Eurozápisník V. aneb Nuda v céčku? KDepay! Ta přišla až fo den později

Češi zvládli bodovat i ve druhém utkání skupinové fáze a v závěrečném vystoupení s Anglií jim bude stačit remíza k tomu, aby zažívali menší deja-vu a opětovně vyhlíželi někoho z dvojice Německo-Portugalsko jako v roce 2012. To ve skupině C si už Nizozemci svou výsostní pozicí mohou být prakticky jisti...

Oranjes se ve druhém utkání proti Rakušanům vytasili s o poznání vyspělejším výkonem a tentokrát ani neměli příliš problémů udržet nulu vzadu. Osmatřicetiletý Maarten Stekelenburg se tak stal prvním nizozemským brankáře s čistým štítem na Euru od... pětadvacetiletého Maartena Stekelenburga. (Ne, tyhle srandy nás jen tak nepřejdou.)

V utkání Severní Makedonie a Ukrajiny — historicky teprve druhém měření sil dvou zemí, které užívají cyrilici (tím prvním bylo historicky první finále mezi Jugoslávií a SSSR) — jsme s předstihem poznali první vyřazený tým šampionátu. Především jsme ale přihlíželi dvěma neproměněným penaltám v jednom zápase Eura, což se nestalo od roku 2000. Tehdy, ironicky, duel Itálie s Nizozemskem dospěl až k penaltovému rozstřelu, kde se mýlili další tři muži v oranžovém (a naopak Kluivert, který v normální hrací době nedal, jako jediný uspěl).

Kdepak, tohle Euro baví. Tedy až na tu "českou” skupinu, která dosud jako jediná nešla ani na dva góly na zápas, a naposledy nabídla teprve druhou bezbrankovou remízu šampionátu, během níž si každý brankář připsal po jednom jediném zákroku. Jinde se hraje, v déčku se válčí...

---

---

SKUPINA C




1. Ukrajincům uzrála nesmírně talentovaná generace, ale možná je načase se ptát, zda jí nechybí takové to zdravé přesvědčení ve finální fázi. U týmu, který dal za dva zápasy čtyři góly, v prvním poločase tohoto druhého utkání hned devětkrát vypálil a na útočné polovině se pokusil o parádních 17 obranných zákroků v agresivní snaze získat balon vysoko ve hřišti... u takového evidentně hladového týmu to možná vyzní prazvláštně.

Ale když si na druhé straně vezmete Jaremčukovo hledání spoluhráče v takřka samostatném úniku, veškeré ty patičky, Šaparenkovu snahu nafilmovat penaltu místo zakončení... dává to i smysl. Už po prvním duelu jsem psal, že Ukrajinci proti Nizozemcům tak trochu umřeli na krásu, a teď už to nelze napsat ani "tak trochu” (protože vyhráli), nicméně přesto — paradoxně — byly moje obavy o jejich další turnajové pokračování spíše posíleny.

Na druhou stranu se Ševčenkovými svěřenci doopravdy nikdy není nuda. V duelu se Severní Makedonií se pokusili rovnou o 12 tzv. "smart passes” (tedy penetrativních přihrávek, které typicky vyšachují celou jednu linii soupeře) a sedm z nich taky našlo adresáta. To je pro srovnání víc, než kolik zkompletovali Španělé proti Švédům, ale i Nizozemci, Portugalci, Italové, či Belgičané v kterémkoliv ze svých vystoupeních. A to minimálně Italové (Turecko) s Belgičany (Rusko) čelili i podobně neefektivním hlubokým blokům. Tohle už je o mindsetu.

Dobrým zjištěním pro Ševčenka muselo být zejména, kolikrát se na hrací ploše nacházely jeho největší ofenzivní opory Jarmolenko, Malinovskyj a Jaremčuk. Jarmolenko nakonec přispěl gólem a asistencí, čímž se v historické tabulce produktivity své země dostal na první místo před svého současného lodivoda. Jarmolenko už nyní v ukrajinském dresu stihl nastřádat úctyhodných 63 bodů (42+21) v 96 startech, zatímco Ševa se zasekl na 61 bodech.

2. Ale pane Ševčenko, co ta střídání? S tou dravostí a cílevědomostí nakonec možná nebude problém spočívat v hráčích jako spíš v trenérovi. Jak jinak si lze vysvětlit například nasazení Besjedina, kterému se na Ukrajině přezdívá nechvalně "defenzivní útočník”, na posledních dvacet minut. Besjedin už takto pohřbil ukrajinské ofenzivní snažení i v generálce, tak proč by to tentokrát mělo být jiné? Posledních dvanáct minut potom Ševčenko dohrával se dvěma štítovými záložníky, aby tam v nastavení plácl ještě druhého levého beka. Tohle všechno proti Severní Makedonii, které už dávno docházel dech.

Respektive jí spíš nevysvětlitelně ustrašená Ukrajina na poslední chvíli darovala dech druhý.

Makedonci po Alioskiho doražené penaltě čekali více než deset minut na další dva dalekonosné pokusy a po 69. minutě už se potom nezmohli na vůbec nic... až právě do úplného nastavení, kdy najednou během tří minut pálili Avramovski a dvakrát Trajkovski. Ne že by to byly obzvlášť nebezpečné pokusy, ale jeden by skoro Ukrajincům přál, aby jim tam něco za trest spadlo. Tohle bylo skutečně bizarní sledovat, kór když Angelovski o pauze primárně slepoval defenzívu, než že by měl myšlenky i arzenál na to posílit ofenzivní vozbu.


1. Angelovski vyučoval, jak neaplikovat tříobráncový systém. Proti Rakušanům to ještě jakž takž fungovalo, ale jak se teď zpětně ukázalo (a leckdo jistě už tehdy nabyl to podezření), fungovalo to skutečně jenom kvůli sterilním Rakušanům. Jakmile nastoupili jejich přesné opaky, nespoutaně řádící a patičkující Ukrajinci, nevěděli si všichni tři stopeři Severní Makedonie vůbec rady. Jančit začal především Velkovski, který měl být vůdčí postavou zadní linie, ale místo toho se tu vytáhl příliš vysoko, tu klesl příliš hluboko...

Severomakedonským problémem byla obecně neuvěřitelná rozplizlost obranné řady. Ta má být v první řadě kompaktní, leč samozřejmě v případě potřeby schopná pružně reagovat na náběhy do křídelních prostor, kdežto v tomto svérázném provedení naruby byla spíš permanentně napružená a sotva kdy kompaktní. Mezi stopery zely vždy obrovské mezery a v kombinaci s obecně vysokou linií se pak ty průnikovky za záda obránců hrály skoro až samy.

2. O pauze se však překvapivě povedlo reagovat. Překvapivě hlavně proto, že severomakedonská lavička je prorostlá hráči, kteří by na tomto šampionátu neměli vůbec být. Skutečně, sledujte při zápasech twitterový účet Macedonian Football — co zápas má jeho autor Aleksandar Zlateski největší bobky z jakéhokoliv střídání. I tentokrát se vlastně dostavily právem; byl to právě střídající Avramovski, kdo školácky zahrál rukou ve zdi.

Na druhou stranu Angelovski si tentokrát střídáními i legitimně pomohl. Využil k tomu dva ze zhruba tří hráčů, kteří mají i na základ (Čurlinov, Trajkovski), a přetočil formaci do odvážnějšího, ale zároveň svým způsobem opatrnějšího 4-3-1-2. Makedonci takto rázem měli ve středu pole o jednoho hráče navíc, takže Zabarnyj už nemohl tak bezstarostně rýsovat kolmice a urychlovat postupné útoky svého týmu, a Ukrajinci se brzy začali nehezky trápit.

Právě tahle razantní změna je důvodem, proč Severní Makedonie v druhé půli držela míč na kopačkách 60 % času (!) a hned desetkrát pokoušela štěstí střelbou na bránu (po ubohých třech pokusech během dvou minut v první půli). Právě tahle razantní změna přiměla Ševčenka k výše nakousnuté panice a předem nepromyšlené, vynucené aplikaci diamantu.

(td)

---

1. Nizozemci potvrdili, že jsou fascinujícím souborem individualit. Větší systém v tom stále hledat nelze, ale nizozemské nástroje — a jakýsi kolektivní skillset De Boerova mužstva — dost možná na tomto kontinentě nikdo nezvládne jakkoliv napodobit a dorovnat.

Máte tu Frenkieho De Jonga, který z hloubi pole vyveze balon přes jednoho, dva, tři, čtyři hráče; stačí říct.

Máte tu Giniho Wijnalduma, který je v oranžovém dresu vyloženě k nerozeznání — vůbec se neúčastní mezihry (v první půli se o méně přihrávek na celém širém hřišti pokusil jen rakouský hroťák Gregoritsch), avšak o to víc je s míčem i bez něj cítit těsně pod hrotovými útočníky a dotahuje se na reprezentační střeleckou bilanci Van Bastena.

Máte tu Daleyho Blinda, kterému je dočista ukradené, koho zrovna zásobuje — záložníka, beka, rovnou útočníka — hlavněže zásobuje fest, aby s ním ze hřiště vždy odcházela veškerá struktura.

Máte tu Denzela Dumfriese, na papíře stále ještě obránce, který nepřispěl jedinou přerušenou akcí, zablokovanou střelou, žádným odvráceným míčem či obranným zákrokem. Ne, on prostě jen vyrážel dopředu, dal si gól a dvě z jeho 20 přihrávek vedly ke střele kolegy.

Máte tu Wouta Weghorsta, který sice v pohybu vypadá těžkopádně a je vlastně tím hlavním důvodem, proč De Boer nehraje všemi Nizozemci úctívané 4-3-3, a přece zcela zásadním způsobem zaměstnává klidně dva soupeře naráz a otevírá prostory pro Depaye s Wijnaldumem. Je dost možná nejlépe placenou "lasičkou” na světě, ale dělá to moc dobře.

Zkrátka... můžeme se dohadovat jak přesně, ale tenhle mix zvláštních charakterů funguje.

2. Nizozemci presují periodicky, což je výjimečné i výjimečně zrádné. Vezměte si třeba Dány proti Belgičanům. Jejich celoplošné napadání v první půli bralo dech — ovšem problém se ukázal být v tom, že ten dech bralo divákovi zhruba stejně intenzivně jako jim samotným. V druhé půli už to v takovém tempu replikovat nešlo a Belgičané byli ve hře. To Nizozemci soupeře do hry vlastně nikdy nepustili, protože ve věci presinku vyznávali staré dobré "povolit-přitáhnout”. Pět minut ležérní, nechat vycukat; potom si dát zřejmý signál, zapnout, získat balon do svého držení a typicky si hned obratem vytvořit šanci.

A znovu. A znovu... až do úplného konce. Však ano, jedině takhle mohl Wijnaldum najít síly i ochotu spoluhráčů k tomu, aby za stavu 2:0 ještě dvanáct minut před koncem vedl tříhlavé napadání rakouské rozehrávky u jejich vlastní šestnáctky. To je něco šíleného.


1. Víte vy co, pojďme se ještě jednou zastavit u Alaby. Kolega Zezula největší hvězdě rakouského výběru věnoval již pěkných pár řádků v rámci první analýzy, avšak teď se Alaby nelze dotknout zas a znovu — přestože, respektive právě proto, že zápas opět načínal na pozici středního ze tří stoperů; tedy v poloze, kdy s balonem opět nemohl skoro nic dělat.

Taky tentokrát si ještě statičtější zadák Alaba neodpustil defenzivní zkraty, když brzy zbytečně fauloval na penaltu (to byl pro změnu jako utržený ze řetězu), aby pak soustavně nedržel vysokou ofsajdovou linii a nacházel se jako jediný obránce metr dva pod ostatními.

Ještě horší to však bylo na balonu. Alaba tentokrát nedistribuoval ani jeden pas na delší vzdálenost (oproti 11 během klání se Severní Makedonií; teď jeho mapa přihrávek vypadala po hodině hry takhle tristně) a pokusil se všehovšudy o jediné vyvezení balonu výrazně blíže k brance soupeře (oproti třem pokusům v zahajovacím vystoupení).

Vrcholem všeho potom bylo, když se dopředu v zoufalém závěru utkání začal z levého stopera skoro až na levé křídlo drát fakin Hinteregger, který naposledy přesně odcentroval — nekecám — jedenáctého listopadu 2020 proti fakin Lucembursku. Neuvěřitelné.

2. Foda potvrzuje, že je tím nejhorším koučem pro tuto partu. Když se Rakušané zkraje utkání pokoušeli zaskočit Nizozemce několika zrychlenými kombinacemi, bylo patrné, že to obvykle nedělají. A že jsou z toho pekelně nesví. Jedna dvě narážečky a najednou se nikdo nehýbal, nenabízel, protože s takovým šrumcem prostě dopředu nepočítal. Co nevidět se tak Rakušané vrátili k postupné, unavené, líné rozehrávce bez jiskry a momentu překvapení. Přestože na place pořád měli Sabitzera, Baumgartnera, Laimera...

Začalo to Ulmerovým centrem nikam, pokračovalo Sabitzerovým stahováním až úplně k levé postranní čáře, aby se vůbec potkal s balonem, a ústilo v nákopy na Gregoritsche nejpozději po půlhodině. Rakouská hra nakonec v mezihře neměla vůbec nic — o driblink se pokusilo všehovšudy pět hráčů včetně střídajícího Grillitsche a brankáře Bachmanna; první a poslední střela mezi tři tyče přišla se žolíkem Onisiwem v 84. minutě; a že by třeba pro závěrečný (semi)tlak Foda zkusil aspoň specialistu na standardky Trimmela? Ani ho nehne.

(td)

---

---

SKUPINA D




1. Původní chorvatské rozestavení vypadalo jako regulérní nedopatření. Možná se vám to někdy stalo: poskládali jste si ve Football Manageru optimální zahajovací jedenáctku, ale ještě než kliknete na "proceed”, musíte si odskočit. Když v tu ránu k počítači zasedne nezbedný synovec a začne přetahovat hráče ze strany na stranu, jak se mu zachce. Výsledkem je paskvil, který nevědomky odkliknete, a než si toho všimnete, už prohráváte.

Zhruba takhle Chorvati vypadali v první půli. Modrić se snad poprvé v kariéře motal primárně na levé straně záložní řady a proklatě nízko ve hřišti (přestože v minulých zápasech spíš připomínal falešné pravé křídlo). Perišić hrál zprava, Brekalo zleva — tedy přesně opačně, než jak jsou oba z repre zvyklí. Rebić byl na hrotu primárně vyzýván ke vzdušným soubojům, přestože je to zejména vyhlášený běžec a za celou kariéru dal pět (!) gólů hlavou.

Vážně, nehrát Chorvaté zrovna proti Čechům, normálně by se mi jich na místě zželelo.

2. Teprve po pauze Dalić milostivě vyslyšel volání celého národa po dvojici Petković-Vlašić, která v minulosti výtečně fungovala pospolu a přesto na tomto turnaji v prvních třech poločasech dostala přesně 12 minut sdíleného pobytu na hřišti. Nutno říct, že ani s nimi to nebyla žádná sláva, ale spolu s neokoukaným Ivanušecem alespoň dali ofenzivní hře Vatreni trochu řád. Ivanušec si především troufal na souboje 1 na 1 (a minimálně částečně, třeba skrze vyhrané autové vhazování, vyhrál všech pět, které v útočné třetině podstoupil), zatímco Petković okamžitě zlepšil útočníkovu hru zády k bráně o 100 %.

Ve výsledku tito tři chlapíci stojí za třemi čtvrtinami střeleckých pokusů Chorvatů v období po Perišićově vyrovnání — což se nezdá být moc (tři střely), ale taky je to skoro polovina celého xG týmu. Rebićovi, ale i Kramarićovi by mělo v základní sestavě odzvonit...


1. Češi sice dál nejsou bez vady, ale individuálně šli citelně nahoru. Až na Daridu, který zůstal na své staré "meh” vlně (kdy upřímně nerozumím, jak při tolika naběhaných kilometrech přerušil jen dvě akce soupeře), se skoro každý dříve kritizovaný Čech zvedl. Masopust měl jednu lacinou ztrátu před šancí Rebiće, ale na útočné polovině byl s míčem u nohou přece jen o chlup efektivnější než v zahajovacím klání. Jankto se též zvedl a spolu s Coufalem odstartovali vyloženě skvěle, když Chorvatům nedali prvních cca 15 minut oddychnout. Záloha konečně i díky Holešově příspěvku vypadala, že dovede rozehrávku jaksepatří zklidnit a zpřesnit — důležitý mezistupeň, který jsme v předešlých třech utkáních složitě hledali.

Zároveň, ačkoliv se o nich po utkání se Skoty mluvilo spíš v dobrém, podstatný krok kupředu ušli i oba stopeři.

Čelůstky si jeden skoro nevšiml, ale to bylo vítané zjištění; na vlastní polovině neregistroval jedinou ztrátu míče (skrz souboj či přihrávku), což se mu naposledy povedlo, světe div se, 26. ledna 2020 ještě v Turecku. Kalas mezitím proti Skotům čtyřikrát přihrával či odhlavičkovával míč na kratší vzdálenost přímo do protihráče; teď se mu takový neduh nepřihodil ani jednou. Až na pár zbytečných přihrávek na Vaclíkovu levačku zkrátka oba stopeři působili (sebe)jistě a tentokrát tolik nespoléhali na zoufalé bránění na poslední chvíli, což bylo vlastně samo o sobě nesmírně osvěžující.

2. Janktův centr na zadní není "zklamání”, spíše se jednalo o strategii. V tuhle chvíli i kdykoliv poté to sice budou jen odhady (protože trenérský štáb nikdy své úmysly veřejně nevyzradí), ale dle mého odhady celkem skálopevné — Jankto v reprezentaci téměř vždy centruje na prostředek vápna, potažmo rýsuje zkrácené centry na přední tyč. Vlastně nikdy nevolí řešení přetaženého centru, a to ani tak, že by mu to ujíždělo omylem.

Tentokrát takovou variantu úspěšně volil čtyřikrát. Náhoda? Nemyslím si. Důvod je nasnadě: za Chorvaty opět na levém beku nastoupil kovaný stoper Gvardiol, který měl už proti Angličanům docela problémy zavírat "svou” tyčku. Teď ty problémy byly ještě viditelnější.

Gól z toho nakonec nebyl, ale klidně mohl být, kdyby Schick netrefil sám sebe nebo Coufal aspoň jednou zkusil štěstí sám. V každém případě ale tohle přenášení hry bylo, troufám si říct, hlavním důvodem, proč jsme úvodem vypadali o tolik líp než Chorvaté (a obecně nejlíp na turnaji)... a přesto je nyní tradičně Jankto jako první vyhazován ze základu? Ale kuš.

(td)

---

1. Tohle byl od Albionu strašný výkon, a čím víc nad tím člověk přemýšlí, tím hůře nachází vlastně jakákoliv pozitiva. Vážně, tam nefungovalo nic. Zhola nic. A nabízí se otázka, jaké má vlastně Gareth Southgate s tímto týmem ambice - protože včera buď kalkuloval s tím, že mu stačí bod, a hrál záměrně na defenzivní remízu, nebo nechce skončit první a jít na Portugalce či Němce, nebo jej Skoti objektivně přehráli. Všechny tři možnosti jsou špatné, ať už z hlediska nějaké elementární národní hrdosti (kór doma ve Wembley!!), nebo rozdělení sil na hřišti.

Zároveň je hodně těžké pokoušet se analyzovat výkon mužstva, které se k zápasu prostě nedostavilo. I na individuální úrovni si vypíchnout zaslouží maximálně tři jména: Jordan Pickford, který se rychle přizpůsobil ragbyovému charakteru celého zápasu, spolehlivě si hlídal vápno a působil dominantním dojmem, což skoro všem borcům v poli chybělo; Tyrone Mings, z podobných důvodů; a Mason Mount, bez něhož by Anglie nevymyslela pravděpodobně vůbec nic. Ten druhý bod v hodnocení je za to, že ačkoliv Southgateův tým sehrál příšerný fotbalový zápas, alespoň z toho byla cítit nějaká energie a náboj lokálního derby. V prvních zhruba dvaceti minutách.

Ve zkratce by se celý zápas dal shrnout do tří bodů: 1) bitva o střed pole; 2) absence kreativity v anglické útočné třetině; 3) Southgateův in-game management. Protože opticky to zpětně vypadá jako poměrně jednostranná záležitost, Anglie měla 60% držení míče a připsala si i jedinou opravdu gólovou šanci zápasu, jenže reálný obraz hry byl ze strany domácích vyloženě frustrující. První bod probereme později ze skotské strany. Zbývají dva...

2. Anglická ofenziva nefunguje a Southgate neví, co s tím. Měl to být ze strany Albionu empatický, inspirativní turnaj, který by definitivně stvrdil auru nastupující talentované generace, která na klubové úrovni přebírá otěže kontinentální nadvlády — Premier League po letech přeskočila španělskou La Ligu na piedestalu nejúspěšnějších evropských soutěží, kompletní podhrotová trojka hraje v týmech, jenž si to rozdaly v nedávném finále Ligy mistrů, a před nimi operuje nejlepší útočník ligy, kapitán a nejlepší střelec posledního mistrovství světa. To je přece ohromná síla, která by se měla na hřišti nějak projevit, zvlášť v derby proti papírově slabšímu soupeři. Proč se tak nestalo?

Zaprvé, Phil Foden je možná ohromně talentovaným fotbalistou, ale Southgate ho evidentně neumí využít. Mladík z Manchesteru City nastupuje za nároďák na pravém křídle, ale nezvládá se prosazovat proti těsně bránícím soupeřům, jeho periferní vidění je tristní, nemá tah na bránu a v podstatě každá jeho akce vypadá tak, že si zasekne míč doprostřed a tam o něj přijde. Nabízí se otázka, proč jej nepostavit do středu pole, když se tam evidentně sám pokouší stahovat a jeho kreativita a herní orientace u lajny viditelně trpí; Michael Cox v podcastu Zonal Marking podotknul, že to bude nejspíš proto, že je poněkud líný v pressingu a nezastane takové penzum práce jako Mason Mount. No dobře, ale... proč potom na hřišti vůbec je? K čemu?

Na druhé straně máme Raheema Sterlinga, který sice dal jediný gól Chorvatům a obhájil si tak svoji pozici tahového, gólového křídla; včera to ale z jeho strany byl neviditelný výkon, bez sebevědomí, bez drajvu. Ono to působí na první pohled zvláštně, protože Chorvati mají papírově lepší tým než Skotsko, ale ukázalo se, že Skotové zkrátka umí anglickým kreativcům lépe otrávit život, což konkrétně Sterlinga rozhodilo natolik, že strávil většinu zápasu blouděním po hřišti bez reálného vlivu na hru. No a pak je tu kapitán Harry Kane, který sice vydoloval dvě střely, ale jinak svým bezkrevným, nezaujatým výkonem znovu otevřel otázku o přetěžování špičkových hráčů. Kane je obecně ve složité pozici: hraje unaveně, nemůže, zároveň ale zaprvé touží po přestupu za lepším a zadruhé na něj Anglie až nezdravě spoléhá. Asi se nemůžeme divit, že včera po hodině hry prostě "vypnul” a nakonec jej Southgate dokonce vystřídal, což je jinak celkem rarita, Kane se ze hřiště nestahuje, pokud to není vyloženě nutnost.

Nahradil jej Marcus Rashford, čímž už se dostáváme ke třetímu bodu — sám Gareth Southgate a jeho reakce na vývoj hry. Která je, nalejme si čistého vína, naprosto tragická. Anglie drží míč, ale není schopná se prosadit proti agresivnímu, zkonsolidovanému sokovi. Jediné nebezpečí představuje Mason Mount. Potřebuje zaprvé kreativního hráče, který přetaví územní převahu v nějakou myšlenku, a zadruhé zakončovatele, který nemá v nohách 15 milionů minut a zahraje roli "fox in the box”, hráče, který si stoupne do vápna a bude dělat problémy skotským obráncům. Rashford není ani jedno z toho. Fakt, že Southgate střídal pouze dvakrát, dohrál posledních dvacet minut bez devítky (Rashford se pohybovat spíše na křídlech, do vápna jej Skotové jednoduše nepustili) a celou tu dobu měl na lavičce DCL a Jadona Sancha, je na vyhazov.


1. Skotové jednoznačně ovládli bitvu o střed hřiště a nakonec mohou být, na rozdíl od soupeře, spokojeni s bodem. Asi bychom v rámci férovosti měli zmínit, že jim do karet hrál i vydatný déšť, to ale neospravedlňuje Southgateovu taktickou naivitu a naopak nesnižuje srdcařský výkon hostů. Co víc, nejde jen o nějakou přetlačovanou na těžkém terénu; Steve Clarke si svého konkurenta jednoduše namazal na chleba, a stačilo mu k tomu de facto jediné — převzít nadvládu nad zálohou.

Na rozdíl od jiných primárně reaktivních týmů, jako Švédsko nebo Francie, aplikovalo Skotsko agresivnější, vytaženější blok, který se opíral o skvělé držení prostor a poziční zodpovědnost. Kombinace tří stoperů a tří středních záložníků pak nejenže vytvořila přečíslení kolem středového kruhu — to dává smysl, protože Albion ve svém 4-2-3-1 postavil od začátku čtyři borce k lajně, na rozdíl od skotských dvou — ale navíc aktivně vytlačovala na stranu i ty soupeře, kteří tam hrát neměli. Je to hlavně zásluha vynikající poziční práce Billyho Gilmoura, ale i zodpovědně agresivních stoperů pod vedením Hanleyho.

To, co Skotové předváděli v záloze, byla regulérní šikana a suverénně největší strategická výhoda celého utkání. Stačí se podívat na pohyb anglických středopolařů - Declan Rice se tváří v tvář modré přesile raději do ničeho ani nepouštěl a nahrával pouze do stran a dozadu, protože prostě před sebou neměl vůbec nikoho. Kalvina Phillipse, muže zápasu proti Chorvatům, Skotové vytlačili v podstatě na pozici pravého záložníka, Mason Mount skoro celý zápas operoval vlevo, a celý čtverec mezi středovým kruhem a skotským vápnem mezitím zůstával pod pevnou kontrolou hostujícího týmu. To je pro Angličany samozřejmě ostuda jako řemen, ale v první řadě bychom měli ocenit, jak dobře Clarke svůj tým na zápas připravil. Protože to nakonec reálně byli Skotové, kdo diktoval obraz hry - míč sice drželi Angličané, ale jen v pozicích, kde jim to hosté dovolili.

2. Dykes s Adamsem se vepředu umí doplnit, ale proti Chorvatům musí lépe seřídit mířidla. Skotsko zatím na turnaji nevstřelilo ani branku, ale není to tím, že by se o to nesnažilo - konkrétně Lyndon Dykes, se svojí impozantní postavou vyhazovače z Retro Music Hall a apetitem hladového vlčáka, evidentně po gólu touží, což ukázal jak proti nám, tak včera ve Wembley. Vždyť Skotové nakonec svého soka dokázali i přestřílet, takže o nějaké totální pasivitě na švédský způsob ani nemůže být řeč. Pokud ale chtějí pomýšlet na osmifinále, musí proti Chorvatsku vyhrát, a klíčem budou jednoduše individuální výkony obou forvardů.

Ačkoliv včerejší zápas rozhodně nebyl z nejpohlednějších (naopak), a ačkoliv tato skupina se zatím na celém Euru profiluje jako objektivně nejslabší (nebo alespoň nejméně herně záživná pro nezaujaté fanoušky), Skotové by si za své výkony v prvních dvou střetnutích postup zasloužili. Rozhodně víc než Chorvatsko a možná i víc než Anglie, která je sice papírově a individuálně lepší, ale z taktického hlediska působí spíš jako nevyvážený soubor potenciálně rozdílových individualit než jako sebevědomý kandidát na medaile, což je — vzhledem k tomu hráčskému materiálu - dost frustrující. Naopak Skotsko ví, na co reálně má, jeho fotbal má jasnou identitu a už se dokázalo herně vyrovnat dvěma favoritům. Jeho impozantní, fyzický styl by navíc na poněkud měkké Chorvaty mohl platit. Dokáže ale zvítězit? Dokáže najít ten "magic touch”, který by sympaticky bojovné mužstvo povýšil do role úspěšného turnajového manšaftu? To se dozvíme v úterý; už teď se ale McGinn & co. rozhodně nemají za co stydět.

P.S.: Závěrečný rugbyový scrum ve vápně prý komentátor španělské televize označil jako "fútbol británico”. Jo, no. Místy jsem opravdu nevěděl, jestli skutečně sleduju zápas v roce 2021, ale i tak to bylo fajn osvěžení, vidět na špičkovém turnaji něco tak krásně archaicky "ostrovního”. Příště už ale poprosím zase normální fotbal, díky.

(dz)