Africký pohár národů: 24 důvodů ke sledování všech účastníků (2/2)

Africký pohár národů už má za sebou první dva hrací dny, které nabídly neuvěřitelně naivní skluzy snad všech Burkiňanů i jednoho Etiopana, a poněkud neinspirativní výhry favoritů — nejlépe tím nejobyčejnějším výsledkem 1:0. Co nás čeká v rámci zbývajících tří grup účastníků 33. ročníku Afconu, na to si posvítíme na příštích několika řádcích...

Ve skutečnosti se sice nejedná o jednu ucelenou část turnajového pavouka, ale přesto se sluší upozornit, že právě ve skupinách D-F najdete všechny zde přítomné vítěze Afrického poháru národů tohoto tisíciletí až na domácí Kamerun (logicky).

Alžírsko, Pobřeží slonoviny, Nigérie, Egypt, Tunisko. V úterý a středu se máme na co těšit.

A vlastně ať chcete nebo ne, vyjde vám velice složité osmifinále pro obhájce titulu z Alžírska (Egypt/Nigérie) spolu s potenciálně ještě složitějším čtvrtfinále (Maroko), jehož vítěz podle obou autorů tohoto preview — byť se jejich tipy jinak velmi rozchází — vyhraje i celý turnaj.

---

---

SKUPINA D


Před dvěma a půl lety jsem na těchto stránkách psal o odkládaném spojení Djamela Belmadiho a alžírské reprezentace jako o případu podobném tomu, kdy se vaši dva kamarádi po letech nezávazného flirtování a oťukávání po třicítce konečně dají dohromady. Carlos Queiroz a Egypt? To se rovná přímo spojení dvou spřízněných duší. Cúper na steroidech.

Ano, ano, stokrát ANO!

Co je paradoxní: notorický proponent pevné defenzívy, který z Íránu učinil jednoho z nejméně oblíbených účastníků nedávné historie světových šampionátů, v Egyptě v první řadě probouzel ofenzívu. Neboť dost dobře musel. Pryč jsou tedy časy Hossama El Badry o průměru vstřelených očekávaných gólů (xGF) 0,89 a bezbrankové remíze s Komorami po jediné střele na bránu. V září nastoupil Queiroz a Egypt rázem registruje 2,09 xGF na zápas (!), přestože čelil soupeřům postaveným v průměru o 30 míst výše na žebříčku FIFA než soupeři El Badryho.

Pravda, Queiroz si od té doby trochu zavařil. Jednak si dovolil na dvanáctý pokus prohrát, pročež každý náročný egyptský fanoušek okamžitě ztratil hlavu a zapomněl na skutečnost, že Queiroz zároveň jako vůbec první trenér Faraonů vyhrál své první tři zápasy ve funkci. Jednak následovala věta "nikdo mi nezadal vyhrát Africký pohár národů, můj cíl je kvalifikovat se na mistrovství světa”. Ale odpusťte to Carlosovi, chystá se teprv na svůj druhý Afcon, a první po přesně 20 letech (kdy vypadl s JAR ukrutně předčasně, už ve čtvrtfinále).

Bude to taková malá premiéra. A fascinující bude rovněž sledovat, kolik toho Queiroz vyždímá z Mohameda Salaha. V Íránu, Kolumbii ani JAR se s učiněnou fotbalovou superstar nepotkal a jeho dvouleté působení v čele Portugalska přineslo jediný rok (2009), kdy Cristiano Ronaldo nedokázal vstřelit v žádném soutěžním zápase gól. Měl na to pět pokusů.

(td)

---

V nigerijském táboře to v posledních týdnech vřelo. Nejdřív se Super Eagles málem sami vyřadili z boje o MS, když doma trapně prohráli se Středoafrickou republikou a museli si zachraňovat kůži upachtěnou remízou (rovněž doma) v posledním kole s Kapverdami. Poté byl kvůli přetrvávajícím špatným výkonům vyhozen německý kouč Gernot Rohr — vzhledem k viditelné stagnaci týmu nejspíš správné rozhodnutí, ale jeho načasování je přece jen poněkud podivné vzhledem k tomu, že Rohrův kontrakt měl zajišťovat klauzuli o povinné kvalifikaci na MS (Nigérie je stále je ve hře). Navíc šlo o nejdéle sloužícího manažera v nigerijské historii (!), na což mu stačilo pět let ve funkci. Jeho "nenápadný” konec je tak možná dlouhodobě logickým krokem, přesto ale není až tak těžké narazit na názor, že se nigerijská asociace k jinak poměrně úspěšnému kouči zaujala poněkud nevděčně (kór když dlouhodobě dostával zaplaceno se zpožděním).

Rohrovu roli převzal Augustine Eguavoen, někdejší kapitán týmu, který před 27 lety zvedal nad hlavu první nigerijský zlatý pohár mimo domácí prostředí. Na roli dočasného kouče by měl být připraven; jednak Super Eagles už jednou vedl a získal s nimi bronz na Afconu 2006, jednak jde o výraznou osobnost nigerijské fotbalové historie, která by mohla pomoci vyřešit problém s uvadajícím zájmem a entusiasmem týmu, jenž byl za Rohrovy vlády až příliš často svazován opatrností a důrazem na pasivní disciplínu.

Odhadovat celkové umístění Nigerijců je letos nesnadným úkolem. Logickým krokem by bylo vsadit barák na bronz, protože Super Eagles se na Afconu představili zatím 18krát, přičemž hned v osmi (!!) případech brali právě třetí místo. Jenže mají letos na to, aby došli až do semifinále? V plné síle určitě ano, jenže...

OK, toto asi není místo k diskusím nad tím, jestli je zimní termín konání Afconu vůči klubům fér nebo ne; faktem ale zůstává, že žádný jiný tým na letošním startovním roštu nemusel kvůli tahanicím se zaměstnavateli hráčů řešit tolik problémů jako právě Nigérie. Konkrétně se to týká její útočné vozby, ze které postupně vypadli Emmanuel Dennis, Victor Osimhen a Odion Ighalo; zvláště Osimhenova ztráta může být potenciálně fatální, protože forvard Neapole byl v posledních měsících suverénně nejlepším hráčem Orlů (a to ještě opomíjíme fakt, že se po návratu do Itálie uzdravil z Covidu a je prý opět připraven hrát, to vše před tím, než Nigérie vůbec poprvé kopla do míče).

Pokud byste se ale zeptali serveru The Analyst stavějícím na datech Opty, je právě Eguavoenův tým největším favoritem na celkové zlato. Chápete to někdo? Já ne, samotní Nigerijci na Twitteru taky ne. Kolega Tomáš taky ne, ten Super Eagles rovnou tipuje na zklamání turnaje. Můžeme ale asi konstatovat, že takto nepředvídatelnou Nigérii jsme na Afconu neviděli už hodně, hodně dlouho.

(dz)

---

Súdánský národní tým má dvě přezdívky — jedna koresponduje s národním symbolem země (hadilov písař), který není pozoruhodný jen svým zjevem, ale také způsobem lovu hadů, které ukope k smrti mnohdy silou přesahující pětinásobek své tělesné váhy. Pokud súdánští fotbalisté tuto schopnost po váženém ptáku podědili, čeká nás nejspíš real-life ochutnávka filmového kultu Shaolin Soccer.

U druhé přezdívky, Les Crocodiles du Nil, potom rovněž nelze na chvíli setrvat kvůli aktuálnímu diplomatickému (nikoliv ozbrojenému) sporu, jehož se dotkl už Dominik u Etiopie. Jedná se o výstavbu Velké přehrady etiopského znovuzrození na řece Nilu, kdy na jedné straně stojí Etiopie se svými mocenskými zájmy, na druhé Egypt s těmi svými, a někde v jeho podpaží se krčí právě Súdán, až do 50. let de facto egyptské území pod vlivem Britů, s výrazně menším geopolitickým významem. Výstavba největší africké hydroelektrárny byla zahájena už v roce 2011 a nikdy nebyla zcela bezproblémová, ale teprve loni se odehrálo to, čeho se všichni od počátku obávali nejvíc — dvoufázové plnění přehrady 13,5 miliardami kubíků vody.

Ta se někde musela přirozeně vzít, a pocítily to tisícovky egyptských i súdánských domácností. Nejen skrz úbytek pitné vody, ale i náhlý výskyt krokodilů Nilu v ulicích hlavního města Chartúmu (což mimochodem v arabštině znamená "sloní trus”, zatímco v jazyce dinka — řeči většinového etnika Jižního Súdánu — jde o "místo, kde se potkávají řeky”; zanedbatelný rozdíl, no ne?).

Ale zase k fotbalu: Súdán v kvalifikaci na tento šampionát vyzrál na Ghanu i JAR, což by obyčejně bylo dobrým znamením, ale reálně to nemá žádnou hodnotu. Súdánci totiž záhy skončili na posledním místě své skupiny v kvalifikaci na MS, vyhořeli na Arabském poháru a měsíc před turnajem vyměnili trenéra. O příchozím Burhanovi Tiovi potom nikdo nic pořádně neví, jen si nelze nevšimnout, jak nezkušený tým do Kamerunu veze.

V průměru 4,7 repre startů na jedince a jen čtyři pamětníky kvalifikace na Afcon 2019 věští v této skupině katastrofu; vždyť sám Ahmed Musa za všemi Súdanci dohromady zaostává o 28 startů!

Tia si prý nejvíc cení "disciplíny a vážnosti”, což zjevně stálo místo ostřílené veterány, když v 28členné nominaci schází neuvěřitelných 7/11 členů vítězné sestavy proti JAR z března 2021. Takhle, nazdárci to úplně nebudou — súdánský výběr pořád tvoří 13 zástupců dvou největších klubů v zemi (Al Hilalu a Al Merreikhu), které téměř každý rok postupují do základní skupiny africké Ligy mistrů mezi 16 nejlepších celků kontinentu — ale i tak se zdá přinejmenším podezřelé, že v obranných řadách nezůstal byť jen jeden jediný hráč Al Hilalu.

Odehrává se před našima očima vendetta, kterou akorát jako outsideři nemůžeme chápat?

(td)

---

Zvířecí okénko ještě neuzavíráme, neboť fotbalisté Guiney Bissau nesou přezdívku Os Djurtus, tedy psi hyenovití, což pozor nejsou hyeny, ale... vlastně víceméně jsou. Pes hyenovitý by správně měl být na západě Afriky vzácným úkazem, jak demonstruje tato mapa nejčastějšího výskytu (červeně velice zhruba vyznačeno území Guiney Bissau), ale takhle přímočaré to vážně není.

Podobně jako hyena se i "wild dog” těší neoprávněně špatné reputaci, v důsledku čehož není loven pro svou srst a peníze, ale čistě kvůli zášti či paranoii chovatelů a farmářů. A to ačkoliv mnohé studie dokazují, že ve skutečnosti spíš domestifikovaná/hospodářská zvířata ohrožují psy hyenovité než naopak (velká část vymřela na vzteklinu, psinku či antrax).

Tenhle turnaj je pro nás všechny příležitostí říci "stačilo”. Hyeny — a v důsledku i nápadně podobní psi hyenovití — jsou po desetiletí démonizovanými, "smrdutými tvory se zlověstným smíchem”. Takto o nich psal i Hemingway a právě takto názor většiny dětí formoval i Disney. Přitom leckde v Africe jsou hyeny spíše uctívány — historické etiopské město Harar je jimi dokonce dle pověsti stráženo a tamní obyvatelé proto hyeny, jinak bezstarostně bloudící centrem, pravidelně krmí. Kdyby přestali, začnou hyeny dle té samé pověsti žrát jejich děti, což je ve skutečnosti jen mírně přibarvený obraz reality; obecně totiž platí, že dokud má hyena pravidelný přísun (divoké) potravy, nemá potřebu lovit a napadat domácí zvířata.

Paradoxem je, že lidstvo hyeny potřebuje daleko spíše než hyeny potřebují lidstvo (a jejich chov). Psi hyenovití i hyeny jsou důležitými členy potravního řetězce pro svou zálibu v ohlodávání mršin do posledního zbytečku, čímž likvidují potenciální přenosné choroby. Psů hyenovitých už je však na světě jen kolem 20 tisíc a hyeny vyhynuly ve většině koutů Afriky.

U příležitosti čeho jiného než Afconu bychom tedy všichni na západě mohli změnit názor?

(td)

---

---

SKUPINA E


Může Alžírsko napodobit slavnou éru egyptského týmu kouče Hassana Shehaty? Dnes dvaasedmdesátiletý lodivod trénoval Faraony pouhých sedm let, za tu dobu ale stihl získat tři kontinentální zlata v řadě (2006-2010); dodnes jde o nejdominantnější éru jednoho týmu v afrických dějinách. Shehatův Egypt tehdy zavedl do afrického diskursu rozestavení se třemi obránci a jeho konzervativní, reaktivní přístup radikálně naboural do té doby převládající individualistický styl, jímž se prezentovaly prakticky všechny úspěšné subsaharské týmy.

Alžířané mají našlápnuto k podobnému úspěchu.

Už jen proto, že také spoléhají na um domácího trenéra. V tomto případě jde o Djamela Belmadiho, který hned na prvním turnaji v roce 2019 získal zlaté medaile, a od té doby působí Fenkové ještě silnějším dojmem. Jejich šňůra neporazitelnosti aktuálně čítá neuvěřitelných 42 oficiálních zápasů, přičemž poslední porážku si připsali v říjnu 2018! Od té doby se představili na dvou šampionátech, a na obou brali zlaté medaile — kromě Afconu 2019 triumfovali i na loňském FIFA Arab Cupu. Kdo jiný by měl plnit roli favorita než oni?

Tým pod vedením kapitána Riyada Mahreze, nestárnoucího gólmana Raïse M’Bolhiho a neúprosně produktivních forvardů Baghdada Bounedjaha a Islama Slimaniho zkrátka splňuje papírové předpoklady kandidáta na africké zlato výrazněji než jakýkoliv jiný výběr od pádu Shehatových neporazitelných Faraonů. Belmadiho soupiska je plná zkušených matadorů zvyklých vyhrávat; skutečně to vypadá, že toto Alžírsko může započít novou dynastii, podobnou té egyptské.

Pohánět jej v tom může i národní cítění — mezi lety 1236 a 1556 zde totiž vládla dynastie Zajjánovců, jeden z nejúspěšnějších států afrického středověku. Mohutná říše se sídlem v berberském městě Tlemcen ovládala na vrcholu své síly území od atlantských břehů dnešního Maroka až po Tunis, než byla pohlcena Osmanskou říší a následně koloniální Francií. Od pádu Zajjánovců trvalo dlouhá čtyři století, než Alžířané opět získali nezávislost; teď ale hrdý národ cítí šanci zapsat se do historie. Alespoň na africké i světové fotbalové mapě.

(dz)

---

Pobřeží slonoviny se nevyplatí podceňovat. Jednak jejich základna v Evropě působících fotbalistů nijak nechudne, naopak si Patrice Beaumelle mohl dovolit jen pokrčit rameny nad absencí Seka Fofany z Lens (protože je přesto spoře využívaný) a opomenout Wilfreda Singa, který pravidelně nastupuje za FC Turín. Tenhle mančaft sice už neukrývá světovou extratřídu, ale jeho lavička bude za každých okolností jednou z nejnabitějších na turnaji. Jednak mužstvo povede Patrice Beaumelle, jehož jméno vám sice nejspíš na první dobrou nic neřekne, ovšem vězte, že se Slony (a Zambií) už Afcon dříve vyhrál — coby asistent námi bezbřeze uctívaného Hervého Renarda — takže ho ani v pouhých 43 letech nic nezaskočí.

Z poměrně pochopitelných důvodů je fotbal v Pobřeží slonoviny nadále sportem číslo jedna, nedá se však už jedním dechem dodat, že by Pobřeží slonoviny zároveň bylo fotbalovým týmem číslo jedna alespoň na svém kontinentu, jako tomu dlouhá léta bylo v minulosti. Proto by se chtělo uzavřít, že Sloni nijak extra neexcelují v žádném sportu, ale s takovým konstatováním raději prrr. Tři ze čtyř olympijských medailí totiž Pobřeží slonoviny získalo v taekwondu, a zůstává jedinou pozlacenou zemí Afriky v tomto bojovém sportu.

Přitom je to fenomén v zemi relativně nový. Ještě roku 2012 do Londýna vysílalo Pobřeží slonoviny jen jednoho zástupce, o čtyři roky později už to však byli zástupci tři a naposledy v Tokiu dokonce rekordní čtyři, navíc podpořeni bezprecedentním grantem samotné vlády a na přípravu vysláni do mnohem přívětivějšího evropského zázemí. Není divu, že všechny cenné kovy se urodily právě na posledních dvou letních olympiádách, a budoucnost zůstává světlá — loňské africké šampionce z Dakaru ve váze 73+ kg, Aminatě Traoré, je stále teprve 22 let.

K již profláklému světovému prvenství v produkci kakaa (což je však pro samotné Pobřeží slonoviny spíše kletba) si tedy přidejte jedno daleko lépe utajené, prozatím jen africké prvenství.

(td)

---

Posledně se do role největších sympaťáků Afconu pasoval Madagaskar (a následně to potvrdil heroickými výkony přímo na hřišti), letos je největším kandidátem Sierra Leone. Pojďme tento medailonek pojmout jako pět důvodů, proč na letošním Afconu fandit právě jim! Ono by se jich našlo víc, protože výběr kouče Johna Keistera nám opravdu učaroval, ale v rámci přehlednosti stačí jednoduše říct, že:

1) Sierra Leone se na šampionát kvalifikovala jako poslední, kvůli odloženému domácímu utkání s Beninem. To se mělo odehrát, stejně jako všechny ostatní finálové skupinové duely, na konci března 2021, ale kvůli komplikacím spojeným s Covidem byl zápas přeložen až na červen, takže i v oficiálních reklamních spotech CAF po dobu tří měsíců běžely hlášky typu AFCON 2021: MEET THE TEAMS! SIERRA LEONE or BENIN. Nádherný bizár. Ale samotný fakt, že se fanoušci západoafrické země dočkali po dlouhých 26 letech, by stál za to i bez této dramatické epizody.

2) Ono utkání proti Beninu rozhodl jedinou trefou Kei Kamara, ofenzivní záložník, legenda MLS a jeden z nejstarších debutantů v historii Afconu. Pokud se nestane něco neočekávaného, odbude si letos svoji premiéru v 37 letech.

3) Kamara ale není považován za nejlepšího fotbalistu národních dějin (i když do této pozice nemá příliš daleko). Tato pocta totiž ještě stále patří Mohamedu Kallonovi, někdejšímu forvardovi Interu Milán a vlastníkovi jednoho z elitních domácích klubů. Kallon dokonce za svůj vlastní tým (pojmenovaný jednoduše Kallon FC) ještě sám hrál, a to už v době, kdy byl jeho majitelem. V letošní nominaci pak Kallon (FC, ne Mohamed) registruje hned dva borce, třetího gólmana Isaaka Caulkera a záložníka Saidu Fofanaha.

4) Lednový termín konání Afconu má konkrétně v Sieře Leone zvláštní význam: 6. ledna 1999 totiž došlo k nejtragičtější události historie samostatného státu. Stalo se tak během deset let trvající občanské války. Právě v onen osudový den došlo k prolomení bariéry v hlavním městě Freetownu, jež bylo následně zaplaveno bojovníky Revoluční sjednocené fronty (RUF), kteří okamžitě spustili systematický plán vraždění, znásilňování a mrzačení. Právě 6. ledna přitom Keisterovi svěřenci opouštěli Freetown a vydávali se na cestu do Kamerunu. Na Afconu budou hrát i za své předky, příbuzné a známé, kteří ve válce zbytečně položili své životy.

5) Jo, a tu cestu do Kamerunu absolvovali lodí. Jinak se totiž z Freetownu prakticky nedá dostat. Takže žádné letadlo, žádný autobus nebo vlak, ale africká loď. Která veze reprezentanty na kontinentální šampionát. Ekologické!

(dz)

---

Tohle je vůbec první Afcon, na který se Rovníková Guinea reálně kvalifikovala (roku 2012 i 2015 pořádala), a to před Tanzanií i Libyí, což se zdá jako menší zázrak. Větší zázrak byla potom listopadová výhra nad Tuniskem, pročež ve výsledku Nzalang za velkým favoritem kvalifikační skupiny zaostali jenom o dva body. Představte si to, takový kousek od posledního dvojzápasu před Katarem! Pověst enigmy zase jednou potvrzena — a konkrétně Tunisko už musí mít tohoto soupeře po krk. Jednak s ním sehrálo ono památné, tragickým rozhodčím potřísněné čtvrtfinále Afconu 2015, jednak se s ním v roce 2021 utkalo při dalších třech stáních. A pokud by Rovníková Guinea skončila druhá a Tunisko první, hádejte, co nás čeká!

(Geo)politické zajímavosti o Rovníkové Guineji jsme pokryli už před 10 lety, a pozoruhodně většina z nich stále platí: Teodoro Obiang je pořád u moci, mediální prostor nadále strádá, na lidská práva se v jeho zemi obecně moc nehraje, a tehdy avizované nové hlavní město už je takřka hotové a pojmenované až hořce ironicky Ciudad de la Paz — město míru. I když, mír vlastně v Rovníkové Guineji panuje, dokonce se jedná o nejgramotnější zemi v Africe. To jen s tou spokojeností je to kolem zkorumpovaného vůdce malinko na štíru.

Závěrem se pak nelze nedotknout také prapodivného případu Pedra Obianga, asi nejznámějšího aktivního hráče z Rovníkové Guineje. Záložníka Sassuola níže v nominaci nenajdete, protože byl v červenci hospitalizován s akutními srdečními problémy. V nemocnici pobyl jen 10 dní, avšak lékaři mu záhy nedoporučili vrcholový fotbal alespoň na šest měsíců, takže to teď v Kamerunu zkoušet radši nebude. Příčina problémů nebyla potvrzena ani vyvrácena, Obiang však krátce před potíži s dýcháním obdržel svou vakcínu.

(td)

---

---

SKUPINA F


Orlové z Kartága jsou takovou konstantou Afconu, podobně jako donedávna Ghana. Tým, který je dost dobrý na to, aby byl pokaždé řazen mezi širší okruh favoritů, ale už ne na to, aby těmto slibům doopravdy dostál. Tým, který pokaždé nabízí ohromný individuální talent — dost možná nejlepší v celé Africe — ale nakonec jej těsně před medailovými branami srazí nějaká pitomost. Většinou jde o chybu gólmana, který legračně podskočí centr. Ne, vážně; je úplně jedno, jestli mezi tyčemi stojí legendární Balbouli, Moez Ben Cherifia nebo třeba francouzskou ligou ostřílený Mouez Hassen, jistota je, že jakmile jakýkoliv brankář oblékne tuniský dres, ztratí tím schopnost reagovat na vysoké míče. Je to dost vtipné, pokud tedy zrovna nefandíte Tunisku.

Faktem je, že by Orlové z Kartága nějaký ten sjednocující týmový úspěch potřebovali jako sůl. V době, kdy se jediná demokracie vzešlá z Arabského jara rozpadá před očima, upínají fanoušci svoje naděje k Mondheru Kebaierovi, domácímu kouči, který po posledním Afconu nahradil francouzského legionáře Alaina Giresseho s jasným cílem: sjednotit tuniský nároďák s lokálním stylem hry, naučenými zvyklostmi, zkrátka udělat jej opět tuniským.

Daří se to? Těžko říct. Při pohledu na samotné výsledky asi není Orlům moc co vytknout; postoupili do finálního play-off na mistrovství světa, na Afcon se kvalifikovali ziskem 16 bodů z 18 možných, a dokonce získali stříbro na FIFA Arab Cupu, kde ve finále podlehli stále přece jen silnějšímu Alžírsku. Na tomto turnaji se navíc velice slušně ukázal i Hannibal Mejbri, teprve osmnáctiletý ofenzivní záložník, který by se po skončení Afconu měl připojit k prvnímu týmu Machesteru United.

Fanoušci ale přesto Kebaierovi příliš nevěří. Je to nevděčná úloha: vedete tým, který objektivně nemá na to, aby se mohl papírově měřit se Senegalem či Alžírskem, ale přesto se od vás očekává, že přivezete ideálně zlato a ještě u toho budete bavit předváděnou hrou. A Tunisané to rozhodně umí: Seifeddine Jaziri byl nejlepším střelcem Arab Cupu, kapitán Msakni platí za dost možná nejlepšího fotbalistu, který nikdy neopustil arabský svět (jeho kopací technika je vskutku vynikající), a borci jako Wahbi Khazri, Naïm Sliti a Ellyes Skhiri jsou pro evropské fanoušky dobře známými jmény. A to ještě nemluvíme o becích, hlavně Ali Maaloulovi, který sice bránit moc neumí, ale s míčem na noze dokáže úchvatné věci.

Problém je, že drtivá většina těchto charakteristik platila i posledně... a předposledně... a před-předposledně... a tak dále. Stejně jako kdykoliv jindy zůstává i letos Tunisko v první řadě záhadou. Talentovanou, rozhodně schopnou zabojovat o medaile, ale stále záhadou.

(dz)

---

Hledáte tip na ultimátního černého koně turnaje? Víceméně celý internet se shoduje na tom, že nejlepším kandidátem je právě Mali. Západoafrická země má obrovský potenciál, který se ovšem dodnes nepodařilo vytěžit — a to platí nejen ve fotbalové rovině. Malijci letos "slaví” už 10. rok probíhající občanské války mezi politicky dominantním jihem a rebelující Tuaregy ze severu; v zemi, kde průměrný dělník vydělává zhruba 32 tisíc korun ročně (!) a kde většinu dopravních tepen hlídají po zuby ozbrojení vojáci, je obyčejný, klidný život spíše pomíjivou představou. A to i přesto, že je Mali historickým sídlem jednoho z nejslavnějších afrických impérií a strategicky klíčové severní město Timbuktu patří mezi nejvíc fascinující příklady pre-koloniální africké architektury.

Na fotbalovém hřišti pak Malijci dosud marně čekají na trofej. Ne že by byli vyloženě neúspěšní — na MS se sice dosud nepodívali ani jednou, ale na kontinentální úrovni se honosí třemi medailemi, přičemž poslední dvě (obě bronzové) si připsali v letech 2012 a 2013, za "vlády” Seydou Keity, Frédérika Kanoutého či Cheikha Diabatého. Tehdy Orlové platili v první řadě za defenzivně zdatný, fyzicky ohromně silný, ale na pohled nudný tým, který svých cílů dosahuje spíše úporně negativním způsobem. Jinými slovy: dívat se na hru Mali před deseti lety nebylo rozhodně nic hezkého.

Od té doby se leccos změnilo, a vzhledem k aktuální roztříštěnosti sil napříč jednotlivými účastníky Afconu to skoro vypadá, že by tým kouče Diarrassouby mohl atakovat i své doposud nejlepší historické umístění. Tím byly stříbrné medaile vydobyté v roce 1972... čili ve stejném roce, kdy Kamerun hostil tento fotbalový svátek naposledy. Malijci navíc mají slibnou formu: během podzimních reprezentačních oken neprohráli jediný z šesti zápasů, vstřelili 11 gólů a neinkasovali ani jeden (!). Ultimátní otázka zní: Může země, jejíž export tvoří z 92,4% zlato, přivézt domů... právě zlato?

(dz)

---

Samotná existence státu Gambie je poměrně solidní ukázkou toho, jak výraznou stopu v Africe zanechala evropská koloniální éra; jde totiž o úzký pás země kolem břehů stejnojmenné řeky, který si v rámci počínající kolonializace uzmula Velká Británie už v 17. století. Když se pak evropské mocnosti dělily o africká území na Berlínské konferenci, Britové si ponechali přístup k životodárné řece i přesto, že okolní území — dnešní stát Senegal — ovládali Francouzi. Důsledky tohoto rozhodnutí jsou patrné dodnes; Gambie je anglofonním územím, Senegal frankofonním, a přestože oba tyto státy dohromady tvoří jednotný etnický region (elegantně nazývaný Senegambie), rozdílné podmínky se nesmazatelně promítly i do fotbalové historie.

Senegalci byli od 18. století vždy úzce spjatí s francouzským pojetím nového národního státu; podle něj může být Francouzem každý vlastenec, který přijme revoluční hodnoty liberté, egalité, fraternité, a ve fotbalovém světě byl prvním takovým případem legendární "pavouk” Raoul Diagne, první černý reprezentant kterékoliv evropské země. Gambijci mohli dlouho o podobném dědictví jen snít.

Letos se reprezentanti nejmenší kontitentální africké země kvalifikovali na Afcon vůbec poprvé v historii, a Omar Colley, obránce Sampdorie, kapitán a největší hvězda týmu, věří v překvapivý úspěch: "Náš trenér (Belgičan Tom Saintfiet) je skvělým motivátorem. Opravdu v nás věří. Toto je prý ten nejlepší tým, který Gambie kdy měla — což nám říkal i předtím, než jsme se kvalifikovali, a doložil to statistikami.”

V extrémně těžké konkurenci Mali a Tuniska budou mít Gambijci těžký úkol. I proto, že jejich soupiskou těsně před turnajem otřásl Covid (což ostatně na tomto turnaji není nic neobvyklého, ale silnější týmy se s podobnými problémy přece jen vypořádávají lépe). Pro nezávislé pozorovatele má ale tento malý národ jedinečnou šanci zapsat se do historie i jinak než jen jako sexuální hotspot pro západoevropské turistky.

(dz)

---

Neuvěřitelné déjà vu. Nejen, že má Mauritánie letos prakticky stejnou skupinu jako před dvěma a půl lety, ale navíc ji opět sdílí se dvěma zeměmi, které jí jsou geograficky i jinak blízké. Tunisku mauritánská vláda v červenci chvályhodně pomáhala se zvládnutím pandemie, a Mali... no, řeknu snad jen, že si bohatě postačí vygooglit přezdívku mauritánské reprezentace (Al-Murabitun) a kliknout na první odkaz. Aby těch spojitostí nebylo málo, tak mauritánská vlastní radikální islamistická skupina Ansar al-Sharia se při svém založení nepokrytě inspirovala stejnojmennou tuniskou skupinou, která spadá do sítě světoznámé organizace Al-Qaeda.

O Mauritánii se všeobecně ví hlavně to, že je tam pusto prázdno, a taková představa se z velké části zakládá na pravdě — už tři čtvrtiny plochy 11. největšího afrického státu tvoří (polo)pouště, a postupem času budou tyto vyprahlé pustiny zabírat větší a větší prostor. Proto není náhodou, že mauritánská kopaná je relevantní jen velice krátkou dobu a teprve před pár lety byl tamní svaz s to poskytnout adekvátní zázemí svým mládežnickým reprezentacím. Mezi lety 1995 a 2003 seniorský nároďák nevyhrál ani jeden z 33 soutěžních zápasů a ještě osm let zpátky byla Mauritánie na žebříčku FIFA úplně poslední (206.).

Kdepak, v Mauritánii mají pod čepicí. Tamní fotbaloví mecenáši sledovali seniorskou reprezentaci stoupat na základě pečlivě rozvrženého pětiletého plánu, a obdobně koncepčně pracují také mauritánští bossové v jiných odvětvích. Na rozdíl od jiných afrických zemí, které se nechávají Evropskou unií ochotně vykořisťovat, například Mauritánie EU uděluje zvláštní povolení k rybolovu v jejích extrémně bohatých vodách výměnou za 113 milionů eur. Zároveň Mauritánie představuje jednoho z průkopníků v zavádění obnovitelných zdrojů energie v Africe, přestože se sama roku 2008 nacházela v této oblasti na velké tučné nule.

Konečně potom nelze nezmínit nečekaný odchod Corentina Martinse, který na lavičce Mauritánie jako správný následovník Henryka Kasperczaka vysedával od roku 2014, aby skončil jenom dva měsíce před svým druhým Afconem. Také tento tah však měl mauritánský svaz promyšlený, když do čela reprezentace dosadil neméně zkušeného a zároveň reprezentační scénou zcela nepolíbeného Francouze Didiera Gomese da Rosu. Ten již na klubové scéně vyhrál ligovou soutěž v Guineji, Rwandě, Tanzanii, Kamerunu a Súdánu, přičemž s kamerunským Coton Sport navíc dokráčel až do semifinále Konfederačního poháru (africké obdoby Evropské ligy). Mít takhle nabušené CVčko v 52 letech, to věru není jen tak. Martins je ostatně na chlup stejně starý a před Mauritánií byl rád za post asistenta v Brestu.

(td)

---

---

Turnajové tipy Tomáše Daníčka:

Zlato: Maroko
Stříbro: Senegal
Bronz: Egypt
Největší překvapení: Guinea-Bissau
Největší zklamání: Nigérie

Turnajové tipy Dominika Zezuly:

Zlato: Alžírsko
Stříbro: Kamerun
Bronz: Mali
Největší překvapení: Malawi
Největší zklamání: Egypt