Anglický glosář: O nejdelších čekání na výhru a vlčím máku za veterány

Je za námi již bezmála třetina sezony anglické Premier League. To už není žádná raná fáze ročníku, kdy by bylo příliš brzy na jakékoliv soudy. A tak je na místě se podivit nad pátým Sheffieldem United i 14. Tottenhamem, který je na tom hůř než Newcastle či Brighton. Tabulka se rychle mění v pořádný divotvar...

Nedělní šlágr mezi Liverpoolem a Manchesterem City nezklamal. První půle nabídla oboustranné útočení i kontroverzní okamžiky. Alexander-Arnolda nejspíš od usvědčení ze hry rukou ochránila teč přihrávky, a že Salah při druhé brance skutečně nebyl v ofsajdu, jsme zjistili až za užití kouzel, kterým nerozumím.

Velké klání o pole position mělo také svou zajímavou dohru, když Pep Guardiola potřásl rukou rozhodčímu Oliverovi s hystericky opakovaným "thank you so much", které však dle jeho slov nebylo sarkastické. Krom toho se katalánský manažer nechal slyšet, že ho hráči při prohře 1:3 učinili hrdým.

Manchester City v tomto bodě sezony obdržel více branek než městský rival United "v krizi" a hořkost porážky už v lize museli skousávat častěji než takový Wolverhampton... ano, tentýž Wolverhampton, který ještě 27. září — po celých šesti kolech — okupoval předposlední příčku tabulky Premier League.

Stejně tak: pamatujete na Marca Silvu, který byl zhruba tak dvě kola zpátky na pokraji vyhazovu? Tak právě jeho Everton se po tomto víkendu nachází jenom tři body vzdálen od pohárové páté příčky.

Liverpool má po 12 kolech na čele osmibodový náskok a spolu s Chelsea je mu nejblíže také Leicester. No povězte, nebyla by to legrace, kdyby si teď Brendan Rodgers spravil náladu za ročník 2013/14?

---

Inspirováno Šťastným pondělím Jindřicha Šídla alias žebříček věcí, které nejsou úplně top.

Preambule:

Watford vyhrál. Za normálních okolností by porážka Norwiche nebyla nikterak speciální ani zmínky hodná, ale Hornets už dávno v normálním kontextu neoperovali. Všech předešlých 11 kol odehráli bez oslav na konci. Hned pětkrát sice remizovali, ale i to se člověku po krátké chvíli omrzí. Teď se konečně dočkali.

Doposud bylo nepsaným pravidlem takové dlouhé čekání ukončovat už v jedenáctém utkání. To se podařilo Watfordu 2006, Readingu 2012, Burnley 2014, Sunderlandu 2016 i Huddersfieldu 2018. Kuriózní náhoda. Déle už potom v PL na svůj premiérový úspěch v ročníku čekalo do letoška akorát pět mužstev.

A to je samozřejmě jasný signál k návratu k naší neslavné Top 5. Může se Watford v minulosti inspirovat?

1. Swindon Town (1993/94)

Kdy se dočkali: 16. kolo

Z čeho se poučit:

Nabízí se řada odpovědí: možná zkusit neinkasovat 100 gólů (za užití hned čtyř gólmanů) a vyhrát více než pět zápasů. A když už musíte, tak aspoň neoblékejte dresy inspirované brazilskou reprezentací — nevypadá to nejlíp. Ale aspoň že už tou dobou Swindon Town nenosil na dresech jméno svého historicky prvního sponzora, ISIS, kterým se prozíravě chlubil jenom mezi lety 1983-84 before it was takzvaně cool.

Z čeho si vzít příklad:

Watford ještě čekají oba zápasy s Manchesterem United, který tedy sice napřesrok nebude šampionem jako Fergusonova parta ze sezony 1993/94, ale značka je to pořád stejná a Swindon Town proti ní tehdy oslavil hned čtyři góly. Příklad by si pak konkrétně mohl brát také kapitán Troy Deeney, který se teď poprvé od druhého kola opět vrátil do nominace a v tomto ročníku tak docela přirozeně dosud nezavěsil. To by nemuselo vadit; největší tvář prvoligového Swindonu, Jan Aage Fjortoft, tenkrát mlčel až do 21. kola, a přece sezonu zakončil s úctyhodnými 13 zářezy. Těmi by si Deeney stylově vyrovnal své maximum v PL.

2. Everton (1994/95)

Kdy se dočkali: 13. kolo

Z čeho se poučit:

Everton Mikea Walkera měl po 11 zápasech na kontě pouhých sedm vstřelených branek, přestože jeho soupiska čítala vytáhlého Skota Duncana Fergusona, charismatického kultovního hrdinu Daniela Amokachiho či švédského génia Anderse Limpara. Watford teď po 11 kolech slavil dokonce jen šestkrát, aby vzápětí teprve podruhé v sezoně překlenul laťku jednoho gólu na zápas. Poučil se tedy, vytrvá?

Z čeho si vzít příklad:

Člověk by ještě před týdnem vyhrkl "taky změnit manažera", aby si hned záhy uvědomil, že to už vlastně Watford stihl. Po čtyřech kolech. Everton dělal rošádu po 14 kolech a přineslo mu to pět čistých kont v prvních pěti kolech pod vedením Joea Roylea a v konečném důsledku také senzační záchranu, přestože tenkrát při zeštíhlování PL z 22 účastníků na 20 sestupovalo celé kvarteto týmů. Jo, a Toffees taky v dané sezoně vyhráli FA Cup, čili jinými slovy dokázali něco, o co se před lety marně pokoušel Wigan Athletic. Může teď Watford udělat dvě po sobě jdoucí finále Anglického poháru? Moc pravděpodobné se to asi nezdá. A v Carabao Cupu už nic nedokáže, když ho v posledním kole vyřadil... Everton?! Goddamit.

3. Derby County (2000/01)

Kdy se dočkali: 14. kolo

Z čeho se poučit:

V případě záchrany se nevytasit s pokračováním na styl Derby County, které na prostoru příštích 76 prvoligových zápasů dokupy oslavilo devět výher a posbíralo 41 bodů z 228 možných (ani ne 18 %).

Z čeho si vzít příklad:

Derby County se tenkrát zachránilo mimo jiné skrze heroickou výhru 1:0 na Old Trafford v předposledním kole. Čisté konto na půdě suverénních šampionů? Od týmu, který v prvních pěti kolech téže sezony vždy zavěsil nejméně dvakrát (!) a stejně ani jedno z těch pěti kol nevyhrál? Vpravdě neskutečná vizitka. A Watford na jaře může čekat podobná šichta, když v předposledním kole pro změnu hostí Manchester City, který tou dobou bude zákonitě finišovat před optimistickým Liverpoolem. Tak tedy hodně štěstí, Hornets! (Poznámka na okraj: Derby se na jaře 2001 zachraňovalo právě na úkor devatenáctého Manchesteru City.)

4. Norwich (2004/05)

Kdy se dočkali: 14. kolo

Z čeho se poučit:

Osm z prvních 13 zápasů Norwiche ústilo v remízy. U Watfordu je to zatím pět a může to být max. šest. Tím podobnost úplně nekončí — z pěti neúspěchů Canaries tehdy čtyři vycházely z měření sil se silnou čtyřkou ve složení Manchester United, Arsenal, Liverpool a Everton. Watford už stihl čelit Man City, Arsenalu, Chelsea a (ehm) Tottenhamu. Do půlky prosince ho teď čeká Burnley, Southampton a Crystal Palace, což se jeví jako příležitost k nabrání klíčového momenta před složitým (před)vánočním programem. Norwich tehy na svůj první zářez navázal jen jedním skalpem z 11 pokusů; i proto sestoupil.

Z čeho si vzít příklad:

Lednové přestupní okno bude pro Watford stejně důležité jako pro každého minulého i současného kandidáta na sestup a Norwich v lednu 2005 málem trefil jackpot. Dean Ashton přišel za tři miliony liber plus tučné bonusy (toho času klubový rekord) coby nejlepší střelec druhé ligy a vedení Kanárků investici vrátil vrchovatou měrou. V závěru sezony doručil tři vítězné branky (pamatujte, že Norwich vyhrál jen sedm zápasů) a jen díky němu Canaries nakonec zabrali a finišovali se 13 body z posledních sedmi kol. O bod to nestačilo, ale sám Ashton se i přes poloviční počet startů stal děleným nejlepším střelcem týmu.

5. Queens Park Rangers (2012/13)

Kdy se dočkali: 17. kolo

Z čeho se poučit:

Po dvanácti kolech na tom byli stejně jako Everton 1994/95 (čtyři body) a tak ještě v historickém kontextu živili naději, oni se to však rozhodli dovést do extrému. Hlavní nástroj? Nevídaná averze vůči cestování. Ještě v prosinci 2014 platilo, že QPR vyhrálo dva z posledních 40 prvoligových výjezdů, což je vpravdě dechberoucí statistika, jejíž základy byly pokládány právě v sestupové sezoně 2012/13, kdy se ony dvě výhry narodily. Jednalo se o "výjezdy" na Chelsea a Southamptonu. Cokoliv na sever od Londýna? Ne-e. Watford byl loni venku slušný průměr (v celé lize devátý) a teď taky uspěl na cestách, tak že by?

Z čeho si vzít příklad:

Tohle je opravdu těžké. Každý starší (?) fanoušek si ještě živě vybaví, jaký hněv se na Loftus Road snášel na manažera Marka Hughese, který jednou na zápas nominoval všehovšudy tři útočníky, aby se mu dva z nich okamžitě zranili, či v Premier League krajně nedůstojně dohrávajícího Josého Bosingwu. Tak možná jen tak pro srandu králíkům — QPR sezony 2012/13 se proslavilo vtipnými vlastními góly (5) a zbytečnými červenými kartami (3). Watford má slušně nakročeno se dvěma vlastenci a 27 žlutými kartami (v obou kategoriích dělený největší počet v lize), ale především v otázce vyloučení (1) by to chtělo přitlačit na pilu!

---

Arsenal se v Leicesteru nechal přestřílet 8:19, mezi tyče zamířil jednou a naposledy pálil v 53. minutě:

Emery: "With the attitude of the players, they carried out the gameplan we prepared."

— Nick Miller (@NickMiller79) November 9, 2019

---

Christian Pulisic se v sobotu stal čtvrtým Američanem, kterému se podařilo skórovat ve třech po sobě jdoucích zápasech Premier League, (konečně!) také pátým Američanem, který se trefil na Stamford Bridge, a s pěti ligovými zářezy už na žebříčku historicky nejproduktivnějších Američanů poskočil až na 7. příčku.

To je všechno moc krásné, ale nejdůležitějším zjištěním to ani omylem není. V první řadě jsem totiž s údivem zjistil, že evidentně znám jen malý zlomek zaoceánského importu. Veškeré tyto seznamy a žebříčky samozřejmě s Pulisicem sdílí řada povědomých jmen — Clint Dempsey se objeví všude, problesknou též Claudio Reyna, Brian McBride či Carlos Bocanegra. Ke všem si přiřadím pozici, klub, cca roky.

A pak tu je několik jmen, u kterých nemám nejmenšího tucha. Prostě pusto prázdno. Tak schválně, jak jste na tom vy:

Roy Wegerle

Proč teď vyplaval na povrch: Taky dal góly ve třech zápasech PL v řadě

Proč bych ho měl znát: Byť jsem PL začal sledovat až někdy v půlce první dekády tohoto tisíciletí, v historii se hrabu vždy rád a měl jsem za to, že mám slušné povědomí i o rané Premier League. Ukazuje se, že nikoliv, a že mi dočista unikla tahle ikona QPR či Coventry City; ústřední postava tohoto kultovního osmdesátkového zápasu, která devadesátky načala tímto památným sólem. Je mi ctí, pane Wegerle.

Joe Max-Moore

Proč teď vyplaval na povrch: Taky dal góly ve třech zápasech PL v řadě

Proč bych ho měl znát: Stejně jako Wegerle hrál na mistrovství světa 1998, kterým jsem žil skrze do zblbnutí přehrávané dývýdýčko se všemi góly a kompletním finále, takže není divu, že mi takřka celý americký výběr unikl, když jediný gól na šampionátu tehdy vstřelil všeobecně známý Brian McBride. Joe-Max Moore ho nicméně spolu s Wegerlem v daném utkání s Íránem doplňoval ve tříčlenném útoku. Své tříleté působení v Evertonu ozdobil nikterak světabornými osmi zásahy z 52 startech a zakončil ho krajně neslavně, vinou zranění na dalším mundialu a skrze předčasně ukončený kontrakt těsně před Vánoci 2002.

John Harkes

Proč teď vyplaval na povrch: Byl prvním Američanem, který kdy oslavil gól na stánku Chelsea

Proč bych ho měl znát: Kvůli tomu gólu, které pečetilo výhru Sheffieldu Wednesday na Chelsea (2:0) asi spíš nikoliv; psal se tehdy 31. leden 1993 a mě tak dělil přesně měsíc od oslavy prvních narozenin. Zápas se sice svým bizarním způsobem zapsal do historických análů, když si v něm hned dva brankáři Chelsea odbyli domácí debut, ale největší chvilky Johna Harkese v zámoří přicházely na pohárové půdě. Na jaře 1993 se jako první Američan trefil ve finále Ligového poháru, aby o rok později vystoupil i ve finále FA Cupu. Oba pohárové vrcholy však jeho Sheffield Wednesday prohrál, v obou případech s Arsenalem.

Preki

Proč teď vyplaval na povrch: Pulisic se od něj čerstvě odlepil v tabulce amerických střelců

Proč bych ho měl znát: Rodným jménem Predrag Radosavljević se na Britských ostrovech představil v barvách Evertonu a Portsmouthu, přičemž Pompey byli tehdy ještě podprůměrným druholigovým subjektem. Pro Everton si ho vyhlédl věhlasný Howard Kendall, ale znát by ho člověk měl/mohl spíš pro jeho působení v MLS. Ať už v roli aktivního hráče, když zůstává jediným dvojnásobným držitelem ceny pro nejužitečnějšího hráče (dnes známé jako Landon Donovan MVP Award), anebo v aktuální roli asistenta trenéra, v níž letos se Seattlem Sounders po 19 letech oslavil svůj druhý MLS Cup.

---

Napříč celým 12. kolem se posilnilo rovnou několik křehkých fotbalových eg. Hned v pátek na sebe narazily dva týmy, které do té doby dohromady v prvních čtvrthodinách zápasů soupeřům povolily neskutečných 12 gólů. Více z nich (7) přitom propustil Watford, který tentokrát jenom páchal škodu na druhém. Deulofeu velice brzy zasadil Norwichi povědomou ránu, aby Hornets záhy neinkasovali ani za 15 ani za 90 minut.

Vzpomínáte na Dannyho Millse, kterak před sezonou vykládal žvásty o typicky britském, přímočarém, neúchvatném Sheffieldu United? Inu, pokud neprocitl už dřív, plné uznání musel Blades věnovat nejpozději v sobotu při krásné vyrovnávací trefě. Mít stejně bodů jako Arsenal se teď možná tolik nepočítá, ale 17 bodů po 12 kolech je na nováčka výborný počin. Ba co víc, Blades jsou pouze jedním ze dvou týmů, které ještě letos neprohrály venku; a zároveň jedním ze dvou týmů, které Liverpoolu připustily maximálně jeden gól. Takhle takticky vyspělého, defenzivně organizovaného novice, proti němuž se postupně neprosadili Mané, Salah, Kane ani Aubameyang, jsme tu vážně dlouho neměli. Oproti Norwichi den a noc.

V neděli se dostavil Liverpool a hned v první půli se vytasil s osmi střelami, čímž překonal své střelecké výkazy po 90 minutách obou loňských měření sil s Man City. Jürgen Klopp se skvěle poučil, a byť mu šel Pep Guardiola se svým plochým 4-4-2 jedině na ruku, na fotbal Reds byla věru radost pohledět. Při 60metrové diagonále Alexander-Arnolda slabší levačkou před druhým gólem si jeden musel hlasitě pomlaskat. Při Hendersonově špičkovém centru na třetí gól jakbysmet. Tři čtyři příhry, a City bylo v šachu.

---

Ztrápený Harry Kane. Zdroj: tottenhamhotspur.com

---

Arsenalem

David Ornstein po tomto kole přinesl exkluzivní informaci, že vedení Arsenalu 100% stojí za Unaiem Emerym a věří, že španělský kormidelník nastavil do budoucna ten správný kurz, což v překladu znamená "ligový průměr nám svědčí". Ten kurz jen tak mimochodem sestává z osmi výher z posledních 28 výjezdů (a pěti nul vzadu), přičemž jeden z nejlepších útočníků planety v Pierre-Emerickovi Aubameyangovi zvládl na posledních třech ligových výjezdech vystřelit všehovšudy třikrát. Ať už se hraje doma nebo venku, fanoušci-pamětníci se mezitím dohadují, zdali to bylo naposledy horší v sezoně 1994/95, těsně před příchodem Wengera, anebo v černé polovině osmdesátých let (čísly jde o nejhorší start od roku 1983).

Sergiem Agüerem

Výjimečně vynechávám oblíbenou rubriku [citation needed] "Narativ je mrtev, ať žije narativ”, ale to jen kvůli tomu, že krom watfordské šňůry bez výhry nic moc neumíralo. Co významného přežilo - Agüerovo neuvěřitelné čekání na gól na Anfieldu. Deset zápasů, nula gólů, a další start by už ani nemusel přijít. Argentinský útočník už léta slibuje, že se vrátí domů, a s tímhle ročníkem by mu vážně mohlo odzvonit. Mezi tři tyče dostává jen 40 % střel a doposud v rámci ofenzivní mašiny vytvořil jen 10 šancí pro spoluhráče, čímž zaostává i za obvyklými startéry na hrotu útoku Norwiche, West Hamu či Newcastlu (!!).

Harrym Kanem

Předesílám, že se mi tohle nepíše ani zdaleka tak lehce, jak by se u fanouška Arsenalu dalo tušit. Za Harrym Kanem jsem stál, když se označoval za one-season i two-season wonder, a ani tenhle odstavec nebude o nějakém shazování jeho umění. Tohle je spíš o tom, že hvězda Tottenhamu je prostě a jednoduše strhaná k nepoznání. Četná zranění kotníku a uspěchané rekonvalescence si letos očividně vybírají daň a mnozí lidé s vytříbeným analytickým okem jako Michael Caley začínají vyslovovat kacířské myšlenky, že by Spurs měli zcela vážně uvažovat o Kaneově odstavení po zbytek ročníku (v zájmu regenerace), ne-li jeho prodeji.

---

Po trefě George Baldocka proti Tottenhamu se nyní v Premier League prosadilo víc Georgeů (7), než kolik měla Anglie králů Georgeů (6). Sadio Mané zase svým dalším gólem v sezoně rozšířil svou sbírku branek nasázených ve vzdáleností nanejvýš dvou mil od pobřeží. Procentuální podíl takových gólů na jeho celkové bilanci v PL momentálně zní 82 %. Tomu samozřejmě napomáhá i jeho dřívější působení v Southamptonu.

Jako už tradičně naším časem plýtvá Duncan Alexander.

---

Inspirováno nahodilými web speciály pořadu HBO Last Week Tonight with John Oliver.

Bosenský zadák Sead Kolašinac je v Arsenalu už přes dva roky a nastoupil za něj k 60 ligovým zápasům, přesto leckdo od komentátorů přes experty ve studiu až po britské fanoušky jeho jméno dál spokojeně przní. Na tom samozřejmě není nic speciálního, slovanská jména jsou na Ostrovech komolena docela běžně, ale Kolašinacův případ je přece jen trochu svébytný: rodák z německého Karlsruhe se všem na úvod angažmá pro klubový web představil jako "Kolasinak", čímž všechny zmátl, a tak se mu říká... "Kolasinač"?

---

V posledních týdnech nadešlo ono intenzivní období, kdy se rodiny zahalí do smutku při vzpomínání na zesnulé, aby zanedlouho truchlily znovu, potažmo vzdávaly hold těm, kdo sloužili či dál slouží vlasti. Jak Dušičky, tak Den válečných veteránů (v anglosaských zemích známý jako Remembrance Day) přitom tradičně každý tráví po svém, jak zrovna uzná za vhodné. Svátek zesnulých je Anglikánskou církví dokonce prohlášen za "dobrovolný" (optional); v zájmu uctění válečných veteránů se zase odpradávna nosí akorát připínáčky vlčího máku.

Nic spešl; jedná se o vcelku nenucené, vkusné gesto, s nímž nikdo nemá problém.

Dokud si jeden, včetně leckterého válečného veterána, nenaladí zápas Premier League o víkendu, který na Remembrance Day připadá. To hned musí tradiční minutu ticha přímo na trávníku doprovodit osoba v kostýmu vlčího máku, která potřebuje zvláštní doprovod, protože přes ten pitomý kostým nic nevidí. Na Leicesteru se pro sobotní duel s Arsenalem obrys vlčího máku dokonce vysekával do středového kruhu. Samotný Arsenal se nenechal zahanbit a o týden dříve pro novináře přichystal obří bílý dort opatřený miniaturními "poppies", jak se hlavičkám vlčího máku říká v angličtině, se symbolicky (?) červenou náplní. V Liverpoolu se vlčí mák našíval na rohové praporky, jinde se dělaly speciální vlajky, a tak dále, a tak dále.

Pointou je, že ačkoliv tato grandiózní a čím dál prázdněji působící gesta nejsou žádným specifikem fotbalových stadionů (jinak by se twitterový účet s výmluvným názvem Giant Poppy Watch těžko uživil, a pravdou je, že materiál má každým rokem věru požehnaný), je pro mě poněkud mrzuté pozorovat, jak rezolutně veškeré fotbalové kluby zahazují veškerý vkus a především střídmost, protože taková věc si zkrátka žádá odstup.

Nepochybuji, že v tomto bodě chcete namítnout "no jo, to se teď děje se vším — stačí se podívat na Vánoce, Halloween". Jistě, i tyhle svátky dalece přerostly svůj prapůvodní význam. Jenže tohle není srovnatelný případ, protože zatímco Vánoce a Halloween jsou rok od roku v první řadě komerčnější, Remembrance Day je konkrétně v anglosaských zemích rovněž výrazně zpolitizovanou událostí — jakýmsi měřítkem patriotismu.

V Kanadě před pár hodinami po necelých čtyřech dekádách vyhodili kanadskou hokejovou ikonu a stálici televizních obrazovek Dona Cherryho, protože si dovolil na příkladu úbytku symbolických "poppies" v Torontu demonstrovat nevděčnost čerstvých imigrantů. Na Ostrovech se zase každým rokem snáší nadávky na hlavu Jamese McLeana, irského záložníka, který odmítá "poppy" při jakékoliv příležitosti nosit, protože nejde pouze o připomínku veteránů a obětí dvou světových válek (to by prý neměl problém).

Jeden by řekl, že na to má své svaté právo. Důvody pro to má ostatně velmi pádné — vyrůstal ve stejném sousedství severoirského Derry, odkud pocházelo šest lidí, kteří o Krvavé neděli padli za oběť britským vojákům. Chyba lávky; zjevně nemá. Přestože je logické, že válka v každém vyvolává jiné myšlenky i vzpomínky.

Už roku 1933 se na britských ulicích objevily první bílé "poppies" na znamení ukončení všech válek. Mělo jít o alternativu pacifistů k červeným "poppies", které se už tou dobou mnohdy převlékaly za nástroj k ospravedlnění užití zbraní a násilí. Totéž platí dodnes, pro moderní války v Iráku, Afghanistánu či Sýrii. Přesto se anglické kluby na povel Daily Mail rozhodly z dobrovolného gesta učinit gesto všudypřítomné.

Proč...