Ze čtvrté ligy do Premier League, to je Hull!

Jen málokterý klub má ve svém vlastním názvu kromě tradičního FC a neméně "profláklého" přídomku City název řeky, protékající městem, ve kterém samotný celek působí. To však není jediná zvláštnost jednoho ze tří nováčků Premier League pro nadcházející ročník 2008/09, Hull City AFC. Ani jednou účastí mezi anglickou smetánkou se nemůže pyšnit statisícové město Kingston upon Hull a ochutnalo dokonce trpkou příchuť čtvrté anglické ligy!

Ve stínu rugby

Fotbalový klub se v Kingstonu rodil ztěžka, kopaná totiž nikdy nebyla na prvním místě mezi zájmy zdejších obyvatel - vládlo tu především ragby. Po založení Hull City v roce 1904 také fotbalisté využívali ragbyového stánku The Boulevard k některým svým domácím zápasům. Ne nadarmo jsem použil slovo "některým", neboť o pořádání fotbalových klání v Kingstonu upon Hull se staral též stadion pro kriket na Anlaby Road a jiná aréna s názvem Dairycoates. Přes nevalnou popularitu, které se v Kingstonu fotbal těšil, se úspěšně přihlásil Hull City hned rok po svém vzniku do Second Division, aby zahájil své předlouhé tažení za první ligou. Hrátky se stadiony však neustávaly. Zpočátku svého působení v Second Division se natrvalo The Tigers přestěhovali na nově vybudovaný stánek, hned naproti zmiňovanému kriketovému hřišti, na Anlaby Road. Tam však vydrželi jen do válečných let a konkrétně roku 1941 byli přeloženi na stadion The Boulevard, což taky nebyla pro Hull žádná neznámá.

Hned, jak začali Tigers hrát druhou ligu, zařadili se mezi největší adepty na postup výše. Ve své premiérové sezoně v Second Division se dokonce umístili na krásné páté příčce. V popředí tabulky se pohybovali také až do začátku první světové války, přičemž nejblíže povýšení byl Hull v sezoně 1909/1910, kdy mu uniklo jen o horší skóre oproti Oldhamu Athletics. Historie anglické kopané pamatuje jen málo nerozhodnějších případů. Nakonec rozhodl vzájemný zápas obou celků v posledním kole tohoto ligového ročníku, který Hull absolutně nezvládl a prohrál vysoko 0:3. Příští rok si Tigers spravili částečně chuť senzačním postupem až do osmifinále FA Cupu. Pak však přišla světová válka a anglický fotbal trpěl. Ročník 1914/15 se ještě dohrál celý a Hull City skončil sedmý. Příští rok už se ale na Ostrovech kopaná hrát nemohla, alespoň ne v ligách klasických názvů. Zřídily se totiž dvě regionální soutěže, jako jakási náplast za stopku vystavenou First a Second Division.

Války a s ní první problémy

Během první světové války registrujeme první legendu The Tigers, jejíž jméno zní David Mercer. Tento talentovaný fotbalista se Hullu upsal v lednu roku 1914, aby si za tři měsíce odbyl svůj debut v pruhovaném žlutočerném dresu a nakonec si na své konto připsal všech 142 utkání odehraných během první světové války a celkově 218 startů. Není divu, že se mu brzy začalo mezi fandy Hull City přezdívat "Magický Mercer". Na začátku 20. let však musel i hvězdný Mercer pod nátlakem finanční krize klubu ještě spolu s tahouny, jakými tenkrát byli Gilhooley, Stevens či Lee, Hull opustit. Kdo se však náhle objevil, byl legendární George "Geordie" Madison, jenž zasvětil příštích 14 let jen klubu z Kingstonu upon Hull. Ani s ním však Tigers mezi anglickou elitu nenakoukli. Během dvacátých let se ani jednou neumístili výše jak na páté příčce.

Rozporuplné zážitky si odnášeli z poslední dekády pánové a dámy fandící Hull City do třicátých let. Tigers se v jedné sezoně probojovali až do semifinále FA Cupu, kde podlehli Arsenalu, zároveň však zanedlouho smutnili nad sestupem do třetí ligy. Tam ovšem Hull nesetrval nikterak dlouho a okamžitě se vrátil do Second Division. Sestup opět o patro níž na sebe však nenechal dlouho čekat. Sezona 1935/36 byla až do druhé světové války poslední ve druhé lize. Při ní ovšem žádné vzkříšení nepřišlo, ba naopak. Hluboká krize Hull City znamenala na konci sezony 1940/41 vyloučení klubu z nově vzniklé War League na čtyři roky, tedy do konce krvavého válčení. Hned po válce však přichází na scénu jedna z největších postav historie Hull City Horatio Stratton Carter, jenž se stal později vůdcem Tigers v tažení za návratem do druhé ligy.

Peníze nejsou, pátá liga bohudík také ne

Několik příštích let vezmeme poněkud hopem, není toho totiž zrovna moc ke chlubení. Pendlování Hullu mezi druhou a třetí ligou pokračovalo, Tigers se stali prvním týmem v historii celosvětové kopané, který vypadl z poháru (v tomto případě v semifinále Watney Mann Invitation Cupu) na penalty, přičemž se tak stalo v srpnu roku 1970 při utkání s Manchesterem United a na začátku 80. let si dokonce zahráli čtvrtou ligu díky dalšímu finančnímu kolapsu klubu. Mladý tým v čele s Angličanem Brianem Marwoodem, později anglickým internacionálem, Stevem McClarenem, budoucím lodivodem reprezentace Albionu, a útočníky Whitehurstem a Mutriem se nakonec do Third Division vrátil až v roce 1983. Hned za dva roky se Hull pod Brianem Hortonem, hrajícím manažerem, konečně na delší dobu usídlil v druhé nejvyšší soutěži. Na delší dobu ano, ovšem ne navěky – nadešel rok 1991 a s ním i další pád City o patro níže. Zanedlouho následoval i sesun ještě dále k regionálním soutěžím, tedy do čtvrté ligy a v roce 1997 nechybělo mnoho a Hull se stěhoval do Conference, což už by byl skutečný vrchol krizové situace Tigers.

Jen málokterý fanda klubu z Kingstonu upon Hull tehdy vůbec snil o tom, že za jedenáct let bude slavit historický postup do Premier League. Komplikované období vykazovalo první známky konce v sezoně 2001/02, kdy se Tigers konečně dočkali postupu. Celý příští ročník už odehráli na nově vybudovaném KC Stadium, což také předznamenalo blýskání na lepší časy. Klub se dal konečně označit za výborně zajištěný po finanční stránce a naplňování snu mohlo začít. A stalo se! Rok 2004 – postup z druhého místa do League One (třetí ligy), 2005 – okamžitý posun na dosah vysněné Premier League, opět z pozice vicemistra. První sezona v Championship dopadla pro Hull slušným úspěchem, když se umístil s desetibodovým odstupem od sestupových vod na 18. příčce. V prosinci roku 2006 se Hull potácel po nebezpečných, sestupem hrozících, místech a výsledkem všeho byla změna na postu hlavního kouče. Tím se stal Phil Brown, po dvou letech do nebes vynášený hrdina Hull City. Ale nepředbíhejme!

Premier League už není jen snem...

Ve zmíněné bídné sezoně 2006/07 skončili Tigers až 21., čili se zachránili skutečně o chlup. O to větší senzací pak bylo jejich umístění v příštím ročníku. Hull bojoval dokonce o přímý postup do Premier League, nakonec však dobojoval na třetí příčce, tedy na nejvýhodnější možné výchozí pozici pro nadcházející boje v play-off. Vyřazovací boje pak Tigers zvládli vcelku hladce. Přes Watford se v semifinále dostali s všeříkajícím celkovým skóre 6:1 a finále s Bristolem pak rozhodl jedinou přesnou trefou utkání Dean Windass, jenž v Hullu vyrostl, pak ho však po pádu do čtvrté ligy opustil, aby se před právě uplynulou fantastickou sezonou vrátil. Philu Brownovi a jeho svěřencům se tak povedl vskutku husarský kousek, když poté, co se sotva zachránili v sezoně minulé, v té následující excelovali a po zásluze vybojovali historický postup mezi anglickou smetánku.

Hull City nemá za sebou ohromující historii, jedna finanční krize střídala druhou a nejedna z nich znamenala pád klubu až do třetí ligy, jednou dokonce ještě níže. Jenže už jen kvůli velikosti Kingstonu upon Hull a modernímu KC Stadium je asi pro Premier League jen dobře, že postoupili právě Tygři namísto jiné senzace z Bristolu. Přesto posun Hullu mezi elitu Albionu nebyl nejrychlejším v historii anglické kopané. Černožlutí sice zvládli štreku ze čtvrté ligy do první urazit za pouhých pět let, i tak je to jen historicky třetí nejlepší počin v tomto ohledu. To však teď fandy Hull City AFC určitě ani trochu netrápí, já si jsem totiž zcela jistý, že se ještě nyní nemohou samou radostí z takového úspěchu jakkoliv zamračit.