Představení účastníků MS - Portugalsko

Karty ve skupině G se zdají být rozdané docela úhledně. Jedním z favoritů, který si může tak maximálně splnit povinnost, je výběr Portugalska. Ten se od bronzového Eura 2012 prakticky nezměnil, může tedy dokráčet podobně daleko?

Historie

Portugalsku vážně hrozí, že pokud se na nadcházejícím mistrovství světa neudělá pořádný úspěch, bude se na rok 2014 vzpomínat jedině se slzami v očích.

Důvod je nasnadě: Selecção jede do Brazílie pokud možno uctít památku dvou nedávno zesnulých legend Benfiky i celé portugalské kopané. Totiž nebýt Eusébia a Mária Coluny, malá velká fotbalová krajina by ještě dnes čekala na svou první medaili ze světového šampionátu...

Portugalská kopaná doopravdy nezdravě dlouho nestála ani za starou grešli. Tamější fotbalová federace sice byla založena již roku 1914, ještě o čtyřicet let později si však Selecção v kvalifikaci na mistrovství světa utrhlo v Rakousku pořádnou ostudu - ve Vídni prohrálo vysoko 1:9. A ani další pokus pak Portugalcům nevyšel. Zatímco španělští sousedé se už bezmála osm let těšili ze semifinálové zkušenosti na MS v Brazílii, Os Navegadores se z událostí druhé světové vzpamatovávali po svém - na dně tabulky tříčlenné kvalifikační skupiny o (postoupivším) Severním Irsku a Itálii.

Zlom nastal teprve s importem nadaných hochů z afrického Mosambiku. Byla to právě tato portugalská kolonie, která odkojila zmíněné opory lisabonské Benfiky, ale i zadáky Vicenteho (Belenenses) s Hiláriem (Sporting). Všichni tito čtyři fotbalisté se potom roku 1966 tučně podepsali pod jediný významný zářez Portugalců v historických análech MS.

Hilário nevynechal jediný zápas, Vicente s Máriem Colunou byli rovnou jmenováni do oficiálního all-star týmu turnaje a Eusébio... to byla pochopitelně kapitola sama pro sebe. Jeho čtyři branky, které samy o sobě rozhodly divoké čtvrtfinále se Severní Koreou, budou navždy pamatovány jako jeden z nejfamóznějších individuálních počinů v dějinách sportu.

"Černý panter" navíc na turnaji neřádil jen tehdy. V konečném zúčtování skóroval dohromady devětkrát a bez nejmenších debat tak potvrdil, že Zlatý míč za rok 1965 putoval na správnou adresu.

Tenhle bronzový úspěch Selecçãa na anglickém MS - jeho prvním vůbec - už pak napříč 20. stoletím nepřekonalo zhola nic. Ještě roku 1992 například platilo, že se Portugalci na dostaveníčko evropské smetánky podívali všehovšudy jednou. Také tam jim ovšem premiéra celkem vyšla, když z debutu bylo hnedka semifinále, později ještě dvakrát napodobené v novém tisíciletí.

Jeho valná část se v portugalském případě odehrávala pod taktovkou výjimečné generace kolem Luíse Figa a Ruie Costy, jejímž maximem se ukázalo být stříbro z domácího mistrovství Evropy. Dnes je tomu přesně 10 let, co se západní část Pyrenejského poloostrova s nečekanou finálovou výhrou Rehhagelova Řecka zahalila do černa. Podobně jako letos v lednu, respektive únoru po náhlých skonech Eusébia a Coluny...

Kvalifikace

Jestliže je fotbal v zásadě kolektivním sportem, Portugalsko toho není zrovna zářným příkladem. Dvě ze tří největších portugalských ikon totiž dosud zaujaly především solo výkony: o Eusébiovi už byla řeč, Cristiano Ronaldo přišel na řadu loni na podzim, když právě a jedině jeho hattrick v odvetném barážovém klání s Ibrahimovićem - tedy Švédskem - přeci jen Selecção nasměroval na nadcházející šampionát...

Cesta to byla každopádně trnitější, než by si kdokoliv v Portugalsku přál. Potomci slavných mořeplavců sice ve skupině F nezvládli pouze jedno utkání na půdě nejtěžšího soka z Ruska, zejména zbytečné dvě ztráty s Izraelem je však nakonec s krutým jednobodovým mankem odsoudily k druhému místu a nutnosti proplést se záludnou baráží.

Na koho se zaměřit: William Carvalho (Sporting CP)

"Portugalsko má akorát Ronalda, je to tým o jednom hráči." Podobné - s prominutím - nesmysly člověk před vypuknutím největšího fotbalového svátku planety slýchá a čítá doslova na každém rohu. (Mimo jiné na základě zmíněného barážové představení.) Pojďme si proto představit muže, z jehož černé roboty pravděpodobně jeden ze dvou nejlepších hráčů světa bude moci v Brazílii s radostí profitovat...

William Carvalho má za sebou jedinou kompletní sezonu v áčku Sportingu a všehovšudy tři starty za dospělý výběr Portugalska, přesto se v tuhle chvíli náruživě debatuje o tom, koho má před zahajovacím vystoupením Selecçãa na mistrovství světa vyšoupnout ze základní sestavy - jestli Raúla Meirelese, nebo Miguela Velosa.

Ano, skutečně... nikoliv "zdalipak", nýbrž "kudy", takový je primární problém s jeho začleněním do zahajovací jedenáctky. A existuje hned několik pádných důvodů, proč se domnívat, že to úplně stejně vidí také sám trenér Paulo Bento. "Jsme s jeho výkony velmi spokojeni. Uvidíme, co se stane na MS, teď ale na Williama hodně spoléháme," nechal se koneckonců nedávno slyšet mladý kouč.

Rodák z angolského hlavního města Luandy je hotovým zjevením, a zajímavé na jeho rapidním vzestupu je mimo jiné to, že k němu došlo teprve teď. Williamovi už je ostatně 22 let, což není úplně málo; na druhou stranu tak jako tak jeho přednosti rozhodně nejsou něčím, s čím bychom se u Carvalhových vrstevníků setkávali dnes a denně.

Jako malý kluk začínal William Carvalho na klasické desítce a obdivoval Thierryho Henryho i celý Arsenal; konkrétně v průběhu sezony 2011-2012, kdy hostoval v belgickém Cercle Bruggy, u něho nicméně vyvrcholila transformace v kompletního defenzivního záložníka s málokdy vídaným citem pro hru.

"William Carvalho je nejklidnějším fotbalistou, jakého jsem kdy viděl," napsal dokonce během nedávného přátelského zápasu s Řeckem na Twitter oblíbený uživatel Portista; přičemž jiný expert na portugalský fotbal, Tom Kundert ze serveru PortuGOAL.net, Williama rovnou označil za nejlepšího hráče uplynulé sezony Primeiry Ligy.

S oběma stanovisky přitom nelze dost dobře polemizovat. Faktický odchovanec Sportingu, pod jehož křídly se počal zabydlovat už ve svých 14 letech, je vskutku prototypem pozoruhodně úsporného a spolehlivého středopolaře, který disponuje nezměrným fyzickým fondem, nadstandardní svalovou výbavou a schopností na více způsobů čistě odebrat soupeři balon. Vedle toho snad ani neumí podat (pod)průměrný výkon.

William Carvalho je zkrátka už v tuhle chvíli někým, koho by ve své kabině uvítal naprosto každý trenér na světě. Což vlastně před týdnem potvrdil odpovídající výrok Jorgeho Jesuse z konkurenční Benfiky; anebo ve stejnou chvíli Sportingem odmítnutá 33milionová nabídka bohatého Monaka.

Právě i z těchto důvodů, a zejména tedy pro svůj nadhled a neustále chladnou hlavu, by číslo 6 - nehledě na věk a zkušenosti - nemělo proti Německu začínat pouze na lavičce...

Trenér: Paulo Bento

Na mistrovství Evropy byl předloni vůbec nejmladším koučem, teď ho v tomto směru předčí akorát Sabri Lamouchi (Pobřeží Slonoviny) s Nikem Kovačem (Chorvatsko). Paulo Bento se tak bezpochyby stále má čemu učit. Už teď ho ale můžeme směle pokládat za úspěšného a přitom pořád ještě perspektivního trenéra...

Mistrovství Evropy 2012 - vedle osmifinále Ligy mistrů se Sportingem teprve druhá pořádná mezinárodní výzva pro Paula Benta - přitom neskončilo žádným fiaskem. Ba naopak. Semifinále a velmi zralý herní projev portugalské publikum jedním tahem potěšily i přespříliš namlsaly.

Tedy takhle... kvalifikační cyklus, v jehož průběhu byla Bentovi frekventovaně vyčítána přílišná tvrdohlavost a čitelnost, určitě ve čtvrtou (!) po sobě jdoucí baráž ústit nemusel, respektive neměl. Jenže stejně tak s ním nemělo být spjato ani hromadné volání po trenérově vyhazovu.

Portugalský internacionál, který se během čtyř let stihl stát druhým nejúspěšnějším kormidelníkem Sportingu v dějinách klubu, je totiž pro Selecção pořád nesmírně důležitý. Není to ostatně tak dávno, co Portugalsko představovalo spíše rozháraný kolektiv individualit než opravdový tým - stačí se podívat na poslední turnajové vystoupení pod Scolarim či Queirozovo nemastné neslané MS 2010, na němž Portugalci dokázali vstřelit gól akorát slabému KLDR.

Ve finále tedy vlastně jde o učiněný paradox: zrovna když Bento Portugalce naučil příkladné (a v jejich případě nikoliv samozřejmé) taktické disciplíně a pracovitosti, bývá Selecção vůbec nejčastěji označováno za "tým jedné hvězdy".

Přitom už jen ona Ronaldova skvostná bilance o 24 gólech ve 32 utkáních pod současným vedením není ničím jiným než výsledkem Bentovy práce. V 18 zápasech pod dohledem Carlose Queiroze přeci obdivovaná sedmička zavěsila všehovšudy třikrát - neboť se zkrátka nevědělo, jak jejích kvalit pořádně využít.

Paulo Bento to ví; a nebylo by správné to pokládat za samozřejmost. Jeho Portugalci budou stále jedněmi z nejkompaktnějších a nejuvědomělejších účastníků turnaje, stejně jako vážnými aspiranty na medaile...

Přednosti

Fungující systém, který soustavně ždímá to nejlepší z hvězdného Cristiana Ronalda i jeho madridského spoluhráče od levé postranní čáry Fábia Coentrãa. Pokud se zároveň Paulo Bento nebude bát oživit poněkud stagnující střed pole Williamem Carvalhem, lze si docela snadno představit, že bude Selecção tomuto strategickému prostoru kralovat s obdobnou pravidelností a jistotou jako na předloňském Euru.

Něco podobného platí rovněž pro defenzivní linii, která je sice starší a pomalejší než na Euru, ale pořád se může pochlubit minimálně parádní chemií. A také úplně poslední instanci lze v poklidu považovat za oporu mužstva - Rui Patrício je stabilně nedoceněným brankářem, který se čas od času vybičuje ke vskutku nadpozemskému výkonu.

Slabiny

Zdravotní problémy, nerozehranost nebo bídná forma politováníhodného množství důležitých článků sestavy. Zvláště obtížné sezony za sebou mají Nani a Hélder Postiga, kteří v jarní části sezony na hřišti dohromady strávili hrubě nedostatečných 272 minut. V ideální kondici potom nejsou ani Pepe s Cristianem Ronaldem - prvně jmenovaný dokonce musel kvůli potížím s lýtkovým svalem vynechat i finále Ligy mistrů.

Předpokládaná sestava: Rui Patrício - João Pereira, Pepe, Bruno Alves, Fábio Coentrão - William Carvalho (Miguel Veloso), João Moutinho, Raúl Meireles - Nani, Hélder Postiga (Éder), Cristiano Ronaldo