se tím však nevyřešil a faktem zůstává, že Anglie ve svém středu tvůrce prostě nemá.

(mu)