Eurozápisník IV. aneb Dánové sahali po výhře, ale na KdBy se nehraje

V prvních dvou skupinách známe už polovinu... tedy ne, prostě dva postupující. Spolu s Itálií a Belgií jako pravděpodobnými vítězi skupin ještě nejspíš půjde dál Wales ve skupině A, a krom toho babo raď. Dánové jsou sice bez bodu a před pěti lety nešel do osmifinále žádný tým se dvěma prohrami po dvou kolech, ale přesto se jim všeobecně věří...

Italové zatím asi nejlépe na turnaji kombinují čirou dominanci s nefalšovanou zábavou. Také minule otevřeli Euro dvěma triumfy s čistými konty, tentokrát však rovnou zdvojnásobili vlastní gólovou nadílku ze tří na šest gólů. Může je právě tahle přidaná hodnota překlenout přes naposledy osudné čtvrtfinále?

Belgičané mezitím spíše jen baví, zatímco dominance jen občasně probleskuje — v prvním utkání si odpočali a úvodní dějství toho druhého je zastihla krčet se v koutě před hýřivými Dány. Teprve potom se na scéně zjevil De Bruyne (a do menší míry Eden Hazard), a bylo to.

---

---

SKUPINA A




1. Turci byli lepší než poprvé... asi? O chlup? Aspoň v něčem? Ne dobře, reálně spíš nebyli. Çağlar Söyüncü se předvedl v lepším defenzivním světle, ale jinak to byl vzadu ten samý guláš, jenom méně prověřený opatrnějším soupeřem. Místo jednoho Buraka Yılmaze tentokrát dlouhé míče kamsi dopředu sbíral i druhý Kenan Karaman, což mělo zhruba podobný efekt, jako když v závěru pošlete na útočnou standardku gólmana — občas z toho něco dobrého vzejde, ale ve většině případů je to prostě jen jedno postávající tělo navíc.

V čem nicméně Turci vypadali legitimně skvěle, to byly útočné rohové kopy.

Hakan Çalhanoğlu sice ze hry předvedl docela kulové, ale pokud jste z většiny podepsán pod takovou hrozbou ze standardních situací, můžete si to dovolit. O rohy se nakonec podělili tři hráči (spolu s Çalhanoğluem ještě Ünder a později i Yazıcı), přičemž z celkových 10 vyplynulo výtečných pět střeleckých příležitostí. Velšané při bránění standardek od počátku vypadali ztracení, a pokud Neil Taylor ve studiu o poločase volal potom, aby to v půli adresovali, rozhodně se to nepovedlo — po změně stran Turci zakončovali z vápna čtyřikrát a ve třech případech se jednalo o důsledek rohového kopu. Dvakrát se prosadili stopeři (kteří dvakrát zakončovali i v první půli) a v 54. minutě trestuhodně přestřelil Yılmaz; zachovat veterán v dané situaci chladnou hlavu, možná se tu teď bavíme o úplně jiném výkonu i výsledku.

2. Güneşe zradila záloha, a on zradil celý tým, protože nereagoval dříve. Časté výtky směrem k Turkům se nesou v duchu "je to jenom nesourodé uskupení individualit, nehrají týmově, vypadá to hrozně”. S tím posledním bodem se dá beze zbytku souhlasit, ovšem těmi prvními dvěma to způsobené není. S Francií prostě dvakrát neprohrajete bez toho, abyste byli dobře nadrillovaní a jaksepatří organizovaní. Turečtí fanoušci a experti o tomhle týmu hovoří jako o tom nejsemknutějším od MS 2002, a ani po téhle blamáži od takového tvrzení příliš neustupují. Turky totiž ve skutečnosti nesráželo to, že by spolu nějak nechtěli hrát, byli sobečtí, nebo že by si fundamentálně nerozuměli... oni si to spíš holt neměli s kým "ťuknout” ve středu pole, který pro ně zároveň nedělal nic moc ani do defenzívy.

Ono to vlastně vypadalo banálně: Bale počká, až Ramsey započne svůj kolmý náběh do vápna, precizně načasuje přihrávku, a je to. Hodí se to na obránce, protože ti přece minimálně na podruhé, na potřetí musí Ramseyho navázat, odchytnout... a jede se dál. Jenže problém byl pokaždé primárně v tom, že měl Bale tolik času na vymýšlení balonů za obranu, která už — jak poznamenal i Robbie Savage — těžko může s něčím takovým něco dělat.

Pokud nemáte v týmu nějakého nadpozemského stopera-sprintera, což Turci rozhodně nemají, musí to řešení přijít už ve středu pole, kde na Balea zkrátka nikdy nebyl vyvíjen adekvátní tlak. Yokuşlu to sám neudělal, zatímco Ozan Tufan si to po hřišti štrádoval bez pořádného popoběhnutí. U druhého jmenovaného bylo už po pár minutách zjevné, že mu vedro v Baku vůbec nesvědčí, a že spolu s Yokuşluem v zájmu ulehčení práce/ušetření sil pouze pumpují jeden nesmyslný balon dopředu za druhým. To se ani tolik nelišilo od prvního zápasu s Itálií — přesto však Güneş věnoval svému oblíbenci Ozanovi dokupy 108 minut.

Güneş za celou dobu neopustil představu o dvouhlavém středu pole, a to jeho tým popravilo.


1. Ofenzíva Walesu se zdá být tvořena třemi lidmi, ale i to stačí. Double pivot mnoho invence nenabízí, oba krajní beci se raději moc nevytahují a vynikají obětavou defenzívou, hrotový útočník podstoupí hromadu (nejen) vzdušných soubojů a váže hráče, ale sám se na balonu prakticky nevyskytuje. A přesto to působí tak nějak... dostatečně?

Velšané mají de facto tři hráče s jasným posláním dělat góly. A ti hráči jim po vlažném prvním utkání jednoznačně zapli. Vášnivý driblér James na levém křídle navázal, kde skončil, Ramsey si konečně našel svou polohu v ukryté hrozbě z hloubky pole a svého času obdobně vášnivý driblér (a střelec) Bale jenom tvořil a tvořil a tvořil. Wales se za celý zápas do vápna soupeře z otevřené hry úspěšně podíval celkem šestnáctkrát, a Bale je zodpovědný za necelou polovinu případů (7; vše prostřednictvím přihrávek). Dalších pět vniků obstaral James, který je pozoruhodně nejlépe/nejčastěji centrujícím Velšanem, což by neplatilo (a upřímně nemělo platit) snad v žádném jiném týmu, a tři ze zbylých čtyř potom zařídil Ramsey.

Největší změnou je sám Bale; proti Švýcarům šestnáctku nedobyl ani jednou, a bylo to znát.

2. Otázkou je: vystačí všichni se silami a zdravím? Hlavním cílem pro závěrečné klání s Itálii by nemělo být konečně dopřát Baleovi první reprezentační trefu od října 2019 (!), jako spíš ho prostě a jednoduše pošetřit. Ne od začátku, ale aspoň nějak. Jasně, 11 zápasů čekání se zdá na osobnost jeho formátu až příliš, ale nedá se svítit; jeho primární úloha je teď stejně chystat příležitosti pro spoluhráče, a v tom naposledy exceloval.

Zároveň je v tom dost dobře nenahraditelný a trenér Page si to dosud uvědomoval možná až příliš. Bale odehrál dvě celé 90minutovky, z toho obě v ázerbajdžánské výhni, a to není jen tak. V prvním utkání Page využil jen dvě střídání z pěti, tentokrát jich bylo o jedno víc, ale dvě zase přišly ukrutně pozdě a jenom tak naoko — James stále odehrál 95 minut i s nastavením, o chlup dříve střídaný Ramsey stále odehrál 85 minut čistého času.

Přitom Page má solidní alternativy. Brooks je dobrý hráč, a zatím si kopl jen čtvrthodinku proti Švýcarům. Neco Williams s Harrym Wilsonem by mohli překonávat soupeře 1 na 1 s podobnou chutí a efektivitou jako James, ale to by nesměli dostat necelých 10 minut prostoru. A to ani nezmiňuji Tylera Robertse z Leedsu, který si ještě nekopl.

Zkrátka Wales není v pozici jako Severní Makedonie, kdy se fanoušci aktivně modlí, ať trenér proboha nestřídá; jeho lavička je poměrně silná. A neměli bychom zapomínat, že Ramsey před přípravou na tuto akci kvůli různým zraněním účinkoval jen ve čtyřech z 22 velšských utkání. Jeho zdraví je křehké, a prozatím s ním takto nebylo nakládáno i přes ztížené podmínky. Snad to Page a celý bojovný národ nevyjde draho, protože jim opět nelze nepřát...

(td)

---

1. Itálie podala výkon na úrovni toho nejlepšího, co lze vidět dokonce i v klubovém fotbale. Reprezentační klání přitom často nabízí mnohem skromnější podívanou. V národních týmech totiž hráči nestráví tolik času a jejich souhra proto zpravidla nebývá tak dokonalá. Zápasy jsou tudíž často pomalejší, k vidění bývá více nepřesností a drobných momentů, kdy si hráči ideálně nevyhoví.

Jenže středeční Itálie, to byla úplně jiná písnička. Svěřenci Roberta Manciniho odehráli úvodních 70 minut ve vynikajícím tempu a naznačili, že by spolu snad byli schopni hrát i poslepu. Pokud proti Turecku ukázali, že dokážou pečlivě rozebrat hluboký blok, pak proti Švýcarsku zase naplno odkryli další zbraň — neskutečně rychlý a přímočarý přechod do útoku hned po zisku míče, do kterého se s výjimkou středních obránců zapojoval vesměs každý hráč. Na energii, která ze Squadry Azzurry vyloženě sálala, prostě Švýcaři absolutně nestačili.

Krásně to bylo vidět také v momentech, kdy už Italové nějakou tou technickou nedokonalostí o míč přišli. Zatímco soupeři nějaký ten čas zabralo, než se hráči dostali do optimálního ofenzivního postavení, borci v modrých dresech tou dobou už dávno nemilosrdně presovali a naháněli balón klidně až k brankáři protivníka. Tahle Itálie opravdu baví, navíc se proti ní musí tuze špatně hrát a má skutečně potenciál dojít zatraceně daleko — což naznačuje i statistika posledních deseti duelů, ve kterých Squadra Azzurra vsítila hned 31 vstřelených branek, aniž by jakýkoliv inkasovala.

Proto pro mě bylo velikým překvapením, když jsem v anglickém studiu slyšel vyjádření bývalého skvělého záložníka a nynějšího trenéra, Patricka Vieiry. Ten tvrdil, že Italové ještě nebyli pořádně prověřeni (s tím by se dalo souhlasit) a podle něj v turnaji daleko nedojdou, protože jejich hře chybí pořádná rychlost a intenzita. Nabízí se legitimní otázka, zda skutečně sledoval stejný zápas...

2. Sledovat výkony Spinazzoly a Locatelliho, to byla jednoduše fotbalová pohádka. Prvně jmenovaný ohromil nevyčerpatelným fyzickým fondem, kdy skutečně neúnavně piloval levou postranní čáru, zatímco druhý jmenovaný se blýskl dvěma vstřelenými brankami.

Levý obránce Itálie předvedl ukázkový výkon moderního krajního obránce a jeho představení také naznačilo, jak dobře musí být sportovec připraven po fyzické stránce, aby tento post dokázal plnohodnotně zastat. Obyčejný smrtelník by byl, tipuji, tak po pěti minutách hry zralý na střídání. Poměrně rád bych si někde prohlédl počet intenzivních sprintů, které tento zadák v utkání předvedl, jelikož se rozhodně muselo jednat o velmi zajímavou cifru. Několikrát byly v zápase k vidění situace, kdy Spinazzola doplňoval útok na hranici pokutového území soupeře, aby se jen o pár vteřin později jakoby nic zjevil u vlastního vápna v ideálním defenzivním postavení. A tak jediné, co by se obránci AS Řím asi dalo trochu vytknout, bylo řešení některých situací ve finální třetině hřiště.

Záložník Locatelli dal zase zapomenout na Verrattiho a stal se hlavní hvězdou zápasu. Kdybyl byl středopolař Paříže stoprocentně fit, asi by se Locatelli na plac nedostal, takhle ale vyvstává vážná otázka, zda by i v případě, kdy bude Verratti úplně zdráv, měl Mancini do sestavy vůbec sahat. Záložník Sassuola ovládal střed pole, ukázal, že rozdávat přihrávky z prvního doteku mu jde skutečně náramně, k tomu ale přidal ohromnou energii a blýskl se i v činnosti pro něj ne zcela obvyklé — v pozdních nábězích do pokutového území, z čehož také vytěžil úvodní branku duelu. A když se pak v druhé půli prosadil i ranou zpoza vápna, bylo jasné, že na tenhle duel jen tak nezapomene...


1. Švýcarsku sice nešla upřít snaha, kvalitou ovšem výrazně zaostávalo. Fotbalisté ze země helvétského kříže přitom do zápasu nastoupili poměrně aktivně a v prvních deseti minutách se jim dařilo držet se soupeřem krok a tu a tam se i podívat do okolí pokutového území Itálie.

Postupem času bylo však jasně patrné, že něco takového nebude mít dlouhého trvání. Outsider totiž začal trpět na množství zbytečných ztrát v rozehrávce, které Itálii akorát nahrávaly do rychlých protiútoků. Při zakládání útoků často chyboval záložník Freuler, nedařilo se ani křídelnímu obránci Mbabuovi, který kolikrát situace řešil až zbytečně zbrkle.

S přibývajícími minutami se ke všemu ještě ukázalo, že se hráči v zadních řadách Švýcarska začali při výstavbě hry vyloženě bát případné chyby. Což o to, vzhledem ke zběsilému presinku Italů to je snad i pochopitelné, jenže jakmile si přestali křídelní obránci přijímat míče směrem vpřed a raději balóny okamžitě vraceli svým kolegům ve středu, byl s jakýmkoliv ofenzivním snažením outsidera amen. Od té doby se Švýcarsko zmohlo akorát na obranné odkopy na náhodu a víru v to, že snad útočník proti přesile zvládne míč udržet, což se věru mnohokrát nestalo.

2. Když pak po přestávce Švýcaři vysunuli svůj blok a pokusili se o aktivní napadání, ukázalo se, že se jedná o snahu šíleně nekoordinovanou a nesourodou. Hráči v bílém soupeři vůbec nedokázali odebírat balóny a ve výsledku jim tak jenom nabízeli prostor pro rychlou kombinaci a rychlý úprk vpřed — takhle si to trenér Vladimir Petkovič rozhodně nepředstavoval.

A příčina tohoto výrazného neúspěchu při snaze o vysunuté napadání se dala identifikovat poměrně snadno. Švýcarům bych tedy ještě vytkl i hloubku toho defenzivního bloku, jelikož obranná řada nepracovala dostatečně pružně, nevytlačovala hru a kvůli tomu musela záložní dvojice obstarat až příliš velkou plochu hřiště.

Zásadní problém ovšem tkvěl v součinnosti ofenzivní trojice, především pak v chování podhrotového hráče, Xherdana Shaqiriho. Italové budovali hru se třemi hráči v první linii — ke dvěma stoperům se přidal i pravý obránce Di Lorenzo, který zůstával v nižším postavení než jeho kolega na druhé straně — přičemž švýcarští útočníci obvykle obsadili dva střední obránce, Shaqiri přikryl Jorginha a jeden hráč v první linii zůstal volný. Jakmile pak obdržel balón, byl to právě Shaqiri, který se jej okamžitě a bezhlavě vydal presovat, přičemž ale vůbec neřešil, co se bude dít za jeho zády. Útočníci si Jorginha již přebrat nemohli, oba středoví hráči byli příliš daleko a výsledek tak byl stejně předvídatelný jako očividný: středopolař Itálie zůstal zcela osamocen a stačila jedna kolmá přihrávka na sbíhajícího si hráče, který balón přiklepl právě na záložník Chelsea a Itálie mohla rozjíždět jednu akci za druhou do rozhozené obrany Švýcarska. Tenhle plán se teda opravdu vůbec nepovedl...

(vs)

---

---

SKUPINA B




1. Na první přihrávku do šestnáctky se tentokrát nečekalo dlouho. Zatímco proti Dánsku se o jediné dvě pobídky do pokutového území postaral levý obránce Uronen, a to poměrně pozdě, tentokrát se Pohjanpalo vyšrouboval k hlavičce před bránou již ve třetí minutě. Asi nepřekvapí, že centr na něj vyslal krajní bek, tentokrát ten pravý Raitala. Pouze ofsajdové centimetry dělily Finy od gólového potrestání hrubice v ruské rozehrávce, po němž by duel možná vypadal jinak.

Ono tedy i kdyby se Huuhkajat dostali do vedení, spoléhali by na obranu snad ještě víc, než jsme měli ve středu možnost pozorovat. Při jednobrankovém náskoku by však tolik nevadila absence útočné podpory ze stran. Uronena s Raitalou totiž až příliš vyčerpávalo bránění krajních hráčů Ruska, kteří očividně cílili na unavení finských zadáků, a tedy potlačení jejich ofenzivních choutek.

Útočná vozba tak byla ve svém působení značně omezena, což však na druhou stranu umožnilo vyniknout Glenu Kamarovi. Ten byl zkrátka všude. Ze všech Finů měl nejvíc dotyků s míčem, nejvíc vyvezených merun, z 61 přihrávek pokazil pouze pět, byl nejčastěji faulován a zařídil také obě žluté karty pro ruské hráče v první půli. Při absenci kapitána Sparva byl Kamara pro finský střed hřiště naprosto nepostradatelný, byť tentokrát jeho osamocená aktivita k bodovému zisku nevedla.

2. Pohjanpalo si Pukkiho maže na chleba. Kanonýr Norwiche má ve světě možná větší jméno, ovšem útok Finů táhne na Euru především "věčný žolík” Leverkusenu. Zatímco Pukki se v první půli zmohl snad jen na fauly, Pohjanpalo přinášel do obrany Sborné alespoň občasný vítr. V celém utkání pak vystřelil celkem čtyřikrát (Pukki si připsal dva pokusy) a svého kolegu z hrotu předčil i v dalších statistikách (výrazně pak v dotecích s balónem na kopačce a vygenerovaném xG). Snad jen slabší presink šlo bundesligistovi vytknout.

V druhé půli už Pohjanpalo poněkud uvadal a byl to spíš Pukki, kdo se snažil hýřit aktivitou, čísla blonďatého spoluhráče však nevyrovnal (s míčem se nadále potkával nejméně ze všech Výrů). Stažení Pukkiho v 75. minutě ze strany trenéra Kanervy trochu překvapilo, avšak v kontextu celého zápasu vlastně až tolik ne.

Mezi dosavadní finské hrdiny Eura lze vedle Pohjanpala zařadit také Hrádeckého, jenž se po excelentním výkonu v Kodani blýskl i v Petrohradu, především pak vynikajícím skokem proti gólovce Kuzjajeva. Pukki se naopak na dvě zmíněné individuality zatím nechytá. Na vylepšení renomé mu přitom dost možná zbývá jediný pokus.


1. Porážka od Belgie přišla Sborné vhod. Jinak kdoví, možná by se vedle Džikii na stoperu dál trápil (a fanoušky strašil) Semjonov. Čerčesov však zadáka Grozného po fatální chybě v prvním klání posadil na lavici náhradníků a na trávník proti Finům poslal Divejeva. Nová dvojice sice dovolila útočným puškám soupeře několik úprků, ty ale nakonec zpravidla uhasila rychlým návratem. Sám Divejev si na své konto připsal čtyři bloky a hned deset odvrácených míčů, čímž se na bránění Pohjanpala a spol. podílel dokonce víc než zkušenější Džikia.

Bolest ve středu defenzivy tedy Čerčesov snad vyřešil, nad levou stranou ale lodivod Sborné bude ještě dumat. Po zranění Žirkova se k lajně doslova přilepil Kuzjajev, jenž se společně s druhým krajním bekem Fernandesem vysouval v podstatě na křídlo, kde početně vypomáhal s tlakem na obranný val Finů. Jenže zatímco Fernandes (do svého zranění ve 26. minutě) i jeho náhradník Karavajev zvládali plnit též defenzivní úkony, Kuzjajev se až tak poctivě nevracel. Ostatně jeho "štronzo” ve třetí minutě málem vyšlo Rusy velmi draho.

Příliš nebezpečně přitom Kuzjajev nevypadal ani při ofenzivním snažení a ohrožení z levé ruské strany často přicházelo spíš po individuálním snažení Golovina než po kooperaci s levým bekem. Golovin byl v zápase vidět poměrně dost, avšak Ozdojev, jenž vyplňoval pravý meziprostor (a Golovina předčil ve vygenerovaném xG, přestože se ze hřiště poroučel už po hodině hry), si s Fernandesem/Karavajevem přece jen rozuměl lépe. Čerčesov by tak ještě měl vymyslet, jak svého špílmachara z Monaka využít opravdu naplno.

2. Mirančuk se na hřišti motal, až se geniálně připletl k rozhodujícímu zásahu. Snad každý Rus věděl, co má na hřišti dělat. Při vysokém postavení krajních beků spolupracoval se stopery především Barinov, který si taky připsal nejvyšší počet zkompletovaných přihrávek. Volně působící Golovina s Ozdojevem zajišťoval Zobnin a Dzjuba hrál... Dzjubu, tedy válečníka s finskými stopery, jenž podstoupil 17 vzdušných soubojů (přičemž 11 z nich vyhrál, dosavadní maximum turnaje) a jenž se za prvních 14 minut nechal dvakrát chytit do ofsajdu, aby za zbytek utkání padl do postavení mimo hru jen jednou. Především díky tlaku Sborné jsme tak sledovali zápas s největším počtem dotyků v šestnáctce soupeře (53) v dosavadním průběhu Eura.

Kde se ale potloukal Aleksej Mirančuk? Vypadalo to na podhrot mezi Golovinem s Ozdojevem, avšak nezdálo se, že tato pozice Mirančukovi vyloženě voněla. Zejména v úvodu šla vidět nesehranost nového muže v základní sestavě s dalšími spoluhráči. Jednou poslal přihrávku doleva na nabíhajícího... nikoho, jindy se zase ve středu zřejmě nudil a vydal se na pravou stranu, kde však celou akci Sborné spíš zbytečně přibrzdil.

Přesto se po ťukesu s Dzjubou vydal v nastavení první půle do vápna Finů a šikovným přehozením na levačku zařídil Rusku vítězství. Šlo přitom o vůbec první střelu mezi tři tyče v zápase, přičemž v žádném jiném z předchozích mačů se tak dlouho na první projektil do brány nečekalo. Abychom byli zcela fér, je třeba říct, že Mirančuk byl v utkání velmi aktivní při napadání, a nakonec stál u pěti akcí, jež vedly ke střeleckému pokusu. Opticky však měl člověk pocit, že se na hřišti plouží tak nějak bez cíle. Ale co my víme, třeba chtěl Čerčesov právě to, aby ostatní hráči odlákali protivníka. Pak se zjevil borec z Atalanty a rázem nebylo co řešit.

(ov)

---

1. Takový výsledek si Dánsko za svůj výkon rozhodně nezasloužilo. S výjimkou dvaceti minut v druhém poločase totiž bylo prakticky po celý zápas tím lepším celkem, čemuž odpovídají i statistiky. Dánové svého soupeře přestříleli 22 ku 6, na střely na branku vyhráli 6 ku 4 a metrika očekávaných gólů jim podle modelu Infogolu přisoudila hodnotu 2.24, zatímco Belgičané dosáhli jen čísla 0.79. Hraje se ale samozřejmě na góly, Dánové skórovali jen na začátku zápasu, Belgie naopak vytěžila z minima maximum, a proto se může radovat ze tří bodů. Čtvrteční duel je krásnou ukázkou toho, že ve fotbale občas výborný výkon nemusí vést k dobrému výsledku.

Hlavnímu kouči Kasperu Hjulmandovi přitom perfektně vyšla taktika. Sázka na formaci 3-4-3 se ukázala jako správná, Dánům se na dlouhé minuty dařilo Lukaka kompletně odříznout od zbytku týmu, a když už se k němu přece jenom míč dostal, počínali si dánští stopeři mimořádně agresivně — to si ostatně mohli dovolit i díky tomu, že měli v srdci obrany o hráče navíc.

Dánům ještě v první půli výborně fungoval presink, který dostával Belgii pod velký tlak a donutil její hráče k několika technickým chybám a odevzdaným míčům. Zajímavou roli plnil střední záložník Højbjerg, který v té prvotní fázi napadání nenavazoval konkrétního hráče, ale pokrýval prostor před stopery, aby se Belgii neotevřela jednoduchá přihrávka na někoho z ofenzivních hráčů. Højbjerg občas tento prostor opustil a vydal se obsadit jednoho ze středopolařů soupeře, to ale až vždy podle vývoje konkrétní herní situace. Dánsku navíc výborně fungovala součinnost mezi ním a stopery, poněvadž kdykoliv dánský záložník opustil onen nebezpečný prostor, jeden ze středních obránců okamžitě reagoval agresivním vystoupením a obsazením hráče v dané zóně — nebylo tedy divu, že se Belgie dobrých třicet minut nemohla absolutně dostat do tempa.

2. Dánsko bylo lepší i individuálně — a to už tedy pro mě bylo značným překvapením. Jistě, tady musíme tak trochu vyškrtnout nadpozemského De Bruyneho, který v druhé půli naskočil a ráz zápasu kompletně změnil, ovšem s výjimkou středopolaře Manchesteru City byste nadstandardní výkony našli prakticky výhradně na straně domácího týmu.

Dánům se po většinu zápasu dařilo vyhrávat i individuální souboje — ať už se jednalo o ty defenzivní, kdy se stoperům několikrát podařilo odzbrojit Lukaka či záložníka Tielemanse, tak i ty ofenzivní, kdy se útoční hráči prosazovali až s překvapivou lehkostí. Ocenil bych hlavně ofenzivní trojici, která zahájila duel — Poulsen totiž společně s Damsgaardem a Braithwaitem zle zatápěl belgické obraně.

Ta to ale pravda neměla zrovna jednoduché, jelikož tento trojzubec nezůstal snad ani chvíli v klidu. Ofenzivní esa si neustále měnila pozice, takže obránci kolikrát nevěděli, koho mají vlastně bránit, navíc se výborně doplňovali — když jeden z nich podnikl náběh za obranu, druhý si seběhl pro přihrávku do nohy tak, aby co nejvíce roztáhli zadní linii soupeře a svým záložníkům připravili co nejvíce variant. Zejména ony dlouhé přihrávky do prostoru za krajními stopery přiváděly belgické stopery k šílenství. Pro Dány velká škoda, že z velkého množství nadějných příležitostí tato ofenzivní vozba nedokázala vytěžit víc, v zakončení totiž chybělo něco nadstandardního, něco překvapivého, něco, co na druhé straně předvedl jistý nejmenovaný záložník...


1. Belgie sice vyhrála, přesto po většinu času působila dojmem přestárlého celku, který má to nejlepší za sebou. A to je pro trenéra Roberta Martíneze teda pořádné varování. Pokud by Belgičané totiž takové představení na šampionátu ještě jednou zopakovali, už by nemuseli mít takové štěstí. Ba co víc, mohlo by se taky jednat o vyřazovací zápas turnaje a Belgie by se pak mohla s prázdnýma rukama pakovat domů.

Kritiku si zaslouží hlavně střední obránci jednoho z favoritů. Jejich hrůzné představení odšpuntoval už po necelých dvou minutách Denayer, který Dánům úvodní gól naservíroval takřka na stříbrném podnose. Ale nepředvedli se ani Alderweireld s Vertonghenem. Především druhý jmenovaný byl v zápase příšerně pasivní, útočníky soupeře obvykle nechal otočit, nabrat rychlost a až pak se je na poslední chvíli snažil zastavit.

Od zkušené trojice to byla vskutku mimořádně nepovedená devadesátiminutovka. Belgičané se přitom v prvních minutách pokoušeli o vysunutý blok a aktivní napadání, jenže nastal problém — defenzivní trojice zůstávala bez zajištění v situacích 3 na 3 a vůbec je nezvládala. Dánové si s postupnou rozehrávkou hlavu moc nelámali, jednoduše vyslali dlouhý balón na ofenzivní kolegy a zkušená obranná trojice si najednou nevěděla rady. Nedokázala vyhrát první souboj, nezvládala zachytávat náběhy za svá záda, posléze ani s útočníky soupeře nevystupovala a Dánové tak mohli poměrně snadno přečíslit středovou řadu Belgie.

S míčem na kopačkách to pak nebylo o nic lepší — ani jeden ze stoperů nedokázal kloudně rozehrát, Alderweireldovi s Vertonghenem navíc jakákoliv práce s míčem strašně dlouho trvala a ani jeden z nich nedokázal ani jednou úspěšně míč vyvést. Ve výkonu obranné řady tak vidím jednu z hlavních příčin, proč bylo ve hře Belgie tolik nedostatků a proč bylo Dánsko v úvodu zápasu o tolik lepší.

2. To všechno ale může být snadno irelevantní, když máte v týmu světové hráče. A Belgie má to štěstí, že takové fotbalisty ve svém kádru má. Roky byl tou oslnivou hvězdou Eden Hazard, poslední dobou jí ale trn z paty tahá hlavně Kevin De Bruyne. Záložník Manchesteru City se na hřiště podíval až o poločase, netrvalo ale dlouho a otěže zápasu převzal pevně do svých rukou.

Po zápase jsem přemítal, co vlastně krom výkonu De Bruyneho pomohlo překlopit misky vah na stranu Belgie. Bohužel jsem ale na nic kloudného nepřišel. Jistě, Belgičané se zlepšili a už to nebyla taková tragédie jako v první půli, to by ale za normálních okolností na obrat jen těžko stačilo. Do hry byl posléze vpuštěn i Eden Hazard, který svými schopnostmi pomohl udržet míč a Belgii umožnil častěji proniknout do ofenzivní třetiny hřiště. Ale to je tak všechno. Krom obou branek si Belgie nevypracovala vyloženou šanci, byla tedy opravdu nesmírně efektivní.

Zpět ale k zrzavému středopolaři. Ten znovu ukázal, jak nesmírně geniálním fotbalistou je. Před prvním gólem by se drtivá většina fotbalistů rozhodla střílet. Ne však záložník Manchesteru City, který fotbal vidí trochu jinak než obyčejní hráči. Naznačit střelu a posadit si dva obránce na zadek? Žádný problém. Nebo je snad potřeba z hranice vápna uklidit míč přesně k tyči? Stačí říct. Vzhledem k výkonu Belgie se tak skutečně dá říct, že právě výkon De Bruyneho byl tím jediným důvodem, proč se favoritovi podařilo vyhrát. A že jestli má v turnaji dojít daleko, bude zřejmě od svého záložníka ještě několik podobných výkonů potřebovat...

(vs)