Zinedine Zidane - Droit au But 2/3

Druhé pojednání načne postupné strádání v Itálii, kdy se Zizou po veleúspěšném mistrovství světa začal na kolbištích loudat, z čehož rezultovaly nepatrné psychické potíže, pocit malého zadostiučinění a ve výsledku i přestup do Realu Madrid. S Los Galácticos ponejprv přichází úspěchy, v závěrečném oddílu ovšem zjistíme, že projekt Florentina Péreze neuspěl a selhal...

KAPITOLA VI.: Uvadající Juventus a vymačkaný citrón (1998 - 2001)

Šampaňské a chutné červené Bordeaux po vítězném světovém šampionátu velmi brzy nahradily bolavé tréninkové jednotky a nelítostný zápřah. Úspěchem opojený korunovaný král se vrátil do klubového kolotoče a omamný opar vítězství se rozplynul po prvních zápasech Juventusu v nové sezóně, ve kterých italské mužstvo začalo ztrácet půdu pod nohama. Přestalo se dařit a vše nabralo rychlý spád, respektive pád. Zranil se klíčový střelec Alessandro Del Piero a na celé mužstvo dolehla obrovská výsledková a herní krize. Recese pak neminula ani Zidaneho.

Uznávaný dirigent se překvapivě nechopil taktovky a dopustil, aby Juventus ztratil svůj poctivou prací vybudovaný mocenský monopol. Na jeho místo na Apeninském poloostrově se začaly soukat dychtivé a hladové milánské a zejména římské kluby. Mužstvo nakonec dobelhalo na šestou příčku, v semifinále Ligy mistrů pak při něm nestálo štěstí v dvojzápase proti Manchesteru United. Výsledky nad koncepci, stavbyvedoucí Marcelo Lippi si balil nářadí.

Příznivci si lámali hlavu, marně protírali zakalené oči, kouzelník Zizou nebyl k nalezení. Zidane byl sám sobě přítěží, v níž spatřuji jeho výjimečnost. Byla na něj kladena enormní odpovědnost a tlak, na který ještě nebyl dostatečně připraven. Tifosi v něm po veleúspěšném světovém šampionátu viděli spasitele, jímž nemohl on sám v týmu plném skvělých fotbalistů být. Hon na čaroděje se uklidnil až po příchodu Carla Ancelottiho na prahu nové sezóny a začalo se mluvit o návratu starých, dobrých Juventusu a samozřejmě Zidana. Zizou skutečně nalezl po nepříjemné sezóně stále zřetelné a nezaváté šlépěje, po nichž se opět vydal kupředu. Už nikdy se na delší dobu nezastavil a z cesty nesešel, nepočítaje pár krátkých údobí v dresu Realu Madrid.

Juventusu se v sezóně 1999/2000 nadmíru dařilo, dlouhé týdny hájil pozici nejúspěšnějšího italského celku a slunil se na první příčce, klub šel za titulem, jehož siluetu užuž zasnění fanoušci bianconeri spatřovali. Ancelottiho mančaft v posledním kole odcestoval do Perugie s vidinou zisku titulu, ale po nevídané průtrži mračen, kontroverzním rozhodnutí Pierluigiho Collini pokračovat ve hře na neregulérním trávníku a obzvláště po brance Alessandra Caloriho musel titul přenechat římskému Laziu v sestavě s Pavlem Nedvědem. Stará dáma spadla z pódia a odešla zadním vchodem. Druhé místo po pěkné sezóně rozhodně nebylo zadostiučiněním, zejména když se nepovedlo vyhrát ani Pohár UEFA, ani Coppu Italia. V severoitalském městě zavládl smutek, stejně jako v Zinedinovi Zidanovi, jenž si po sezóně určitě spravil chuť na belgicko-holandském šampionátu, o němž ztratím pár řádků v další kapitole.

Zidanova pozice byla neotřesitelná, ale odchod Marcela Lippiho, velkého učitele a muže, který mu dal možnost ukázat, co umí, v něm zanechala shluk nepříjemných pocitů, na jejichž základech se začala klubat touha změnit dres. Navíc nepřicházely další tituly, další poháry do honosné sbírky, Juventus uvadal jako květina na poušti. Když pak v další sezóně Juventus skončil opět jen na druhé příčce, kdy mu tentokráte vavříny o dva body vyfouklo AS Řím, nebylo pochyb o Zidanově odchodu. Jednak kvalitou přerostl současný Juventus, jednak se necítil spokojený.

"Z Juventusu jsem odešel, protože jsem chtěl změnu. Hrál jsem v Turíně pět roků, můj čas vypršel, připadal jsem si jako vymačkaný citrón, bez šťávy, bez chuti. Zdálo se mi, že fotbalově nerostu, nemám už Juve co dát, neviděl jsem budoucnost. A když se člověk dostane do podobné situace, je nejlepší za sebou zavřít dveře a odejít," řekl chtíčem vyhrát Ligu mistrů sžíraný Zinedine Zidane. Právě proto si francouzský štramák vybral ambiciózní a notně megalomanský projekt Florentina Péreze, prezidenta Realu Madrid, jehož cílem bylo přilákat do svého klubu nevěhlasnější či obratněji řečeno nejlepší fotbalisty na tehdejším trhu a ovládnout klubovou kopanou. Zinedine Zidane mezi ně patřil, dres Bílého baletu již nevysvlékl do konce své kariéry.

KAPITOLA VII.: Zastavte Francii, zastavte Zidana! (2000)

Aimé Jacquét dostál slibu a ocejchoval renomé kouče s výrazným charismatem a charakterem, když zanedlouho po vítězném mistrovství světa přenechal sedlo věrnému asistentovi Rogeru Lemerrovi. Ač fanoušci žadonili, marná byla snaha. Aimé Jacquét odešel s grácií do trenérského důchodu. Byl u zrodu francouzské generace století, jejíž potenciál dokázal precizně a plně využít.

Lemerre se bezostyšně ujal vlády, zásadně však do šlapajícího soukolí nezasáhl, ač počal dávat více možností talentovaným mladíkům v čele s hrdinou pozdějších řádků Davidem Trezeguetem či nezapomenutelnému Thierry Henrymu. Osa vítězství však zůstávala neměnná, a tak francouzskému kolosu neustále šéfoval Zinedine Zidane.

Zizou prožil hořkosladké martyrium po ligové sezóně protkané individuálními oceněními, které však nemohly přebít zklamání ze ztráty vytouženého Scudetta, o čemž byla řeč již o několik řádků výše. Všechna bolest a naštvanost zmizely po setkání a odpočinku s rodinou a následném francouzském povedeném soustředění v Alpách, kde Zizou načerpal nové síly a mohl krátce před evropským šampionátem nesměle a nebojácně prohlásit: "Ještě nikdy jsem se v reprezentaci necítil tak šťastně a uvolněně."

Francouzský tanečník na šampionátu řádil jak smyslů zbavený, tentokráte ve vší počestnosti. Neuhlídal jej nespočet hlídacích psů se zaťatými zuby marně sledujících každý jeho pohyb a krok-sun-krok, nižádný Zidana nepředčil, ba neumazal ani píď jeho kumštu. Níže však svůj bezprostředně předcházející výrok mírně popřu.

Zizou byl sálající francouzské sebevědomí, uvolněnost, jistota. Terrestra si při každém kontaktu libovala a užívala vášnivého vztahu, který přicházel a odcházel, jak si nezastavitelný Zizou umanul. Kohouti bez nepříjemností a pravou nohou nakročili do vyřazovací fáze, v níž si na mistry světa brousili již tak odřené kolíky španělští fotbalisté. Zapátrají-li pamětníci v povědomí, jistě vzpomenou na Zidanům mistrně kopnutý přímý volný kop, při němž nadarmo třepotala netopýří křídla Santiho Cañizarese. Nádherná branka dala zelenou pikantnímu souboji, neboť k sobě semifinálový pavouk vyhnaný z Cañizaresovy šibenice přiřkl fotbalový výkvět přelomu tisíciletí. Zizou versus Maestro!

Nadešel čas výzvy. Jiskrné souboje budoucích spoluhráčů Zinedina Zidana a barcelonského miláčka Luíse Figa, ač se na kolbišti setkávali poskromnu, byly křiklavým vrcholem šampionátu, pastvou pro oči, jimiž fotbalové emoce pronikaly do kulatého srdce. Nebyl mezi nimi zřetelný rozdíl, přesto Zizou kapánek vyčníval a svého slavného soka zastiňoval parapletem utkaným z větší jistoty, přesnosti i bojovnosti.

Hodnotit okaté rozdíly pouze jedním úhlem pohledu je vskutku nedobré, a proto je naléhavě nutné si přiznat, že Figo čelil propracovanější a konsolidovanější defenzívě, i přesto nelze Zidanův výkon zlehčovat. Suma sumárum totiž vyšel ze souboje lépe Zinedine Zidane, jemuž patřily rozhodující okamžiky klání. Po půldruhé hodině urputného soupeření neznal fotbalový svět finalistu, do prodloužení pak nezbývalo ani pět minut, když slovenský pomezní Igor Šramka nebojácně a de iure zatřepotal praporkem, vidouce ruku Ábela Xaviera.

Dohady a proklínání nebraly konce a vyšly nazmar, ortel byl podepsán. Tíha odpovědnosti po několikaminutové odmlce, protkané nářkem Portugalců, padla na kata Zidana, jenž stres svými mohutnými pažemi zkrotil a neomylným švihem strhl lavinu francouzské postupové radosti, jež se zakrátko opět převlékla do hávu očekávání a napětí před vrcholem turnaje.

Finále Zizou neovládl, neb mu stál v cestě vynikající hlídač Demetrio Albertini - italská meducína a ryzí protilátka proti Zinedinu Zidanovi. Příležitostnou četbou zabrané čtenáře jsem nepatrně mystifikoval, neboť toho času devětadvacetiletý defenzivní štít AC Milán byl v podstatě jediným strážcem, jenž dokázal otupit Zidanův blahodárný vliv pro francouzské mužstvo. Albertini nedal Zidanovi velký prostor, ubránil ho a odvedená černá práce by nepřišla nadarmo, nebýt dramatického francouzského obratu, o nějž se postarali Zidanovi spoluhráči Sylvain Wiltord a zlatý hoch David Trezeguet.

Půlminutka dělila Itálii od prvenství, v hráčích zhrocených kolem trenéra Dina Zoffa bujil nespoutaný nával přicházející radosti, který rezolutně zastavil Sylvain Wiltord, jehož střela se pod chodidly Alessandra Nesty a černou rukavicí semifinálového hrdiny Francesca Tolda dobelhala do sítě a poslala utkání do prodloužení. Definitivu vystavil krásným švihem David Trezeguet, jehož zlatý gól po životním průniku a centru Roberta Pirése rozpoutal červeno-modro-bílé oslavy. Pažit skrápěly slzy štěstí i smutku, povrch Champs-Elysées horko těžko odolával dusotu desetitisícových davů, Itálií se linulo hlasité naříkání.

Francie se zlatým písmem zapsala do historie a v plejádě skvělých fotbalistů nelze nenalézt bezpochyby nejvýraznější podpis, Zidanovu signaturu. Docenění tažného koně mužstva tentokráte přišlo již před samotným rotterdamským finále, kdy byl Zizou prohlášen nejužitečnějším mužem mistrovství. Snítky vavřínu zvolna uvadaly, oslavy odezněly a všichni fotbalisté se rozprchli do klubů. Rok následující jsem již v krátkosti nastínil výše, a tak se časem přesuňme k pětiletce prožité v běloskvoucím dresu Realu Madrid.

Kapitola VIII.: Na domácí frontě nic (2001/2002)

Okuláry a všudypřítomným úsměvem vybavený multimilionář Florentino Pérez dozajista neváhal a neváhá sáhnout hluboko do klopy pro zlaté pero a nanést svůj podpis pod smlouvu, které vévodí jakkoliv nadnesená a megalomanská suma. Svou neobyčejnou chtivost - tolik potřebnou pro vykonávání funkce prezidenta Realu Madrid v roce 2001 poprvé, ba vlastně podruhé, abych nezapomněl na portugalské křídlo Luíse Figa, předvedl ve své plnosti a kráse, neboť získal svou druhou vysněnou posilu. Odškodněním šestasedmdesát milionů eur zajistil Zidanovi na osm let příklonek nejdražší fotbalista planety a pokladnici Juventusu základ pro pozdější úplatkářskou etudu...

Cílevědomý projekt nových Los Galácticos nabíral na obrátkách a fanoušci Merengues se dožadovali sukcesu na domácí i evropské scéně, obzvláště pak v přítomnosti oslav stého výročí založení klubu. Vysněný triple ale již od prvopočátku sezóny dostával výrazné trhliny a vady na kráse. Úvodní baletní inscenace v ročníku 2001/2002 nepřipomínaly opěvovanou madridskou krasojízdu, ale vrtkavou chůzi opozdilců navracejících se za rozbřesku po vytříbené alkoholové seanci. Fanoušci notně hořekovali a záměrně cílili svou patřičnou kritiku na novice Zinedina Zidana, který zpočátku jakoby demaskoval svůj nesporný potenciál a fotbalový kumšt.

Kostrbatý start v novém působišti lze vysvětlit jednak pomalejší aklimatizací a jednak nedobrou fazónou celého mančaftu zpočátku sezóny, čímž však nechci Zidanovi nevalné počáteční výkony jakkoliv omlouvat a zastávat se jej. Je úsměvné a paradoxní, že právě v údobí herního útlumu vstřelil čtyři branky v úvodních šesti zápasech, čímž na dlouho dopředu vyčerpal zásoby střeleckého prachu, ačkoliv čas od času nechal fanoušky Realu Madrid znovu zaplesat.

Nicméně již v průběhu podzimní části sezóny (koncem října a počátkem listopadu) vystřídala novinářská žihadla slova chvály pramenící v Zidanově prokukující mistrnosti, která přenesla v úvodu sezóny skomírající Real Madrid zpátky do hry o španělský majestát, jehož viditelné obrysy se bohužel vytratily v nabytém lednovém a únorovém kalendáři, kdy Blancos nenavázali na veledůležitá vítězství proti Valencii i Deportivu La Coruña a získali v šesti pojednáních pouze pět bodů.

Počátkem dubna Real Madrid držel trumfy v rukou, ale holandský brankář Sander Westerveld byl při stěžejním lámání chleba v souboji s baskickým klenotem Realem Sociedad nepřekonatelný, ba naopak jeho oponent Iker Casillas kapituloval třikrát. Real Madrid na dálku svůj souboj o titul s Valencií prohrál, v posledním kole ho dokonce sesadilo z pozice vicemistra onehdy fantastické a legendární Deportivo La Coruña.

Zizou odehrál jednatřicet ligových mačů, přičemž se postaral o sedm branek, mezi něž patří i branka z Camp Nou proti Barceloně, na níž měl Zizou po první sezóně jistojistě příjemné vzpomínky, neboť katalánský oponent nenalezl v kvartetu zápasů na Real Madrid optimální recepturu a ani jednou nezvítězil.

Celkově rozhodně nezklamal, fanoušky zarmoutil spíše nevyrovnaný týmový projev, který ve výsledku zhatil i oslavu stých narozenin klubu ve finále Copa del Rey na San Bernabeú proti Deportivu La Coruña, před nímž se musel královský klub poníženě sklonit. Plejáda hvězd připravila příznivcům mrzuté a pochmurné oslavy stých narozenin. Zdaleka posledním žhavým želízkem na neúspěchy smáčené kovadlině byla Champions League...

Kapitola IX.: Pražská zastávka (2001)

V půlce měsíce padajícího listí přiletěl Real Madrid se všemi nablýskanými klenoty do české metropole, kterouž zachvátila nefalšovaná fotbalová horečka nesnížená ani všudypřítomnými listopadovými mrazíky. Topením se staly plamenné souboje na hřišti, přenádherné kombinace i patero přesných střel mezi tři tyče. Královský velkoklub odehrál s pražskou Železnou Spartou okouzlující bitvu, jež se pozlaceným písmem vepsala do čítanek české kopané. Pamětníci jistě svorně přitakávají.

Letná onehdy sálala entuziasmem, libovala si v jiskrných soubojích neostřílených bažantů a aurou výjimečnosti opředených fotbalových osobností, mezi něž patřil i skvěle hrající Zizou, jenž se ukázal v nejzářivější lesku a byl předákem hbitých kombinací a úchvatných fotbalových myšlenek. Ani skvěle chytající Petr Čech pak nemohl pohotovou robinsonádou zabránit jeho senzační ráně do levé šibenice letenské svatyně, díky níž otevřel ve dvacáté minutě gólový účet fotbalové inscenace.

Když pak madridská hvězda krátce po hodince hry zatančila na půlící čáře svou patentovanou krokovou variaci Zizou Nr. 5, rozehřáté sparťanské publikum jej odměnilo nelíčeným jásotem a potleskem. Oprávněný aplaus stihl nakonec po závěrečném hvizdu oba soupeře, ač odcházela do útrob Letné šťastnější Zidanova jedenáctka, která v Praze uspěla v poměru dva ku třem. Real Madrid celkově proletěl osmifinálovou skupinou jako nelítostný uragán, za nímž zůstávají pouze suť a třísky, avšak veškeré úsilí a námaha mohlo zhatit nesnadné čtvrtfinále.

Kapitola X.: Pěšina do finále (2002)

Pavoučí síť čtvrtfinále Champions League k Realu přisoudila toho času dvojnásobného německého šampióna, bavorský velkoklub Bayern Mnichov. Šlo o velice pikantní souboj, neboť to byl právě Bayern, jenž zastavil v semifinále ročníku 2000/2001 po obhajobě prvenství dychtící Real Madrid a sám nakonec dosedl na evropský trůn, když ve finále po nezapomenutelném penaltovém rozuzlení zhatil naděje legendárního valencijského mančaftu na zisk ušatého poháru, jenž Netopýrům unikl i o rok před tím v konfrontaci s Realem Madrid. Tento začarovaný kruh lze zakončit i tím, že motivaci a touhu po odplatě měl i Zinedine Zidane, vzpomeneme-li na finále Poháru UEFA z před šesti let.

Byl počátek máje a hřejivé jarní počasí přilákalo do potemnělému nebi otevřených ochozů mnichovského Olympiastadionu houfy do červeno-bílých barev oděných Bavorů, kteří byli svědkem fantastického fotbalového pojednání a strhujícího závěrečného obratu svých miláčků, kteří odpověděli na Geremiho trefu z jedenácté minuty závěrečnými přesnými zásahy Stefana Effenberga a Elbera. Za osm dní přivítalo povzbuzené bavorské jinochy bílé peklo Chamartínu. Byla to nádherná a velice vyhrocená bitva, což by jistojistě potvrdil i zdržující Effenberg, kterého poblázněné madridské publikum za stavu 0:0 zahrnulo náležitou sprškou všemožných předmětů.

Zatímco v úvodní bitvě Zizou odkroutil standardní výkon, v druhém zápase neuvěřitelně zářil a jak statný hřebec táhnul madridský povoz do semifinále. Tu rozdával přihrávky Morientesovi, tu Raúlovi, krátce po přestávce zahřmělo, když udeřil na svár Kahnovy branky. Čas se nemilosrdně krátil, ale mohutný nápor sílil. Bayern zuby nehty držel klíč od semifinálových vrat.

Spásná trefa do černého přišla krátce po hodině hry od Helguery, jenž dodal na kopačky beztak jistých kouzelníků pole klid. Zizou mohl zajistit definitivu, tentokráte zadula tyč. Real se ale přec dočkal pojistky, kterou obstaral Guti, a tak mohl závěr utkání provázet hřmot oslavných chórů z megafonů a hrdel rozradostněných fanoušků Bílého baletu, kteří bujaře oslavovali zasloužený posun do semifinále.

První těžký kámen byl společnými silami odvalen a shozen ze strmé stráně linoucí se vedle cesty na evropský fotbalový Olymp. Svěřenci Vicente del Bosqueho se mohli těšit na semifinále proti věčnému rivalovi z Barcelony. Barça v tomto období procházela mírnou herní i interní krizí a nepředstavovala ani zdaleka tak silného protivníka, jakým byl kompaktně hrající tým Bayernu Mnichov, což připouštím navzdory faktu, že se jednalo o semifinále Ligy mistrů.

Avšak již první El Clásico na okázalém fotbalovém monumentu Camp Nou nepřipomínalo nemilosrdný souboj raněné gazely se silným lvem královským, ba naopak bylo nesmírně vyrovnané a pod ústřední taktovkou katalánských fotbalistů. Obléhání madridské svatyně ale přišlo Blaugranas vniveč, Kluivert, Saviola ani Overmars neuspěli, měli zmagnetizovaná mířidla. Zato Zizou namazal své odlehčené střelky a mazáckým lobem v pětapadesáté minutě vykročil za splněním svého snu dosáhnout vrcholu v Lize mistrů.

Byl to právě a jen Zidane, z jehož teritoria počínal takřka každičký spanilý protiútok do otevřené obrany Barcelony, která nakonec kapitulovala i z kopačky Steva McManamana. Dvoubrankové vítězství Real Madrid nadmíru ukonejšilo a nebýt Raúlovy trefy ze závěru prvého dějství odvetného utkání na San Bernabeú, nejspíše by Barça zvrátila nepřízeň osudu a sahala by po vyrovnání náskoku, který stačila pouze korigovat díky vlastenci Helguery. Bílý balet čekalo závěrečné pojednání, rozuzlení zápletky proti defenzivně nesmírně vyspělému Bayeru Leverkusen!

Kapitola XI.: Buď teď, anebo nikdy! (2002)

Bayer si prožil nesmírně hořkosladkou sezónu. Sápal se po německém titulu i po vítězství v DFB-Pokalu, v obou německých tuzemských soutěžích skončil druhý za mistrovskou Borussií Dortmund, respektive Schalke 04. Přesto se v Leverkusenu líhl nový evropský velkoklub a nové hvězdy, které si chtěly zajistit věčnou slávu vítězstvím ve finále Ligy mistrů.

Hostitel posledního mistrovského soudu, překrásný skotský Hampden Park německého soupeře děsil. Před necelým půlstoletím zde dostal svou vynikající obranou se pyšnící Eintracht Frankfurt ve finále Poháru mistrů evropských zemí sedm branek (7:3) od prvních El Galácticos v legendárním zápase, kterému přihlíželo přes 135 tisíc příznivců. Tentokrát se srovnatelné brankové hody, ani podobné zástupy vlajkonošů a příznivců na tribunách neočekávaly, i přesto zápas nemohl ztratit na své okázalosti a pompéznosti.

Děs se nevkrádal jen do myšlenek klubu ze severního Porýní-Vestfálska. Neuběhl den ani hodina, co by si média i fanoušci nedobírali Zidana, že byl ztělesněnou smůlou a neštěstím Juventusu či Bordeaux ve třech finále prestižních evropských soutěží. Předražený klenot bez vítězného lesku a s cejchem nositele finálové smůly a porážek? Tuto truchlivou a smutnou story bychom právě od tohoto finále asi mohli vštípit do biografie Michaela Ballacka, nikoliv Zinedina Zidana.

Německý lodivod Bayeru Klaus Toppmöller v předvečer klání asi dočetl Ernsta Hemingwaye, ba možná Drdovu Němou barikádu, neboť se jal zvolit taktiku španělských odbojářů. "No pasarán, no pasarán". Přes vytříbený obraný val neprojdou! Po čas celého duelu německá defenzíva takřka bez potíží odolávala. Světlou výjimku na dlouhou dobu utvořil gólový Raúl, avšak na vlně euforie a radosti se madridská bárka houpala pouhopouhých pět minut, než skvěle hrající stoper Lúcio odpověděl. Zizou byl v klinči a obležení beků, nedostalo se mu prostoru.

Čekalo se na pomyslný zázrak, tedy madridské vzkříšení, popřípadě nemyslitelný německý zásah! Utkání bylo nesmírně vyrovnané, navrch neměl žádný ze soků. Jenže pak se objevil Zizou uprostřed šestnáctky naprosto nehlídán!

Roberto Carlos nazdařbůh nakopl míč od levé lajny, mičuda ladně proplouvala vzduchem jak kormorán, jenž si to po vystoupání do oblačných výšin namířil vstříc své oběti. Padající balón nebojácně dopadl na Zidanovu levačku, která narýsovala nezapomenutelnou diagonálu, jež uvrhla do bezbřehé bezmoci jak brankáře Hanse-Jörga Butta, tak v konečném soudu i Bayer Leverkusen. Končící německá pohádka byla v příkrém kontrastu s tou, kterou posléze zažívali jak všichni Blancos, tak zejména Zinedine Zidane. Přec nebyl prokletý, přec nenosil smůlu!

Tento nezapomenutelný interesantní moment jest doposavad vštípen v historických spisech a myslích pamětníků jakožto nejkrásnější branka, kterou kdo zaznamenal ve finále nejprestižnější klubové soutěže planety. Ač můžeme o tomto tvrzení sálodlouze pochybovat - ostatně rozličných názorů může být toliko, koliko padlo ve všech finále branek - nelze disputovat a hořekovat o naprosté výjimečnosti a znamenitosti provedení střely. Jednoduše - dirigent galaktického orchestru onehdy zahrál svůj nejkrásnější part a dočkal se otevřeného aplausu na otevřené skotské scéně a obdivu napříč světovým fotbalem.

Z retrospektivy kariérních událostí a momentů následujících lze říci, že se jednalo o vrcholnou ukázku jeho umu a kvalit. Vrcholnou jak z hlediska hodnocení individuální šikovnosti, tak i ve významu nejvyšší dosažené mety jeho kariéry, kterou v pozdějších letech lemovala léta kolísavé výkonnosti, proložené průměrnými (rozumějte v kontextu hodnocení fotbalových kvalit stále nadprůměrnými) výkony a obdivuhodnými magickými čísly, která zvedala příznivce ze sedadel.

Ostatně při pohledu na jeho fotbalovou životní pěšinu lze říci, že se často pohyboval na jakési sinusoidě, i když povětšinou na horních hranicích, minimálně pak v plusových hodnotách. To platí jak pro celou jeho kariéru či menší časové horizonty, tak i dílčí klání. Například v roce následujícím hrál výborně, načež navázal dvěma lety průměrnosti, ba až fatálních výpadků formy, po čemž se opět v posledním roce vrátil na výsluní. Avšak nepředbíhejme a obraťme se na Východ.

Kapitola XII.: Spas nás, Zizou...! (2002)

Asijští obři z jižního cípu korejského poloostrova a japonského souostroví mohutnými investicemi připravili překrásné i kontroverzní mistrovství, do něhož vstupoval načepýřený, rozjařený a sebevědomý Galský kohout se zlatavou nálepkou obhájců prvenství. Kordy a bajonety francouzských mušketýrů s železnou pravidelností po čtyři léta ťaly hrdla svých oponentů, a tak nebylo pochyb o tom, že punc spolufavorita šampionátu přísluší francouzské rotě právem.

Za rozbřesku se jihokorejskou metropolí Soul linulo veselé i sebevědomé kokrhání, které narušovalo jen nebojácné senegalské bubnování. Ačkoliv ústřední francouzský plátek L’Équipe týden před kláním přinesl nemilosrdnou a palčivou zprávu o pochroumaném stehenním svalu Zinedineho Zidana, francouzská veřejnost - sledující hráčův zdravotní stav hloubavěji a pečlivěji, nežli probíhající prezidentské volby - neměla výraznějších pochybností o konkurenceschopnosti svého mužstva a bezmezně mu věřila. Jenže ústřední symbol čtyřleté francouzské nadvlády chyběl natolik, že se ofenzíva nezmohla na pranic, ba naopak darovala někdejší koloniální državě Senegalu, za který nastupovala drtivá většina fotbalistů znajících francouzskou tuzemskou soutěž jako vlastní podvlíkačky, nejtěsnější možné vítězství.

Tradičně nemilosrdná média bombardovala hráčskou enklávu a viděla úhlavní problém právě v Zidanově zranění. Několik bolístek, šrámů a nedlouhých zranění Zizou ve své kariéře zažil, nicméně tato bezmála třítýdenní vynucená pauza poznamenala francouzský prapor natolik, že se nedokázala prosadit ani proti uruguayským Charrúas (0:0). Naděje vlivem příznivých výsledků ostatních duelů plápolala, ostře sledovaný sval se uzdravoval a proti Dánsku stačilo ve výsledku "pouze" zvítězit.

Pohledy a naděje se upíraly k Zinedinu Zidanovi, jenž i přes odmítavé stanovisko lékařů v čele s reprezentačním odborníkem Jeanem-Marcelem Ferretem nastoupil. Avšak zdravotní handicap a bolest tlumená analgetiky nepřinesly pražádnou vzpruhu pro francouzský výběr, jehož modla a jedinečný talisman nepomohl ani svou matnou, spíše psychiku a naděje podporující přítomností na trávníku. Dánové soupeři nedarovali ani píď prostoru, umě odráželi bezmyšlenkovité a neuspořádané šturmy soupeře a v konečném součtu se radovali z dvoubrankového vítězství.

Výslednicí byla neuvěřitelná blamáž, rychlý to konec obhájců titulu a vůbec nejhorší vystoupení předchozích šampiónů, které dějiny světové kopané pamatují. Příkoří francouzských odborníků tentokráte nepadlo jako před šesti lety na evropském mistrovství v Anglii na vrub Zidana, protentokrát peskovala média obzvláště neproduktivní koncovku, zmar a neuspořádanost francouzské hry.

Ve východoasijském prostředí plném entusiasmu a nadšení nakonec opanovala brazilská kouzelnická škola v čele s největším mágem latinskoamerického výběru Ronaldem. Středobodem zájmu a vyhlídek Zinedineho Zidana se tak stal v dlouhodobé perspektivě evropský šampionát v Portugalsku, respektive z krátkodobého hlediska nová sezóna v Bílém baletu...