Eurozápisník XVIII. aneb Penalty jak z kRicekého přeboru

Byla to snad špatná karma za vše, co se událo v semifinále s Dány? Nebo spíš za předčasně oslavované pokoření penaltové kletby? Nebo je to faktor Wales? Nebo prostě a jednoduše vyhrál ten nejlepší tým šampionátu, akorát to zrovna tak vyšlo, že se rozhodovalo až v rozstřelu? Ať už je to tak či onak, Italové jsou poprvé od roku 1968 mistry starého kontinentu a Angličané čekají dál.

Co se v semifinále nepovedlo Španělům proti nim, to se teď Italům podařilo — zvládli dva penaltové rozstřely v rámci jedné vyřazovací fáze Eura. Právě na tomto mentálním (?) bloku si už dříve vylámali zuby i sami Angličané (1996), Francouzi (téhož roku), Poláci (2016) i letošní Švýcaři. Chielliniho pozitivní nálada a Donnarrumovo zjevné know-how (nyní přidal dva úspěšné repre rozstřely ke svým třem klubovým) už však byly nad síly osudu, se ukázalo.

Italové se takto ujistili, že jejich série neporazitelnosti bude pokračovat i po velkém turnaji, který následoval turnaj... na nějž se vlastně ani nekvalifikovali. To pořád zní neuvěřitelně.

Takový počin samozřejmě není zcela unikátní (Řekové také nebyli na MS 2002, Dánové chyběli na MS 1990), ale u Italů možná nejvíc zarazí to, že od oné neúspěšné kvalifikace teď ve finále Eura prohrávali zdaleka nejdéle ze všech zápasů. S Angličany Azzurri zaostávali 65 minut; za celý předešlý průběh 34zápasové série neporazitelnosti se jednalo dokupy o ubohých 44 minut...

---

---

1. Southgate zase udělal obligátní jednu změnu, a zase to zprvu trefil. Byť Michael Cox na stránkách The Athletic před výkopem argumentoval ve prospěch neměnné sestavy, Gareth Southgate na pohled nevyhověl (protože nezměněnou jedenáctku na plac nevyslal snad dosud vůbec nikdy), ale svým způsobem vlastně vyhověl plně.

Pokud Cox svou argumentaci zakládal na potřebě mít na levé straně křídlo, které zvládne oběhat celou délku hřiště (Saka) a beka, který se zvládne pružně stahovat do středu pole s Insignem, Southgate tohle kombo na place ve finále přece jenom měl ve Walkerovi s Trippierem. A fungovalo to skvostně. Walkerův stínový náběh uvolnil Trippierovi prostor ke gólovému centru, přičemž pravý obránce Atlétika při přechodu do útoku nacházel proti tuze úzce hrající Itálii volnost takřka neustále. Stejně jako dříve v dalších dvou systémech, i teď Angličané věděli co hrát.

2. Tentokrát však Angličany zradila jejich vlastní pasivita při vedení. Ono je holt něco jiného strážit vedení proti Chorvatům, Čechům, ale i zoufale jednodimenzionálním Němcům, a něco jiného je pokusit se prostě a jednoduše utkání "vysedět” proti Italům, kteří jak známo disponují celou řadou různých zbraní. Angličané mezitím soupeře nechali otestovat veškeré jeho zbraně předtím, než sami vytasili ty své — než se Saka po 90 minutách hry jal obkroužit Chielliniho, který se mimo svou "komfortní zónu” ocital častěji než v tomhle jednom případě, nebo než Grealish naskočil na 21 minut.

Už v rámci svých Power Rankings před čtvrtfinále jsem psal, že Angličané prozatím nenacházejí polohu efektivně protiútočícího týmu, a že i taková bude někdy potřeba. Přesně tohle byla ta situace, a Albion si v nastalé situaci zoufale předvídatelně nevěděl rady. Pokud po zbytek poločasu alespoň Italy k ničemu nepouštěl, v tom druhém už Anglii zjevně začala popouštět uzda, a v daném okamžiku to začalo působit, jako by Southgateovi muži cílili dohrát 40+ minut ve stylu, v jakém se obvykle dohrává posledních max. pět minut.

Středopolařům scházel jakýkoliv klid a přehled na balonu; Rice šel veskrze všechno bezmyšlenkovitě "urvat” a ani Phillips se nezmohl na příliš jiného než dlouhý míč pro Kanea do souboje s přesilou. Zatímco v první půli Kane zářil coby improvizovaný playmaker, po pauze už jsme ho v této poloze prakticky nikdy nespatřovali, protože takový nebyl plán; Angličané už dávno nechtěli ani tvořit ani držet míč. Stejně tak se kompletně vytratila role pro Mounta, který se zdál na hřišti vyloženě přebytečný nejpozději v 60. minutě, protože Angličané už vůbec nechtěli presovat ani stopery ani Jorginha a neměli jak přetěžovat levou stranu. Balon byl při dlouhé absenci Saky, Grealishe i Sancha schopný vzít a vyvézt jenom... Rice?

Angličané jako by zapomněli, v čem spočívají jejich silné stránky. A sami se tím porazili.

3. Mancini naopak na průběh utkání reagoval vzorově. Pokud Southgate odmítl včas nasadit Hendersona a získat zpátky jakouž takou kontrolu ve středu pole, potažmo včas vysvléknout Grealishe a nechat jej, když nic jiného, vyhrávat frustrující fauly kolem půlící čáry a kouskovat tak hru i získávat prostor pro vydechnutí pro celý tým — potom Mancini se svými momentum měnícími střídáními příliš neotálel.

Šikanovanému Immobilemu odzvonilo už po 55. minutách, což nejenže přidalo útočnému triu na fluiditě, ale také — trochu paradoxně — na pořádné organizaci s míčem i bez. Totiž, Insigne s Emersonem si nikdy na levé straně dokonale nesedli ani nevyhověli. Druhá volba na levého beka má na rozdíl od Spinazzoly ve zvyku neustále podbíhat své křídlo a útočit středem hřiště, což při charakteristice Insigneho — který se sám potřebuje štelovat na svou pravou nohu — prostě nedělá dobrotu. S odchodem Immobileho tedy právě Insigne začal a priori okupovat centrální prostory a Chiesa, který dříve býval volbou číslo 1 na tuto falešnou devítku, zaujal prostor na levé straně, kde mu to ostatně nejvíce svědčí i na klubové úrovni.

Sám Emerson potom očividně dostal pokyn držet se zkrátka a častěji roztahovat hru, čili přestože Chiesa též není žádným ostrým brusičem lajny, italské útočení po levé straně rázem dostalo smysluplnou strukturu, díky čemuž Azzurri postupně přebrali otěže celého utkání.

4. Italové nám, jako praví šampioni, dali hned několik hvězd turnaje. A všechny, s přirozenou výjimkou vážně zraněného Spinazzoly, nám i při této poslední příležitosti dali několik dalších důvodů, proč je zařadit do hvězdné sestavy mistrovství. Marco Verratti zakončil Euro se 14 vytvořenými šancemi, což je zdaleka nejvíce ze všech aktérů léta, přestože sám vynechal první zápas. Federico Chiesa — další z Italů, který původně nefiguroval v základu — sice ve své vlastní královské disciplíně šampionátu ani zdaleka nekraloval (jeho 16 průniků výrazně zaostává za Sterlingovými 38), ale rovnou tři z nich vedly ke střele a jeden i ke střele gólové. V neděli to opět vzal dvakrát na sebe a nonšalantním způsobem si přehazoval balon z levé na pravou, z pravé na levou, než ukrytě vypálil. Jorginho letos vyhrál dvě nejváženější trofeje v evropském fotbale a pod touto je podepsán možná ještě větší měrou, když ve finále za 120 minut ztratil míč jen šestkrát.

No, a potom tu máte fenomenální stoperské duo Bonucci-Chiellini, jejichž kombinovaný věk jste už nejspíš během šampionátu slyšeli tolikrát, že vám doslova leze krkem. Já ho připomínat nebudu, zato však připomenu skutečnost, že doposud tito mágové svého řemesla neplatili ve finálových zápasech za štístka, ba naopak — na vrcholu soutěže padli v letech 2012 (Euro), 2015 i 2017 (Liga mistrů). Teď z nich ovšem více než kdy dřív čišela prostá chuť si to užít. Chiellini ve finále poprvé na turnaji zkompletoval pokus o driblink (!), zatímco Bonucci se vytasil se svou první průnikovou přihrávkou až do pokutového území soupeře.

5. Southgate vzal penaltové selhání na sebe, ale zas tak přímočaré to taky není. Totiž, už od mistrovství světa 2018 víme, že tenhle anglický trenérský štáb bere penalty vážně, regulérně je rešeršuje, a nenadarmo se zdálo, že Pickford dostával lísteček ke studování pravděpodobných italských střelců už s předstihem. Penalty nejsou žádná loterie, penalty jsou normální věda a právě vědecké výzkumy stály spíše na straně Southgatea. Jistě, 19 let u pátého střelce se zdá být extrémních (a nejspíš i bylo), ale Geir Jordet, který se specializuje na fotbalovou psychologii, se svým týmem přišel na to, že nejúspěšnějšími exekutory v rozstřelech jsou obecně méně unavení hráči, kteří neodehráli všech předešlých 120 minut, a zároveň pozoruhodně hráči mladší 23 let.

To první asi všichni z logiky věci chápeme, byť střídat "penaltového specialistu” v posledních sekundách, aniž by se předtím jakkoliv potkal s balonem, se zdá nešťastné vždycky. Ale to druhé se už zdá vyloženě neintuitivní. Přesto to vlastně platí i v těchto individuálních případech. Sancho proměnil všechny čtyři své pokutové kopy v dospělém fotbale a Rashfordova statistika — leč kdysi součástí celistvé krize United — byla pořád v době kopu výrazně pozitivní (13/15). Southgate měl veškerý důvod si myslet, že tihle kluci dají. A případ Saka? Je docela pravděpodobné, že by na jeho místě selhal kdokoliv, protože hráči, kteří musejí nutně dát, své poslání zvládají jen v 62 % případů, zatímco hráči v pozici Jorginha ("dej a můžete slavit”) mají všeobecnou úspěšnost o neskutečných třicet procent vyšší.

Ohledně pokutových kopů je potom zajímavá ještě jedna drobnost: Jordet si mimo jiné všiml, že angličtí exekutoři historicky dávají přednost rychlému rozběhu a ponechávají velmi malou mezeru mezi hvizdem rozhodčího a vlastním pokusem. Tentokrát zejména Rashford se Sanchem zaujali přesně opačný postup, a Rashford vsadil na svůj osvědčený poskakující styl.

Možná to jen přehnali. Možná skutečně hrálo roli, že nebyli rozehraní. Ale čistě na papíře oba dávali smysl. To Sterling se svými třemi neúspěšnými pokusy ze čtyř (za cca 400 utkání) nebo Grealish se svou 50% úspěšností (dvě penalty za cca 240 zápasů) by ho spíš nedávali...