Na prahu 3. předkola LM: Co jsou zač soupeři Plzně a Sparty?

Poprvé po dlouhých šesti letech se česká nejvyšší soutěž může na prahu 3. předkola Ligy mistrů pochlubit rovnou dvěma želízky v ohni. Na podzim 2009 pražská "S" navzdory optimistickým prognózám selhala, teď se postup čeká minimálně od Plzně. Jací jsou ale ve skutečnosti oba soupeři Viktorie se Spartou?

Třetí předkolo Ligy mistrů samozřejmě není tím rozhodujícím krokem; i v případě úspěchu by ještě daný český klub musel projít dalším sítem, respektive obstát v papírově silnější konkurenci.

Samotná přítomnost dvou českých celků v této fázi milionářské soutěže je ovšem na každý pád osvěžující a svým způsobem povzbudivá; navíc pádné argumenty lze vyslovit ve prospěch postupu Plzně i Sparty.

Viktoria čelí izraelskému Maccabi Tel Aviv, který loni v Evropě ošklivě vyhořel, a ani doma se mu pořádně nevěří. Pražany zase čeká soupeř s neblahými vnějšími vlivy - CSKA Moskva čelí krizi ruské měny a dosud nijak neposílilo.

Takový je nicméně pouze hrubý náčrt, který ke všemu odkrývá jenom jednu stranu mince.

O vytvoření mnohem komplexnějších profilů obou překážek českých vyslanců se pokoušíme na následujících řádcích i s exkluzivní pomocí dvou expertů na izraelskou, respektive ruskou kopanou...

---

Izraelská kopaná je běžnému českému fanouškovi možná až podivuhodně vzdálená; ačkoliv jde o součást UEFA, čili fotbalové Evropy, jen složitě se jeden brání ‘asijskému’ feelingu.

To má přirozeně své opodstatnění. Kvůli probíhající válce v pásmu Gazy ostatně Maccabi Tel Aviv loni muselo veškeré své domácí zápasy na mezinárodní scéně odehrát v kyperském azylu, pročež také trapně ztroskotalo na Arisu Tripolis ještě před branami skupinové fáze Evropské ligy.

Faktem nicméně zůstává, že při pohledu pod pokličku - který mi v rozsáhlé komunikaci přes e-mail i Skype laskavě umožnil izraelský žurnalista a korespondent BBC Raphael Gellar - prakticky nelze nenabýt dojmu, že pokud jediný z většiny židovský stát na světě něco skutečně posouvá do fotbalové Evropy, je to právě tento klub notně csaplárovského, tedy západního střihu...

Postavení klubu na domácí scéně

Maccabi Tel Aviv je historicky mimořádně úspěšným izraelským celkem s 21 mistrovskými tituly na kontě, ovšem jeho aktuální série tří po sobě jdoucích titulů nacházela své kořeny v hutné krizi. V létě 2013 byli žlutí opětovně korunováni přesně po uplynutí jedné dekády sucha a jen rok po ostudném finiši na sedmé příčce.

Taková náhlá změna se přitom nemohla obejít bez impulsu. Už roku 2011 klub odkoupil velký hokejový fanda Mitch Goldhar, který stojí třeba za příchodem známého řetězce Wal-Mart do jeho rodné Kanady, a jenž se právě po nejhorším umístění Maccabi v dlouhém sedmiletém horizontu rozhodl se situací něco dělat.

Dnes tedy sice Goldhar v Izraeli platí spíše za opatrného investora, kterému Gellar během naší konverzace opakovaně vyčítá minimální ambice při podepisování cizinců, avšak to nic nemění na tom, že schopnými a progresivně uvažujícími lidmi se obklopit rozhodně umí.

Za přestupy například v Tel Avivu už po tři roky z pozice sportovního ředitele zodpovídá někdejší solidní fotbalista a syn legendárního Johana, Jordi Cruyff; zrovna loni potom Goldhar přesvědčil k návratu do byznysu Martina Baina, bývalého dlouholetého výkonného ředitele tehdy ještě úspěšných glasgowských Rangers (2005-2011).

O dobrém Kanaďanově přehledu dále svědčí i výběr talentovaných trenérů: během čtyř let se u kormidla vystřídali čerství čtyřicátníci Óscar García (o něhož v lednu jevila zájem Barcelona) a Paulo Sousa (dnes Fiorentina), nebo bývalý Benítezův asistent ve Valencii a Liverpoolu Pako Ayestarán.

Tyhle všechny nyní následuje 46letý Slaviša Jokanović - odměřený, nekompromisní Srb, který je nesmazatelným písmem podepsán pod nakopnutím nováčka anglické Premier League z Watfordu, a jenž má být zárukou doposud chybějící kontinuity na trenérské lavici.

Právě neustálé trenérské rošády jsou jednou z mála vad na dominantní telavivské značce, která loni na domácí půdě dokázala vyhrát cenný treble. Dokonce tak cenný, že se to do té doby v téhle nejsložitější kombinaci (liga + národní pohár + ligový pohár) nikomu nepodařilo.

Další kaňkou na fungování Maccabi Tel Aviv je záhy venkovní forma. Na druhou stranu, ačkoliv žlutí na cestách netriumfovali od začátku února (tři ligové výjezdy a vrchem ten nedávný na Maltu), domácí nejvyšší soutěž tak jako tak opanovali s luxusním šestibodovým náskokem.

I přes menší klopýtání tedy Maccabi Tel Aviv v současnosti platí za domácího titána na slovo vzatého. Z okolních klubů, ale i ze zahraničí si v jednom kuse stahuje ty nejvybroušenější izraelské diamanty - zpravidla buď současné, nebo alespoň bývalé reprezentanty - a může se tak opřít o nevídaně koncentrovanou domácí kvalitu.

Proto je taky v Maccabi na denním pořádku zuřivá rotace, neboť i tamější střídající hráči by s prstem v nose hráli základ kdekoliv jinde v Ligat ha'Al. Rozdíly v kvalitě jednotlivých nositelů žlutého trikotu jsou vskutku stěží viditelné.

Vcelku vzato by se tak klidně dalo říct, že by si Izrael vlastně nemohl přát lepšího reprezentanta v Evropě. To bychom však museli benevolentně ignorovat samotné výsledky Maccabi na mezinárodních kolbištích, kde se v nedávné době lépe dařilo spíše konkurentům telavivského suveréna.

Mimoto už ale Maccabi Tel Aviv dělá Izraeli jedině dobrou reklamu, a jaksi 'evropsky' se chová ve všech možných ohledech - od stravovacích návyků až po propracované PR. Tím se koneckonců Maccabi stává de facto přesným opakem Beitaru Jeruzalém jakožto jediného prvoligového zástupce hlavního města.

Zatímco Guš Dan (celá metropolitní oblast Tel Avivu) je tím nejhustěji osídleným a opravdu progresivním centrem země, v Jeruzalému se střetávají silné nacionalistické vlny zionistů s Palestinci a následkem toho je pak i Beitar silně rasistickým klubem. Jeho nechvalně proslulá fanouškovská skupina La Familia se právě ocitá v problémech (naprostý evergreen), což dohnalo k rezignaci i samotného vlastníka klubu, jehož dres dosud stále ještě nenavlékl jediný Arab...

Fanouškovská základna

Jakmile dojde na kopanou, jsou Izraelci obecně nesmírně vášnivými cestovateli - to je třeba hned úvodem vypíchnout. Ze všech států, které se zpříma nepodílely na loňském mistrovství světa, pouze z Kanady vycestovalo do Brazílie více nadšenců než z Izraele (cca 12 tisíc). Dokonce i tradiční účastnické země jako Španělsko nebo Itálie tehdy zaostávaly.

Samotné Maccabi Tel Aviv se potom těší spolu s Beitarem Jeruzalém zdaleka největší podpoře v zemi a počet věrných příznivců se prý pohybuje někde mezi 500 tisíci a jedním milionem.

V závislosti na množství uvolněných lístků pak Raphael Gellar očekává rovněž slušnou návštěvu města Plzně; je si přitom jist tím, že se na západ Čech sjedou zástupci početné židovské diaspory v Praze, a z hlavních tribun tak doplní cestující kotel o 500-600členném fanouškovském jádru.

Fandové ze žluté části Tel Avivu jsou prý jinak v zásadě věrnou sebrankou, která se ale bohužel musí týden co týden vměstnávat na zastaralý, i na izraelské poměry prťavý Bloomfield Stadium s kapacitou 14 tisíc diváků.

V tomto směru jde fotbalové Maccabi poněkud na úkor toho basketbalového, které využívá největší arénu v zemi (pro 11 tisíc) a své podporovatele také pravidelně odměňuje finiši v evropské top5.

Nůžky mezi oběma populárními sporty se každopádně pomalu zavírají a rovněž fotbalový oddíl například mimoděk benefituje z odlivu nejlepších Izraelců do severoamerické NBA, kde následně roste cizinecká legie příznivců Maccabi Tel Aviv jako celku.

Finanční síla klubu

Jak by se asi dalo čekat, pod dohledem podnikatele-miliardáře ze zámoří Maccabi Tel Aviv finančně nijak nestrádá. Klub do značné míry spolupracuje s Dětským fondem Organizace spojených národů (UNICEF) a několika velkými společnostmi.

Samozřejmostí je dále provoz nejlepší mládežnické akademie v zemi, na kterou se v Tel Avivu vynakládají podstatně větší prostředky než na správu seniorského mančaftu. Dohromady akademie Maccabi působí na třech různých místech v druhém největším izraelském městě a čítá více než 700 chráněnců.

Aktuální podoba soupisky A-týmu nese stopy investic ve výši zhruba 20-25 milionů euro a elitní hráči Maccabi navíc pobírají cca 800 až 900 tisíc euro ročně, což pro lepší představu odpovídá možná tak pětinásobku gáže Limberského, Mahmutoviće i nejlepších sparťanů.

Formace, herní styl a klíčoví hráči

Maccabi Tel Aviv praktikuje klasické rozestavení 4-3-3, jež může v závislosti na roli hvězdného Erana Zahaviho morfovat do ještě klasičtějšího 4-2-3-1.

Loni ve všech soutěžích 29gólový, navýsost spolehlivý kanonýr, který se dokázal prosadit v 18 ligových střetnutích v řadě (!!), je schopný nastoupit prakticky kdekoliv, odkud je možné zaútočit a zaskórovat. Zahavi obstojí v roli klasické devítky (kde ho dosud převážně využíval nově příchozí Jokanović), dříve však hrával spíše pod ní na pozici trequartisty, případně z kraje.

Spolu s Talem Ben Haimem II, primárně levým křídelníkem, si Zahavi dozajista bude volně vyměňovat pozice a mást tak hlavy všem obráncům. Pokud se tedy plzeňská stoperská dvojice Procházka-Hubník plánuje chovat podobně dezorientovaně jako v pátek proti Slavii, mělo by být o zábavu postaráno.

Ofenzivní vozba obecně představuje suverénně největší zbraň Maccabi a čistě teoreticky by ještě mohla doznat změn. Slaviša Jokanović nedávno otevřeně kritizoval vedení za nedostatek posil, přičemž stále usiluje o návrat stoupající komety arabské kopané Moanese Daboura. Rodák z Nazaretu ve 23 letech válí za curyšské Grasshoppers a ve švýcarské lize údajně patří k trojlístku nejobávanějších forvardů.

Níže ve hřišti již postupně nacházíme nedostatky. Záložní trojice, či double pivot, se totiž stará primárně o bohapustou cirkulaci balonu beze stopy pořádné invence. Herní strategie Maccabi, kterou Gellar nazývá "velmi, velmi nudnou", byla loni obecně založená v první řadě na snaze vlastního soka 'upřihrávkovat', a to navíc zpravidla v poměrně nízkém tempu.

Právě od Jokanoviće - jehož Watford se letos na jaře vyznačoval mimo jiné smrtícími brejky - se teď v Izraeli patrně bude očekávat načrtnutí nějakého toho užitečného plánu B, ale i zpevnění defenzívy. O to se má zasadit čerstvě přivedený Avi Rikan, defenzivní středopolař, který po dvě sezony utvářel základy hry švýcarského FC Curych, a eventuálně i 33letý veterán Tal Ben Haim, jehož zkušenosti z Chelsea se projeví přinejhorším na větším počtu prodaných permanentek.

V návaznosti na početné zastoupení Španělů v trenérském ansámblu potom také hráčský kádr Maccabi Tel Aviv čítá alespoň dva jižany - jak na stopera Carlose Garcíu, tak na brankáře Juana Pabla je přitom tradičně velké spolehnutí. Obdobně jako nigerijský záložník Nosa Igiebor však ani tito Španělé nepředstavují žádnou vzrušující zahraniční kvalitu, která dle Gellara Maccabi tak zoufale schází k řádné konkurenceschopnosti v širším měřítku...

Předpokládaná sestava: Juan Pablo - Spungin, Ben Haim, García, Ben Harush - Mitrović, Igiebor, Rikan (Alberman) - Zahavi, Ben Basat, Ben Haim II.

---

Jeden by řekl, že CSKA Moskva nemusíme českému fanouškovi vůbec představovat. Sama Sparta mu čelila sotva před pěti lety a na podzim 2013 pak téměř na chlup stejné mužstvo otestovala také Plzeň.

Jenže tehdy CSKA bohužel zaujalo hlavně rasistickými výlevy některých fanoušků a následnými výtržnostmi v Praze, které ústily v zadržení 15 nejaktivnějších osob, a takové události nyní v rámci příprav na vzájemné měření sil Sparty a Armějců nevyhnutelně diktují průvodní tón všech článků z dílny českých médií. A to přece není fér...

Postavení klubu na domácí scéně

Moskevské CSKA plní na ruské klubové scéně dosti zvláštní úlohu. Zatímco konkurenční Spartak si skrze napojení na odbory, název odvozený od římského hrdiny-otroka a líbivou kopanou z 80. let (které mimochodem CSKA z většiny strávilo o patro níž) vysloužil nálepku 'klubu prostého lidu', Armějci se takové kladné image nikdy ani nepřiblížili.

CSKA Moskva vždy bylo armádním klubem a s takovou výchozí pozicí se holt srdce neutrálních diváků vyhrávají jen těžko. Spartak sice měl v určitém období hodně blízko ke Stalinovi (fandil mu např. sám vůdcův syn), nijak konkrétně ovšem ze vztahu ke státu nikdy netěžil. Proto když mezi lety 1992 a 2001 rovnou devětkrát opanoval nejvyšší soutěž, přála mu to takřka celá federace.

Naproti tomu CSKA si v sovětské éře pořádalo soukromé 'drafty', během nichž si hravě zajišťovalo služby top hráčů z okolí, a během druhé světové války využilo armádních konexí, aby jeho zaměstnanci nemuseli do bitvy. Jestliže tedy na frontách padli hned tři Spartakovci a vesměs celý mančaft se musel po válce kompletně revitalizovat, Armějci bezprostředně po obnově míru urvali hned pět titulů ze šesti možných.

Po rozpuštění Sovětského svazu se již samozřejmě červenomodří z takových výhod nikdy netěšili, třebaže určitý podíl v klubu nadále drželo alespoň ministerstvo obrany. Dnešní pověst CSKA jako jednoho z nejstabilnějších, nejlépe zajištěných ruských celků je tedy odrazem něčeho docela jinačího než výpomoci státu.

Moskvané především disponují famózní sítí skautů, kteří do kabiny zalevno přivádí vlivné Brazilce (Daniel Carvalho, Vágner Love) i Afričany (Chidi Odiah, Seydou Doumbia), a obecně operuje v pozoruhodně úsporném režimu. To dosvědčuje hlavně fakt, že loni a předloni CSKA po necelé dekádě znovu oslavilo dva po sobě jdoucí tituly i přesto, že Zenit vycházel z dvaapůlkrát většího rozpočtu.

Uplynulá sezona už takovým úspěchem nebyla a CSKA se divže ani neprodralo do Ligy mistrů. Na druhou stranu, když si jeho druhé místo porovnáme s dalšími celky z hlavního města - sestoupivším Torpedem, sedmým Lokomotivem, šestým Spartakem a o poháry dodatečně obraným Dinamem - výsledný dojem přece jen není až tak zlý.

Samozřejmě, i Armějce zasáhla rublová krize, kvůli níž muselo CSKA v zimě akutně prodat kanonýra Doumbiu (nyní vábeného zpět na hostování), jenže tuhle ztrátu se už loni v létě podařilo s předstihem naředit ziskem uvolněné dvojice Eremenko-Natcho. Oba tyto šikovné podpisy zase jedině dokládají efektivní vedení klubu, za které zodpovídá Jevgenij Giněr.

Jeho nezastírané přátelství s Romanem Abramovičem i neprokázaná nařčení z korupčních praktik sice mohou být leckomu pomyslným trnem v oku, ovšem při pohledu na všude kolem krachující kluby různého formátu (Anži, Dinamo, Nalčik, Alania...) je zkrátka nutno před ukrajinským rodákem alespoň decentně smeknout...

Fanouškovská základna

Ruskou fotbalovou scénou nyní opět otřásá skandál spojený s rasistickým urážením hráče černé pleti, a pravdou je, že čisté jako lilie v tomto ohledu není ani CSKA. Jak už jsme si připomněli v úvodu, problémy tu s ním byly vpravdě nezanedbatelné, události ze sezony 2013/14 však alespoň přispěly k většímu tlaku na potížisty z řad ultras a situace se změnila k lepšímu.

CSKA sice bylo loni na podzim opět trestáno po incidentu v Římě, to už ale byla z velké části na vině i neschopná italská policie, a krom toho - právě po onom výstupu v Itálii došlo ke spuštění bezprecedentní kampaně #CSKAFansAgainstRacism.

"Fanoušci CSKA proti rasismu" je ohromně záslužná i rozšířená iniciativa hlavně proto, že cílí na ruskou společnost jako celek (a za svůj neoficiální symbol pojala 86letou babičku s bannerem), její zástupci vedou konstruktivní diskuze s vybranými zástupci ultras, a kampaň neustálým sdílením příspěvků podporuje rovněž oficiální klubový účet na Twitteru.

Sami zakladatelé hnutí jsou dnes v důsledku příjemně překvapeni obrovskou publicitou a doufají v obecné zlepšení situace. Zároveň se patrně nemohou dočkat ani přestěhování z Chimek zpět do Moskvy - i takový skromnější sen se však ukazuje být během na nezdravě dlouhou trať.

Dočasná aréna CSKA byla zbudována přesně před 10 lety a roku 2008 ji otevřel duel dvou dnes již neexistujících mužstev, FC Saturnu a domácích Chimek. Později si stánek na předměstí hlavního města začalo pronajímat moskevské Dinamo a počínaje rokem 2010 rovněž CSKA, které mimoto třeba naši Plzeň na podzim 2013 hostilo až v 640 kilometrů vzdáleném Petrohradu.

Pro Armějce se ovšem nejedná o zcela výjimečný stav věcí, ba naopak - pro skupinovou fázi inauguračního ročníku Ligy mistrů (1992/93) si CSKA po senzačním vyřazení obhájců z Barcelony muselo coby druhý domov osvojit odlehlé Německo...

Finanční síla klubu

Jak už bylo nastíněno výše, CSKA historicky neplatí za žádný velkoklub s napěchovanými kapsami. Zatímco Rudá armáda napříč sovětskou érou s velkou radostí a starostí opečovávala své hokejové a basketbalové druhy, fotbalové CSKA v otázce rozpočtu rok co rok zaostávalo za zbylými moskevskými značkami - což platí vlastně i pro většinu tohoto tisíciletí.

Razantní, ale nikterak dlouhodobá změna poměrů nastala v březnu 2003, kdy moskevský celek podepsal lukrativní tříletou smlouvu se Sbneftem; společností, kterou pomáhal přetvořit v titána ropného světa jistý Roman Abramovič. Ze sponzorských darů ve výši 1,5 milionu amerických dolarů ročně se CSKA ze dne na den přehouplo přes 50milionovou hranici a do tak kapsy strčilo dokonce i tehdejší kontrakt Manchesteru United s Vodafonem.

Lehce kontroverzní partnerství Giněra s Abramovičem, během něhož se oba pánové naprosto běžně scházeli na tribunách londýnského Stamford Bridge, každopádně netrvalo příliš dlouho a v tuhle chvíli se už CSKA opět soustředí hlavně na spoření.

V důsledku se vicemistr jako jeden z mála ruských klubů nenachází poblíž porušení pravidel Finanční Fair Play UEFA (kvůli čemuž sousední Dinamo přišlo o Evropskou ligu), a pokud zrovna nemusí, tak své prasátko radši nerozbíjí. Vlastně, nesahá po něm ani v okamžicích, kdy by to bylo docela záhodno - jako třeba teď, po ztrátě Doumbii a při urgentní potřebě oživit stárnoucí zadní linii.

To na druhou stranu neznamená, že by Armějci najednou zosobňovali nějakou chudou veličinu, ačkoliv tedy dle informací ruského serveru Sport RBC loni ani jeden ze zaměstnanců CSKA nespadal do dvacítky nejlépe placených hráčů Premier Ligy.

Co se ještě platů týče, nabízí se zmínit, že v Rusku loni po vzoru severoamerických soutěží nahlas uvažovali o zavedení platového stropu. Návrh vzešel přímo z parlamentu, takzvané Dumy, a i když doteď nedošla realizace, ze stolu tato idea smetena ještě tak úplně nebyla.

Platový strop by navíc v ruském prostředí nebyl žádnou novinkou. Jeden takový se už dříve schválil pro účely druhé nejvyšší soutěže, kde se však omezení týkají pouze individualit - fotbalistů a trenérů - a se žádným souhrnným stropem pro klubové výplatní pásky se již dále nepočítá.

Konkrétně generální ředitel CSKA Roman Babajev se dále u příležitosti loni rozpoutané diskuze vyjádřil ve prospěch stanovení horního limitu pro gáže výhradně domácích hráčů mladších 21 let.

Formace, herní styl a klíčoví hráči

Úvodem se sluší poznamenat, že pokud by si Sparta někde měla brát příklad s ohledem na svůj nově cepovaný systém 3-5-2, měla by to být právě ruská metropole. Stejný, lehce neortodoxní herní plán totiž CSKA přesně před 10 lety přinesl senzační triumf v Poháru UEFA; a tehdejší Gazzajevův výklad formace se třemi stopery byl přitom ve své podstatě hodně odlišný od toho z dílny Zdeňka Ščasného.

Tenkrát ještě čerstvý padesátník Valerij Gazzajev na daném rozestavení začal pracovat již úvodem 90. let ve Vladikavkazu, teprve v Moskvě však nalezl tu pravou podpěru ve dvojici rázných středopolařů Rahimić - Aldonin (jejíž obdobu ve Spartě zaboha nenajdete). Oba ‘hrotoví’ útočníci Olić s Vágnerem Lovem se navíc frekventovaně rozbíhali do křídel (oba, nikoliv jen Krejčí) a dokonale si sedli také s brazilským playmakerem Danielem Carvalhem.

Dnes už se CSKA pod vedením Leonida Sluckého, vytipovaného nástupce Fabia Capella v čele ruské reprezentace, profiluje přeci jen odlišně. Roku 2005 se v Moskvě preferoval fyzický, přímočarý styl hry; naopak takticky vzdělanější Sluckij své CSKA v posledních šesti letech vede k trpělivější hře a vysokým procentům držení míče.

Leccos ovšem zůstalo zachováno.

Branku pro CSKA nadále střeží mnohdy (přehnaně) kritizovaný Igor Akinfejev; dnes již s kapitánskou páskou na rukávu a více než 130 ligovými nulami na kontě. Před ním potom stále operují Vasilij Berezuckij a Sergej Ignaševič, pořád ještě nejlepší stopeři v zemi. A snad jediný, kdo se po přechodu na klasičtější schéma se čtyřmi zadáky stáhl do pozadí, to je druhá polovička dvojčat Berezuckých - univerzálnější Alexej.

Z novějších tváří je třeba hned úvodem zmínit pravého beka Mária Fernandese, hlavního adepta na přesun do prestižnějších končin. Západním pozorovatelům bude jistě imponovat hrstka startů za brazilskou reprezentaci, stejně jako vyvážený herní profil s důrazem na rozumnou podporu ofenzívy.

Další zajímavé tváře nacházíme v záložní řadě. Bebras Natcho je nadmíru produktivním záložníkem, jenž rozehrává přímé i pokutové kopy, a umně rozdává pasy na jakoukoliv vzdálenost. Pokud CSKA vždy rádo diktuje tempo hry ze středu pole, určitá eliminace Natcha by pro něj v tomto směru znamenala naprosto zásadní komplikaci.

V šikovném Izraelci, jehož bratranec Amir mimochodem působí v barcelonském béčku, získalo CSKA skutečný poklad; navíc poklad jedině posílený obnovenou kazaňskou spoluprácí s Finem Romanem Eremenkem.

Když v sezoně 2012/13 Rubin došel až do čtvrtfinále Evropské ligy, kde nehezky potrápil favorizovanou Chelsea, tandem Eremenko-Natcho dohromady asistoval u osmi gólů. A instrumentálními postavami jsou i v červenomodrém dresu. Oba se loni v rámci všech soutěží dostali až na hranici 20 'kanadských bodů': Natcho zaznamenal 14 branek a 10 přesných nahrávek, jeho kolega se trefil 13krát a k tomu sedm gólů připravil.

Vepředu se potom pohybují dva relativně náladoví šikulové - 'věčný talent' Alan Dzagojev, kterému se v poslední době konečně podařilo znovu nalézt pozbyté sebevědomí, a někdejší Fergusonův objev pro Manchester United, Srb Zoran Tošić.

Oba jmenovaní jsou schopní tvořit hru i zakončit, rádi cestují do středu hřiště, a snad ještě raději natahují z větší dálky, což jim umožňuje mimo jiné pravidelné nastupování se silnější nohou dovnitř pole. Střelba z většího odstupu je dále rovněž Natchovou a Wernbloomovou oblíbenou disciplínou, a jde tedy zároveň o silnou i slabou stránku tohoto CSKA.

"Mají hodně hráčů s dobrou střelou, ale vzhledem k nedostatku sebevědomých a schopných útočníků často prostě jen pálí z dálky namísto toho, aby se snažili dostat blíž k bráně. Proto záložníci tak často skórují, ovšem v zápasech, kde jim chybí štěstí v koncovce, rázem nastává problém,” vysvětluje mi šéfredaktor stránky Russian Football News Toke Møller Theilade.

Již výše se potom Theilade dotýká jednoho z pouhých dvou všedních dilemat Sluckého při skládání zahajovací jedenáctky. V tom prvním kráčí o obsazení postu levého beka, kde Nababkin se Ščennikovem představují zcela vyrovnané alternativy (oba ligové zápasy nicméně načínal prvně jmenovaný), a to druhé se potom vztahuje právě k pozici hrotového útočníka.

"(Ahmed) Musa disponuje rychlostí a technickým nadáním vhodným k terorizování obran, ale není přirozeným zakončovatelem. (Carlos) Strandberg je zase silný chlapík, ale stále je ještě moc nezkušený a nevyspělý (jde o ročník 1996 - pozn. red.) na to, aby si po delší dobu udržel dobrou výkonnost,” rozlišuje mezi oběma kandidáty Møller Theilade.

Favoritem na místo v základní sestavě je v tuto chvíli určitě Nigerijec Musa, kterého si můžete pamatovat z loňského mistrovství světa, kde skóroval proti Argentině. Příznivci CSKA mu jsou pro změnu velmi vděční za to, že svému týmu v úvodním kole této sezony jedinou brankou utkání vystřelil tři body ze šlágru s Rubinem.

Předpokládaná sestava: Akinfejev - Fernandes, Ignaševič, V. Berezuckij, Nababkin (Ščennikov) - Natcho, Wernbloom - Tošić, Eremenko, Dzagojev - Musa.