Africký zápisník XVIII. aneb Sbohouo Sloni, Bronnjour Tunisko

Žádné překvapení se nenarodilo ani v druhém semifinálovém dni. Na Madagaskar už byl tenhle zápas zkrátka z fyzického hlediska až příliš, pročež Maestro Giresse poprvé na dvacátý pokus dovedl svůj tým na Afconu ke třígólovému výkonu. Alžírsko potom muselo proti Slonům spoléhat až na penalty...

Minule byla z našich hodnocení, tzv. power rankings, před čtvrtfinále pořádná ostuda. Startovní rošt byl sice podstatně vyrovnanější než letos, ale to nic nemění na tom, že do medailových bojů nakonec šly s námi favorizovaným Egyptem týmy na 5., 7. a 8. příčce. Tentokrát se do semifinále vydává naše kompletní první čtyřka, což je... příjemná změna.

Ovšem bez porodních bolestí to rozhodně nebylo.

Senegalci měli mít s Beninem na papíře méně problémů, což platilo i o Nigérii proti JAR. A po alžírském trápení až na penalty lze zkonstatovat, že jediným suverénním semifinalistou je Tunisko. Ano, téže Tunisko, které až do čtvrtfinále technicky ani jednou nevyhrálo. Všem z toho jde hlava kolem, nejste v tom sami.

---

1. Alžírsko je nejemocionálnějším účastníkem šampionátu. A otázka za milion zůstává — může jim to v konečném zúčtování spíš vyhrát, nebo prohrát celý turnaj?

První poločas nasvědčoval spíše našemu varování z power rankings, že Alžířané mohou dojet na to, že se občas nechají až příliš rozdovádět, že ztrácejí koncentraci. Ony duely Bensebainiho se Zahou byly sice v jádru zábavné, speciálně když se alžírský obránce rozhodl soupeře vyloučit tak, že ho prostě vzal za zápěstí a vrazil si jeho ruku sám do obličeje. Jenže tyhle momenty se taky překrývaly s pasážemi, kdy alžírská obrana působila zdaleka nejzranitelněji na šampionátu. Vždyť za celý první poločas musel M’Bolhi udělat čtyři zákroky; tedy přesně tolik zákroků, s kolika si vystačil během celého dosavadního průběhu Afconu, aniž by jedinkrát inkasoval. Alžírsko bylo rozhárané a Zahovy bodyčeky zjevně neneslo lehce.

Jenže pak přišel druhý poločas a všechny momenty, kdy si člověk v návaznosti na první poločas říkal "no jo, tohle je konec, tohle musí Alžírsko složit", prostě Fenci ve finále ustáli. Bounedjahova penalta byla smolná, umožnila Slonům vyrovnat a samotného protagonistu evidentně zdrtila, když byl potom na lavičce nonstop k neutěšení. Ale taky je nutno dodat, že i po onom selhání na puntíku Bounedjah nahrával dvěma spoluhráčům do obřích šancí, takže ani zdaleka nebyl tak odevzdaný, jak mohly jeho slzy dávat naoko tušit.

A pak je tu samotný penaltový rozstřel. Něco, co mělo psychicky nalomené Alžířany dle všech nekompromisních fotbalových zákonů nemilosrdně dorazit. A ono nejen, že nedorazilo; ani jedna z pěti alžírských penalt nebyla ani chycena, ani mimo bránu. Jediný nepovedený kop směřoval (opět) smolně do tyče.

Takže můj závěr? Alžířané jsou po tomhle titulu tak hladoví, že celý turnaj klidně probrečí (doslova, i ve smyslu fňukání na rozhodčí či soupeře), ale jejich emoce nejsou ani tak znakem zranitelnosti, jako spíš síly. Ostatně, myslet si a priori přesný opak — že emoce ukazují něčí slabost, protože správní chlapi přece nebrečí — znamená řídit se pravidly toxicky maskulinní části společnosti, a to není dobře.

Kdepak, Alžířany silné emoce posilují i spojují, a proto o nich kouč Belmadi po utkání nepokrytě hovořil, když se vyjadřoval ke zranění obránce Atala, a jak se zničeného svěřence záhy na lavičce snažil utěšovat.

2. Sloni měli ty nejlepší dispozice vypořádat se s alžírským středem, ale slabin Alžírska naopak k dokonalosti nevyužívali. Takhle, ještě během prvních 15 minut si vytvořili dvě střelecké pozice, které alžírská obrana v plné síle prostě nepovoluje, a to jim jde k duhu, ale speciálně od začátku druhého dějství těhlech situací ubývalo.

A bylo to věru na pováženou, protože náhradní pravý bek Zeffane v soubojích 1 na 1 opravdu přesvědčivě nevypadal, a přesto na něho Zaha v závěru skoro nehrál a soustředil se v prostorách pravého křídla. Proč? Proč by jeden měl raději nalevo praváka Gradela, jehož hlavní předností je centr, namísto Zahy, jehož jedinou předností (respektive tím jediným, co ho typicky zajímá) je svádění osobních soubojů? Nesmysl.

Pobřeží Slonoviny tedy jako první tým na šampionátu dokonale neutralizovalo alžírský střed. Guinea na něj šla skrze držení míče a byla z toho prohra 3:0 mimo jiné i díky asistenci Bennacera. Ve čtvrtfinále si už Bennacer skoro neštrejchnul, a bodejť by ano, když proti němu stáli tři defenzivní záložníci, z nichž dva se specializují na těsné bránění tělo na tělo, a jsou ohromně silní v soubojích.

Jenže tohle je příklad neutralizování soupeřovy síly; na využívání soupeřových slabin mezitím Slony moc neužilo.

3. Stopeři CIV a jejich snaha o tvorbu hry by se měla rovnou zakázat. Wilfried Kanon a Ismaël Traoré nejsou úplně prvními jmény, které se vám vybaví, když se řekne "konstruktivní stoper", a přece se tak oba v několika momentech včera chovali. Jistě, to sice může být důsledek toho, že před sebou zároveň neměli žádného v pravém slova smyslu tvořivého středního záložníka, ale to je přesto omlouvá jen sotva.

Jednou se Kanonovi podařilo přetavit útočnou standardku na vlastní polovině v soupeřovo přečíslení, které zažehnával až heroický blok Francka Kessiého. A takových infarktových situací tam především v první půli bylo hned několik, což je nepochopitelné zhruba ze dvou důvodů. Jednak se tak Sloni dosud neprezentovali, když každý druhý balon bez rozmyslu hustili na dlouhou vzdálenost na půlku soupeře; jednak se tak rozhodli prezentovat zrovinka proti týmu, který se zatím na šampionátu prezentuje největší chladnokrevností ve finální fázi (viz taky jediný gól tohoto zápasu), a má tedy největší potenciál jejich indispozic využít. Heh.

(td)

---

1. První půlhodinu utkání asi nejlépe shrnuje tato poznámka: "Tunisané mají lepší tým, ale Malgaši zatím hrají lepší zápas.”

I když hlavně zkraje duelu to z jeho strany bylo uspěchané, nepřesné a nervózní, dokázal se outsider rychle dostat do tempa: Dupuisův výběr působil mnohem sehranějším dojmem (taky na rozdíl od Orlů z Kartága hraje celý turnaj prakticky v totožné sestavě), největší pochvalu ale zaslouží za snahu hrát neustále směrem dopředu. I ve složitějších situacích, kdy by bylo objektivně jednodušší a pohodlnější uklidnit hru a začít znovu budovat od stoperů, Malgaši neustále hledali řešení, jak se více přiblížit soupeřově brance.

Po skupinovém zápase s Nigérií, která se na to ale upřímně tak trochu vykašlala, nabídl právě úvod včerejšího duelu další hmatatelný důkaz, že ostrovní celek umí svou fotbalovostí zatápět i kontinentální špičce: Lalaina zkoušel ve vápně patičky, madagaskarští forvardi si několikrát nadrzo dovolili z bránících Tunisanů udělat statické kužely a zastavil je až faul. Dupuisova trademarková horizontální rojnice na favorita fungovala. Když Madagaskar útočil, hnal se do vápna v šesti lidech (s oběma beky klasicky na křídelních pozicích), když bránil, dokázal dostat stejný počet borců za míč v rámci pár vteřin. Pozičně Dupuis svůj tým vycepoval dobře: francouzský kouč věděl, že Tunisko má vepředu prostě až moc kvalitní hráče, tak se je rozhodl prostě přečíslit, nedovolit jim dýchat, přehustit prostor. Wahbi Khazri tak sice individuálně dokázal obehrát úplně každého, ale prakticky okamžitě k němu přiskočil někdo další.

Toto natahování a smršťování prostoru na hřišti ale už v této fázi zápasu poukázalo na dvě věci: 1) Malgašům díky neustálému vertikálnímu pohybu prostě chybí kompaktnost uprostřed pole, kde tak dost výrazně propadávají; a 2) tohle se ve čtvrtfinále už nedá vydržet celých 90 minut.

2. Ke konci první půle už bylo jasné, že se tady dalšího zázraku nedočkáme. Borci v červeném si museli oddechnout, když rozhodčí zapískal poločas; v té době už si totiž tuniská hra "sedla”, favorit začal pohodlně kontrolovat tempo hry, a i když vepředu to ještě pořád bylo dost nepřesné a na náhodu (respektive Khazri vs. všichni), Malgašům viditelně došla šťáva.

A i když první gól byl extrémní haluz, nepřišel zničehonic a nedá se označit za nezasloužený: Tunisko prostě zkušeně nechalo trpaslíka "vyblbnout”, pak utáhlo šrouby, udeřilo (šťastně) poprvé, o pár minut později podruhé, a to byl v podstatě konec zápasu.

Pojišťující branka Orlů poukázala na asi největší madagaskarský problém, ne nepodobný tomu, jenž potopil i podobně "zábavně” hrající Jihoafrickou republiku: Jejich defenziva prostě neumí urvat míč do háje. Neumí bránit fyzicky, neumí soupeře zastrašit, naprosto jim chybí dominance ve vlastní obranné třetině. Tunisku zkrátka něco napoprvé nevyšlo a stejně mělo ještě milion šancí na nápravu. To je prostě aspekt, který odděluje sympaticky hrající mužstva od těch, která mohou pomýšlet na medaile: platí to jak pro Malgaše, tak pro Jihoafričany.

Ve zbývající půlhodině už se skutečně jenom čekalo na závěrečný hvizd; bílí hráli údržbu, na červených byla čím dál výrazněji znát únava z náročného turnaje (vždyť ti borci hrají v klubech, které vás na takto vyčerpávající turnajový program prostě nepřipraví), a když už se outsider přece jen vzepjal a probil do nějaké pološance, skončilo to u Andrey - který, chudák, sotva pletl nohama. Ofenzivní univerzál Malgašů celý turnaj udivoval spíše pohybem a výběrem místa než schopností najít správné řešení situace, včera to ale z jeho strany byl (pochopitelný) extrém.

Závěrečná pečetící branka, která padla po brejku ve stylu hokejového play-off, už pouze kosmeticky upravila skóre.

3. Alain Giresse tentokrát nezabodoval jako proti Ghaně, ale ani to nebylo potřeba - měl prostě mnohem silnější tým, fyzicky daleko lépe připravený, a stál proti sice nadšenému, ale od nějaké 35. minuty čím dál více vyšťavenému soupeři. Každopádně Ellyes Skhiri hrál včera o nějakých 15, 20 metrů výše než s Ghanou; zadní čtveřice tak zůstávala celý zápas opravdu čtveřicí, Kechrida s Haddadim neměli tolik volnosti, zato ale Giresse postavil na křídla obě své největší hvězdy a rozhodl se tak Malgaše prostě umlátit individuální kvalitou. Což se objektivně vzato povedlo, takže kudos. Asi.

Pro Madagaskar je teď - jak říkal komentátor Eurosportu - extrémně důležité nepolevit do budoucna a pokračovat dál ve vývinu, neusnout na vavřínech, dál budovat: tým samotný ostatně bude brzy potřeba radikálně omladit. Jeho letošní jízda je každopádně něco naprosto nečekaného a bezprecedentního; vždyť kvalifikaci začínal už v březnu 2017 v úplně prvním předkole, po boku manšaftů jako Jižní Súdán, Mauricius a Džibutsko.

Vážně, toto je docela zábavná perspektiva: V době, kdy Madagaskar vstupoval do kvalifikačního cyklu na tento Afcon, byl v žebříčku FIFA z afrických týmů na 36. místě. Pokud se zaměříme na reprezentace evropské a nahlédneme do edice z února 2019 (která byla aktuální v době, kdy startovala kvalifikace na příští EURO), najdeme na 36. místě Severní Makedonii. (UEFA má 55 členů, CAF 56, takže srovnání odpovídá.)

Představte si, že do čtvrtfinále evropského šampionátu 2020 projde Severní Makedonie. Ofenzivním fotbalem.

Klobouk dolů před Madagaskarem, byli jste boží!

(dz)