Africký zápisník VI. aneb Kongo nemá šAinu, uGandalf Onyango čaroval

Včera se tedy děly věci. V utkání Ugandy se Zimbabwe si hráči na obou stranách otevřeli palírnu a veterán v ugandské brance Denis Onyango postupně za pomocí vlastní magie využíval pomoci brankové konstrukce i fyziky. DR Kongo mezitím zůstává otřesné a po dvou utkáních se s turnajem se skóre 0:4 téměř jistě loučí...

Skupina A se nám pomalu vybarvuje. Egypt už je v osmifinále, a tak se všichni můžeme soustředit hlavně na drama kolem Amra Wardy. Uganda se Zimbabwe si body (neskutečně) podělily a v posledních zápasech budou hrát o všechno, zatímco DR Kongo musí zničit Zimbabwe a doufat.

Osmifinále už má jisté také Nigérie ve skupině B, když si proti Guiney zkušeně dokráčela za další výhrou 1:0. Guinea je mezitím v menší nouzi; po dvou zápasech má jenom bod a okopaného Nabyho Keitu. To není nic moc výchozí pozice.

---

1. Gernot Rohr do Egypta přivezl 20 hráčů do pole a plánuje je využít. To není zas tak nové zjištění — na mistrovství světa se ostatně prezentoval nejen zuřivou rotací, ale i taktickou flexibilitou a změna formace se mu nakonec i dala vyčítat jako jeden z důvodů nepostupu ze skupiny. Tentokrát už to ale celé nepůsobí tak experimentálně, tentokrát už většina tahů (až na Mikela na desítce) prostě dává smysl.

Rohr se poučil z prvního poločasu úvodního zápasu a evidentně nepřipraveného Shehua tentokrát Awaziemem nahradil od samého počátku. Takhle měl na pravém beku konzervativního borce, kterého doplnil běhavý a šikovný Moses Simon namísto mladého Samuela Chukwueze. Jednalo se svým způsobem o zpevnění jednoho kraje, na němž měla řádit hlavní ofenzivní hvězda Guiney (François Kamano), a to se vyplatilo.

Simon se navíc krom zodpovědné hry dozadu dal považovat za nejnebezpečnějšího Nigerijce a své momenty měl i Ahmed Musa na levém křídle. Alex Iwobi ve středu pole povyrostl a speciálně ve druhé půli začal rýsovat pěkné pasy dopředu a do stran. Na stoperu vedle dominantního Omerua dostal šanci Balogun místo Troosta, což jenom dále dokumentuje parádní šíři kádru, kterou se Rohr nebojí využít. Nigerijci takhle na soliditě nijak neztratili.

2. Ovšem to finální řešení, na tom je nutno zapracovat. Nigérie cestovala do Egypta jako tým s nejlepším střelcem kvalifikace a obávaný gólostroj s mraky nebezpečných křídelníků a Iwobim na desítce, ale zatím soupeře poráží spíše skrz metodické výkony a výhradně se skóre 1:0. To není nutně velký problém, i takhle se dá Afconem krásně postupovat (viz vlastně oba finalisté z předloňska, heh), ale určité varování by se tu našlo.

Řešení situací ve finální třetině totiž Nigerijcům hodně pokulhává. Iwobi, se zdá, v pokutovém území není schopen v jakékoliv pozici vystřelit a vždy s hlavou sklopenou akorát dlouze zpracovává míč a pak ho přihrává. Duo Musa-Ighalo se potom vytasilo se dvěma otřesně řešenými sólovými úniky — nejprve Ighalo měl nahrávat kolegovi do prázdné a místo toho pálil do boční sítě, poté naopak Musa uspěchal přihrávku.

Super Eagles dosud gólů docílili díky geniální a snad neopakovatelné patičce Ainy plus jedné standardce. To není dobré.



1. Naby Keita se ještě do turnaje pořádně nedostal, včera za to však mohli především rozhodčí. První střetnutí ještě Keita načínal na lavičce, a také zkraje toho druhého vypadal přesně jako hráč, který na klubové úrovni poslední dobou moc nehrál, ale co přišlo poté, to nemělo obdoby ani na africké půdě, kde mají kapsy s kartami notoricky hodně hluboké. Liverpoolský hráč byl regulérně šikanován; přesto soupeři neviděli ani žlutou. (Etebo ji dostal až v 90. minutě, kdy už byl Keita pryč, a to za jasně červený zákrok.)

Že tohle nebude dobré, začalo člověku pomalu docházet zhruba v půli prvního poločasu, kdy se na Nabyho Keitu slétli postupně Etebo (cynické zatahání za ruku) i Ndidi (normální podkosení bez zájmu hrát o míč), aby následně oba vyvázli bez trestu. V tu chvíli Naby Keita poprvé ztratil nervy a po jednom z protihráčů se ohnal. V příštích okamžicích už nervy neztrácel, na to neměl čas, místo toho musel jednou i vyměňovat chránič na holeni, která byla okopávaná doopravdy jako brambory.

Co je pozoruhodné — Keita byl dle oficiálního zápisu faulován všehovšudy jednou, v situaci, kterou jsem nastínil výše, a v níž samotné byl technicky faulován dvakrát. Přesto jsme ho viděli na zemi ještě ve 43. minutě, krátce po přestávce a v 65. minutě. Dvakrát dostal kolíky přímo do holeně, od Omerua a Eteba, a nic se nepískalo.

Svým způsobem to byla dobrá strategie, protože to Nigérii vůbec nic nestálo. Ale jak se stalo, že je to vůbec nic nestálo, a že Keita střídal v 70. minutě úplně zničený, v obličeji zjevně o deset let starší, a přece se žádným soupeřovým napomenutím na štítě... to je vážně nevysvětlitelné. Sudí a karty si zatím v Egyptě vážně nerozumí.

2. (Víceméně) bez Keity pak Guinea v podstatě neměla zálohu. Pohled na guinejský přechod do útoku byl ve výsledku notně frustrující. Většina rozehrávky stála na stoperech, nízko položený a schopný Amadou Diawara se soustavně přeskakoval, a vpředu se plácal Sory Kaba, jehož nenucený běh s balonem musel následovat toho dne rovněž položenou otázku "oh, ono se bude hrát s kulatou věcí?".

Paul Put evidentně potřebuje Jonathana Pitroipu na vrcholu sil, kterého měl svého času v Burkině Faso, aby jeho tým dokázal útočit. Francois Kamano jím prozatím není, když neumí ani zdaleka tak dobře střílet, a nikdo další už v guinejském dresu nezaujal. Což je vskutku hodně nešťastné zjistění, jakmile si uvědomíte, že vaše útočení závisí hlavně na individualismu křídel a... sorry, ale o Sorym Kabovi už radši ani slovo.

(td)

---

1. Jeřábi začali dobře, postupem času ale ukázali zranitelnost. A zatímco vlažné, odevzdané Kongo jejich formu vlastně ani moc neprověřilo, naspeedované Zimbabwe ztrácelo jen v úvodních zhruba dvaceti minutách. Zkraje utkání se Válečníci soustředili na bránění, jako by jim chvíli trvalo dostat se do tempa; Uganda toho dokázala využít, hrála zkušeněji, s větším nadhledem, trpělivě. Vedoucí gól byl zaslouženou odměnou.

Jenže v podstatě hned vzápětí vyšlo najevo, že ugandská převaha nepramenila z Desabreho herního plánu, jako spíše ze zimbabwské ležérnosti. Jakmile totiž jihoafričané "zapnuli”, začala se borcům v červeném točit hlava. Možná, kdyby se Ugandě podařilo udržet vedení do poločasu, dokázali by se hráči o pauze vzpamatovat a druhé dějství odehrát jinak, lépe. Vyrovnávací gól do šatny je ale postavil do nezáviděníhodné pozice: Zimbabwe určovalo rytmus zápasu, bylo rychlejší, pohotovější, snadněji se dostávalo do šancí. A Desabre s tím nedokázal udělat nic lepšího než snažit se soupeři v tomto směru vyrovnat, což, upřímně řečeno, jde zrovna proti Zimbabwe dost těžko.

2. Ugandská neschopnost ovládnout tempo hry byla alarmující. Jihoafrický celek zakončil utkání s větším procentem držení míče, ačkoliv je jeho strategie postavená na brejcích a bleskovém smršťování a roztahování vertikály mezi oběma vápny. To není zrovna profil týmu, který by se rád mazlil s balonem na kopačkách. Uganďané toho ale - na rozdíl od Egypta - vůbec nedokázali využít.

Desabre zkrátka přistoupil na soupeřovu hru. Ve druhé půli už se v podstatě jen čekalo na to, jestli Uganda dostane druhý gól, nebo jestli ubrání bod díky kombinaci totálního štěstí a čaroděje Dennise Onyanga (jehož anti-fyzikální zákrok proti Rusikeho střele byl naprosto klíčový). Jeřábi působili dezorientovaně a nekomfortně, střed pole s Azirou a Auchem nefungoval vůbec a střelec prvního gólu a levý křídelník Okwi musel bránit mnohem víc, než by bylo záhodno. Ugandská hra byla vůbec dost disproporční: napravo OK, nalevo chaos, včetně ne zrovna jistého levého stopera Wasswy.

V závěru sice Patrick Kaddu zahodil tisíciprocentní šanci, ale to už bylo ve chvíli, kdy se hrálo vyloženě nahoru dolů, z brejku do brejku, od branky k brance. Uganda si po závěrečném hvizdu rozhodně oddechla. Protože nepřehrát v záloze tým, který prakticky nemá zálohu, to už je hodně meta.



1. Chidzambwův plán je extrémně jednoduchý, ale funkční. Prostě... brejky. Bleskové brejky na pár doteků. Skvěle to bylo vidět zhruba po půlhodině hry, kdy Danny Phiri převzal míč na vlastní půlce a chytrým dlouhým pasem z první intuitivně našel playmakera Khamu Billiata, který okamžitě posouval na Knowledge Musonu ve střelecké pozici. Tato akce sice ohrožením branky neskončila, ale jako ilustrace zimbabwské hry poslouží znamenitě.

V okamžiku, kdy žlutí dokázali zapojit Billiata do hry, šly jejich akcie strmě nahoru; to bylo zhruba po dvaceti minutách. A opět se ukázalo, jak je záložník Kaizer Chiefs pro svůj tým naprosto klíčovou postavou: většina důležitých akcí šla přes něj, on je tím kreativním mozkem, který nastavenou strategii přeměňuje z abstraktního plánu na konkrétní přihrávky a střelecké pokusy. Sehraná ofenziva s Billiatem, Musonou a tahovým křídelníkem Ovidy Karuruem prostě šlape. Kouč Sunday Chidzambwa nepotřebuje vymýšlet nic složitého. Každý ví, co Válečníci na hřišti budou dělat, a každý s tím má problémy. Plus, jako bonus, se na jejich hru vážně dobře kouká.

Jenže...

2. Pokud Zimbabwe nepostoupí, je to Musonova vina. Tohle se asi nedá nijak okecat, relativizovat, zamést pod koberec: Knowledge Musona to monstrózně pos*al. Jeho triumvirát neproměněných gólovek, přičemž hlavně tu z 53. minuty by zúročil snad i chromý lenochod, bude zimbabwské fanoušky strašit ve snech ještě hodně dlouho.

Teď mají Válečníci jeden bod a k postupu musí porazit Doktora Kongo a doufat. To je rozhodně reálná možnost; zároveň se ale klidně může stát, že nakonec zůstanou mimo play-off, a nestalo by se to, kdyby Musona nebyl včera kopyto. Nedat něco takového je prostě fatální chybou, podobně jako kdyby si gólman sám donesl míč do brány.

(dz)

---

1. Salah a diváci udělají své... První Salahův gól na turnaji byla klasa. Z velké části díky sólu Trézégueta, ale i díky neuvěřitelně pohodové, naschvál oddálené koncovce. Tak trochu Momo s cheaty.

A domácí kulisu, prosím, též nepodceňovat. Pokud se Didier Drogba nechal po finále Afconu 2006 slyšet, že v tak nepřátelském prostředí ještě nehrál, a že se regulérně bál, že v případě vítězství jeho Sloni z Egypta nevyváznou živi a zdrávi, nelze to brát na lehkou váhu. Tohle je koneckonců sám Drogba, který hrál už i za tým, jehož hlavní hvězda se po většinu kariéry vypořádávala s hlasitými posměšky, že kdysi bývala tlustá. Drogba si už něco prožil.

Také letos jsou egyptští diváci na zápasy nabuzení jako málokterá jiná fanouškovská základna. Obě klání skupiny A se včera konala na stejném stadionu a už Uganďané se Zimbabwany takhle hráli v podstatě před plným kotlem, aniž by ten daný kotel pořádně zajímali. To se akorát fanoušci zahřívali na noční vrchol dne, a pár z nich dokonce při tradičním pokřiku "Aboutrika" ve 22. minutě vyváděla ochranka ze stadionu.

(Legendární Mohamed Aboutrika číslo 22 proslavil a nyní se v Egyptě živě spekuluje, že ho Sísího režim odmítá pustit z katarského exilu zpátky do země, protože se veřejně vyslovil na podporu Muslimského bratrstva.)

2. ... ale z Egypta pořádný strach stejně nejde. Vždyť tohle je hergot tým, v jehož středu stále v roce 2019 už třetí turnaj v řadě utkání opakovaně načínají borci jako Abdallah Said nebo Marwan Mohsen. No vážně, vybavíte si od nich snad nějaký výrazný, neřkuli hnedka rozdílový výkon? Přesně tak.

Ano, Mahmoud Trézéguet vypadá být připraven tenhle tým tentokrát doopravdy jaksepatří táhnout spolu se Salahem, ba ho dokonce prozatím i zlehka zastiňuje, ale to je v důsledku jen taková kosmetická změna. Střed pole je pořád stejný, pořád brutálně limitovaný; a nebýt nakažlivé shovívavosti sudí na tomto šampionátu, Mohamed Elneny včera ani nedohrál. A obranná linie má stále nutkání se stávat nesmírně pasivní a hluboko sedící, jako kdysi za Cúpera.

Stejně jako v případě Zimbabwe platí, že narazit Egypt v obou zápasech na lepšího soupeře s pořádnou koncovkou, dvě relativně pohodové výhry z toho nebudou. Aguirre se dosud na turnaji nevytasil s ničím závratným a upřímně ani nemusel. Ale to, že třeba včera proti DRC nebyl schopen reagovat na kompletně rozpuštěnou kontrolu nad druhým dějstvím, to je minimálně alarmující. A když se podíváte na lavičku, říkáte si, že Egypt takovou variantu možná ani nemá.

Měli jsme sice přislíbený odvážnější Egypt, ale já zatím pod Aguirrem moc velkou proměnu nepozoruji.



1. DR Kongo je suverénně nejhůře připraveným týmem na turnaji. Podívejte, já mám takovou teorii. Na Wikipedii se píše, že Florent Ibengé již v březnu 2017 oznámil, že během roku 2018 plánuje z pozice trenéra DR Kongo odstoupit. Jak známo, Wikipedie nikdy nelže, a popravdě — dokáže někdo stoprocentně vyloučit, že k rezignaci vážně nedošlo a Ibengého chvatně nenahradil nějaký jeho náhodný dvojník? Však se na toho chlapa podívejte; kdykoliv je na něj na tomto turnaji záběr, vypadá, jako by na stadion náhodně zabloudil. Kontroloval vůbec někdo, jestli má tenhle Ibengé trenérskou akreditaci? A jak vysvětlíte, že si Ibengého (jistě též falešní) kolegové po utkání v první řadě dělali selfíčka s Momem?

Krom toho, podívejte se na Ibengého tým; takhle přece mančaft vedený stejným trenérem po dlouhých pět let v kuse zaboha nevypadá. DR Kongo si od předloňského šampionátu ani kdykoliv za poslední dobu neprošlo žádnou drastickou generační proměnou, spíš tak maximálně přišlo o dlouholeté talismany typu Kidiaba nebo Mbokani, a přece na jeho prvních 180 minutách na tomto turnaji nelze vysledovat ani jeden sehraný vzorec, ani jeden opakující se prvek, ani jeden automatismus. Je to pořád akorát Hrc Prc DRC.

2. Co to proboha bylo za proměnu základní sestavy? Vypadalo to jako takový klasický "yer da" tah. Takové klasické uposlechnutí hospodského nadávání na líné žoldáky z Premier League, kteří si své domoviny patřičně neváží a neodevzdávají reprezentaci ani zdaleka sto procent. Ibengé sice po utkání hovořil o několika zraněních, které mu před tímto utkáním svazovaly ruce, ale notak — Youssouf Mulumbu, Chancel Mbemba, Arthur Masuaku, Yannick Bolasie i Britt Assombalonga všichni na lavičce? To jsou vlastně všichni hráči s jakýmikoliv vazbami na Anglii a tamní Premier League. To přece nemůže být náhoda!

Ne snad že by si Mbemba, Masuaku a Bolasie to posazení nezasloužili; krutější bylo spíš vůči Meschackovi Eliovi, jednomu z mladších členů nominace, který taky po svém včerejším vysvlečení působil jako svěží vítr. Každopádně ani bez těch nejrozeznatelnějších jmen se nic nezměnilo. DR Kongo stále neumělo bránit standardky (první gól), stále bylo bez míče po hřišti rozprostřené ukrutně ledabyle (druhý gól), a jeho finální tlak sestával z bezhlavých centrů, nesmyslných střel z nepřipravených pozic, či sól donikam.

(td)