Valerij Lobanovskij – Plukovník

Nejúspěšnější trenér v dějinách sovětského fotbalu - to znamenal Lobanovskij pro rozlohou největší zemi Evropy. Málokterý trenér přinesl svému klubu tolik trofejí a úspěchů jakých se dostalo Dynamu Kyjev pod vedením tohoto velkého trenéra.

Poznávání fotbalu

Paradoxní je, že v mládí by do něj jistě nikdo neřekl budoucí bohatou sportovní kariéru. Valerij Vasiljevič Lobanovskij hodně studoval, četl klasickou literaturu, působil tichým a citlivým dojmem. U spolužáků platil za klidného a přemýšlivého. Získal dokonce červený diplom na polytechnickém institutu. Jeho známí však věděli, jak miluje fotbal. I přesto je ovšem překvapilo, že se místo "klasického" zaměstnání rozhodl pro profesionální fotbal. V devatenácti letech (roku 1958) poprvé nastoupil v dresu kyjevského Dynama. V tomto týmu vyrostl a zasvětil mu takřka celý život. Nastupoval na pozici útočníka, kde si výborně rozuměl s kamarádem Olegem Bazilevičem, který jej později doprovázel jako asistent. Lobanovskij proslul svými milimetrově přesnými centry a rohovými kopy, jež zakončoval právě Bazilevič. V roce 1961 získalo Dynamo titul sovětského mistra. Byl to vůbec první ligový titul jak pro tým z metropole Ukrajiny, tak pro jakýkoli klub mimo Moskvu. O tři roky později přibyl ještě triumf v Sovětském poháru. Po této sezoně odchází Lobanovskij na rok do klubu Černomorec Oděsa, rok nato pak do Šachtaru Doněck. Sečteno podtrženo: Plukovník (jak mu později říkali hráči i novináři) si jako hráč připsal celkem 253 zápasů, v nichž nastřílel 71 gólů. Natoupil také v reprezentačním dresu SSSR, připsal si však jen symbolické dva starty. V roce 1968 startuje druhá etapa - trenérská. A ta byla o poznání úspěšnější a zajímavější...

Vše pro Dynamo

Již v devětadvaceti letech startoval Plukovník svou trenérskou kariéru. Na lavičce Dněpropetrovsku strávil pět let, ve kterých nabýval zkušenosti a získával poznatky pro pozdější práci. Klub vytáhl ze druhé ligy na šesté místo v nejvyšší soutěži, čímž na sebe upozornil věhlasnější týmy. Fotbal pojímal hodně pečlivě, studoval do detailů hru soupeře, před utkáními analyzoval jednotlivé hráče i herní pojetí protivníka. To nebývalo zvykem. Lobanovskij hojně využíval poznatků svého bývalého kouče, Viktora Maslova. Zaznamenával si všemožné detaily a názory, které zaregistroval. Právě z této podrobné přípravy poté těžil. "Naučil mě heslo nikdo není neporazitelný. Vždy našel taktickou lest, jak přemoci soupeře. Měl převratné tréninkové metody a byl to on, kdo přišel s hrou na čtyři záložníky ještě před mistrovstvím světa 1966 v Anglii," vzpomínal Lobanovskij na svého učitele. On sám nastoupil v roce 1974 na lavičku svého Dynama Kyjev, kde strávil se dvěma přestávkami dlouhých dvacet let. Díky své pracovitosti stíhal souběžně vést i národní tým. K tomu však dojdeme...

Aniž se o to jakkoli snažil, vytvořilo se kolem něj jakési charakteristické pozadí, jenž mu bylo vždy přítomno. Působil pořád stejně. Ať padaly kroupy či svítilo slunce, ať jeho tým vedl o pět branek či prohrával, on působil stále stejně. Věčně zamračený výraz, tváře nafouklé, červený nos a postava pokyvující se na lavičce. Mnozí ho podezřívali, že v sobě při zápasech má vodku. Vypadalo to jako by na lavičce podřimoval. Jednalo se však o nesmírně tvrdého a náročného trenéra, jehož měli hráči i přes jeho přísnost rádi. Věděli totiž, že je-li přísný k nim, stejně se chová i k sobě. Lobanovskij byl vždy velmi ctižádostivý, důkladně se připravoval na každý zápas. Jestli něco nesnášel, tak to byli flákači. Během prvních osmi let u týmu získal celkem pět mistrovských titulů. Hned ve své první sezoně mohl slavit. Dynamo v konečné tabulce získalo o bod víc než moskevský Spartak. Hlavní hvězdou mužstva byl legendární Oleg Blochin, který ve zmíněné sezoně vyhrál tabulku střelců s dvaceti góly. Celé město oslavovalo nové hrdiny. Nevědělo však, co přijde za rok. V sezoně 1974-1975 Dynamo získalo další ligový titul, přidalo však i triumf v Poháru vítězů pohárů a evropský Superpohár. Ve finále PVP tehdy sovětský mistr vyprovodil Ferencváros Budapešť 3:0. Celá země zírala nad výkony mužstva, které s příchodem nového kouče až zázračně povstalo. Byl to skoro zázrak, když tehdy nepřemožitelný Bayern Mnichov v Superpoháru padl právě s týmem Lobanovského. Ten spoléhal na logiku, intuici a zkušenosti, díky nimž se uměl výborně rozhodovat v důležitých momentech. Mužstvu ordinoval disciplínu, výbušnost a soustavný pohyb hráčů. Třešničkou na dortu vítězné sezony bylo, když Oleg Blochin získal Zlatý míč pro nejlepšího hráče v Evropě. Po Jašinovi teprve jako druhý v historii SSSR.

Právě po tomto veleúspěšném začátku působení u Dynama byl Lobanovskij osloven, aby vedl národní tým. Sovětský svaz pod vedením Plukovníka získal bronz z olympijských her 1976. Mužstvo se však nekvalifikovalo na závěrečný turnaj mistrovství Evropy do Bělehradu a slavný kouč u týmu skončil. Rozhodně však ne navždy. Přicházely další tituly s Dynamem. Ligový titul se slavil v letech 1977, 1980 a 1981. Z klubu se definitivně stal sovětský vládce. Soupeři odjížděli s nepořízenou, kyjevský tým válcoval protivníky za jakýchkoli podmínek. Mašina se naplno rozjela.

V roce 1982 na rok z klubu odchází a znovu usedá na lavičku národního týmu, který se na světovém šampionátu ve Španělsku (1982) neprobojoval z osmifinálové skupiny. Slavný a úspěšný Lobanovskij to měl napravit a pozvednout hru i výsledky týmu. U kormidla reprezentace však vydrží opět jen jeden rok a vrací se zpět do Dynama. To přivádí k dalšímu titulu v roce 1985, stejně jako o rok později. Hře udává tón Blochinův nástupce - Igor Bělanov. Stejně jako Blochin, i Bělanov tým přivádí k triumfu v Poháru vítězů pohárů, a sice v roce 1986. Oba slavné okamžiky v dějinách klubu spojuje vláda Lobanovského, který si naprosto podmanil všechny hráče i funkcionáře týmu. Je zajímavé, že finálový výsledek obou zápasů je stejný: 3:0. Mužstvo tehdy k zápasu odjíždělo za nesmírně pohnutých okolností. Krátce před utkáním potkala Ukrajinu jaderná havárie v Černobylu. Umíraly desítky, ba stovky lidí. Celý svět se divil, co se to za železnou oponou děje. Za těchto okolností tedy Dynamo jelo do Lyonu, kde se finále hrálo. Proslulého trenéra nebylo před zápasem nikde vidět. Očekávali bychom, že v den takového střetnutí se budou všichni pečlivě soustředit na hotelu či v tréninkovém centru. Lobanovskij však nebyl k nalezení. Toulal se lyonskýma uličkama, přičemž promýšlel taktiku k zápasu. Na stadion se dostavil až dvě hodiny před výkopem. Jak to vymyslel už je napsáno výše...Atletiko Madrid muselo spolknout hořkou pilulku v podobě vysoké porážky. Slavil Lobanovskij, jemuž musel pogratulovat i tehdejší kouč madridského celku – Luis Aragones. Ano ten Aragones, který nedávno dovedl Španělsko na evropský trůn. Vítězství Dynama bylo o to cennější, že v kádru nebyl jediný zahraniční hráč. Samí Sověti... Nebývalo to přitom zvykem, již tehdy se rozjížděl obchod s hráči a třeba právě Atletiko mělo v základní jedenáctce tři cizince. Hrajete krásný fotbal ve stokilometrové rychlosti a s dokonalým presinkem," chválil Lobanovského tehdejší kouč italské reprezentace Enzo Bearzot. V roce tohoto kyjevského triumfu byl kyjevský lodivod již potřetí, a tentokrát již naposledy, povolán na lavičku národního celku. A konečně na delší dobu a konečně s úspěchem. Během čtyř let (zároveň působil i u Dynama) si Plukovník mužstvo získal a pozměnil mu tvář i herní styl. Výsledkem byla účast ve finále Eura 1988. Tým okolo Bělanova slavně vyřadil ve čtvrtfinále Anglii, v semifinále pak i Itálii. Celá země tajila dech a přála si jedno: ještě krok... Bohužel. Holanďané byli nad síly Lobanovského hráčů. Mužstvo vedené Rinusem Michelsem zvítězilo 2:0, brankami Gullita a Van Bastena. I přesto se jednalo o obrovský úspěch sovětské reprezentace, která tak konečně navázala na slavnou generaci Lva Jašina, která na evropský trůn vystoupila v roce 1960.

Na následném světovém šampionátu v Itálii však přišel krach. Sovětský svaz opouštěl Apeninský poloostrov již po základní skupině, když obsadil poslední čtvrtou příčku, za Kamerunem, Rumunskem a Argentinou. Byl to konec pro velkého muže. Lobanovskij u týmu po mistrovství skončil. Zlákala jej nabídka trenéra Spojených arabských emirátů. U kormidla bohaté země strávil tři roky, po nichž následovaly dva roky u reprezentace Kuvajtu. Byl to nezvyk pro člověka, který strávil celý život v Kyjevě – ve zcela jiném klimatu a prostředí.

V roce 1996 se Lobanovskij vrací do Kyjeva a znovu se ujímá milovaného Dynama. Tentokrát již však trénuje ukrajinský, ne sovětský tým. Může za to všem jistě známý rozpad veliké říše, Sovětského svazu. Změnilo se mnohé. Politika, soupeři, peníze... Jedno se však zachovalo: Dynamo stále vyhrávalo. Šest let trvalo poslední kyjevské angažmá. Lobanovskij během něj týmu pomohl k pěti titulům mistra Ukrajiny (v řadě) a třem vítězstvím v Ukrajinském poháru. Z Dynama se opět stal klub, jehož se soupeři báli. Pravidelně se účastnil Ligy mistrů, kde často postupoval ze základní skupiny a porážel i vyspělé západoevropské celky. Legendou zůstane neopakovatelná výhra 4:0 na hřišti slavné Barcelony z roku 1997. Celý Nou Camp tehdy s otevřenými ústy nevěřícně zíral, co se to děje s obranou katalánského giganta. Andrej Ševčenko, jemuž byl Lobanovskij druhým otcem, zářil a upoutal na sebe pozornost AC Milán, kam později přestoupil. "Byl to náš fotbalový učitel, brali jsme ho jako otce. Byl hodně, hodně tvrdý. Od deseti let jsem neznal ani rodinné oslavy, pořád jenom fotbal. Až později jsem pochopil, jak moc mi tím pomohl," říká právě Ševčenko.

Odchod krále

Lobanovskij se narodil v Kyjevě a tam také zemřel. Je to symbolické, neboť kde jinde by měl naposledy vydechnout muž, jenž strávil téměř celý život výhradně právě v metropoli Ukrajiny? Stalo se tak 13. května 2002. Ve věku třiasedmdesáti let slavný kouč umírá po mozkové příhodě. Pohřbu se zúčastnilo na sto tisíc lidí, všechny veličiny světového fotbalu se sjely vzdát poslední holt velkému muži. Andrej Ševčenko se slzami v očích padl na kolena před rakví svého učitele... Trenér, který vychoval tři držitele Zlatého míče (Blochin, Bělanov, Ševčenko), a pro Dynamo získal třináct (!) mistrovských titulů, opustil scénu, kterou po něm zatím nikdo nepřevzal. Jen velmi těžko bude Rusko či Ukrajina hledat osobnost, která by nahradila proslulého Plukovníka.

Před stadionem Dynama Kyjev najdeme Lobanovského sochu, kterak sedí na lavičce s nohama opřenýma o fotbalový míč. Zasloužená odměna za celoživotní přínos světovému fotbalu. Sovětský svaz, Ukrajina ani Dynamo Kyjev nikdy neměly většího trenéra.

Úspěchy: 9x mistr SSSR (1974, 75, 77, 80, 81, 85, 86, 90), 5x mistr Ukrajiny (1997, 98, 99, 2000, 01), 2x vítěz Poháru vítězů pohárů (1975, 86), vítěz evropského Superpoháru (1975), 5x vítěz Sovětského poháru (1978, 82, 85, 87, 90), 3x mistr Ukrajinského poháru (1998, 99, 2000), finalista mistrovství Evropy 1988, bronz z olympijských her 1976.