Zinedine Zidane - Droit au But 1/3

Kdesi v ústraní přistěhovaleckých sídlišť, nevábných končin situovaných na severní okraj Marseille, vzešel z chudoby a asketického života mládí již pátý syn dvou alžírských imigrantů z kmene Kabylů, aby zanedlouho uchvacoval obyvatelstvo této planety svými finesami, perfektním fotbalovým myšlením, svou osobností, ale i kontroverzemi. Tamní přístav dal vzniknout budoucí výstavní lodi francouzské kopané s přídomkem Zizou - Génius.

V Zidanově výkladní vitríně se nachází nespočet medailí, ocenění a zásluh, ale žádná nenahradí emoce a blažené pocity, které vléval do srdcí fanoušků, když na zeleném parketu ladně tančil ve fotbalovém rytmu. Nebyl extravagantní primadonou či bouřlivákem, na hřišti působil spíše smířlivě, klidně, elegantně a místy i neviditelně. Jeho přirozeně ladná dynamika, herní inteligence či odolnost pospolu inspirovaly či inspirují nejmladší i postarší fotbalisty po celé planetě.

Ačkoliv se může jevit následující souvětí jako otřepané a zhýralé klišé, svou ryzí osobnost začal formovat od útlého a přetěžkého mládí, nicméně tvrdou prací, úctou k hodnotám a skromností, potažmo později se vyklubavšími znamenitými schopnostmi budoval pevné základy své bohaté kariéry, v níž dosáhl nesmírné slávy a uznání.

Avšak i tento pestrobarevný, ba spíše narůžovělý obrázek poznamenaly černé přetahy a nedostatky. Zizou se ve své kariéře potkal s mnoha výpadky formy, ale nižádný fotbalista nebyl perpetuem mobile, aby šlapal donekonečna, furt brilantně. Výpadky fazóny byly skutečně to nejmenší, ačkoliv se přesvědčíme, že občas neměly krátkodobý, ale středně či dlouhodobý charakter.

Bohužel zabředl i k různorodým eskapádám, z nichž obecně nejslavnější černočerná flákota na malebném obrazu automaticky problikla čtenářovou myslí již při luštění prvních řádků, ba spíše nadpisu. Nic naplat, i takové mohou být naše vzpomínky na Zinedina Zidana, "jednoho z nejlepších," použiji-li slova jedné legendy světa kulatého nesmyslu. Pelého slova.

Statě níže si kladou za skromný cíl přiblížit Zidanovu kariéru od začátků v Cannes po rozporuplný závěr kariéry, doufejme bez stigmatizujících prvků a přílišné předpojatosti. Celá práce bude rozdělena do trojice rozsáhlejších úseků, abychom pospolu docílili případně větší přehlednosti.

KAPITOLA I.: Z tatami na prkna znamenající svět (1972 - 1996)

Světlo světa spatřil Zinedine Ismail Yazid Zidane třiadvacátého června roku 1972 v marseilleském předměstí La Castellane, jehož dominantou je krásný stadion špičkového klubu Olympique Marseille s názvem Stade Vélodrome. Tamní drsné a až nelítostné prostředí přivedlo malého Zidana nejdříve k judu, jenže postupem doby stále více podléhal kouzlu kopané. Nehezké plácky mezi domy panelové osady se mu brzy staly hřišti, na nichž se učil v kruhu svých přátel a obzvláště starších bratrů fotbalovému umění.

Mičuda ho očarovala natolik, že neváhal vyměnit kimono za žákovský dres US Saint-Henri. O rok později již putoval do Septémes-les-Vallons, kde působil svými lehko postřehnutelnými dovednostmi a umem obtíže i o mnoho starším protihráčům. Nadějného dorostence si všiml Jean Varraud a se svolením ostýchavých rodičů přetáhl Zinedina Zidana do filmového Cannes.

Mnohé o pozdějším fotbalistově životě napoví rodinná situace. Rodiče se přistěhovali do jihofrancouzského přístavu s první vlnou emigrantů z Alžírska v období šedesátých let, tedy výhradně africké dekolonizace. Brzy si našli práci s malým výdělkem, jenž v období ekonomické recese sotva stačil na živobytí. Otec Smail Zidane přitom živil rodinu z chatrné mzdy nočního hlídače obchodního domu, přičemž matka Malika se starala o domácnost a pečovala o početnou dětskou legii.

Rodina byla chudá, dlouhý čas jen živořila. Svízelná životní situace, pečlivá výchova směřující k zodpovědnosti a nepředstavitelná opora nejbližších Zinedina Zidana řádně zocelily a vyškolily. Po studiích byl natolik emočně vyzrálý, že mohl čelit brzkému, byť ještě snesitelnému odloučení od rodiny. Velkou zkušeností pro něj byl i příklad otce, o němž před lety krásně prohlásil: "Byl vždycky mým strážcem v životě. Pracovával velice těžce, dřel, ale nedostával moc peněz. Přesto pro něj byl život více o vzájemných vztazích a lásce než o penězích. Byl to můj otec, který nás naučil, že imigrant musí pracovat dvakrát tak tvrdě, než kdokoliv jiný, a že se nesmí nikdy vzdát."

Ačkoli Smail Zidane neváhal v prvopočátcích angažmá několikrát týdně cestovat Renaultem se svým synkem do mládežnické akademie AS Cannes, postupem času ho výše popsaný nedostatek financí donutil povolit chlapcovo brzké stěhování, jež nebylo toliko náročné. Stěhování nezvykle nikoliv na internát, jak by mnohé mohlo napadnout. Zinedineho Zidana hostil po netradičním apelu jeho starostlivé matky sám prezident AS Cannes Alain Pedretti, chápavý otec tří dětí.

Zidane začal velmi časně splácet důvěru prezidenta i rodičů do jediného franku. Díky dřině, morálce a učenlivosti dostal před sedmnáctými narozeninami příležitost nadýchat se lákavého prvoligového vánku, ale letmý vzestup kariéry zažil až o dva roky později, kdy si našel stabilní ukotvení v záložní řadě AS Cannes. Z porce osmadvaceti střetnutí v ročníku 1990/91, ve kterém dokonce mančaft postoupil do tehdejšího Poháru UEFA, vzešel z kopačky technicky vyzrálého, ovšem ne zrovna střelecky potentního Zidana jeden jediný přesný zásah, přičemž se prezident Pedretti nezdráhal slíbit Zidanovi právě za první branku automobil. Pedrettiho hec pomohl, neboť Zizou hned v následujícím zápase (proti Nantes osmého února roku 1991) poprvé v kariéře mezi muži rozvlnil síť a poslal svého hostitele do autobazaru. Prezident nebyl maloměšťáckou slibotechnou a kvapně si pospíšil, Zizou zanedlouho fasoval červený Renault Clio.

Ostatně zápasy proti západofrancouzskému FC Nantes byly pro Zidana osudové, představovaly důležité milníky v jeho kariéře, protože právě proti osminásobnému francouzskému šampiónovi poprvé vykročil na prvoligové trávníky, když jej tehdejší dirigent canneského fotbalového orchestru, rodák ze severního Alžírska Jean Fernandez, dvacátého máje roku devětaosmdesátého nechal na tucet minut zaběhat si na prvoligovém kolbišti.

Přesuňme se však zpět do sezóny plné změn, předělů či rozpadu sovětského bloku. V Cannes před novou sezónou vládla všeobecná spokojenost a nadšení. Klub prožíval historický vzestup, rodina se vypotácela i díky nepatrné finanční pomoci klubu z potíží a Zidane si našel životní partnerku. Neodolal překrásné katalánské tanečnici Veronique, která se o několik let později stala jeho manželkou a matkou čtyř, věřme, Zinedineho synů. Zbystříte-li a očekáváte klid před bouří, nemýlíte se. AS Cannes překvapivě a hodně potupně v nadcházející sezóně padá do druhé ligy a stadion Pierra de Coubertina si od nejvyšší soutěže odpočine. A Zizou? Cannes je mu malé a pokladna klubu se potřebuje zahojit po ošklivé sestupové ráně. Zamíří do milované Marseille?

"Mou touhou bylo jednou hrát za tým, kterému jsem odmalička fandil, za Marseille. Když jsem byl v Cannes, nabídla se mi tato příležitost, ale nechal jsem ji proklouznout mezi prsty, a pak se vše začalo vyvíjet zcela jiným směrem a naše cesty se rozešly," smutnil kdysi Zizou, pro něhož byla a bude Marseille srdeční záležitostí. Za dveřmi vyčkávalo Girondins de Bordeaux, jež muselo kvůli velkým finančním potížím a administrativním sestupu začínat od píky ve druhé nejvyšší francouzské soutěži. Zizou se nerozmýšlel a nabídku přijal. Psal se rok 1992.

Finanční situace v jihofrancouzském městě Bordeaux se zlepšila, což lze říci i o výsledcích nadějně vypadajícího mužstva. Fantastické výkony mladičkého tahouna mančaftu Zinedina Zidana a jeho neméně skvělých spoluhráčů Bixenteho Lizarazua či Christopha Dugarryho vyšvihly klub opět na výsluní francouzské kopané. A brzy i do evropských poháru. Řádící bordeauxská mládež vedla své spolubojovníky přes vítězství v Intertoto Cupu roku 1995 do Poháru UEFA, kde Girodins rdousili své soupeře útočnou hrou, ve které hrali prim právě Christoph Dugarry a Zizou. Po heroickém čtvrtfinálovém výkonu proti AC Milán se Zizou podruhé setkal s českým výběrem, načež poprvé na klubové úrovni (o tom prvním až v následující části).

Natěšený a předchozími výsledky nabažený Strahovský stadion čeká galapředstavení. Pohledy se marně upírají k Poborskému, Šmicerovi či Stejskalovi, avšak do mysli českých fanoušků se více vmemoruje s míčem se mazlící fotbalový básník Zizou, který zahřívá mrznoucí fanoušky a přihrává na jedinou branku Dugarrymu. Onehdy jej ještě fotbalová Evropa neznala a až s odstupem času si české obecenstvo uvědomilo, jaký klenot do metropole dorazil. Zizou však o několik let později do Prahy zavítal, v dresu jiného celku a na jiný stánek. Slavia tenkrát měla nespornou kvalitu, ale ne potřebné štěstí, Bordeaux nakonec i doma stvrdilo postup nejtěsnějším možným vítězstvím a těšilo se na finále s Bayernem Mnichov.

Girondins bez Zidana a se Zidanem, to je jak chladná noc bez ženy a slunný den. Bordeaux bez svého špílmachra v Mnichově prohrálo, bavorský gigant pak na Parc Lescure nepřipustil žádné drama a radoval se ze zaslouženého titulu. Ani Zizou nedokázal přinést blahodárnou vláhu pro vyprahlé bordeauxské střelce, a tak stříbrný pohár okoštoval bavorské pivo. Lahodné červené si muselo počkat. Bordeaux vlastně čeká dodnes.

Zizou si přes nesporný žal a zklamání musel pospíšit, zotavit se po naštěstí nikterak vážné autonehodě a připravit se na evropský šampionát. Umořeného, fyzicky i psychicky vyčerpaného fotbalistu čekal na prahu čtyřiadvacátých narozenin první ostrý mezinárodní test na Ostrovech, v Anglii.

KAPITOLA II.: Aimé Jacquet a jeho omladina (1994 - 1996)

Přesuňme se nyní v čase o dva roky zpět. Táhnoucí se neúspěchy u kormidla francouzského národního týmu lámou Gerrardu Houllierovi vaz, a tak musí otěže přepustit Aimému Jacquetovi. Z trenéra, který měl hrát epizodní roli, tj. být prozatímní alternativou, než se nalezne kvalitní náhrada za Houlliera, se k překvapení všech vyklube veleúspěšný a charismatický muž, který dokáže snoubit kvality právě nastupující generace a starých protřelých harcovníků. A mezi francouzskou omladinou vyčnívá právě Zinedine Zidane.

V srpnu roku 1994 otiskují sportovní deníky nominaci na přátelský duel francouzského a nově se formujícího českého mužstva, v níž nechybí ani Zidanovo jméno a nula v kolonce počtu odehraných klání. Na domovském Parc Lescure bylo živo, na tribunách se tísnily celkem početné davy fanoušků čekajíc, že přijde milovaný kouzelník. A on přišel, a on čaroval! Když Zizou za asistence rezervního rozhodčího držícího zastaralé kovové ukazatele vběhl na pažit, fanoušci nadějně zajásali. Francouzi totiž prohrávali 0:2, ale spasitel již byl v plné zbroji na kolbišti.

Naráz se obraz hry - respektive ofenzivního utrpení, které francouzské mužstvo předvádělo - krapet proměnil. Zizou okysličil skomírající útok a jeho spoluhráči začali na branku českého týmu nepříjemně dorážet. Odpovědnost bere do rukou sám Zizou, přijímá na kruhu míč, opovrženíhodně míjí skluzujícího soupeře, upře zrak na mičudu a v mžiku jí vysílá k pravé tyči bezmocného Petra Kouby.

Zidanovi cuknou koutky a za všeobecné vřavy se v houfu svých nabuzených a vyrovnání chtivých spolubojovníků vrací na půlící čáru, aby se o dvě minuty vlastnoručně podepsal pod jeden z neúžasnějších reprezentačních debutů fotbalové historie. Zizou nebojácně vletí do centru z rohového kopu a merunu umístí mimo dosah legendárního českého brankáře. Vyrovnáno - ochozy šílí! Široko daleko se rozléhá děkovné skandování "Zidane, Zidane!" a tančící mág z Marseille započíná dlouhou, strastiplnou, ale přenádhernou pouť po světových kolbištích.

O necelá dvě léta později přichází evropský šampionát v Anglii. Tuzemská média vzývají finále, chtějí po letech vyplenit Ostrovy. Fanoušci svorně přitakávají. Postupem času se ale ambiciózní požadavky mění v prostá přání. Již půlrok před samotným šampionátem je známo, že se jej nezúčastní recidivista Éric Cantona, známá to legenda Manchesteru United. Horkokrevný rudý ďábel aplikoval s nevšední surovostí prvky kung-fu na fanouškovi Crystal Palace a nemilosrdný trest jej neminul; na rozdíl od Jacquetovy pozvánky. Přes La Manche však nemusel cestovat ani šťastlivec Zizou.

Pršelo, dálnice byla kluzká a nerozvážný Zizou ve vysoké rychlosti nepřipoutaný. Znáte to - zákon schválnosti a hlouposti je neúprosný. Automobil dostal zákonitě smyk, zatančil na vodě jak potápník a narazil do svodidel. Nechybělo mnoho a vyprávěl bych jiný příběh. Smutný - kterak ve svém voze ztratila život obrovská naděje francouzské kopané. Leč nemusím, Zizoudík. Zidana zachránily v mžiku sekundy vystřelivší airbagy. Netřeba sálodlouze hloubat nad dopadem nehody na Zidanův výkon na mistrovství. Připočteme-li skutečně abnormální vytíženost Zinedina v dresu Bordeaux, pochopíme, proč jeho herní projev a umění zůstaly příznivcům kopané víceméně skryty.

Nakonec francouzská výprava zůstala na úkor Uhrinových mužů před branami finále, což největší měrou zapříčinila bídně kopnutá penalta Reynalda Pedróse v rozstřelu semifinále šampionátu. Mužstvo čekala náležitá studená sprcha od fanoušků a médií, která kritickými a velmi negativními ohlasy nikterak nešetřila. První taková Tantalova muka musel skousnout i Zizou, největším trnem v oku se staly nevyrovnané výkony. Nikdo se však neptal, co všechno tomu předcházelo.

Když už dozníval humbuk a vášně po šampionátu, začalo se hojně spekulovat o tom, kam vůbec Zizou přestoupí, neboť Bordeaux svého špílmachra udržet rozhodně nemohlo - to bylo nemyslitelné. Z řady zájemců se vykrystalizovala dvě jména, a to trenérské celebrity Alex Ferguson a Marcello Lippi. Manažer Manchesteru United se však rozhodl neinvestovat 3,2 milionu liber do hráče, jehož výkonnost je dle jeho zkušenostmi vytříbenému manažerskému oku kolísavá a nevyrovnaná, a proto Zizou neváhal přijmout nabídku Juventusu a kráčet v šlépějích svého neméně slavného předchůdce Michela Platiniho. Nutno dodat, že měl Sir Alex Ferguson ve svém tvrzení semínko pravdy.

KAPITOLA III.: Prvé kroky v Zaalpí (1996 - 1998)

Krátké loučení a už si to Zizou štrádoval přes mohutné alpské hřebeny do Turína. Místní Juventus byl lákavou fotbalovou destinací, vždyť se čerstvě pyšnil korunkou pro krále evropské klubové kopané. Stará dáma se nakonec stala pětiletou Zidanovou společnicí, v jejímž objetí se dočkal mnoha úspěchů a ocenění, ale v pokročilém stádiu svého pětiletého vztahu také kritiky a nesplněných očekávání, která skončila milionovým rozchodem, jenž potěšil pokladnici Juventusu i Zinedina Zidana, který si v novém působišti splnil svůj sen.

Vyštracháte-li v paměti jméno někdejšího uruguayského fotbalového matadora Enza Francescoliho, znáte jméno Zidanova fotbalového idolu a modly, v jehož kůži běhával s Fountainem, Kopou či Platinim po špinavých bulvárech čtvrti La Castellane. Na sklonku kariéry Francescoli hájil barvy River Plate, vítěze Copa Libertadores, a měl čest bojovat o prestižní Interkontinentální pohár. Tušíte správně, soupeřem mu byl Juventus se Zinedinem Zidanem.

Francescoli na poslední titul v Tokiu nedosáhl, postaral se o to Zinedine gólovou přihrávkou na fotbalového bažanta Alessandra Del Piera. Ve chvílích oslav a netušeného veselí po zápase si Zizou našel ždibet času, aby si vyměnil dres a nalezl pár jistojistě přátelských slov s loučícím se Enzem Francescolim. A snad se uruguayského fotbalisty důvěrně otázal, zda může později svého prvorozeného syna pojmenovat Enzo. Jestliže ano, Francescoli odpověděl vstřícným souhlasem.

Juventus se vrátil na evropskou scénu ověnčen japonskými vavříny, pln zdravého sebevědomí a odhodlání vyškolit každého nepřítele. A panoval. Bezkonkurenčně ovládl italské fotbalové končiny, když dvakrát po sobě získal Scudetto. Zizou přitom byl jedním z nejdůležitějších článků Lippiho mančaftu, vstřelil mnoho úchvatných branek a stal se miláčkem osazenstva stánku Delle Alpi. Jenže náročnému, předváděnou hrou zhýčkanému a úspěchy nadopovanému publiku se Zizou a celé Juve neodvděčili plnou měrou.

Důvod je prostý, prozaický a z pohledu fanoušků možná pochopitelný. Ač turínské mužstvo v sestavě s ním získalo prestižní evropský Superpohár (Paris SG rozdrtilo celkově 9:2), již nedokázal dovést Juventus k vytouženému ušatému poháru pro vítěze Ligy mistrů, ke kterému ale bylo neskutečně blízko. Juve dokráčelo do finále jak v roce 1997 proti Borussii Dortmund, tak o rok později proti Realu Madrid v později označovaném Finále snů, oba duely ale prohrálo.

Zizou čelil vždy propracované a neprodyšné defenzívě, s níž si nevěděl rady. Byl spoután, přiškrcen pečlivými a neústupnými strážci, neprosadil se. Řekl bych, že nebyl ještě dostatečně vyzrálý na to, aby zvládal takováto důležitá a prestižní utkání, jakými finále Champions League vždy jsou. Juventus nemohl v těchto obdobích bez Zidana dýchat a prohrál. V jednom případě zaslouženě, v druhém proti "Pusinkám z Madridu" trošku smolně. Zmoklý galský kokrháč tak s nadějí na větší úspěch vyhlížel světový šampionát a chtěl zlomit prokletí finálových duelů.

KAPITOLA IV.: Na zádech Araba (1998)

Na tuto eskapádu o tři týdny později s chutí zapomene celá Francie. Věru, klukovina. Nezvládnutí emocí a selhání rozumu, jedině tak se dá vysvětlovat počin Zinedina Zidana. Časomíra šířící radostnou zprávu o francouzském tříbrankovém vedení ukazovala sedmdesátou minutu, když v souboji se Zidanem padá kapitán saudskoarabské družiny Fauad Amin. Faul, hvizd, žádné větší vzrušení. K nepochopení všech však náhle na trupu ležícímu soupeři stanula Zidanova kopačka, aby mu pečlivě poškrábala záda, levý bok. Rozhodčí kvapem tasí červený kartónek, Zinedine Zidane rozporuplně začíná cestu za pohárem.

Jaký byl jeho důvod k tomuto počinu? Sám Zizou nastiňuje, že se mu po celý zápas vřela krev v žilách po vážném zranění jeho dlouholetého kamaráda a spoluhráče z Bordeaux Christopha Dugarryho, pro něhož týmž zápasem turnaj skončil. "Víte, Christophovo zranění se mě dotklo a trochu mi pocuchalo nervy. Trápil jsem se pro svého kamaráda a cítil jsem se mizerně," líčil později Zizou své duševní rozpoložení.

Francie si hravě poradila se všemi soupeři a vyhrála skupinu. Nastalo klíčové osmifinále, totiž bez tvůrce Zidana. Ten se v nitru mučený obavami z francouzského konce uzavřel, nekomunikuje s médii a jako každý jeho spoluobčan čeká a je nervózní. Francouzští nájezdníci dobývají paraguayskou svatyni hájenou božským José Luisem Chilavertem. Jsou bez nádechu Zidanovy lehkosti a fotbalové smyslnosti. Dlouhých, předlouhých, ba nekonečných stotřináct minut strachu utíná Laurent Blanc zlatým gólem. Napětím málem kolabující publikum propuká v nespoutané veselí. A Zinedine? Laurentu Blancovi se ještě odvděčí.

Ve čtvrtfinále to ještě pořád nebyl ten vytříbený hračička. Jindy ladný Zizou byl nyní ochromen výtečnou italskou defenzívou, ještě stále v krvi kolujícím catenacciem, ale i přesto dokázala Francie svého soupeře přehrát. Squadra Azzura z posledních sil dobelhala až do penaltového rozstřelu, kde ji potopilo břevno penaltového nešťastníka Luigi Di Biagia. Itálie se loučí, domácí čeká Chorvatsko, bláznivý to balkánský semifinalista.

Vytříbené mužstvo vedené střelcem Davorem Šukerem šokuje vyprodaný Saint-Denis, když právě zmiňovaný, na tomto šampionátu nezastavitelný, chorvatský forvard vstřelí vedoucí branku. Chybující Liliam Thuram se však nadechuje k okázalému obratu, jako býk k červené kápi se vydá ihned po rozehrávce ohlodáván svědomím na steč, naráží si s Djorkaeffem a nechytatelnou pumelicí ze sebe shazuje tíživé břemeno. Nezdolný bek pak v sedmdesáté minutě rozhoduje o postupu, který má pachuť v podobě bohužel oprávněného vyloučení Laurenta Blanca. Zizou byl opět v ústraní. Snad vyčkával? Snad na to neměl...

KAPITOLA V.: Nejlepší z Brazilců (1998)

Francouzští pisálci jakoby nechápali mistrovskou strategii Aimé Jacquéta. Bombardovali jeho práci urážkami, těmi rádoby trefnými komentáři, kritizovali, seč jim sloupky stačily, ale neoblomný lodivod střádal svůj plán. Svůj vítězný plán. Živil sen a seskupil v jeden celek nejlepší mužstvo francouzské historie. "Je mnoho těch, kteří mluví. Já pracuji," upletl na sebe bič charismatický kouč. A toho červencového večera léta osmadevadesátého zvítězil nad všemi.

Marseilleský elegán a režisér velkého francouzského vítězství Zinedine Zidane dal tehdy zapomenout na předešlou hloupost a na úzkostné dny naplněné bičováním médií po matném výkonu ve čtvrtfinálovém střetnutí s Itálií a v semifinále s Chorvatskem. Odpuštěno, božský Zizou!

Brazilci, kteří prošli turnajem, aniž by utrousili kapku potu, jsou ochromeni francouzským nadšením, neutuchající celistvostí fotbalového národa a červeno-modro-bílou záplavou na tribunách přenádherného Stade-Denis. Každý Francouz dýchá za své fotbalisty, jsou jednou duší, jedním tělem, vytváří jeden velký tým. A když zatracovaná a zároveň milovaná Zidanova lysinka posílá míč do Taffarelovy sítě, křičí v poblouznění jednohlasně: "Góóól!". Zemětřesení s epicentrem v Paříži rozechvívá fotbalovou planetu.

Ničivá síla jednoty roztřese Brazilcům kolena, francouzští fotbalisté buší na jejich branku hlava nehlava. Přichází další rohový kop, centr a štěstím plačící fanoušci opět vzývají jméno Zinedina Zidana, nejlepšího Brazilce na hřišti. Zizou jistojistě spatřil transparent: "Zidane, bojuj za Lola." A bojoval za svého vykartovaného kamaráda, vrátil mu dluh. Bil se za Francii.

Když Emmanuel Petit vsítil v nastaveném čase druhého dějství třetí branku, nebylo pochyb o oprávněnosti francouzského vítězství. Deset minut po jedenácté, dvanáctého července slunného léta osmadevadesátého, zdvihá kapitán Didier Deschamps vytouženou Zlatou Niké nad hlavu. Francie, obzvláště napěchované Chámps-Elysées bouří. Fenomenální Zizou má právo pochovat zlaté děťátko jako druhý, s širokým úsměvem a blažeností na tváři šňupe atmosféru aplaudujícího francouzského domu a zdvihá jej nad hlavu. Francie se stává na čtyři roky nejlepším fotbalovým mužstvem, Zizou jeho ztělesněným motorem a uznávaným vůdcem.