Liam Rosenior: Hráč, trenér, ambasador a novinář

Někteří ho nejspíš znáte jen coby talentovaného obránce Fulhamu ze scénářů legendární manažerské hry CSM. Další až nově jako jednoho z potenciálních konkurentů Aleše Matějů na pravé straně defenzivy Brightonu. Liam Rosenior má však ve třiatřiceti nepřeberné množství zkušeností, zážitků i nových postřehů - a ty bude v nadcházejícím ročníku předávat dál. Vedle kopání do balónu, samozřejmě...

Bývalý zadák Readingu nebo Hullu načíná už svou sedmou sezónu na elitní scéně Premier League. V jejím průběhu však vyzkouší taky svízel výrazného multitaskingu. Rosenior dokončuje trenérskou Uefa licenci, dále pracuje jako ambasador komunitních projektů v Brightonu nebo v charitě Show Racism the Red Card. Navíc je šťastným otcem čtyř dcer, což jeho volný čas ztenčuje na minimum. Přesto se ke své agendě rozhodl přidat taky práci v britském deníku Guardian, pro který bude psát pravidelné týdenní sloupky.

Cítí totiž, že s šestnácti lety fotbalových zkušeností má čtenářům co nabídnout. "Můj táta hrál za West Ham v osmdesátých letech, v době, kdy bylo spojení mezi hráči a fanoušky mnohem přirozenější. Po zápase mohl jít táta do hráčské odpočívárny, kde bychom byli i my spolu s fanoušky. A klábosili bychom."

"Tenhle fotbal je ale pryč, hráči jsou od veřejnosti mnohem více chráněni. Interakce jako před 20, 30 lety už neexistuje. Fotbal je teď spíš jako hudební průmysl: fotbalisté jsou vyzdvihováni jako celebrity. A my přitom máme jen obrovské štěstí, že můžeme hrát hru, kterou milujeme," pozastavuje se Liam Rosenior a dokresluje to osobní vzpomínkou.

"Pamatuju si Kylea Walkera jako podavače míčů na Bramall Lane, když jsme tam s Fulhamem přijeli. Poprosil mě, zda bych mu nedal svůj dres. Muselo mu být tak 15 nebo 16, prostě kluk, který snil o tom, že bude profesionálním fotbalistou v Sheffieldu United a vzhlížel ke mně. Teď stojí 50 milionů liber, hraje za Anglii a je jedním z nejdražších obránců světa. Fotbal je obrovský průmysl a Premier League je jeho srdce. Proto bych rád nabídl nahlédnutí, jaké to je být součástí této bubliny."

Zatímco však pochybuje o dlouhodobé prospěšnosti zvyšujících se poplatků za přestupy, tvrdí, že jde pouze o daň za zábavu. Mnohem víc mu vadí jiné, ošklivější stránky fotbalu. Byl svědkem, kterak je jeho otec cílem opičích pokřiků, i toho, jaké problémy mají manažeři tmavé pleti při snaze dostat se na nejvyšší úroveň.

Trápí ho i nerealistické nároky, které někteří rodiče a trenéři mají na současné mladé hráče v akademiích, čímž je dostávají pod zbytečný tlak. "Můj táta mě nikdy netlačil, abych byl fotbalista, protože ví, jak tento sport umí být zrádný. Minulý ročník jsem naproti tomu sledoval spoustu zápasů mladých kluků a viděl jsem i rodiče ženoucí je do rolí nových Davidů Beckhamů a Cristianů Ronaldů. Do něčeho, co zkrátka nejsou. Tohle není žádná zábava."

Šťastný jako hráč, šťastnější jako trenér

Rosenior načíná už sedmnáctou sezónu v dospělém anglickém fotbale, a řadí se tak mezi nejzkušenější borce vůbec. V Premier League nasbíral 138 startů, zatímco o patro níž se pyšní dokonce 219 zápasy na kontě. Ještě jako mladík pak nastupoval i ve třetí a čtvrté nejvyšší anglické soutěži.

Loni ho z většiny duelů vyřadilo vážné zranění, po souboji s Yannem Kermorgantem mu lékaři diagnostikovali zlomený kotník a k tomu i poškozené vazy. Sám ale tenhle moment označil za ‚šťastný‘. Mohl totiž z pozice pozorovatele sledovat počínání svých spoluhráčů. V útrobách brightonského Amex Stadium nasával manažerskou perspektivu a nyní by měl přímo na tréninkových kolbištích studovat práci Pepa Guardioly a Josého Mourinha.

Bude se tak moct připravit na další kapitolu svého fotbalového života. Kapitolu, které se již nemůže dočkat. "Už když mi bylo šest nebo sedm roků a kreslil jsem si obrázky fotbalového hřiště, stál jsem vždy u postranní čáry, nikdy na place," usmíval se Rosenior, který přiznal, že už od dvaceti ví, že jednou bude trénovat. Právě tehdy - a rok předtím, než na podzim 2004 naplno v dresu Fulhamu prorazil v Premier League - totiž pod vedením svého otce Leroye nastupoval na hostování ve čtvrtoligovém Torquay United.

"Táta vstoupil do manažerské pozice a já sledoval jeho počínání. To byl další popud. Hrál jsem pod ním na hostování (a dva dny s ním nemluvil, když ho posadil na lavičku, pozn. red.) a pořád s ním cestoval. Sledoval hráče, vypracovával mu skautské reporty, vymýšlel standardní situace... dělal jsem taky všechny různá schémata a diagramy. Vždycky jsem miloval hrát fotbal, ale pro trénování mám ještě větší vášeň."

"Většina hráčů, kteří se později stanou trenéry, se o tuhle práci zajímají od mládí. Podívejte se na Guardiolu, už coby hráč vždycky hru organizoval a tuhle vlastnost přejal i do trenérské kariéry," vysvětluje Rosenior. "V Barceloně měl vždycky jasnou představu o fotbale. A tuhle jasnou představu mám i já. Mám štěstí, že můžu pracovat pod někým jako je Chris Hughton, který má taky vyhraněnou filosofii, systém, a to nejen na hřišti, ale i mimo něj. Takových manažerů moc není."

Liam Rosenior ví, že trenérská práce není jen nakupování hráčů a výběru základní jedenáctky. A v Brightonu to funguje na jedničku. "Je to takřka kulturní záležitost. Každý z týmu, nejen hráči, ale i realizační tým, nepřetržitě ví, co má dělat. Když nás vidíte na hřišti, poznáte, jak organizovaní jsme. To by bez každodenní práce nebylo možné - a za tohle náleží velký kredit manažerovi."

Oba dva se v příštích deseti měsících pokusí udržet mezi elitou, kam Brighton postoupil po 34 letech v nižších soutěžích. Ačkoli si Rosenior uvědomuje sílu týmů Premier League, věří, že mezi celky napříč ligou není zas až tak velký rozdíl. Dokonce i v případě Manchesteru City, který u příležitosti návratu Seagulls na vrchol přijede v sobotu na Amex Stadium jako první. "Nejsme pod sebemenším tlakem. Je to první zápas klubu v Premier League a stojí proti nám pravděpodobně nejkvalitnější protivník i manažer," uvedl někdejší reprezentant Anglie do 21 let.

"Přirovnal bych náš klub k Southamptonu, co se infrastruktury týče. Pokud se nám podaří přežít prvních pár sezón, Brighton má potenciál vyrůst a stát se stabilizovaným celkem horní poloviny tabulky. Tohle, nikoli pouze záchrana, musí být cíl. Nakonec jsme v soutěží, kterou vyhrál Leicester. Lidé chodí na fotbal, aby viděli úžasné věci. Někteří z nás už Premier League hráli, ale většina o tom zatím jen snila od svých šesti let. Teď mají příležitost a já jsem si jistý, že ji chytnou za pačesy."