Eurozápisník XII. aneb QuaSimóndova msta a vražda favorita v MidSommeru

Kde jsou všichni, Holle? - Jsou mrtví, Dejve. - Ale kdo? - Všichni, Dejve. - Có, i Portugalsko? - Všichni jsou mrtví, Dejve. - A co Chorvatsko? - Je mrtvé. Všichni jsou mrtví, Dejve. - Francie ale né, že jo? - Všichni jsou mrtví, DEJVE.

Včerejší a předvčerejší dění skutečně nápadně připomínalo ikonickou scénu z Červeného trpaslíka — během pár hodin popadali všichni tři finalisté posledních dvou mezinárodních šampionátů.

Tak trochu se přitom opakovala historie. Stejně jako roku 2006 v případě Robinsona Chorvatsko benefitovalo z malé domů a (de facto) vlastního gólu brankáře. I pro Španěly se nejednalo o nový obrázek; na MS 2014 si s rutinní malou domů nevěděl rady Casillas a daroval gól Van Persiemu, v Rusku zase De Geovi propadla za záda Ronaldova rutinní střela.

Zatímco tedy tento šampionát stále čeká na první gól z přímého kopu, zatímco jich v historii padlo už 23, co se vlastních gólů týče, už teď jsme jich na prostoru 41 utkání roku 2021 viděli stejně jako v předešlých 286 střetnutích pod hlavičkou mistrovství Evropy (devět).

Nešťastný brankář Simón se ovšem nakonec několika složitými zákroky výborně vykoupil a z psance se vypracoval v hrdinu, zatímco jeho spoluhráči vzorně odpověděli před brankou soupeře. Pokud se před pár dny Dánsko stalo prvním týmem v dějinách Eura se čtyřmi góly ve dvou po sobě jdoucích vystoupeních, Španělé okamžitě odpověděli svými 2x5 góly.

V součtu s přestřelkou Francie a Švýcarska, během níž Paul Pogba zaznamenal už čtvrtý gól v turnajové vyřazovací fázi (a překonal tak i Cristiana Ronalda), včera padlo celkem 14 branek, tedy jenom o pět méně než za celou osmifinálovou fázi minulého evropského šampionátu.

Hrdiny dne jsou nakonec bezesporu Švýcaři, kteří poprvé v soutěžním utkání vyzráli na Francii, poprvé v historii mezinárodních turnajů zvládli penaltový rozstřel, a poprvé od roku 1954 vyhráli zápas o všechno v takto pokročilé fázi šampionátu. V Bukurešti se psala historie, a to ještě nezmiňuji, že brankář Sommer od začátku mundialu 2018 zlikvidoval už čtyři penalty.

---

---

1. Chorvatsko se konkrétně dnes velmi obtížně známkuje. Protože na jednu stranu předvedlo heroický comeback a nebylo v zápase papírovým favoritem, ale na druhou stranu se nelze ubránit dojmu, že přesto zahrálo pod své možnosti a auře z MS 2018 se ani nepřiblížilo. Volím proto jakousi alibistickou střední cestu, zároveň ve mně však podobně jako v mnoha Chorvatech převládá frustrace. Jak se někdo může rozhodnout sedm minut před koncem prvního poločasu vyměnit kopačky jako Rebić při první brance Španělů? Nenadarmo se na něj Modrić okamžitě rozeřval. A ještě hůř: jak někomu může přijít jako dobrý nápad se jít v 77. minutě za stavu 1:2 při standardce soupeře napít jako Gvardiol?

Podobně jako tehdy Gvardiol na poslední chvíli v panice zahazoval láhev, zdálo se, že Chorvaté obecně ve snaze vyrovnat spíše panikařili. Těžko říct, co všechno šlo za Dalićem samotným a co byla spíše iniciativa hladových hráčů, ale ihned po gólu na 1:2 Chorvaté z relativně pasivního bloku bez míče přepnuli do zuřivého 4-2-4, tedy opačného extrému. Brozović se začal jako poslední středopolař vytahovat až někam na podhrot a přebíral tam vlastně většinu míčů namísto Modriće nebo Kovačiće. Pro posledních 20 minut potom Dalić zničehonic sáhl po 3-5-2 s Brekalem na pravém křídelním beku; tedy pro formaci, kterou naposledy zkoušel na poločas proti Tunisku v červnu 2019, aby ho prohrál 0:1 (lol).

Že pak před prodloužením na hráče promlouval vlastně jen Modrić, bylo tak nějak symbolické. Tohle na rozdíl od Švýcarska, které tak nějak po celou dobu vědělo, jak chce útočit, vypadalo víc jako poblázněná několikaminutovka na koksu než cokoliv jiného.

2. Dalić poslechl většinu fanoušků až příliš pozdě. Případ Zlatka Daliće je vlastně podobný tomu Fernanda Santose — oba tito trenéři žili na svých pozicích až moc dlouho z jednoho povedeného turnaje, aniž by projevili jakoukoliv schopnost se přizpůsobit novému materiálu či ho adekvátně zapracovat do toho, co pro ně dříve fungovalo. U Daliće tato paralela funguje hlavně v rovině středu zálohy, odkud vypadl Rakitić jako klíčový uzlíček energie, aby teď vedle sebe startovali tři středopolaři, kteří jeho pokrytí prostoru a obecnou aktivitu bez míče prostě nevynahradí. Brozović je spíše pasivnějším štítem, Kovačićův pohyb s míčem je jeho silnější stránkou než bez (a hned bylo znát, jak se hra Chorvatů s Pašalićem zvedla), a Modrić už jednak nemá nohy dvacátníka, jednak se mnohdy vytahuje až na hrot.

Není to však pouze střed zálohy, s nímž ostatně zápasili i mnozí Dalićovi předchůdci. Je to také trvání na Rebićovi, jehož první dotyk s balonem i obecný hráčský profil evidentně této události vůbec neodpovídal. Mislav Oršić, známý jako rozdílový fotbalista pro velké zápasy (Evropské ligy), vytěžil z minima maximum, ale i proto se nelze ubránit dojmu, zda by chorvatský šampionát nevypadal úplně jinak, kdyby toho odehrál podstatně více. Stejně tak je na místě se ptát, zda Vlašićovým nejlepším využitím bylo skutečně hraní jakéhosi improvizovaného pravého beka v (neimprovizovaném) hluboko posazeném 5-2-3 bez míče.

Vcelku vlastně lze uzavřít, že Chorvaté jakž takž našli plán v defenzivní fázi hry a jejich osobní obrana ve středu hřiště dělala Španělům určité problémy, ale vepředu jim to nikdy neklaplo. Petković zády k brance dělal, co mohl, ale nikdy neměl pořádnou podporu z druhé vlny. A jakkoliv Perišićovo vypadnutí bylo určitě velkou komplikací, Dalić o něm věděl min. dva celé dny dopředu, a mohl se připravit lépe než opětovným ukázáním na dříve odstaveného Rebiće. Gól bez jediného střeleckého pokusu v první půli je sice vtipná statistika, kterou si budeme ještě dlouho připomínat, ale v jádru je spíš smutná.


1. Zpětně vzato, Španělé byli věru dokonalým předobrazem Francie. A to nejen v tom velice zjevném směru, že si nechali dát tři góly a zbytečně si zkomplikovali cestu do čtvrtfinále (kam tedy alespoň dorazili). Podoba se dá nalézt i v tápání Sarabii na levé straně (alias Mbappého), kde nebyl ani zdaleka tak efektivní jako dříve napravo, potažmo v neschopnosti stoperů se vypořádat s centrovanými míči nebo ve "strategických” střídáních tzv. na údržbu a v zájmu ušetření sil opor, pročež Enriquemu pro klíčové prodloužení scházeli na place rozdíloví a dobře hrající fotbalisté v čele s Kokem a Ferránem Torresem.

Rozdíl spočíval samozřejmě v tom, že to Španělé nakonec mj. díky výrazně více chybujícímu soupeři dotáhli ke zdárnému konci a nepotřebovali na to ani penalty. Sami se přitom mohli spolehnout na své talismany, akorát trošku jiného rázu než Pogba, Benzema, Griezmann.

Vezměte si třeba Paua Torrese, který se trefil při svém repre debutu po pár sekundách, potom svým prvním dotykem s balonem zařídil vlastní gól Slováků a nyní po třech minutách pro změnu asistoval na třetí branku. Nebo všemi proklínaného Moratu, který sice nehrál zle, ale zase se zastřeloval, potažmo pohyboval v postavení mimo hru, aby nakonec doručil rozhodující direkt. Olmo, jenž přišel o místo v základu, se podílel na obou brankách v prodloužení. Ferrán, který v Premier League nacházel adresáta pouhou čtvrtinou svých centrovaných míčů, se najednou proměnil ve zvíře, které přesně rýsovalo 5 ze 7 centrů...

2. Enrique posazením Alby položil hlavu na špalek, neboť do té doby Španělsko tahalo velkou část útoku právě přes barcelonského levého beka. Ale on věděl proč.

Co se postupných ataků týče, Španělé je vedli po levé straně ve 25, 19, 12 a nyní pouhých pěti případech. Je tedy patrný úbytek této původně zjevné orientace i s Albou v sestavě, přičemž efektivita byla též otazníkem — dle vygenerovaného xG z postupných útoků Španělsko mělo nejnebezpečnější právě levou stranu jenom v (mizerném) úvodním duelu se Švédskem, jinak nebezpečně útočilo hlavně středem prostřednictvím dua Pedri-Koke, které v sestavě přirozeně setrvalo.

Skutečně, Albova absence nakonec bůhvíjakou komplikací nebyla, a velký podíl na tom nese agresivnější hra právě obou ofenzivních středopolařů, kteří jištěni inteligentním Busquetsem více než kdy dřív doráželi na pokutové území. Pedri se v 18 letech řadí k nejsuverénnějším záložníkům turnaje a po předčasném exitu De Jonga s Pogbou má nejspíš cestu do all-stars Eura umetenou. Jeho umění se přitom občas bere skoro jako samozřejmost, ne-li na lehkou váhu, protože ho v barcelonském dresu pravidelně vídáme už druhou sezonou, ale stále bychom měli mít na paměti kontext, že nikdo mladší dosud vyřazovací zápas ME nenačínal.

---

1. Kritika Mbappého by se rovnala nošení dříví do lesa, a proto si raději pojďme zahrát tak trochu na ďáblova advokáta. Takhle: Mbappé neprožil vyvedený turnaj, to viděl každý včetně Mbappého samotného, ale nutno vždy pamatovat na to, že stejně jako jeden skvělý turnaj nedělá nutně světového hráče, stejným způsobem to funguje i naopak, a Mbappé tudíž najednou není špatný, ba ani přeceňovaný. Faktem každopádně je, že jeho penaltové selhání bylo pouze vrcholem ledovce a jakousi symbolickou tečkou, protože celé jeho Euro je jedním velkým narativem. Naplněná touha hrát s Benzemou, s tím spojený kontroverzní přesun doleva namísto pravé strany, kde zářil v Rusku, nafouknutý spor s Giroudem, hádky o přímé kopy... do toho antipařížský list La Provence píše o "stagnující kariéře a špatných návycích přejímaných od Neymara”. Čtrnáct střel, jen tři na bránu, 0 gólů.

Chtělo by se říct "všechno špatně”, ale bylo opravdu? Oba vypracované góly byly pořád dílem kombinace Mbappé-Griezmann-Benzema. Jasně, jeho asistence Benzemovy se pro střelce stala spíše přítěží, ale co ta patička přímo do kroku Griezmanna před vedoucí brankou? Co to geniální sklepnutí pro Benzemu do spálené šance proti Maďarsku? Na gól Griezmanna pak takřka asistoval. Ač to byla přísná penalta, první gól Portugalsku Francie vsítila hlavně díky němu. Ač to byl technicky vlastní gól, Hummels si ho dával pod Mbappého okamžitým tlakem. Mbappé celkem na turnaji devětkrát (!) bral míč a posouval ho o alespoň 10 metrů blíže brance soupeře; byl vždy hlavním příjemcem dlouhých míčů, neustále napínal obrany.

Pokud Mbappé dohrával tak, jak dohrával, bylo to způsobeno něčím jiným než "nezájmem”. Všichni víme, jak zvláštní a zvláště náročná tahle sezona byla, ale přesto si její důsledky typicky připouštíme, jen když se nám to tzv. hodí do krámu. Rúben Dias s Brunem Fernandesem odehráli šampionát hrubě pod své možnosti, a bodejť by ne — taky se dostali do "unavené jedenáctky” The Athleticu, který na veškeré posty obsadil hráče s nejvíce minutami v sezoně. Mbappé tam chyběl (na rozdíl od Griezmanna), ale nebyl daleko a sám překlenul hranici 4000 minut. Už na přelomu září a října přitom francouzským médiím říkal, že si přijde, jako by za sebou měl 60 zápasů. Je naprosto pochopitelné, pokud dojížděl na půl plynu — protože tu druhou půlku už prostě neměl k dispozici, anebo ji zoufale tahal z paty.

2. A proto se pojďme raději zabývat kritikou Deschampse. Rozhodnutí přetočit to do tří vzadu viselo ve vzduchu už několik dnů před výkopem a nikdo ho přílš nechápal. Zdálo se, že se tím vlastně řešilo nedostatečný příspěvek Rabiota či Tolissa na obou koncích hřiště; jinými slovy se odstraňoval jeden menší problém (třetí středopolař vedle Kantého s Pogbou), aby se vytvářely dva větší problémy jinde ve hřišti (levý křídelní bek, třetí stoper). A dopadlo to snad ještě hůř, než si kdekdo dokázal představit. Tři obránci, resp. novic Lenglet, stále nechali v klidu hlavičkovat jednoho švýcarského hroťáka, Rabiot se nalevo trápil, zatímco na lavičce zůstával zcela použitelný Dubois, Griezmann si lezl do zelí s Kantém a nezřídka se dokonce vyskytoval pod ním. Rozehrávku zezadu musel za všechny tři stopery obstarávat prakticky jenom jeden jediný Pogba. Nemělo to vůbec žádný lad a sklad.

Nakonec je tedy příznačné, že Francie za celý zápas vypadala nejlépe jenom ve chvílích, kdy si prostě veškeré obří individuality duply a začaly tak nějak hrát podle sebe, na okraji svých možností. Lloris po 16 neúspěšných pokusech konečně chytil penaltu. Benzema se ze hry na cca 20-25 minut dočista vytratil, aby se ohlásil takovým zpracováním zpoza těla. Griezmann se v zápase nikdy nepotkal s míčem ve vápně Švýcarska — až na ten jemný gólový lob. Pogbova rána z kroku... dechberoucí. A to bylo vlastně celé. Hned záhy se les Bleus vrátili k šedi.

Deschamps přitom vůbec nezvládl reagovat. Že Rabiota nechal po celou dobu na levém beku, přestože Kimpembe tam za tu chvíli ke konci poločasu vypadal lépe (a naopak si s ním nerozuměl ve spolupráci LCB-LB), je jedna věc, ale že zároveň nikdy nesáhl k logické změně ve stoperské dvojici a nevysvlékl Zoumu, dle úspěšnosti ve vlastním pokutovém území nejlepšího hlavičkáře anglické Premier League, přestože se jeho obránci soustavně trápili ve vzduchu, to už je věc druhá a teprve nepochopitelná. Deschamps udělal před výkopem pár chyb v úsudku, z nichž si ale přiznal jen jednu, a tu nejpovrchnější — výchozí formaci.


1. Velké zadostiučnění pro Švýcarsko, ale hlavně kouče Petkoviće. Že se Haris Seferović zrovna teď, v tradičně prokletém prvním vyřazovacím utkání, prosadil dvakrát, to už bylo jenom takové logické navázání v rámci nelogického večera, kdy se trefil i Morata. Ale Seferović nebyl jediný, kdo si včera prožil ohromnou satisfakci. Gavranović se po pěti ofsajdech konečně trefil z povoleného postavení. V Arsenalu nechtěný Xhaka po většinu zápasu dominoval středu pole, který na turnaji vždy výhradně patřil Pogbovi. Zuber — ve Frankfurtu sedící za Kamadou, sluší se opakovat — přidal další, rekordní čtvrtou asistenci.

Především si ale zaslouží uznání trenér Vladimir Petković, který ve Švýcarsku pro svůj balkánský původ nebude nikdy plně respektován... nebo se to alespoň doteď zdálo. Po výbuchu s Itálií se dokonce musel v otevřeném dopise i švýcarskému lidu bizarně omlouvat. Teď se pro změnu leckteří Švýcaři omlouvají jemu, když správně vytušil, že Mbabu bude efektivnější z lavičky, kdy se nebál stáhnout talismanického Shaqiriho na úkor Gavranoviće. To vše navíc v den, kdy vyrovnal rekord Karla Rappana v počtu zápasů na lavičce Švýcarska. Rakušan Rappan zároveň až doposud zůstával jediným koučem, který zemi helvétského kříže dostal mezi nejlepších osm na mezinárodním turnaji (1954); dalších 11 pokusů nevyšlo.

2. Nico Elvedi podal výkon hodný výkladní skříně. Abychom byli fér, Švýcaři do tohoto zápasu nešli s plánem primárně bránit. Naopak svou defenzivní strukturu 5-2-3 uzpůsobili natolik, aby Embolo mohl přebírat míče níže ve hřišti a trápit francouzské záložníky a obránce svými neúnavnými a silovými výpady. Spolu se Shaqirim oba šikovně přetěžovali levou stranu, kde zároveň Zuber umně využíval možnosti vytvářet přečíslení.

Nicméně, co si budeme povídat, hlavním highlighted výkonu Švýcarska stejně budou oba mladší stopeři Elvedi s Akanjim. Druhý jmenovaný byl sám super, ale hlavní pozornost byla věnována jeho partnerovi po pravé ruce, který měl na starost samotného Mbappého. Byl to přitom docela přirozený tinderovský "match” — Mbappé rád dribluje; Elvedi se vyžívá v atakování driblérů (pátý nejlepší v Bundeslize). Mbappé je známý expres; Elvedi mu stačí. Švýcarský zadák nakonec dle databáze Wyscout zaznamenal 11 přerušených akcí, tedy o tři více než součet všech předešlých utkání na Euru (2+2+4). Neuvěřitelně náročná šichta a ryzí koncentrace od stopera Mönchengladbachu, který za celou dobu ani jednou nefauloval.