Anglický glosář: O arsenalské tradici bučení a obskurních hattricích

Jubilejní desáté kolo probíhajícího ročníku Premier League je za námi a s ním přichází také poslední říjnový glosář, který je věru nacpaný k prasknutí. K řešení je toho totiž spousta: Xhaka-gate, devítigólová exploze Leicesteru, bournemouthská deziluze nebo De Bruyneův epický fous. Dostane se na vše...

Začalo to už páteční předehrávkou, kdy Leicester City za jediné venkovní utkání se Southamptonem nastřádal více gólů, než kolik na cizích hřištích vstřelilo Derby County za celou sezonu 2007/08.

Hned v sobotu se díky Christianovi Pulisicovi dostavil už třetí hattrick kola a všichni to milerádi přičítali skutečnosti, že se již takhle ke konci října začalo hrát s novým zimním žlutomodrým balonem.

Ani vedení Premier League zjevně na globální oteplování nevěří.

A pak nadešla plamenná neděle. Brzký gól Harryho Kanea na Anfieldu znehodnotil tradiční liverpoolský comeback a esteticky dokonalé střídání Saka-Xhaka pokazilo pro změnu bučení fanoušků Arsenalu, respektive kapitánova mnohovrstevná reakce. Nuda tedy vskutku nebyla v žádném bodě desátého kola...

---

Definitivní řešení diskuze, která zachvátila všechny kouty sociálních sítí a mediálních prostorů.

Předmět debaty: Fanoušci Arsenalu se otočili na vlastního hráče. Už zase.

Výchozí bod debaty: Fanoušci Arsenalu jsou poťouchlá banda. Svým způsobem vyzpytatelná, protože za poslední léta akt bučení na vlastní hráče vyhřebelcovala k dokonalosti, ba dokonce celý mančaft nespokojeně častovala i uprostřed skvělé domácí série po jedné nevydařené půli; na stranu druhou ale taky nevyzpytatelná, neboť Williamu Gallasovi zase po přestupu ze sousední Chelsea sborově aplaudovala. (Že by faktor Ca$hley?)

Pojďme si tedy připomenout všechny významné milníky novodobé éry protestujících Gooners, chcete-li jejich nemilosrdného šití do vlastních řad, a návdavkem třeba i přijít na to, jak si nejčerstvější incident s neomalenými Xhakovými gesty, zřetelným "fuck off" a uraženým odchodem do kabin v historickém kontextu vlastně stojí.

1. Alex Song (Fulham venku, 29. listopad 2006)

Proč se bučelo: Fanoušci byli stále namlsaní historickou jízdou do finále Ligy mistrů, ovšem minulý výjezd na Bolton byla katastrofa a teď Kanonýrům vážně hrozila pátá ztráta za posledních šest kol... takže samozřejmě dávalo smysl vybučet 19letého borce, který tou dobou zasáhl pouze do vyhraných (5) nebo remízových (1) zápasů Premier League a v dané ligové sezoně se stihl podepsat akorát pod onu děsivou zkušenost v podobě výhry 4:0 na Readingu. Zasloužil si to aspoň toho dne? První inkasovaný gól z rohu s ním neměl co dočinění a při druhém si sice nechal nasadit ukázkové jesle Boa Mortem, ale stále se vše dalo v klidu hasit a branka se sváděla spíše na Flaminiho. Na Songa se konkrétně začalo bučet poté, co pokazil jeden z několika rutinních pasů. O poločase byl střídán.¨

Co následovalo: Byl konec listopadu, a tak neexistovala přirozenější reakce než poněkud těžkopádného teenagera do zbytku podzimu zazdít a následně ho propustit na hostování do Charltonu. The Guardian tehdejší týmový výkon označil za "jeden z nejhorších Arsenalu za posledních 10 let"; výkon Alexe Songa byl prý spolu s tím Flaminiho a Hoyteovým "neadekvátní". Velká část, ne-li přímo většina fanoušků tehdy byla přesvědčená, že Alexe Songa už v dresu Arsenalu nikdy neuvidí, protože na tuhle úroveň prostě nemá.

Známka osudu: 2/10

Vzhledem k tomu, že se stále jednalo de facto o přivítání v novém prostředí (šlo o teprve čtvrtý Songův start v ligovém základu), jeden by si hravě dovedl představit celoživotní újmu na kamerunském univerzálovi. Ta se však ani omylem nekonala a již za necelé dva roky se o Alexi Songovi psalo jako o ideálním partnerovi pro Cesca Fábregase, přičemž se mu z tribun Emirates Stadium láskyplně zpívalo "We’ve only got one Song". Defenzivním záložníkem číslo jedna pro Arsena Wengera i řadu fanoušků zůstával po celé tři sezony, dokud mu s odchodem Fábregase nebyla svěřena o něco volnější role. Se 179 soutěžními starty za Arsenal jen těsně zaostává za Wojciechem Szczęsnym a předčí třeba Oliviera Girouda.

2. Nicklas Bendtner (Aston Villa doma, 15. listopad 2008)

Proč se bučelo: Dánský mladík byl teprve podruhé ve své mladé kariéře jmenován do tří zahajovacích ligových jedenáctek v řadě, když zaskakoval za zraněného Emmanuela Adebayora. Přitom se však jako útočník nemohl pochlubit ani gólem, kdežto jeho první dotyk s míčem a všeobecná obratnost zasluhovaly vybrousit. Byl účasten u trapné prohry na Stoke, ale i důležité výhry s Manchesterem United, a potom přišla Aston Villa, kdy za hlasitého bučení střídal po 67 minutách za Carlose Velu. S ním na hřišti to bylo mnohem lepší — namísto skóre 0:0 se po necelé čtvrthodině dohrávalo za stavu 0:2. Pro Aston Villu.

Co následovalo: Bendtner se v základu podílel na ještě jedné ošklivé prohře (0:3 na Man City), aby se pak vrátil Adebayor a pětkrát po sobě ho odsoudil jenom mezi náhradníky. Wenger nicméně Dánovi dál věřil a do konce sezony mu byla důvěra splacena ještě osmi ligovými zásahy.

Známka osudu: 4/10

Zlatá éra Lorda Bendtnera, který se pouští do opilých výměn s taxikáři, je nám v tuhle chvíli ještě na míle vzdálená (2014), ovšem jeho předčasný vrchol spojený s "jednou z nejhorších proher (Wengerovy) kariéry" v Lize mistrů s Manchesterem United (1:3) a následným brouzdáním ulic Londýna s kalhotami na půl žerdi, je nám v tomto okamžiku vzdálen jen pár měsíců (květen 2009). Po tomto extempore závěrem sezony, kdy se s Emmanuelem Ebouém dělil o pozici hlavního 'boo boye', ale neměl přitom na své straně tak vděčnou slovní hříčku (na adresu Ebouého se totiž přirozeně snášel "ebooing"), ještě Bendtner zopakoval jedno produktivní ligové jaro o rok později, ale tím jeho přínos Arsenalu víceméně skončil.

3. Emmanuel Eboué (Wigan doma, 6. prosinec 2008)

Proč se bučelo: Protože... *zmateně civí do poznámek* ... Arsenal od 16. minuty vedl doma nad Wiganem a směřoval k obligátním třem bodům do tabulky? Tím to asi nebylo. Tak tedy pár dnů staré vypadnutí z Ligového poháru, kde na místě Emmanuela Ebouého hrál třeba jakýsi Paul Rodgers, který se podle všeho narodil až padesát let po tom jediném Paulu Rodgersovi, kterého byste měli znát...? Ha, už to mám — Eboué v jednu chvíli legendárně odebral míč spoluhráči Tourému a založil protiútok Wiganu. Celkově se prezentoval lenivým a nepřesným výkonem na přihrávce i v obranných zákrocích, takže zápas jako původní defenzivní výztuž za brzy střídajícího Samira Nasriho ani nedohrál.

Co následovalo: Eboué předtím vynechal pět ligových kol poté, co se jako defenzivní výztuž na poslední čtvrthodinu účastnil neuvěřitelně zpackaného závěru severolondýnského derby s Tottenhamem (4:4). Poté, co v obdobné roli nepochodil ani proti Wiganu, všeobecně se očekávalo, že si už pod Wengerem nekopne. V první řadě ale celý tenhle incident rozdrobil fanouškovský tábor Arsenalu. Některé skupinky Goonerů dokonce psaly klubu s omluvou za chování ostatních. Mnohým se nelíbilo především Wengerovo (zbytečné?) vyslání Ebouého na 'walk of shame', když ho ještě v 90. minutě stáhnul. Jiní se zase bránili, že bučeli primárně na Wengerovo původní rozhodnutí vysvléknout právě Ebouého, který do té doby nebyl dlouhé týdny využívaný, a k tomu všemu ho zařadit na jemu nepřirozenou levou stranu...

Známka osudu: 3/10

Sám Eboué moc dobře věděl, že se bučelo na něho. Na různých fanouškovských fórech byl ostatně za špatné výkony viněn poměrně běžně a nezřídka se umísťoval na samotný vrchol lecjakého seznamu hráčů, kteří by se měli okamžitě bez lítosti prodat. "Po Wiganu jsem byl hodně dole. Bylo mi fyzicky zle a ani se mi nechtělo zpátky do tréninku. Nepřál bych nikomu, aby si tímhle prošel," vyjádřil se sám reprezentant Pobřeží Slonoviny s odstupem času. Jen o pár týdnů později byl Eboué vyloučen v derby s Tottenhamem, avšak ani tahle psychická nálož ho nezlomila. Naopak, versatilní obránce či záložník se zotavil až neskutečně a nadcházející ročník 2009/10 byl patrně jeho vůbec nejlepší na Emirates Stadium.

4. Mesut Özil a Shkodran Mustafi (Crystal Palace venku, 10. duben 2017)

Proč se bučelo: Tohle bylo podstatně horší než bučení. Arsenal právě prohrál čtvrté venkovní utkání v řadě a po solidním podzimu měl najednou na kontě jen dvě výhry z posledních osmi ligových kol. Dav fanoušků tak při odjezdu ze Selhurst Parku obklopil klubový autobus a jal se leckoho všemožně urážet. Mezi terči vyčnívali zvláštním pokřikem 'fuckovaný' Arsene Wenger a dále dva němečtí reprezentanti Mesut Özil se Shkodranem Mustafim. Druhý jmenovaný byl konkrétně nabádán k návratu do Německa.

Co následovalo: Telegraph se po téhle zdrcující prohře 0:3 tázal "co teď pro (Wengerovu) budoucnost?" a ono se nakonec ukázalo, že vlastně... nic moc. Bylo nasnadě si myslet, že právě tohle bude pro francouzského veterána ta poslední kapka; ten poslední důvod toho nechat. Místo toho prodloužil a konec ve funkci oznámil téměř na den přesně za dalších 12 měsíců. Pravděpodobný důvod? Arsenal po výbuchu s Crystal Palace sezonu zakončil sedmi výhrami ze zbývajících osmi utkání a za Ligou mistrů zaostal jen o bod.

Známka osudu: 6/10

Označit právě tohle zasypání týmového autobusu jako tu hlavní příčinu je zhola nemožné, ale načasování by sedělo — Shkodran Mustafi ani Mesut Özil už v dresu Arsenalu záhy nic moc nepředvedli. U Mustafiho lze namítat, že byl roztržitý a chyboval již předtím, ale Özilův postupný úpadek nelze plně ignorovat. Poslední sezona pod Wengerem byla jeho statisticky nejslabší a o Emeryho režimu snad radši ani slovo.

5. Shkodran Mustafi (napříč letní přípravou, červenec 2019)

Proč se bučelo: Všichni se rozhodli, že Mustafi může za vše zlé. Byl to právě on, kdo sám zapříčinil, že Arsenalu o bod opět utekla Liga mistrů (leč třeba jednu z klíčových proher na Wolverhamptonu vynechal). Byl to právě on, kdo pokazil tragické finále Evropské ligy (jež nehrál). A byl to nejspíš právě on, kdo nedokázal prodloužit Ramseyho, či kdo přiměl Koscielného ke stávce. A tak se na Mustafiho bučelo. Během přátelských zápasů. Opakovaně. Když načas navlékl kapitánskou pásku proti Coloradu na americkém turné i záhy proti Lyonu během Emirates Cupu, což na druhou stranu chápu, protože to byl přece EMIRATES CUP. No prostě pokud vám to pomůže, vybavte si situaci Ondřeje Zahustela ve Spartě. Těžké najít rozdíl.

Co následovalo: Nic. Zdravý Mustafi si doteď neodkroutil ani jednu ligovou minutu; mimo ta hlavní kolbiště alespoň dohlížel na tři čistá konta ve čtyřech pohárových startech.

Známka osudu: 8/10

Tohle zatím nevypadá vůbec dobře a nedivil bych se, kdyby se spolu s Xhakou (a Zahustelem?) z této koncentrované nevraživosti Mustafi už nikdy nezotavil. Minimálně tedy ne v současném nehostinném prostředí. Začátkem tohoto měsíce Mustafi otevřeně promluvil o tom, jak se mu dávají za vinu i porážky, u kterých ani nebyl přítom; jak ho zabolela nálepka "krále kiksů" od Emmanuela Petita; či jak byl do zápasu s Liverpoolem v prosinci 2018 vhozen po zranění a bez jediného tréninku, aby se pak po prohře 1:5, kdy "nakupil pár dalších chyb a obnovil si zranění", opět všude dočítal, jak za všechno může docela sám.

---

Zleva Youri Tielemans, Jamie Vardy a Ayoze Pérez. Zdroj: planetfootball.com

---

Jamie Vardy se s Ayozem Pérezem při páteční demolici Southamptonu stali prvním duem autorů hattricku ze stejného týmu od roku 2003. Na tom ještě není nic tak závratného, kdyby protagonisty té předešlé instance nebyli Robert Pires a Jermaine Pennant z Arsenalu. Počkat... Jermaine Pennant dal někdy za Arsenal ligový gól?? Jak se ukázalo, tak ano — a právě tyhle tři trefy do sítě Southamptonu (ha!) byly jeho prvními a zároveň posledními ligovými v dresu Kanonýrů. Jednalo se přitom o jeden z pouhých dvou případů, kdy se ho Wenger odvážil v PL nasadit od začátku. O co všechno se asi touhle tvrdohlavostí připravil, hm?

U téhle příležitosti se každopádně vyloženě nabízí připomenout si jiné autory hattricku, u kterých byste si jinak podvědomě A) byli jisti, že hattrick v PL nikdy nedali, protože si možná B) nejste jisti, že v PL kdy dali gól:

Jordi Gómez (Wigan vs Reading, listopad 2012)

Zde asi bude slušné povědomí, že to šikovnému Jordimu někdy i celkem střílelo, ale na tomto konkrétním hattricku je nejlepší jeho načasování: v sezoně 2012/13 se totiž trefil jen v tomhle jediném ligovém utkání. A přitom k tomu nepotřeboval ani jeden pokutový kop, jinak poměrně stabilní zdroj Gómezových branek.

Somen Tchoyi (West Bromwich vs Newcastle, květen 2011)

Tchoyi se tehdy v PL netrefil už přes pět měsíců a v nadcházející, své poslední sezoně v Anglii zavěsil jen jednou za 647 ligových minut. Poté mu na The Hawthorns vypršel dvouletý kontrakt, aby záhy sotva něco odkopal.

Leon Best (Newcastle vs West Ham, leden 2011)

Dříč a palič, svého času rozdělující fanouškovskou základu Newcastlu, se také jednou řádně přiživil na debaklu soupeře, když se na výhře 5:0 nad West Hamem podílel většinou branek. O tom, jaká to byla odchylka, nejlépe vypovídá to, že tenhle hattrick málem sám dorovnal jeho celý gólový přínos za příští ročník 2011/12 (čtyři zářezy).

Marcus Bent (Wigan vs Blackburn, prosinec 2007)

Jasně, Darren Bent je teď už legendou (letních příprav) Tottenham, but do you ever think about Marcus?! Nešlo by vám úplně zazlívat, pokud nikoliv. Útočníkovou nejproduktivnější sezonou navždy zůstala ta první (2003/04) v barvách Leicesteru, potom se jakž takž neztratil napoprvé v Evertonu, ale Wigan...? Inu na podzim 2007 za něj nasázel sedm ligových gólů, z toho pět ve dvou zápasech. Bylo mu tehdy 29 let — chytal snad druhý dech podobně jako později Darren v Sunderlandu (kde vstřelil svůj jediný hattrick, mimochodem)? Ani ne. V příštích letech si v Premier League připsal na konto přesně 11 minut.

Luke Moore (Aston Villa vs Middlesbrough, únor 2006)

Na Wikipedii má 'profilovku' z auta a ve značkové mikině s nášivkami, což tak nějak sedí, protože na hřišti se nám bývalý konkurent Milana Baroše příliš neukázal. Až na tenhle jeden výstřelek teda; vedle něj se už nikdy v Premier League nedostal ani na dva góly za jeden zápas. Svého času solidní žolík, ale stěží něco víc.

---

Bryan a Angus Gunnovi se stali první dvojicí otec-syn, která v Premier League inkasovala 7+ branek. Bryanovi se to stalo v barvách Norwiche na podzim 1992 a pro Gunna seniora šlo o zvláště nepříjemnou zkušenost, neboť tou dobou jeho dvouletá dcera Francesca bojovala s leukémií. Bryan Gunn později přiznával, že byl myšlenkami jinde, a říkal si, proč vůbec nastupoval. Krátce nato Francesca zákeřné chorobě podlehla.

Ohledně zápasu, v němž Angus Gunn inkasoval rovnou devětkrát: ať už se proboha nikdo nenechá proti Leicesteru vylučovat! Foxes jsou totiž přesným opakem Aston Villy a oslabené soupeře nikterak nelitují. Newcastlu za 47 minut přesilovky nadělili další čtyři góly, Southamptonu za 78 minut rovnou osmičku. To znamená, že v oslabení týmy od Leicesteru inkasují v průměru zhruba každých deset minut; za normálních okolností jeden gól připadá zhruba na hodinu hry. V celých číslech je to 12 vs 13 tref do černého. Whoa.

---

Jeden bonbónek pro milovníky (či odpůrce) metriky xG: rozdíl v očekávaných vstřelených gólech je aktuálně větší mezi 20. Newcastlem a 19. Sheffieldem United než mezi Sheffieldem a pátým Arsenalem. Z toho vyplývá jedno: Magpies si vytváří nejhorší palebné pozice v lize, což docela pasuje — teprve o tomto víkendu se totiž heroicky dostali na šest vstřelených gólů namísto pěti. Ale podívejte se... Stevu Bruceovi přitom nelze nic vyčítat. On přece nemůže za to, že mu dva stopeři společně nevytváří více gólů jako ten poslední. A on už vůbec nemůže za to, že jeho dvě střídání z 90. minuty remízový stav 1:1 nestihla rozseknout.

---

Kevin de Bruyne si nechal narůst plnovous, a jak někdo na Twitteru věru trefně poznamenal, vypadá to, jako by v rychlosti zblajznul fazole z konzervy a nestihl se při vběhnutí na plac utřít. Z pozice někoho, kdo se už léta odmítá smířit s tím, že mu fousy prostě nerostou, a tak na sílu potí 'pedoknírek'... jen houšť, plně schvaluji.

Kevin De Bruyne pic.twitter.com/GlrGPljLuX

— Regista (@miglioregista) October 26, 2019

---

Manchester United konečně vyhrál na půdě soupeře, ale nebojte se, Rashford s Martialem alespoň neproměnili pokutové kopy, takže počet narativů vázaných na Red Devils zůstává v rovnováze.

Dál nicméně narativy během uplynulého víkendu spíš sílily. Luka Milivojević je teď s pěti góly v sedmi startech proti Arsenalu již definitivně 'druhým Drogbou'. Manchester City potvrdil, že to na Aston Villu prostě umí, když ji v první lize udolal už desetkrát v řadě (dělený nejdelší streak v historii). No a Liverpool při inkasování první branky na Anfieldu opět nezklamal a zápas stejně jako v předešlých 10 případech neprohrál (vyhrál poosmé).

---

Co se vám vybaví, když se řekne "Bournemouth Eddieho Howea"? Pokud máte stále v paměti jeho vtrhnutí na prvoligovou scénu, musí to být gólové hody a nespoutaná ofenzivní podívaná, s největší pravděpodobností na obě strany.

Inu, tuhle představu o Bournemouthu již nejspíš můžete definitivně zahodit. Bournemouth totiž nyní uhrál už dvě bezbrankové remízy v řadě, přičemž na prostoru minulých čtyř sezon jich dohromady registroval všehovšudy osm. Za celý měsíc říjen zatím Cherries nedali ani gól, což se jim od postupu do Premier League ještě v žádném kompletním měsíci nestalo. Třikrát v řadě si naposledy bez branky vystačili v prosinci 2017.

---

Inspirováno nahodilými web speciály pořadu HBO Last Week Tonight with John Oliver.

Martin Atkinson a Arsenal FC. Z nějakého důvodu se tyhle dva pojmy stávají stěží rozlučnými. Pomiňme teď veškeré rozhodcovské konspirace, respektive skutečnost, že za VAR, které bizarně neuznalo třetí gól Arsenalu proti Crystal Palace, zodpovídal člověk, který v životě coby hlavní sudí neřídil utkání Premier League. I kdyby tohle bylo dáno nedostatkem arbitrů (budiž, i když se mi tomu nechce věřit), jak je proboha možné, že Martin Atkinson v téhle sezoně řídil už 40 procent všech ligových zápasů Arsenalu? To jsou čtyři z dosavadních 10 utkání.

Je to snad Atkinsonovou leností hnout se z hlavního města? Možná, protože takhle rozhodoval už čtyři domácí klání Arsenalu v řadě. Něco takového se severolondýnskému celku nepřihodilo od sezony 2003/04, kdy to ale všechno šlapalo a na řešení okolností všech těch výher opravdu nezbýval čas. Zato letos... to víte, že ho zbývá hromada.

Není tedy divu, že příznivci Arsenalu už začínají hromadně podepisovat petici.

A brzy beztak začnou i bučet...