Ruský zápisník II. aneb Nacho obrana, na krize máte Crise

Ten vysněný Zlatý míč se zdá být zas o kousek blíž. Cristiano Ronaldo se včera večer blýsknul fantastickým výkonem a prakticky sám zařídil Portugalsku cennou remízu se silným Španělskem. Ještě předtím dvakrát zaplakaly dva týmy se saharské části Afriky. Jak Egypt, tak Maroko svým soupeřům podlehly gólem v úplném závěru zápasu.

Ještě, než se pustíme do rozboru všech tří utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Pozornost většiny fanoušků směřovala pochopitelně na Suáreze. Ještě aby ne, barcelonský forvard je spolu s kolegou z útoku Edinsonem Cavanim jednoznačně nejblyštivějším jménem na i jinak docela nabité soupisce Uruguaye.

Jeho dosud poslední zápas na světových šampionátech jsme si pamatovali všichni - ano, to byl ten pověstný duel s Itálií před čtyřmi lety, ze kterého má možná doteď Giorgio Chiellini památku na rameni. Suárez se nechal slyšet, že tohle mistrovství bere jako šanci na jakési vykoupení - a nutno říct, že se mu to zatím úplně nepovedlo.

Jednoduchá poučka praví, že kvalita útočníka se posuzuje podle toho, kolik dá gólů. Pokud bychom měli Suárezův přínos měřit touto optikou, je to jasné fiasko. Muž s devítkou na zádech si v koncovce počínal jako Roman Červenka na hokejových šampionátech a zejména u jeho šance z první poloviny člověk jen žasnul, jak tohle mohl minout.

Další dvě příležitosti přidal zkušený reprezentant po poločase. U jeho druhé šance, kterou zlikvidoval egyptský gólman, lze Suárezovi přiznat k dobru, že už byl poměrně blízko k brankáři a byl v těžké pozici, a naopak lze ocenit, jak chytře si na Cavaniho pas počíhal. U šance číslo 3 lze ale opět jen kroutit hlavou - ze samostatného nájezdu na egyptskou branku nedokázal Suárez vytěžit absolutně nic a může děkovat Giménezovi, že pohotovou hlavičkou za pět minut dvanáct přihrál jeho týmu tři body.

S mizernou formou Suáreze v koncovce se navíc bohužel pro mužstvo Oscara Tabáreze perfektně doplňuje i jeho týmový přínos na hřišti. S výjimkou jednoho dobrého momentu, kdy před vápnem zády k brance přiklepl míč Cavanimu, byl totiž bývalý hráč Liverpoolu či Ajaxu na hřišti většinu času úplně zbytečný. Do kombinace se nezapojoval, když už, tak nezvolil dobré řešení a většinu času na sebe upozorňoval spíš jen divokou gestikulací a diskusí se spoluhráči.

2)Zatímco Uruguayi největší šutér nechyběl, Egypťané se bez své největší hvězdy museli obejít. Mohamed Salah, dost možná největší hvězda celého fotbalového ročníku, sice v Rusku nakonec asi hrát bude, do prvního zápasu skupiny však ještě nekoukl, a to ani na jedinou minutu.

Na hřišti to hrát samozřejmě bylo, ono když vám chybí frajer, co střílí góly víceméně každý zápas v nejtěžší lize světa, šance mužstva na kloudný výsledek to ovlivní. I bez národního miláčka si ale Egypťané žádnou ostudu v prvním utkání neutrhli. Byli aktivní, často hráli na míči a byť byla Uruguay v momentech, kdy došlo na lámání chleba, viditelně fotbalovější, tým Hectora Cúpera si nevedl špatně a třeba ve středu pole na favorita nejednou vyzrál.

Svou zásluhu na tom měl především Mohamed Elneny. Záložník Arsenalu šel do zápasu jako jeden z mála hráčů Egypta, které díky působení v Evropě zná i běžný fotbalový fanoušek, tudíž by měl rozhodně patřit mezi ty nejlepší borce na trávníku. A v téhle úloze rozhodně nezklamal - jeho herní přehled, rozvaha i schopnost dát povedenou přihrávku ho řadí mezi to nejpovedenější, co jsme v utkání viděli.

Pochvalu na egyptské straně zaslouží třeba i Trezeguet. Ten na levém křídle poctivě bojoval, nebál se osobních soubojů a několikrát v nich i soupeři uzmul balon. Jen v koncovce úplně nenavázal na povedenou klubovou sezonu a jeho střela nazdařbůh z druhé poloviny se určitě mohla podařit lépe.

3) Trochu zapracovat by však Egypťané rozhodně měli na standardních situacích. Po rohovém kopu se v první půli míč dostal až k Suárezovi a doteďka nikdo přesně nevíme, jak je možné, že to nebyl gól. Ve druhém dějství pak Cavani zahrozil z přímého kopu a nakonec i rozhodující moment celého utkání, tedy gól Giméneze, padl po rohovém kopu. Tak trochu tragikomickým faktem je, že si gól ze standardky nechá dát mužstvo, jehož stopeři narostli oba do velmi solidních 193 centimetrů.

Když už ovšem přišla řeč na uruguayské stopery, ti zaslouží za utkání s Egyptem pochvalu. Giménez se samozřejmě na titulní strany místních deníků dostal svou povedenou hlavičkou a vůbec si celý zápas vedl dobře, možná ještě větší kompliment za svůj výkon zaslouží Diego Godín. Gladiátor Atlétika Madrid si nejen počínal suverénně v tom, co patří do jeho popisu práce, ale také se několikrát přetransformoval do role záložníka, který zakládá útoky a žene svůj tým za vítěznou brankou. Jako by se na nemohoucnost svých spoluhráčů směrem dopředu nemohl dívat...

(jp)





1) První výhry na světovém šampionátu po dvaceti letech a zároveň své teprve druhé v celé historii Írán skutečně nemohl dosáhnout typičtějším způsobem. Od úvodních minut vsadil zejména na urputnou a disciplinovanou defenzivu, která ale - to je nutno uznat - v první půlhodince příliš nefungovala. Maročtí fotbalisté si vypracovali několik nebezpečných závarů a jen díky maximální obětavosti všech bránících hráčů se soupeři nepodařilo překonat brankáře Beiranvanda.

S každou přibývající minutou se ovšem více a více hrálo podle íránských not. Svěřencům Carlose Queiroze se podařilo zpomalit tempo hry, svého soupeře čím dál častěji drželi ve středové zóně a tu a tam také zvládli vyrazit do rychlého protiútoku. Jistě, tento způsob hry nezaujatého fanouška nenadchne, navzdory tomu po minulém šampionátu už snad všichni vědí, co od této reprezentace čekat. A práce portugalského stratéga na lavičce této země se dá skutečně obdivovat, vždyť se mu pravidelně daří vytěžit z minima dostupných prostředků maximum. Však jen vzpomeňme, jak jeho ovečky před čtyřmi lety zvládli potrápit Nigérii či Argentinu - avšak tehdy jim ještě ten poslední krůček chyběl. Tentokrát jej již udělali, a byť měli nesporně obrovskou dávku štěstí, můžeme s kamennou tváří tvrdit, že si ji opravdu zasloužili.

Ostatně kdybychom spočítali vyložené šance, Írán by neprohrál - svého soka pustil pouze do jediné takové tutovky v podání Benatii, při které se zaskvěl brankář Beiranvanda, jinak mu vesměs dovolil pouze střely ze střední vzdálenosti. To na druhé straně se do samostatného úniku utrhl Azmoun, v rozhodujícím okamžiku si však balón zle připravil a brankáře Maroka tak nepřekonal. Utkání tak rozlouskl až nešťastný moment Bouhaddouze, který míč poslal za záda vlastního brankáře.

2) Maroko naznačilo potenciál, ten však sám o sobě nestačí. Prvních třicet minut bylo v podání afrického týmu více než dobrých, rychlé kombinace na jeden dotek a vysunutý presink byl příjemným kontrastem oproti mdlému a znuděnému výkonu Uruguaye v předcházejícím utkání. Ostatně i pevná defenziva Íránu se měla co ohánět - Amrabat se po pravém kraji několikrát dostal za záda celé defenzivní linie a do vápna adresoval nebezpečný finální míč, na straně druhé zase řádil agilní Harit, který na sebe několikrát vzal odpovědnost a ladně protančil mezi soupeřovou přesilou.

Jak už to však často bývá, achillovu patu představovalo řešení situací ve finální třetině hřiště - v této oblasti se totiž Maročanům nepodařilo sladit ten správný náběh s precizní přihrávkou. Postupem času navíc z jejich hry zmizela jakákoliv trpělivost. V úvodu přitom skvěle zvládali měnit tempo hry, občas rychle zakombinovali na malém prostoru, občas naopak hru rychle přenesli delším balónem do křídla či za obranu. S postupem času však tato variabilita vymizela a africký stát se čím dál častěji uchyloval k taktice dlouhých balónů, případně pak centrů z nepřipravených pozic. Nebylo tedy divu, že s přibývajícím časem měla obrana Íránu méně a méně problémů.

3) Zároveň to vypadá, že na tomto šampionátu bude prim hrát také kondiční připravenost hráčů. Může jít samozřejmě jen o prachsprostou náhodu, nicméně po druhém dni šampionátu máme odehrány čtyři zápasy a ve všech čtyřech případech byla v poslední desetiminutovce vstřelena branka. Krom klání Ruska se Saúdskou Arábií, kdy už byl vítěz jednoznačně dán, navíc šlo o branky vítězné, v případě Portugalska pak mající alespoň cenu jednoho bodu.

Pokud se oklikou vrátíme ještě k historickému vítězství Íránu, nabízí se otázka, nakolik byl výrazně zhoršený výkon Maroka ve druhé půli způsoben třeba upadající výdrží jednotlivých hráčů. Jistě, Írán druhou část odehrál velmi chytře, pomocí tvrdých faulů často kouskoval hru, jeho hráči se neostýchali ani delšího poležení na trávníku, na stranu druhou tempo, ve kterém Maroko odehrálo úvodní půlhodinku, se naprosto nedává srovnávat s tím, jak jalový byl jejich projev ve zbývajícím čase. Rozhodně bych se neodvážil tvrdit, že za tímto zhoršením stojí čistě jen vliv ubývajících sil, nelze totiž přehlédnout, jak fotbalisté afrického státu postupně tak trochu ztráceli hlavu a kompletně se odchýlili od vlastního herního plánu, ovšem určitý dopad případná slabší kondice mít jistě mohla. Ostatně odpověď přinesou zbývající dvě klání - v nich se dozvíme, zda onen marocký kolaps byl věcí kompletně náhodnou, nebo zda půjde o opakující se jev, který bychom mohli přisoudit právě slabší fyzičce jednotlivých hráčů.

(vs)





1) Král Ronaldo znovu a znovu ukazuje, že do starého železa ani omylem nepatří. Kdekdo (mne nevyjímaje) od Portugalců očekával pragmatické defenzivní představení, během nějž bude Cristiano Ronaldo trpět, neboť se mu nedostane takové podpory, jaké se těší v madridském Realu. Držitel Zlatého míče však v plné parádě ukázal, že si dovede poradit i sám.

Nejprve Ronaldo díky naivnímu zákroku Nacha zařídil pokutový kop, který následně s přehledem proměnil. Když pak jeho opakovaná snaha připravit Gonçalu Guedesovi co nejlepší palebnou pozici přišla vniveč a Španělé po vyrovnávacím gólu začínali mít čím dál více ze hry, vzal portugalský kapitán opět vše do vlastních rukou a pro změnu s pomocí De Geova neomluvitelného zkratu poslal soupeře do kolen podruhé.

To nejlepší si ovšem velký Cristiano nechal na konec. Vše začalo tím, že si (jak jinak) sám vybojoval výhodu přímého kopu z ideální vzdálenosti. V tu chvíli ještě španělští fandové nebili na poplach, neboť Ronaldo se letos v La Lize neprosadil z trestňáku ani jedinkrát a na předešlých mistrovstvích spálil bez gólového úspěchu všech 44 pokusů. Na pátečního Ronalda v transu ale byla jakákoli statistika krátká. Touha skórovat z něj během přípravy k zakončení čišela jako nikdy a následovala zasloužená odměna. Jak si trefně všiml novinář Michael Cox, známá reklama společnosti Nike tímto přímým kopem doznala svého vrcholu.

Pro portugalského střelce, jenž nyní s 84 reprezentačními góly dorovnal legendárního Ference Puskáse jakožto nejlepšího evropského kanonýra všech dob, jde pravděpodobně o poslední účast na světovém šampionátu. Jak vidno, Ronaldo se na tuto derniéru připravil excelentně. Zatímco v Realu již třiatřicetiletý forvard leckdy šetří krokem, zde ukázal, že v plném sprintu mu budou soupeři stále marně hledět na záda. Obzvláště v úvodní půlhodině bylo Ronalda plné hřiště a dokonání hattricku dvě minuty před koncem svědčí o tom, že se zvládl udržet v pohotovosti až do samého závěru. Klobouk dolů.

2) Kvůli tomuhle jsme se na MS tolik těšili. Zahajovací duel šampionátu sice nabídl rovněž gólové hody, avšak samotná kvalita výkonu především v podání Saúdské Arábie pokulhávala na obou nohách a ruce byly chromé jakbysmet. Zato páteční střetnutí byla pastva pro oči nejen v důsledku časté změny skóre a krásných zakončení, ale také dramatických zvratů či strhujících akcí, k čemuž rovným dílem přispěli oba zúčastnění.

Zároveň šlo také o první ostrý test hojně probírané úlohy videorozhodčího. Zatímco úvodní penaltový incident Nacha s Ronaldem byla jen lehká vlnka na klidné hladině rybníka, souboj Diega Costy s Pepem, jenž předcházel brance na 1:1, už symbolizoval pořádné šplouchnutí. Přestože opakované záběry prokazatelně zobrazily ruku španělského forvarda v Pepeho obličeji, dodatečná gólová anulace se překvapivě nekonala. Co si z toho odnést? Ani s nástupem videa zkrátka nebude o kontroverzi a pochybení nouze.

Vraťme se ale ke hře. Než se nervózní La Roja stačila vzpamatovat z inkasovaného gólu, měli Portugalci skrze smrtící protiútoky hned několik příležitostí brzké vedení ještě navýšit. K jejich smůle ale všechny akce neskončily u nezastavitelného Ronalda, nýbrž Gonçala Guedese. Kmenový hráč PSG je nepochybně velkým talentem portugalského fotbalu, ovšem v jednadvaceti letech tíhu okamžiku neunesl a správné řešení mu pokaždé uniklo.

Po změně stran již bylo utkání jednostrannější. Španělé díky špičkovému signálu ze standardní situace a ještě špičkovější ráně napraveného hříšníka Nacha skóre během pouhých tří minut otočili a i s ubývajícími minutami měli hru pod kontrolou. Deset mužů Santosova týmu se jevilo bez nápadu i energie, ale ten jedenáctý znovu všechno zlomil. Po Ronaldově exkluzivním srovnání Portugalci chytili druhý dech, a kdyby nebyl Quaresma taková hračička, mohli ještě bláznivé utkání dokonce otočit.

3) Ronaldova hitparáda umně zakrývá portugalské nedostatky. Kdo dorazil k televizní obrazovce až po konečném hvizdu, mohl dle bezprostředních reakcí snadno nabýt dojmu, že Portugalci zvítězili. Místo toho se však jedná o jejich sedmou remízu v základní hrací době z posledních osmi zápasů na závěrečných turnajích. Pravda, ty předešlé jim vynesly titul mistrů Evropy a dala by se zde hledat paralela s dva roky starým výsledkem 3:3 ze skupiny na Euru proti Maďarsku, ovšem letos se portugalská závislost na své největší hvězdě zdá být ještě větší než kdy dřív.

Veteránská dvojka stoperů Fonte-Pepe podle očekávání skřípala, a to nejen v kloubech, přičemž způsob, jakým Thiago Alcantara po nástupu na hřiště frnknul portugalské záloze, rovněž na výsledném dojmu nepřidává. Do třetice všeho špatného se navíc nekonala ani očekávaná útočná podpora mladých pušek Bernarda Silvy, zmiňovaného Guedese či Bruna Fernandese. Zatímco Guedes se alespoň (s hojnou Ronaldovou pomocí) dostal do pár slibných pozic, jeho zbylí dva ofenzivní kumpáni byli zhola neviditelní a střídající hráči snad jen vyjma jednoho Quaresmova světlého momentu na tom nebyli o nic lépe.

Nejde samozřejmě o konec světa, neboť ruský šampionát se teprve rozjíždí, ovšem Portugalci by měli mít na paměti, že ani jejich blyštivý maják nesvede takto zářit zápas co zápas a ostatní musí umět vystoupit z jeho stínu. Dokud je ještě čas.

(mk)