Výroční ceny Ligue 1 (2/2)

Ve druhé části našeho detailního souhrnu nedávno skončené sezony Ligue 1 přichází na řadu pět "speciálních" týmových cen, a také slibovaný PDF průvodce celým ročníkem, od předsezonních změn až po závěrečné ideální sestavy.

Tento "Průvodce rokem jedna ve Francii" začíná souhrnem článků, které vyšly loni v červenci a srpnu v seriálu "Francouzské léto roku jedna"; dále následuje "Sezonní blog", tedy desítka doplňujících článků z průběhu ročníku, jedenáctka Žhavých vývozních artiklů, a na závěr tento dvoudílný souhrn, statistiky a tabulky.

Link ke stažení Průvodce najdete zde. Příjemnou zábavu!

- - -

A nyní už ke slibovaným pěti speciálním cenám..


Cena Patrice De Perettiho za fanouškovskou satisfakci: AS Saint-Étienne

Patrice De Peretti, přezdívaný Depé, byl marseilleský rodák a legendární postava tamní fanouškovské scény v 80. a 90. letech. Olympique na jeho památku dokonce pojmenovalo severní tribunu na Stade Vélodrome.

Byl to jeden z nejsledovanějších soubojů v celé zemi - podaří se konstantně stoupajícímu Saint-Étienne vystřídat na pomyslném trůnu pro vládce řeky Rhony konstantně klesající Lyon? Podzimní část sezony se příliš nelišila od těch minulých: Les Verts měli (jako v posledních letech už tradičně) silnější nástup než jejich konkurent, výhra Lyonu na saint-étienneském svatostánku Stade Geoffroy Guichard však jako by vrátila vše zpět do starých kolejí. Ne, Galtierovi svěřenci sice vyhráli nesčetně bitev, v lokální válce však opět působili dojmem, že jim někdo napustil kopačky olovem.

Tentýž scénář se měl opakovat i na konci března, kdy oba celky nastoupily k odvetnému utkání na lyonské půdě. Les Gones hrálo zdánlivě vše do karet: dobrá jarní forma je posunula už na páté místo, tři body za Saint-Étienne, které navíc prohrálo dva z posledních tří duelů. Stačilo potvrdit předpoklady a rivala porazit, a Lyon by byl opět na koni. Málokdo pochyboval o tom, že se tak skutečně stane; v kontextu předcházejících sezon by to bylo víceméně typické. Les Verts však odmítli kapitulovat, Stade Gerland vykradli triumfem 2:1 a připsali si teprve druhou výhru v derby z posledních 28 pokusů. Tento zápas sehrál v sezoně obou klubů naprosto klíčovou roli - Saint-Étienne přeskočilo svého nepřítele v tabulce poprvé od roku 1993.

Pro klub, který vede historickou tabulku počtu získaných francouzských titulů (10), jde o sladkou satisfakci; fanoušci z města proslaveného poválečnou těžbou uhlí až příliš dlouho snášeli neschopnost svých favoritů dovést nadějně rozehraný ročník do úspěšného konce. Obrovský zlom v tomto ohledu sehrálo loňské vítězné finále Coupe de la Ligue; letos jsou Les Verts sice bez trofeje, ale zato definitivně nad Lyonem. Těžko říct, která sezona bude nakonec hodnocena jako lepší.

Čtvrté místo je zároveň nejlepším výsledkem klubu od roku 1988; kouč Christophe Galtier jej dosáhl i přesto, že v létě přišel o největší hvězdu Pierre-Emericka Aubameyanga a klíčového záložníka Josuhu Guilavoguiho. Letošní Saint-Étienne se prezentovalo jako rychlý, smrtelně efektivní brejkový celek, jehož ofenzivu táhli noví hrdinové Romain Hamouma, Benjamin Corgnet a Mevlüt Erding (málokdo ve Francii se na přestupovém trhu orientuje tak obratně jako prezident ASSE Roland Romeyer, pokud tedy vůbec někdo).

Odvážné předsezonní prognózy se tak vyplnily, do značné míry zásluhou fenomenálních výkonů klíčového stopera, odchovance a kapitána Loïce Perrina, jednoho z největších srdcařů v současném fotbalu. Není divu, že právě on dostal tu čest poskytnout komentovanou prohlídku, když Les Verts v březnu jako první klub ve Francii otevřeli své vlastní muzeum. Jeho nejcennějším exponátem jsou slavné "Hampdenské tyče", branková konstrukce, která ve finále Evropského poháru (předchůdce současné Ligy mistrů) v roce 1976 dvakrát připravila Francouze o gól. Saint-Étienne tehdy prohrálo s Bayernem 0:1 a fanoušci jsou dodnes přesvědčeni, že kdyby ony tyče nebyly hranaté, nýbrž kulaté, slavili by naopak oni.

O možnost vynahradit si letitou křivdu v příštím ročníku Ligy mistrů připravilo Galtierovy hrdiny několik zbytečných remíz a na poslední chvíli inkasovaných gólů. Sezonu však zakončili čtyřmi výhrami v řadě (a devíti zápasy bez porážky), a vzhledem k tomu, že charismatický kouč zatím pokaždé od svého příchodu dovedl tým na lepší příčku než v předchozí sezoně, napřesrok už Les Verts milionářská soutěž nemine. To je v podstatě statistika.


Cena Guy Rouxe za celoživotní přínos klubu: Christian Gourcuff

Guy Roux je světovým rekordmanem v počtu odtrénovaných let v jediném klubu. AJ Auxerre vedl (s krátkou přestávkou) nepřetržitě mezi lety 1961 a 2005, s 894 zápasy drží rekord Ligue 1 a původně amatérský tým se pod jeho rukama proměnil v mistra Francie a účastníka Ligy mistrů.

Francis Gillot, Rémi Garde, Frédéric Hantz, Hervé Renard - koučů, kteří po sezoně z různých důvodů opustili svůj klub, bylo letos obzvlášť hodně. Všichni výše jmenovaní patří mezi mladé, progresivní stratégy s jasnou vizí a dá se předpokládat, že se ve své další kariéře určitě neztratí. Rozlučka Christiana Gourcuffa, lorientského doyena a jednoho z nejsvéráznějších odborníků na francouzské fotbalové scéně, však zasluhuje zvláštní pozornost.

Otec lyonského špílmachra bývá ve Francii nazýván nenapravitelným romantikem a snílkem, géniem i autistou, jedním z nejlepších taktiků novodobé historie i paličatým mezkem, který za žádných okolností neuhýbá ze své cesty. Zkráceně řečeno, Christian Gourcuff byl pro Ligue 1 tím, čím je pro Premier League Arsene Wenger. Devětapadesátiletý Bretonec trénoval Lorient celkem třikrát, v součtu neuvěřitelných 25 let; od roku 1991 chyběl na lavičce Les Merlus pouze mezi lety 2001 a 2003. Ironií osudu si Lorient právě tehdy dokráčel pro svou zatím jedinou trofej, vítězství v Coupe de France 2002, které tak přistálo do vitríny Yvonu Pouliquenovi.

I přesto je však Gourcuff v Bretani živoucí legendou. Provinční klub poprvé přebíral v roce 1982 a během čtyř let jej vytáhnul ze čtvrté ligy do druhé; vrátil se na počátku 90. let a v sezoně 1997/98 s ním vůbec poprvé v historii postoupil do nejvyšší soutěže. Po deseti letech jej vyhnal nástup nového prezidenta Alaina de Rocha, v roce 2003 však byl zpět a rozhodl se podniknout razantní kroky k etablování statusu Lorientu coby plnohodnotného účastníka Ligue 1. S novou generací odchovanců kolem André-Pierre Gignaca a Jérémyho Morela opět postoupil v roce 2006, a od té doby jsou oranžovo-černé dresy stabilní ozdobou Ligue 1.

A když říkáme "ozdobou", myslíme to doslova - důvod, proč si Gourcuffa ve Francii tolik váží, je jeho tvrdohlavé lpění na filozofii atraktivního, útočného fotbalu. Jeho Les Merlus občas dostávali obrovské množství branek a nebylo výjimkou vídat výsledky jako 6:3 nebo 4:4, vše však bylo podřízeno pevné víře, že v konečném zúčtování se spoléhání na ofenzivu vyplatí. Sedmé místo ze sezony 2009/10, vůbec nejlepší v historii klubu, pak dává trenérovi za pravdu. Fanoušci mohou pouze litovat toho, že se tehdy nepodařilo urvat evropské poháry; Gourcuff by si to za svoji celoživotní práci, díky níž se amatérský celek proměnil v nejsilnější tým Bretaně (což se vůbec, ale vůbec nelíbí fanouškům Rennes), bezpochyby zasloužil.

V kontextu výše uvedeného pak asi nikoho nepřekvapí, že Gourcuff chová hlubokou (a vzájemnou) úctu právě k Wengerovi. Dává to dokonalý smysl - Lorient vyznává tytéž hodnoty jako Arsenal (atraktivní fotbal, dlouhodobá koncepce pod vedením jednoho trenéra, spoléhání na mladé hráče, důraz na zdravý stav financí), což ostatně potvrdil i jeho dnes už bývalý kouč, když prohlásil: "Arsenal hledá u svých hráčů stejné kvality jako my. Podobná filozofie obou klubů vedla k vývoji totožného herního stylu, hráčské etiky a přístupu k fotbalu jako takovému. Pouto mezi námi je opravdu silné." Gourcuff tak svému kolegovi "dohodil" Laurenta Koscielného, zatímco Londýňané posílají do Bretaně na rozehrání mladíky jako Francis Coquelin, Gilles Sunu nebo Joël Campbell. Wengerovo doporučení zase vyslalo na Stade du Moustoir někdejší zázračné dítě Jérémie Aliadiéra, který byl v uplynulých sezonách jedním z nejlepších útočníků celé ligy.

Při pohledu na Gourcuffovy sestavy člověk místy žasne, jak něco takového může vůbec fungovat - protřelý veterán vtisknul Lorientu svůj oblíbený styl 4-4-2, přičemž na typickou černou práci byl vždy určen pouze jeden střední záložník. On sám by nejspíš odpověděl kladením důrazu na týmovou práci, která pro něj vždy byla alfou a omegou celého mužstva; nezřídka zdůrazňoval, že "jeho hvězdou je tým". Jako bývalý matematik, který kromě Wengera bezmezně obdivuje i legendárního Arriga Sacchiho, pak vypracoval složitý systém trojúhelníků podle pohybu hráčů na hřišti, což vedlo k vysoce nátlakovému, vířivému ofenzivnímu fotbalu s obrovským množstvím přihrávek a střel. Lehká rezignace na obranu a absence jakéhokoliv "plánu B" pak Les Merlus, tehdy těžce stíhané zraněními, v sezoně 2011/12 málem poslala do druhé ligy; i tváří v tvář reálné hrozbě sestupu však Gourcuff odmítal od svého stylu upustit.

Se svým krajanem z Arsenalu jej totiž pojí i nemalá ješitnost. Jeho nejlepší tým se točil kolem geniálního útočného dua Kévin Gameiro - Morgan Amalfitano; když si však oba borce rozebraly bohatší kluby (PSG a Marseille) a jejich forma šla strmě dolů, nechal se slyšet, že za jejich hvězdné bretaňské působení mohl právě on, respektive jím nastavený systém. Jeho poslední velkou trefou do černého se pak stal loni skvělý Vincent Aboubakar, kolem nějž nyní krouží celá řada movitějších zájemců; až čas ukáže, jestli je to i jeho případ.

Vzhledem k náročnosti své herní filozofie Gourcuff vždy potřeboval jednoho opravdu spolehlivého "držáka" ve středu zálohy, hráče typu Alaixyse Romaa či Arnolda Mvuemby, který toho odběhá za tři a prakticky nikdy nedělá chyby. V letošní sezoně jím měl být mladý odchovanec Mario Lemina. Jeho letní odchod do Marseille tak vyvolal hodně zlé krve, trenér se nevybíravě pustil do prezidenta Loïce Féryho a jejich do té doby ukázkově fungující vztah upadnul až k bodu mrazu. Hrdý stratég tak po jedenácti letech opět opouští svůj milovaný klub, a opět za to můžou problémy s jeho vedením. Unikátní lorientská filozofie však nikam nezmizí - jeho nástupcem byl jmenován dlouholetý asistent Sylvain Ripoll.


Cena Pabla Correy za nejbláznivější sezonu na hřišti: Stade Rennais

Pablo Correa je uruguayský trenér, který během štací v Nancy a Évianu sezonu co sezonu deptal ty největší favority a na venkovních hřištích získával kvanta bodů, jen aby je následně doma poztrácel s přímou konkurencí.

Pokoušet se nějak logicky vysvětlit právě skončenou sezonu v Rennes by bylo nošením dříví do lesa. Bretaňský klub se nakonec umístil na dvanácté příčce (loni 13.) se ziskem 46 bodů (stejně jako před rokem), a to při výrazně zlepšené obraně (45 obdržených branek oproti loňským 59) a jen o něco málo slabším útoku (47 vstřelených gólů, loni 48). Zatímco však uplynulé roky pod vedením Frédérica Antonettiho lemovalo stereotypní střídání skvělého podzimu a katastrofálního jara, nový kouč Philippe Montanier střídal tyto dvě polohy prakticky zápas od zápasu. V důsledku tedy s Rennes skončil de facto stejně jako jeho předchůdce, fanoušci však při tom zestárli o dobrých pár let.

Po Montanierovi sáhlo vedení klubu proto, že je to kouč s jasnou vizí a dlouhodobým plánem, což jsou hodnoty, které v Rennes zoufale chyběly. Bylo by snadné porovnat jeho výsledky (Les Rouge et Noir poměrně dlouho reálně hrozilo namočení do bojů o sestup) s loňským úspěchem v Realu Sociedad, který senzačně dovedl až do Ligy mistrů, a na jejich základě odsoudit první rok jeho renneského angažmá jako neúspěšný. Musíme si však uvědomit, že Montanier přicházel do absolutně dysfunkčního prostředí: v Rennes panovala snad ještě horší atmosféra než v Marseille, skandály kolem nuceného odchodu hvězdného záložníka Yanna M'Vily donutily Antonettiho veřejně zkritizovat netrpělivé fanoušky, a po celé Francii se o bretaňském velikánovi mluvilo jako o klubovém ekvivalentu nechvalně proslulé Domenechovy reprezentační squadry na MS 2010.

Montanier tak dostal za úkol stavět na odchovancích vyhlášené renneské akademie, stabilizovat atmosféru a položit základy pro dlouhodobý vzestup. Existují indicie, že se mu to povedlo. Mladíci jako Cédric Hountondji, Tiémoué Bakayoko, Abdoulaye Doucouré nebo Adrien Hunou pod jeho rukama rostou v plnohodnotné týmové opory, na jaře už byl ve hře Rennes místy jasně patrný trenérův řád a systém, který jej proslavil ještě ve Valenciennes, a celkově se Les Rouge et Noir začínají pomalu, ale jistě profilovat jako nebezpečný celek se zajištěnou obranou a smrtonosně efektivními brejky. Tým kolem kapitána Romaina Danzého a geniálního gólmana Benoïta Costila prochází zdlouhavým a nelehkým přerodem, Montanier však působí dojmem, že by jej mohl zvládnout. Vyloženě nadějně pak působí jeho aktivita na lednovém přestupovém trhu (Ola Toivonen, Paul-Georges N'Tep i Kamil Grosicki byli perfektními trefami do černého).

Na hřišti to ale letos byl skutečný galimatyáš. Montanierovou největší výzvou tak bude ustálit výkony a najít nějakou vnitřní rovnováhu; není možné, aby tentýž tým rozstřílel Toulouse na jeho hřišti 5:0, ale zároveň prohrál v Ajacciu, nebo aby po ostudě v bretaňském finále Coupe de France proti Guingampu heroicky triumfoval na půdě PSG. V uplynulé sezoně platilo, že čím silnější soupeř, tím lepší výkon.

Některé statistiky opravdu působí dojmem, že si je někdo vymyslel - loňský rekordman v počtu obdržených červených karet byl například letos nejslušnějším týmem spolu s Marseille, navíc jako jediný mimo elitní sedmičku zakončil sezonu s kladným skóre. Úplně nejvíce však fanoušky bude štvát zmiňovaná prohra z finále s Guingampem - Rennes jako by si vůbec neuvědomovalo, že jde o mimořádně prestižní derby, a jeho laxní výkon vedoucí k prohře 0:2 jen potvrdil jeho pověst týmu, který není schopen udělat finální krok. Les Rouge et Noir měli možnost získat první trofej od roku 1971, navíc proti týmu, který je v téže fázi porazil už v roce 2009; místo toho si však připsali třetí pohárové stříbro v posledních pěti letech.

Vzhledem k tomu, že Lorient skončil v tabulce osmý a Guingamp Montanierovy koně ve všech vzájemných duelech porazil (pokaždé 2:0), se tak někdejší lokální gigant v Bretani de facto propadl na pozici třetího vzadu. Při pohledu na tradici, rozpočet, zázemí a kvalitu akademie všech tří týmů je to obrovská ostuda, což si myslel také fanoušek, který na tréninku po prohraném finále slovně napadl obránce Jeana-Armela Kanu-Biyika. Kamerunec mu urážky s gustem vrátil, takže konec sezony strávil na tribuně a v klubu nejspíš končí. I přes dílčí úspěchy tak před Montanierem leží ještě mamutí kus práce.


Cena Bernarda Tapieho za nejbláznivější sezonu mimo hřiště: FC Nantes

Bernard Tapie je francouzský businessman a politik, který coby šéf Olympique Marseille nechvalně proslul skandálem s ovlivňováním zápasů. Klub tak pod jeho vedením sice vyhrál Ligu mistrů, ale přišel o francouzský titul a nakonec skončil ve druhé lize.

FC Nantes je klub pro fotbalové romantiky. Mezi lety 1965 a 2001 nebylo ve Francii mnoho lepších týmů; Les Canaris vyhráli osm titulů, stali se respektovanou silou v Evropě a do velkého fotbalu přivedli zdánlivě nekonečnou řadu slavných jmen: Marcel Desailly, Claude Makélélé, Christian Karembeu, Didier Deschamps, Mickaël Landreau, Jérémy Toulalan, ti všichni prošli kdysi slavnou akademií Les Canaris. Po přelomu tisíciletí však hrdý klub potkal strmý pád, který málem vyústil v sestup do třetí ligy. Slavná "jeu a la nantaise", "nanteská hra" založená na nekonečných sekvencích krátkých přihrávek a extrémně rychlém přechodu do útoku, na čas zmizela z francouzské fotbalové mapy.

Současný úspěch mají na triku zejména tři osoby: Waldemar Kita, rozvážný polský prezident, který odkoupil stagnující klub v roce 2007 a na místo horečnatých cílů o okamžitém návratu tvrdě pracoval na nastolení stability a obnovení zašlé slávy nanteské akademie; Michel Der Zakarian, který se právě na Kitovo přemlouvání vrátil po čtyřleté pauze v roce 2012, aby nově se rodící celek kolem vycházející hvězdy Jordana Veretouta dovedl zpět na výsluní; a Filip Djordjević, od roku 2008 největší hvězda a nejlepší střelec týmu. Kita s Der Zakarianem jsou na Stade de la Beaujoire dnes za hrdiny, srbský forvard si však dlouho budované renomé pokazil prakticky přes noc.

Při pohledu na výsledky Nantes to vypadá jako klasická nováčkovská sezona - podzimní nadšení, šálivé pomrkávání po pohárech, krize, vystřízlivění, zadrhnutí útočné fáze a pád do druhé poloviny tabulky. Tento příběh už jsme v různých obměnách viděli nesčetněkrát, málokde se však kolem v podstatě standardní sezony dělalo takové furore jako na Beaujoire. Přesně v duchu tamní tradičně vášnivé a dramatické atmosféry.

Djordjević se mimo hřiště poprvé ozval už v polovině srpna, tehdy se však ještě nebylo čemu divit. Sám dovedl Les Canaris do Ligue 1 jako kapitán a bylo jasné, že bude muset zářit i na nejvyšší úrovni: Nantes sice mají skvělou obranu, v útoku jsou však bez něj zoufale neproduktivní, což se ostatně letos potvrdilo (až v samém závěru sezony našel střeleckou formu Serge Gakpé). Svého úkolu se zhostil příkladně a hned v prvním kole pomohl v elektrizující atmosféře zaplněného Beaujoire porazit Bastii. O týden později však vyšlo najevo, že střídající mladík Abdoulaye Touré byl v závěru uplynulé sezony suspendován a tedy nemohl nastoupit, což Kita obhajoval tím, že zodpovědné osoby měly zrovna dovolenou. Djordjević zuřil.

"Je to amatéřina. Klub zaměstnává nějakých 50 nebo 60 lidí, 80% z nich ale nedělá vůbec nic. Když nám to kouč oznámil, nechtělo se mi ani trénovat. Bojujeme jako idioti a nic z toho nemáme, to je neuvěřitelné. Nechali jsme na hřišti vše, já sám měl v závěru křeče, a zodpovědné osoby jsou na dovolené. Jsem tady pět a půl roku a doteď nevím, co tihle lidé vlastně dělají," dštil síru tehdy pětadvacetiletý Srb. Celá aféra nakonec po týdnech všemožných tahanic vyústila v kontumační prohru ve prospěch Bastie.

Djordjevićovo rozčarování nakonec vyústilo v hořký konec. Temperamentní útočník před Vánocemi přerušil jednání o nové smlouvě, čímž si od Kity vysloužil ostrou kritiku (prý se zástupci klubu odmítal komunikovat), 20. března oznámil, že po sezoně odejde zadarmo do Lazia, a o pouhé tři dny později si poranil koleno. Když se dvě kola před koncem ligy uzdravil, odmítl trénovat a dal jasně najevo, že se v kanárkovém dresu na hřišti už neobjeví. Vedení klubu mu na oplátku zrušilo plánovanou rozlučku s fanoušky a kouč Der Zakarian veřejně kritizoval jeho vzpurnou povahu a "krátkou paměť". Skvělý hráč a jeden z nejdůležitějších symbolů "nového Nantes" tak z klubu odchází zadními dveřmi jako spráskaný pes.

Otázkou ovšem zůstává, jestli nemá i on sám kus pravdy. Stačí si připomenout aféru kolem přestupu Ismaëla Bangoury z celku Al-Nasr, který byl podle soudu nelegitimní a na Nantes tak bylo v červnu 2013 uvaleno přestupové embargo. Tradiční klub sice nakonec podal úspěšné odvolání, podle všeho jsou však jeho zaměstnanci skutečně v určitých ohledech, mírněji řečeno, neortodoxní.


Cena Laurenta Fourniera za největší výbuch: FC Sochaux

Laurent Fournier je trenér, který v roce 2011 převzal Auxerre, účastníka Ligy mistrů z před dvou sezon, a dovedl jej na poslední místo tabulky. Od té doby mu už nikdo nikde práci nedal.

Snad ještě nikdy nebyla celá Francie v přímém boji o záchranu tak zajedno. Na jedné straně stálo Sochaux, národní fotbalový klenot, s 66 sezonami vůbec nejtradičnější prvoligový tým, který si vždy zakládal na atraktivní ofenzivní hře a jehož úchvatná jarní forma pobláznila celou zemi; na druhé pak Évian, založený v roce 2003 a pojmenovaný podle luxusní minerální vody, vlajkového produktu vlastnické společnosti Danone, který sídlí v malém pohraničním městečku Annecy a fanoušci jej často s despektem označují spíše za švýcarský tým než francouzský (taky určitou dobu hrál na stadionu v nedaleké Ženevě). Atmosféra kolem tohoto duelu byla podobná, jako kdyby o holý život hrála (například) olomoucká Sigma se střížkovskými Bohemians.

Sochaux bylo obrovským favoritem i na hřišti - Évianu sice stačila i remíza, ale Les Lionceaux hráli doma, a především ve vynikající formě. Kouč Hervé Renard po svém jmenování začátkem října dlouho nepřesvědčoval a zdálo se, že slavný klub čeká hodně strmý pád; na přelomu listopadu a prosince prohrál pětkrát v řadě, za celý podzim nasbíral pouze 11 bodů a dlouho byl vůbec nejhorším celkem celé ligy. Ukázalo se však, že pětačtyřicetiletý stratég pouze potřeboval kompletní přípravu, aby své svěřence dokázal naočkovat svojí pověstnou bojovností a vojenskou disciplínou. Přes Vánoce se nadobro vzdal experimentů s rozestavením a do druhé poloviny sezony už vyběhlo úplně jiné Sochaux, vyznávající agresivní, fyzicky náročný styl v útočně laděném systému 4-3-3.

Renard, který dříve trénoval i v Anglii a Číně, avšak největší úspěch zaznamenal na lavičce zambijské reprezentace, s níž si senzačně dokráčel pro titul na Africkém poháru národů v roce 2012, v lednu ukázal, že se do budoucna neztratí ani v evropském klubovém fotbalu. Na Stade Auguste Bonal si přivedl pětici nových hráčů, kteří okamžitě udělali dojem - zapomenutý gólman Yohann Pelé, hrdina Zambie Stophira Sunzu a zkušený levý bek Florian Marange od základů proměnili děravou obranu, Sunzuův krajan Nathan Sinkala pomohl zpevnit záložní řadu a v útoku se konečně rozzářila hvězda talentovaného Jordana Ayewa, zapůjčeného z Marseille. Renard přesunul chřadnoucího Sébastiana Corchiu na pravé křídlo, kontrolu nad středem pole svěřil do rukou neznámého Sanjina Prciće, na pozici tvůrce hry posunul Sébastiena Roudeta, a Sochaux začalo vítězit.

S blížícím se závěrem sezony se podzimní otloukánek proměnil k nepoznání. Z Les Lionceaux šel najednou regulérní strach - pod nekompromisním velením přísného generála a jeho prodloužené ruky Sunzua neprohráli sedm zápasů v řadě, od února vyhráli 6 z 8 domácích utkání, pokaždé s čistým kontem (pouze Marseille a PSG dokázali v Montbéliardu vyválčit remízy 1:1), triumfovali v Remeši i Rennes a v jarní části tabulky se nacházeli na 6. místě. Renard byl s každým dalším zápasem hladovější a hladovější, své svěřence motivoval jako šílenec, probudil v nich neuvěřitelného týmového ducha, dokonce pokreslil šatnu a prostory v tréninkovém komplexu nesčetnými nápisy "Never give up!" ("Nikdy se nevzdávej!"). Muž, který v únoru 2012 šokoval celý svět, když jeho Zambie porazila ve finále afrického šampionátu na penalty vysokého favorita z Pobřeží Slonoviny, byl krůček od zopakování dalšího zázraku, tentokrát o to cennějšího, že k němu mělo dojít v dlouhodobé soutěži. Stačilo jediné - neprohrát před vlastními fanoušky s Évianem.

Jenže Sochaux jako by bylo už příliš vyčerpané. Mladý Prcić, nezvyklý na extrémní tlak (vždyť letošní sezona byla jeho debutovou), inkasoval už po pěti minutách hry žlutou kartu, a právě přes jeho prostor se o pár desítek vteřin později dostal míč až k domácímu vápnu. Jindy spolehlivý Marange jej hlavou odklidil pouze ke kopačkám Daniela Wasse, který okamžitě našel na pravém křídle Sougoua; rychlonohý Senegalec potáhl balon a odcentroval zpět do vápna, kde už číhal blonďatý Dán a jeho akrobatické zakončení k Pelého tyči. Wass byl na nezvyklé pozici ofenzivního záložníka k nezastavení, ještě do poločasu z rohu nabil na druhý gól Aldu Angoulovi, a 18 minut před koncem sám zvyšoval na konečných 0:3. Bylo rozhodnuto: Sochaux nestačilo k záchraně ani 40 bodů, což je cifra, která bývá v ligách o 20 týmech považována za jakousi jistotu. Pohádka zůstala nedopsána a nakonec poražený Renard klub v tichosti opustil.