Tuchelova cesta aneb Jak navázat na modlu
Dva mistrovské tituly, jeden národní pohár, dvě vítězství v Superpoháru a finále Ligy mistrů. S takovou bilancí se s Borussií Dortmund loučil Jürgen Klopp. Charismatický kouč podle mnohých s BVB dosahoval stropu, jeho nástupce Thomas Tuchel však ihned ve své první sezoně naznačil, že by tomu tak úplně nemuselo být...
Jürgen Klopp z klubu, který se v posledních letech před jeho nástupem potýkal s finančními obtížemi a v lize se nejčastěji umisťoval na chvostu první desítky, vybudoval respektovaného účastníka evropských pohárů, který svým nasazením a zábavným fotbalem uchvátil Evropu a k nelibosti Bayernu dvakrát i německý titul.
Když se tedy v dubnu loňského roku o jeho odchodu celý fotbalový svět dozvěděl, bylo to podivné. Ano, dalo se to čekat. BVB zažívalo nejhorší sezonu za dlouhé roky. Klub zdecimovaný zraněními se projevoval především mizernou koncovkou a tragickými kiksy v obraně.
To vše vedlo k tomu, že po podzimní části byli žlutočerní na předposledním místě bundesligové tabulky. Už tehdy, před vánoci 2013, se poprvé začalo mluvit o tom, že by Kloppova sedmá sezona na lavičce klubu z Vestfálska mohla být jeho poslední. Ale stejně ta zpráva fanoušky šokovala.
Vážně Klopp odejde? A kdo místo něj? Ač se to přirovnání může zdát přehnané, fotbalovou veřejnost zasáhly podobné pocity jako po odchodu Alexe Fergusona z United. Jistě, Ferguson byl v anglickém klubu mnohem déle. Ale představa Dortmundu bez toho energického, nesmírně charismatického muže, který dokáže své hochy zbláznit pro fotbal tak jako oni svou hrou diváky po celém světě, byla zkrátka bizarní.
O čtyři dny později klub oficiálně potvrdil jméno Kloppova nástupce. Stal se jím Thomas Tuchel, tou dobou čtyřicetiletý kouč, jenž měl za sebou pětileté působení v Mohuči. To jméno vyvolávalo otázky. Jistě, Tuchelovo angažmá v městě karnevalů bylo považováno za úspěšné, nicméně - je vhodným koučem pro velkoklub typu Dortmundu někdo, jehož bundesligovým maximem je páté místo? Dokáže si mladý kouč, který zdaleka nedisponuje Kloppovým šoumenstvím a přirozenou nespoutaností, získat fanoušky na svou stranu? A neroztřepou se mu před zaplněnou Gelbe Wand kolena?
Právě zraněné koleno ho připravilo jako pětadvacetiletého o možnost dotáhnout to dál než do třetí německé ligy, kterou hrával v Ulmu. Přesně tady se ale setkal s Ralfem Rangnickem. Enfant terrible německého fotbalu byl tím, kdo Tuchela přivedl na myšlenku stát se fotbalovým trenérem. Jak píše novinář Raphael Honigstein pro The Guardian, jeho vize v té době nepříliš používaného zónového bránění Tuchela fascinovala.
Dělat si věci po svém, přicházet s novými nápady a ignorovat okřídlená rčení - tuhle vizi si rodák z Bavorska uchoval i do vlastní trenérské praxe. Když v létě 2009 povýšil z pozice trenéra místní juniorky na trenéra mohučského A týmu, přicházel k nováčkovi Bundesligy, jehož hlavním cílem bylo uchovat prvoligovou příslušnost i pro další sezonu. "Tým, který chce vyhrávat, musí hrát jasným a srozumitelným stylem, hráči na sebe musí být navázaní, jen tak se dá proti silnějším týmům uspět," slýchával neustále.
Tuchel si to nemyslel. Naopak, měnil hráče, taktiku i rozestavení v závislosti na potřebách toho konkrétního zápasu - hrát variabilně a být pro soupeře nepředvídatelný považoval za jediný způsob, jak by se Mohuč mohla v nejvyšší německé soutěži udržet.
A ona nejen že se udržela; Tuchel během pěti let dvakrát dovedl bundesligové zelenáče do Evropské ligy a ve své druhé sezoně na lavičce Die Nüllfünfer skončil na příznačném pátém místě, se solidním jedenáctibodovým náskokem na šestý Norimberk. V létě 2014, rok před vypršením kontraktu, se ovšem Tuchel rozhodl v Mohuči skončit. Vedení klubu dalo najevo, že smlouvu dodrží, takže ač se o úspěšného kouče zajímal například Stuttgart, vše nasvědčovalo tomu, že ho čeká roční pauza.
Tu ovšem Tuchel rozhodně nestrávil lelkováním na zahradě. Naopak, zde můžeme najít první styčný bod Tuchela s jiným evropským koučem - Pepem Guardiolou. Nyní už bývalý kouč Bayernu si dopřával oddech od fotbalu ve společnosti Garriho Kasparova, se kterým diskutoval o motivaci a možnostech vítězit. Tuchelovými pomocníky byly přednášky matematiků a vědců zabývajících se sportem - snažil se přijít na kloub důležitosti matematiky a statistik ve fotbale.
Došel k tomu, že spíše než dril a neustálé opakování pomůže hráčům k lepším výkonu sebevědomí a osvojení si vlastní techniky, kterou pak mohou intuitivně rozvíjet. A něco takového se chystal aplikovat i v Borussii Dortmund.
I přes hrůzostrašný podzim a sestupové vyhlídky se Kloppově družině nakonec podařilo vyškrábat na pozici zaručující účast v pohárové Evropě. Tuchelovi i jeho svěřencům nicméně bylo jasné, že pro klub formátu BVB je sedmé místo a Evropská liga málo - tenhle klub musí vítězit.
A tak se také stalo. Během impozantního podzimu nasbírali Tuchelovi svěřenci osmatřicet bodů a nastříleli dohromady čtyřicet sedm gólů - o drtivou většinu z nich se přitom postarala čtveřice Henrik Mchitarjan, Shinji Kagawa, Marco Reus a Pierre-Emerick Aubameyang.
Právě lehkost, elegance a úžasná produktivita ofenzivní vozby byly důvody, proč byl loňský Dortmund i pro nezaujatého diváka tak přitažlivý, a proč jeho zápasy vysloveně lákaly k víkendovému sledování Bundesligy - tím spíše v kontrastu se sice nanejvýš účelným, nicméně nepříliš pohledným fotbalem Bayernu. Tuchel se přitom jen držel toho, k čemu došel během svých studijních prázdnin. A nebál se přitom změnit tvář hry týmu, kterému dlouhá léta velel Jürgen Klopp.
Pod brýlatým šoumenem se BVB vyznačovala především nesmírným nasazením - hráči za zápas naběhali velké množství kilometrů, aktivně napadli soupeřovu rozehrávku a těžili z množství brejkových situací. Tuchel hru Borussie výrazně zklidnil a začal sázet na držení míče. Hráči toho najednou mnohem méně naběhali a daleko více se přitom soustředili na kombinaci - i zde je vidět zřetelná inspirace Guardiolou.
Na rozdíl od jeho Bayernu si však Dortmund počínal daleko přímočařeji a efektivněji v šestnácte, což umožňovala právě přirozená souhra výše zmíněné čtveřice. Ty doplňovali dva klíčoví hráči ze středu pole. Roli defenzivnějšího ze záložníků na Doppelsechs plnil objev sezony Julian Weigl. Ještě loni hráč druholigového Mnichova 1860 si coby níže operující tvůrce hry počínal znamenitě a jeho sebevědomá, rychlá a nealibistická rozehrávka byla u zrodu mnoha akcí, na jejichž konci zvedalo osmdesát tisíc fanoušků ruce. Tím druhým byl Ilkay Gündogan - ani letos se německému smolaři nevyhnula zranění, a jedno z nich ho nakonec připravilo i o mistrovství Evropy, ale pokud byl zrovna fit, jeho obdivuhodný přehled a schopnost založit ofenzivní akci nečekanou a inteligentní kolmicí brala dech.
Největší příběh ovšem pod Tuchelovým vedením napsal Henrik Mchitarjan. Arménský ofenzivní záložník (a až do minulého týdne nejdražší posila v historii klubu) po příchodu ze Šachtaru Doněck nepředváděl výkony, které od něj fanoušci v Signal Iduna Parku čekali, a jeho bídná představení v předloňské sezoně byla jedním ze symbolů zmaru BVB. Po příchodu nového trenéra se však karta obrátila. Ač jde výbavou spíše o klasickou desítku, Tuchel našel "Mickimu" místo na pravé straně ofenzivní trojice operující pod Aubameyangem. A výsledkem bylo 23 branek a 32 gólových nahrávek v 52 zápasech.
Právě na příkladu Mchitarjana se ukazuje další stránka Tuchelovy filozofie - práce s hráči a víra v jejich schopnosti. Kouč se snaží z hráčů dostat to nejlepší a objevit v nich schopnosti, které v nich podle něj přirozeně dřímají.
"Na jaře se se mnou sešel a přesvědčoval mě, ať zůstanu, že ze mě udělá hráče špičkové úrovně. Moc jsem tomu přece jen nevěřil, po té hrozné sezoně, kterou jsme za sebou měli. Ale on to dokázal. Se všemi hráči mluví a dokáže s nimi vést ty správné hovory. Dává nám hodně rad a zároveň nám dodává sebevědomí, které potřebujeme. Proto se nám všem pak na hřišti daří." - Tato Mchitarjanova slova z rozhovoru pro Deutsche Welle dokazují, jak zásadní roli Tuchelův nástup do funkce pro záložníkův fotbalový rozkvět hrál. Údajně prý dokonce své setrvání v Dortmundu, ke kterému nakonec nedošlo (přestoupil do Manchester United), podmiňoval existencí výstupní klauzule v kontraktu pro případ, že by Thomas Tuchel z BVB odešel.
Dalším hráčem, který pod Tuchelem znovu nastartoval lehce uvadající kariéru, je Marcel Schmelzer. Ten se po nepovedené předloňské sezoně stal znovu důležitým pilířem zadních řad Dortmundu. Nyní mu přichází do klubu konkurence v podobě na Euru zazářivšího Raphaela Guerreira. A když se přesuneme na opačný kraj defenzivní čtveřice, najdeme další podobnost s katalánským stratégem - schopnost objevit a rozvíjet u hráčů skryté vlohy pro jiné než jejich původní posty.
Zatímco Guardiola loni překvapil zařazením Joshuy Kimmicha do středu obrany, aby následně právě proti BVB podal mladý dnes už univerzál perfektní výkon (a v reprezentačním dresu se poté ve Francii objevil původem střední záložník dokonce na pravém beku), Tuchel na pravý kraj obrany zařadil stopera Matthiase Gintera. U vysokého stopera rozpoznal jeho rychlost a schopnost podpořit útok, což se ukázalo jako trefa do černého - Ginter na kraji obrany na podzim řádil, skvěle podporoval dortmundskou ofenzivu a posílal jeden nebezpečný centr do vápna za druhým, což vedlo ke třem gólům a deseti asistencím.
Byť se hra Tuchelovy Borussie od té, kterou trénoval Klopp, v mnohém liší, něco mají oba trenéři přece jen společné. A není to jen přímočarost v ofenzivních pasážích hry či okamžitý start na míč po jeho ztrátě - možná trochu překvapivě je to také smysl pro humor. To, že i na první pohled seriózní a ne tak charismatický Tuchel umí zažertovat, ukázal v říjnu, kdy Liverpool oznámil jmenování Jürgena Kloppa do funkce. "Jsem moc rád, že se Kloppo konečně rozhodl. Konečně už vím, kde budu trénovat příště," usmíval se bývalý kouč Mohuče.
Ale kam vlastně spěchat. Jakkoliv není pochyb o tom, že se o Tuchela jednou budou zajímat anglické či španělské kluby, nyní je v Dortmundu na startu své druhé sezony. Ta první byla - i přes neúspěch ve finále poháru a vypadnutí z Evropské ligy právě s Liverpoolem - mimořádně úspěšná. Krásná hra, spousty gólů a historicky nejvyšší počet bodů, kterého kdy žlutočerní v Bundeslize dosáhli (na Guardiolův téměř perfektní Bayern to však nestačilo) ukázaly, že se s týmem ze Severního Porýní po ročním ústupu ze slávy zase musí počítat.
Návrat Götzeho a příchod mnoha talentů v čele s Dembelem a Morem navíc ukazuje, že v BVB to s útokem na nejvyšší příčky myslí vážně. A fanoušci také. I ti ví, že tenhle tým má papírově minimálně na čtvrtfinále Ligy mistrů. A každoroční výzva v podobě sesazení mnichovského kolosu z trůnu pro bundesligové krále je letos po příchodu Carla Ancelottiho, který získává vavříny spíše v evropských pohárech, ještě o něco větší. A Thomas Tuchel se téhle výzvy rozhodně nezalekne.
Jürgen Klopp z klubu, který se v posledních letech před jeho nástupem potýkal s finančními obtížemi a v lize se nejčastěji umisťoval na chvostu první desítky, vybudoval respektovaného účastníka evropských pohárů, který svým nasazením a zábavným fotbalem uchvátil Evropu a k nelibosti Bayernu dvakrát i německý titul.
Když se tedy v dubnu loňského roku o jeho odchodu celý fotbalový svět dozvěděl, bylo to podivné. Ano, dalo se to čekat. BVB zažívalo nejhorší sezonu za dlouhé roky. Klub zdecimovaný zraněními se projevoval především mizernou koncovkou a tragickými kiksy v obraně.
To vše vedlo k tomu, že po podzimní části byli žlutočerní na předposledním místě bundesligové tabulky. Už tehdy, před vánoci 2013, se poprvé začalo mluvit o tom, že by Kloppova sedmá sezona na lavičce klubu z Vestfálska mohla být jeho poslední. Ale stejně ta zpráva fanoušky šokovala.
Vážně Klopp odejde? A kdo místo něj? Ač se to přirovnání může zdát přehnané, fotbalovou veřejnost zasáhly podobné pocity jako po odchodu Alexe Fergusona z United. Jistě, Ferguson byl v anglickém klubu mnohem déle. Ale představa Dortmundu bez toho energického, nesmírně charismatického muže, který dokáže své hochy zbláznit pro fotbal tak jako oni svou hrou diváky po celém světě, byla zkrátka bizarní.
O čtyři dny později klub oficiálně potvrdil jméno Kloppova nástupce. Stal se jím Thomas Tuchel, tou dobou čtyřicetiletý kouč, jenž měl za sebou pětileté působení v Mohuči. To jméno vyvolávalo otázky. Jistě, Tuchelovo angažmá v městě karnevalů bylo považováno za úspěšné, nicméně - je vhodným koučem pro velkoklub typu Dortmundu někdo, jehož bundesligovým maximem je páté místo? Dokáže si mladý kouč, který zdaleka nedisponuje Kloppovým šoumenstvím a přirozenou nespoutaností, získat fanoušky na svou stranu? A neroztřepou se mu před zaplněnou Gelbe Wand kolena?
Právě zraněné koleno ho připravilo jako pětadvacetiletého o možnost dotáhnout to dál než do třetí německé ligy, kterou hrával v Ulmu. Přesně tady se ale setkal s Ralfem Rangnickem. Enfant terrible německého fotbalu byl tím, kdo Tuchela přivedl na myšlenku stát se fotbalovým trenérem. Jak píše novinář Raphael Honigstein pro The Guardian, jeho vize v té době nepříliš používaného zónového bránění Tuchela fascinovala.
Dělat si věci po svém, přicházet s novými nápady a ignorovat okřídlená rčení - tuhle vizi si rodák z Bavorska uchoval i do vlastní trenérské praxe. Když v létě 2009 povýšil z pozice trenéra místní juniorky na trenéra mohučského A týmu, přicházel k nováčkovi Bundesligy, jehož hlavním cílem bylo uchovat prvoligovou příslušnost i pro další sezonu. "Tým, který chce vyhrávat, musí hrát jasným a srozumitelným stylem, hráči na sebe musí být navázaní, jen tak se dá proti silnějším týmům uspět," slýchával neustále.
Tuchel si to nemyslel. Naopak, měnil hráče, taktiku i rozestavení v závislosti na potřebách toho konkrétního zápasu - hrát variabilně a být pro soupeře nepředvídatelný považoval za jediný způsob, jak by se Mohuč mohla v nejvyšší německé soutěži udržet.
A ona nejen že se udržela; Tuchel během pěti let dvakrát dovedl bundesligové zelenáče do Evropské ligy a ve své druhé sezoně na lavičce Die Nüllfünfer skončil na příznačném pátém místě, se solidním jedenáctibodovým náskokem na šestý Norimberk. V létě 2014, rok před vypršením kontraktu, se ovšem Tuchel rozhodl v Mohuči skončit. Vedení klubu dalo najevo, že smlouvu dodrží, takže ač se o úspěšného kouče zajímal například Stuttgart, vše nasvědčovalo tomu, že ho čeká roční pauza.
Tu ovšem Tuchel rozhodně nestrávil lelkováním na zahradě. Naopak, zde můžeme najít první styčný bod Tuchela s jiným evropským koučem - Pepem Guardiolou. Nyní už bývalý kouč Bayernu si dopřával oddech od fotbalu ve společnosti Garriho Kasparova, se kterým diskutoval o motivaci a možnostech vítězit. Tuchelovými pomocníky byly přednášky matematiků a vědců zabývajících se sportem - snažil se přijít na kloub důležitosti matematiky a statistik ve fotbale.
Došel k tomu, že spíše než dril a neustálé opakování pomůže hráčům k lepším výkonu sebevědomí a osvojení si vlastní techniky, kterou pak mohou intuitivně rozvíjet. A něco takového se chystal aplikovat i v Borussii Dortmund.
I přes hrůzostrašný podzim a sestupové vyhlídky se Kloppově družině nakonec podařilo vyškrábat na pozici zaručující účast v pohárové Evropě. Tuchelovi i jeho svěřencům nicméně bylo jasné, že pro klub formátu BVB je sedmé místo a Evropská liga málo - tenhle klub musí vítězit.
A tak se také stalo. Během impozantního podzimu nasbírali Tuchelovi svěřenci osmatřicet bodů a nastříleli dohromady čtyřicet sedm gólů - o drtivou většinu z nich se přitom postarala čtveřice Henrik Mchitarjan, Shinji Kagawa, Marco Reus a Pierre-Emerick Aubameyang.
Právě lehkost, elegance a úžasná produktivita ofenzivní vozby byly důvody, proč byl loňský Dortmund i pro nezaujatého diváka tak přitažlivý, a proč jeho zápasy vysloveně lákaly k víkendovému sledování Bundesligy - tím spíše v kontrastu se sice nanejvýš účelným, nicméně nepříliš pohledným fotbalem Bayernu. Tuchel se přitom jen držel toho, k čemu došel během svých studijních prázdnin. A nebál se přitom změnit tvář hry týmu, kterému dlouhá léta velel Jürgen Klopp.
Pod brýlatým šoumenem se BVB vyznačovala především nesmírným nasazením - hráči za zápas naběhali velké množství kilometrů, aktivně napadli soupeřovu rozehrávku a těžili z množství brejkových situací. Tuchel hru Borussie výrazně zklidnil a začal sázet na držení míče. Hráči toho najednou mnohem méně naběhali a daleko více se přitom soustředili na kombinaci - i zde je vidět zřetelná inspirace Guardiolou.
Na rozdíl od jeho Bayernu si však Dortmund počínal daleko přímočařeji a efektivněji v šestnácte, což umožňovala právě přirozená souhra výše zmíněné čtveřice. Ty doplňovali dva klíčoví hráči ze středu pole. Roli defenzivnějšího ze záložníků na Doppelsechs plnil objev sezony Julian Weigl. Ještě loni hráč druholigového Mnichova 1860 si coby níže operující tvůrce hry počínal znamenitě a jeho sebevědomá, rychlá a nealibistická rozehrávka byla u zrodu mnoha akcí, na jejichž konci zvedalo osmdesát tisíc fanoušků ruce. Tím druhým byl Ilkay Gündogan - ani letos se německému smolaři nevyhnula zranění, a jedno z nich ho nakonec připravilo i o mistrovství Evropy, ale pokud byl zrovna fit, jeho obdivuhodný přehled a schopnost založit ofenzivní akci nečekanou a inteligentní kolmicí brala dech.
Největší příběh ovšem pod Tuchelovým vedením napsal Henrik Mchitarjan. Arménský ofenzivní záložník (a až do minulého týdne nejdražší posila v historii klubu) po příchodu ze Šachtaru Doněck nepředváděl výkony, které od něj fanoušci v Signal Iduna Parku čekali, a jeho bídná představení v předloňské sezoně byla jedním ze symbolů zmaru BVB. Po příchodu nového trenéra se však karta obrátila. Ač jde výbavou spíše o klasickou desítku, Tuchel našel "Mickimu" místo na pravé straně ofenzivní trojice operující pod Aubameyangem. A výsledkem bylo 23 branek a 32 gólových nahrávek v 52 zápasech.
Právě na příkladu Mchitarjana se ukazuje další stránka Tuchelovy filozofie - práce s hráči a víra v jejich schopnosti. Kouč se snaží z hráčů dostat to nejlepší a objevit v nich schopnosti, které v nich podle něj přirozeně dřímají.
"Na jaře se se mnou sešel a přesvědčoval mě, ať zůstanu, že ze mě udělá hráče špičkové úrovně. Moc jsem tomu přece jen nevěřil, po té hrozné sezoně, kterou jsme za sebou měli. Ale on to dokázal. Se všemi hráči mluví a dokáže s nimi vést ty správné hovory. Dává nám hodně rad a zároveň nám dodává sebevědomí, které potřebujeme. Proto se nám všem pak na hřišti daří." - Tato Mchitarjanova slova z rozhovoru pro Deutsche Welle dokazují, jak zásadní roli Tuchelův nástup do funkce pro záložníkův fotbalový rozkvět hrál. Údajně prý dokonce své setrvání v Dortmundu, ke kterému nakonec nedošlo (přestoupil do Manchester United), podmiňoval existencí výstupní klauzule v kontraktu pro případ, že by Thomas Tuchel z BVB odešel.
Dalším hráčem, který pod Tuchelem znovu nastartoval lehce uvadající kariéru, je Marcel Schmelzer. Ten se po nepovedené předloňské sezoně stal znovu důležitým pilířem zadních řad Dortmundu. Nyní mu přichází do klubu konkurence v podobě na Euru zazářivšího Raphaela Guerreira. A když se přesuneme na opačný kraj defenzivní čtveřice, najdeme další podobnost s katalánským stratégem - schopnost objevit a rozvíjet u hráčů skryté vlohy pro jiné než jejich původní posty.
Zatímco Guardiola loni překvapil zařazením Joshuy Kimmicha do středu obrany, aby následně právě proti BVB podal mladý dnes už univerzál perfektní výkon (a v reprezentačním dresu se poté ve Francii objevil původem střední záložník dokonce na pravém beku), Tuchel na pravý kraj obrany zařadil stopera Matthiase Gintera. U vysokého stopera rozpoznal jeho rychlost a schopnost podpořit útok, což se ukázalo jako trefa do černého - Ginter na kraji obrany na podzim řádil, skvěle podporoval dortmundskou ofenzivu a posílal jeden nebezpečný centr do vápna za druhým, což vedlo ke třem gólům a deseti asistencím.
Byť se hra Tuchelovy Borussie od té, kterou trénoval Klopp, v mnohém liší, něco mají oba trenéři přece jen společné. A není to jen přímočarost v ofenzivních pasážích hry či okamžitý start na míč po jeho ztrátě - možná trochu překvapivě je to také smysl pro humor. To, že i na první pohled seriózní a ne tak charismatický Tuchel umí zažertovat, ukázal v říjnu, kdy Liverpool oznámil jmenování Jürgena Kloppa do funkce. "Jsem moc rád, že se Kloppo konečně rozhodl. Konečně už vím, kde budu trénovat příště," usmíval se bývalý kouč Mohuče.
Ale kam vlastně spěchat. Jakkoliv není pochyb o tom, že se o Tuchela jednou budou zajímat anglické či španělské kluby, nyní je v Dortmundu na startu své druhé sezony. Ta první byla - i přes neúspěch ve finále poháru a vypadnutí z Evropské ligy právě s Liverpoolem - mimořádně úspěšná. Krásná hra, spousty gólů a historicky nejvyšší počet bodů, kterého kdy žlutočerní v Bundeslize dosáhli (na Guardiolův téměř perfektní Bayern to však nestačilo) ukázaly, že se s týmem ze Severního Porýní po ročním ústupu ze slávy zase musí počítat.
Návrat Götzeho a příchod mnoha talentů v čele s Dembelem a Morem navíc ukazuje, že v BVB to s útokem na nejvyšší příčky myslí vážně. A fanoušci také. I ti ví, že tenhle tým má papírově minimálně na čtvrtfinále Ligy mistrů. A každoroční výzva v podobě sesazení mnichovského kolosu z trůnu pro bundesligové krále je letos po příchodu Carla Ancelottiho, který získává vavříny spíše v evropských pohárech, ještě o něco větší. A Thomas Tuchel se téhle výzvy rozhodně nezalekne.
Komentáře (335)