Zápisky z kvalifikace MS - 3. a 4. zápasy zóny CONMEBOL

Fanoušci národních týmů si v uplynulém týdnu užili své a nyní přichází na řadu opět klubový fotbal. Někteří mají radost, jiní budou nedočkavě vyhlížet březen, kdy by měla odstartovat kvalifikace na MS rovněž v severní a střední Americe a Oceánii, respektive re(pre)startovat africká část. Asijská část kvalifikace se podle nejnovějších informací bude hrát už od prosince a ledna.

Pojďme se však nyní společně na chvíli vrátit do jižní Ameriky, kde se již v listopadu odehrála další dvě kvalifikační kola, a kde se urodil nejeden překvapivý výsledek.



Začneme prozatím suverénní Brazílií. V předzápasovém přehledu jsem nadnesl obavu, jak se Brazílie vypořádá s absencí Neymara a Coutinha. Konfrontace s Venezuelou dlouho ukazovala, že kreativita v ofenzivní fázi těmito absencemi pořádně utrpěla. Kanárkům se sice dvakrát podařilo míč dostat do sítě, ale akcím předcházel ofsajd. Pak však stačila jedna křídelní akce, po které se míč se štěstím odrazil k volnému Firminovi - 1:0.

Před zápasem s Uruguayí Brazilce rozesmutnila zpráva, že Neymar si ani v tomto zápase nezahraje. Naštěstí pro Brazilce ovšem Uruguayci podcenili koronavirové nebezpečí a vítězství v Kolumbii oslavili grilováním. Výsledkem této akce je nyní 16 nakažených lidí v týmu. Z hráčů nemohli nastoupit Suárez a Viña, což se na výkonu týmu dost podstatně podepsalo. Brazílie v Uruguayi zvítězila pohodlně 0:2 a zůstává tak jediným 100% úspěšným týmem.

Brazilci pod Titem hrají ofenzivní a zároveň takticky vyspělý fotbal. I bez dvou ofenzivních hvězd si dokázali poradit s betonující Venezuelou, která až do stavu 1:0 prakticky rezignovala na jakékoliv ofenzivní výpady. Paradoxně nakonec Venezuela byla mnohem nepříjemnějším soupeřem než oslabená Uruguay, která zatím předvádí výkony jako na houpačce. Brazílie naopak zatím předvádí takové výkony, že pokud udrží vysoko nastavenou laťku, projede kvalifikační skupinu jako nůž máslem s minimální bodovou ztrátou. "Rizikovými oblastmi" by tak mohly být pro Brazílii snad jen zápasy na hřišti Argentiny, Ekvádoru a Kolumbie, která ale v posledních zápasech zcela propadla. No, možná se do výčtu dá přidat i nevyzpytatelná Bolívie. Každopádně Seleção si jde pro pohodlný postup a Tite si bude moct v závěru kvalifikace dovolit pouze ladit formu na závěrečný turnaj.



Tentokrát nezačnu souhrnem, co se Argentině povedlo a nepovedlo, nýbrž případem Palacios. Mladý záložník Leverkusenu si totiž ze zápasu s Paraguayí odnesl poranění páteře, které ho zhruba na 3 měsíce vyřadí ze hry. Zákrok Ángela Romera, který je prozatím jedním ze tří nejlepších střelců kvalifikace, byl velmi tvrdý a do určité míry i zákeřný, když vyskočil proti Palaciosovým zádům s vystrčenými koleny. O úmyslu soupeře zranit lze pochybovat, ale jít do výskoku proti soupeřovým zádům oběma koleny napřed, je podle mého názoru alespoň na dodatečný disciplinární trest.

Trenér Leverkusenu Peter Bosz byl právem velmi rozčílený a nevybíravě se do Romera obul kvůli neférové hře, naopak trenér Paraguaye Berizzo se svého svěřence zastal, že šlo o nešťastný zákrok, kterému předcházelo postrčení Romera ve výskoku Argentincem Gonzálezem. Pravda bude někde na půli cesty, jelikož ke kontaktu s Gonzálezem opravdu došlo a Romero byl ve výskoku rozhozený, stále však mohl kolena stáhnout a neudeřit jimi Palaciose přímo do bederní oblasti. Každopádně v zápase VAR vyhodnotil střet jako nehodný červené karty a ani zpětně se nejspíš disciplinární komise už případem zabývat nebude.

Právě kvůli zranění Exequiela Palaciose se ale konečně do sestavy dostal Giovani Lo Celso, který hru Argentiny pozvedl na úplně jinou úroveň. Záložník Tottenhamu není líný na krok a v reprezentaci zajišťuje i potřebnou kreativitu, aby trochu ulevil hlídanému Messimu. Kouč Lionel Scaloni ovšem na tomto velkou zásluhu nemá, otevřít oči mu muselo až zranění chudáka Palaciose. Naopak abych Scaloniho stále jen nekritizoval, tak trefou do černého bylo zařazení Nicoláse Gonzáleze ze Stuttgartu, který v obou utkáních zaznamenal gól.



Tak to byla jízda! Už vítězství nad Uruguayí ukázalo mnohá pozitiva, avšak demolice Kolumbie v očích fanoušků musela chtě nechtě vyzdvihnout Ekvádor minimálně do role černého koně na postup z kvalifikace.

Pojďme však popořadě, prvně si totiž Ekvádor musel poradit s Bolívií na jejím hřišti, a to bývá většinou nelehká práce. Dlouho to také vypadalo na remízový zápas, pak ale rozhodl ze šťastné/smolné penalty Carlos Gruezo. Velmi zajímavá a dle mého názoru rozumná volba ze strany trenéra Alfara byla nasadit do zápasu co největší počet hráčů hrajících ve vysokých nadmořských výškách. Dovolit si to nemohl prakticky jen u stoperské dvojice, kde by utrpěla kvalita, a defenzivního záložníka, kde žádný z reprezentantů nehraje v horském prostředí. Na Ekvádorcích však i tak místy byla znatelná menší dynamika, než u nich bývá běžné. Stoperská dvojice chybuje i normálně, v Bolívii to však bylo ještě znatelnější. Znovu totiž musím zdůraznit, že i mezi stadiony v Quitu a La Pazu je výškový rozdíl zhruba 900 m n. m.

Domácí zápas s Kolumbií ale musela být pro fanoušky Ekvádoru pořádná lahůdka, zatímco Kolumbijci si museli rvát vlasy. Výsledek 6:1 byl zcela zasloužený a je důsledkem neskutečné dynamiky fotbalistů Ekvádoru a naopak šílených individuálních hrubek Kolumbijců. Už pár minut po začátku zápasu bylo jasné, jak se zápas bude vyvíjet a nutno říct, že na pohybu fotbalistů Kolumbie bylo znát ovlivnění vysokohorským prostředím v Quitu. Nicméně ani to neomlouvá školácké chyby, jakých se dopouštěli v obraně tak kvalitní hráči jako Murillo nebo Davinson Sánchez. O tom, jak tragicky vypadala hra Kolumbie svědčí i čtyřnásobné (!) střídání ve 40. minutě zápasu. Opravdu bych v tu chvíli nechtěl být v kůži Carlose Queiroze, pod kterým se notně zatřáslo trenérské křeslo.

V čem vlastně spočívá úspěch Ekvádoru? Nutno podotknout, že 2 ze 3 vítězných utkání odehráli v domácím prostředí a ten třetí byl proti Bolívii, která sice není vyloženě slabým týmem, ale zároveň nedosahuje kvalit většiny svých soupeřů. Důležité však je, jakým způsobem Ekvádor své soupeře poráží. Inkasoval sice už 6x, avšak pouze Bolívie dokázala dát své góly ze hry (z toho jeden ze standardní situace), zbývající 4 góly obdržel Ekvádor z penalt. Stoperská dvojice je přitom asi momentálně největší slabinou Alfarova výběru. Xavier Arreaga hraje v MLS, která opravdu nevyniká pevnými defenzivami, a Robert Arboleda sice hraje za brazilské São Paulo, ovšem nastupuje spíše ve "státní" soutěži Paulista, nikoliv v hlavní brazilské Serii A (působí jako stoper č. 3).

Naopak obrovská síla tkví v dynamickém pojetí fotbalu. Většina ekvádorských hráčů jsou mladí, rychlí, silově i technicky vybavení fotbalisté. Konkrétně Moisés Caicedo může velice brzy zakotvit v některém věhlasném evropském klubu. Gonzalo Plata už válí v Portugalsku za Sporting, ale pokud bude v progresu pokračovat, může usilovat o angažmá v lepším klubu. Třetí mladou hvězdou Ekvádoru je levý bek Pervis Estupiñán z Villarealu. Sledovat se vyplatí také Leonarda Campanu, momentálně hostujícího ve Famalicãu, nebo Alana Franca z Atlética Mineiro.

Další výhodou Ekvádoru je, že nebezpečím pro bránu soupeře je prakticky každý hráč základní sestavy. Na 9 vstřelených gólech v posledních dvou zápasech se podílelo 8 hráčů! Individuálního talentu mají Ekvádorci opravdu hodně, ale uvidíme, jak si poradí v zápasech s lépe takticky připraveným a nezmatkujícím soupeřem. Tyto předpoklady však měla splňovat už Uruguay a Kolumbie.



Tým pod vedením Eduarda Berizza měl určitě po těchto zápasech smíšené pocity. Remíza v Argentině byla určitě ziskem, ale poté přišla domácí remíza s Bolívií, která předchozí výkon v podstatě smazala. Paraguayci jsou vůbec v poslední době nekorunovanými remízovými králi jižní Ameriky. Po 3 remízách na Copě América nyní přišly 3 remízy ze 4 zápasů i v kvalifikační skupině. A ta domácí s Bolívií by mohla Paraguay ještě hodně mrzet.

Paraguay zatím předvádí spíše průměrné výkony, navíc s mírně klesající tendencí. První zápas proti Peru, který skončil remízou 2:2, byl paradoxně asi nejlepším výkonem červenobíle pruhovaných. Vítězství nad Venezuelou bylo spíše šťastné, jelikož Venezuele kontroverzně nebyl uznán gól a poté v posledních minutách neproměnila penaltu. Nyní přišla ubetonovaná remíza s Argentinou, kdy Paraguay dotáhla jednu z mála útočných akcí až k penaltě, kterou Ángel Romero proměnil. Ve druhém zápase pak výše zmíněná domácí remíza s Bolívií. Zatím to bodově stačí na hezké 4. místo, ale Paraguay vyjma Argentiny čekají ještě všichni favorité na postup. Ofenziva Paraguaye je zatím závislá na dvou individualitách - Almirónovi a Ángelu Romerovi. Osobně na mě Paraguay nepůsobí zatím dojmem, že by měla postoupit, nicméně stále jsme na začátku kvalifikace a ve zbývajících 14 zápasech se může pořadí kompletně proměnit.



Hra nejmenší země zóny CONMEBOL zatím rozhodně nebaví a co hůř, nedá se mluvit ani o nějaké účelnosti (kromě zápasu s Kolumbií). Je však spravedlivé uznat, že zatím Uruguay nikde zásadním způsobem neztratila. Prohry v Ekvádoru a doma s Brazílií sice určitě fanoušky La Celeste zamrzely, v těchto zápasech však lze očekávat bodové ztráty u většího množství reprezentací. Naopak výhra 3:0 v Kolumbii naznačila možnosti Tabárezova výběru. Zatím Uruguay působí dost profesorsky, ostatně trénuje je bývalý učitel, ale pokud bude uhrávat "povinné" domácí výhry, mohlo by to na postup stačit. U Ekvádoru a zejména Paraguaye totiž lze očekávat výpadky se "slabšími" soupeři (Peru, Chile, Bolívie).

Hlavní sílou Uruguaye je velmi dobrá organizace hry a schopnost udeřit prakticky z ničeho. Zatím Tabárezův výběr nepraktikuje nijak nátlakový fotbal, spíš vyčkává na šance, které s docela vysokou úspěšností proměňuje. Zápas s Kolumbií byl toho jasným důkazem. Dost tomu napomohla i chyba Lermy na začátku zápasu, který špatně zpracoval těžkou přihrávku Davinsona Sáncheze v blízkosti vlastního vápna, přišel o míč a s následnou protiakcí si Uruguay poradila. Od té chvíle jsme byli svědky zcela bezradné kombinace Kolumbie v oblasti středového kruhu. Uruguay rozhodně netrhala obranu Cafeteros neustálými rychlými brejky, ale dokázali z minima vytěžit maximum a zostudit Kolumbii na domácím hřišti.

Naopak velkou slabinou je zatím nepřekvapivě křídelní hra. Uruguay má silné stopery (Godín, Giménez, Coates, Araújo), výborné střední záložníky (de Arrascaeta, Valverde, Torreira, Vecino, Bentancur, Nández) i útočníky (Suárez, Maxi Gómez, Cavani, Núñez). Na pravém kraji obrany ale už dlouhá léta hrává Martín Cáceres, který je spíš přecvičeným stoperem, na levém beku zase zatím nezkušený Matías Viña, kterého navíc pro zápas s Brazílií musel nahradit úplný nováček Agustín Oliveros z domácího Nacionalu. Kraje zálohy zase obhospodařují střední záložník Nández a zatím nevýrazný Nicolás de la Cruz, případně tam alternuje jeden z útočníků. Jako světlý bod se jeví mladý Brian Rodríguez, který ale ve 20 letech zatím teprve sbírá zkušenosti, navíc z americké MLS musí být zvyklý na trochu jinou úroveň bránění než jakou předvádí špička CONMEBOL. Zlepšení hry krajních hráčů bude tedy do dalších bojů klíčové.



Svěřenci Reinalda Ruedy sice zatím hrají docela atraktivní útočný fotbal, stačilo to však zatím na pouhé 4 body. Chilany tak můžou mrzet zatím hlavně nezvládnuté koncovky zápasů, protože mezi 80 minutou a koncem zápasu dostali už 3 góly, které je ve výsledku stály 5 bodů k dobru. Pokud mi dovolíte trochu subjektivity, Chile na mě ale působí dobrým dojmem a pokud udrží nastavený trend, viděl bych v něm i přes počáteční skepsi černého koně kvalifikační skupiny.

Základním stavebním kamenem je jednoznačně nestárnoucí Arturo Vidal, který v reprezentačním dresu podává v poslední době fantastické výkony. Dokáže odebírat míče, rozehrávat akce i je sám zakončovat. A jeho první gól proti Peru by mohl aspirovat i na cenu Ference Puskáse pro nejlepší gól sezóny. Alexis Sánchez se v posledních dvou zápasech potýkal s lehčím zraněním, a tak nastoupil do prvního zápasu pouze z lavičky, stále však jde vidět, že oba starší hráči jsou pro Chile nepostradatelní. Popravdě nějaké výrazné omlazení sestavy se zatím nekonalo, naopak se po určité době vrátili veteráni Bravo a Beausejour. A právě gólman Bravo svůj tým několikrát proti Peru podržel. Mírné omlazení přišlo na postu tvůrce hry, kde zaujal César Pinares, který v této roli zastoupil Áranguize.

Slabinou Chile tak zůstává obrana, která se sice s návratem stoper Guillerma Maripána mírně zpevnila, stále však není tak pevná, aby dokázala zajistit Chilanům stabilní přísun bodů. I proti sice Chile udrželo nulu, několikrát ovšem obranná čtveřice selhala a situaci musel zachraňovat bravurní Bravo.



Situace Los Cafeteros byla naznačena už v odstavci o Ekvádoru. Zápasy s Uruguayí a Ekvádorem se absolutně nepovedly a pod trenérským křeslem Carlose Queiroze proběhlo silné zemětřesení. Kolumbijský svaz už se údajně doptával Atlética Mineiro na možném ukončení angažmá Jorge Sampaoliho a jeho přesunu ke kormidlu kolumbijské reprezentace. Malý potetovaný argentinský šedesátník by však rád dokončil v týmu z Belo Horizonte sezónu, neboť se jeho tým nachází na 1. místě tabulky. Navíc není jisté, zda se Mineiro bude chtít úspěšného trenéra vzdát - smlouvu má až do konce roku 2021.

Jaké byly vlastně příčiny dvou kolapsů? Osobně bych Queiroze z obou kolapsů až tolik nevinil. Sestava byla v obou případech složená tak, že asi nikdo nemůže Queirozovi nic vyčítat. Jediným překvapivým tahem byl start Cuadrada na pravém kraji obrany proti Uruguayi, což ale bylo dáno absencemi Ariase a Mediny. Nebyla to možná nejšťastnější volba, hlavní problém byl však jinde. I přes velkou kvalitu v ofenzivě, kde nastoupili James, Zapata a Muriel, nebyla Kolumbie schopná otevřít precizní uruguayskou obranu a většinu času tak kombinovala ve středu pole bez sebemenšího ohrožení Campañovy branky. Příčinu vidím v brzké inkasované brance, notabene po hrubé chybě Sáncheze s Lermou, což sebevědomí Kolumbii určitě nepřidalo. Uruguayi pak už jen stačilo precizně vykrývat prostory. S trochou nadsázky lze říct, že vítězství ji nestálo mnoho sil.

Co s tím mohl udělat Queiroz? Možná mohl zkusit střídat víckrát, na druhou stranu zareagovat se snažil velmi brzy, už ve 32. minutě stáhl nevýrazného defenzivního záložníka Barriose, kterého nahradil agilní ofenzivní hráč Luis Díaz. Prohra s Uruguayí jde spíše za hráči než za trenérem, zejména od hráčů jako James nebo Muriel očekává Kolumbie mnohem víc.

S Ekvádorem to bylo pro Kolumbii těžké. Queiroz po špatném výkonu proti Uruguayi nechal jen na lavičce Barriose s Murielem. Kvůli červené kartě ze závěru zápasu pak chyběl Yerry Mina. Blamáži však změny nezabránily. Jenže když vám jinak výborní hráči jako D. Sánchez, Murillo, Uribe nebo Lerma zahrají asi jako hráči litevské druhé ligy, těžko s tím něco uděláte. Jak už bylo jednou řečeno, ve 40. minutě sáhl Queiroz ke čtyřnásobnému střídání, čímž možná odvrátil ještě mnohem větší příděl. Hráči hráli zcela bohorovně a obrana kupila chybu za chybou. Jediný, kdo z Kolumbijců snesl alespoň nějaké měřítko, byl neúnavně bojující Zapata, na kterém taky ale bylo vidět naprosté znechucení ze zápasu. Myslím si, že kritizovat by se měli v tomto případě hlavně hráči a pak teprve trenér Queiroz. Přesto se po dvou debaklech nedivím, že kolumbijský svaz uvažuje o nahrazení Queiroze Sampaolim, je však otázkou, jestli by podobně tragickými výkony brzy neodstřelili hráči i zkušeného Argentince.



Tak na čtvrtý pokus už to vyšlo a Venezuela se konečně dočkala nejen premiérové branky, ale rovnou i výhry. V zápase s Brazílií se Venezuelu ani moc nedá hodnotit, jelikož kromě hlubokého bloku a několika náznaků nebezpečných situací nic nepředvedla. A jelikož zápas těsně prohrála, dá se utkání krátce zhodnotit jako nepovedené. Úspěch přišel až proti Chile. Venezuela konečně předvedla výkon, za který se nemuseli její fanoušci vyloženě stydět a naznačila, že v boji o postup se s ní stále ještě musí počítat. Přece jen když máte v týmu persony jako Rincón, Rondón, Machís, Herrera nebo vycházející hvězdu Yefersona Sotelda, neměli byste hrát druhé housle ani v našlapané jihoamerické kvalifikaci. Prohrát se může, ale ne po odevzdaném výkonu.

Prvním střelcem Venezuely v kvalifikaci se stal možná ten nejméně pravděpodobný hráč - Luis Del Pino Mago, stoper Universidadu de Chile, který v reprezentaci alternuje jako levý bek. Prosadil se po standardní situaci, kdy mu míč na hlavu naservíroval vynikající hlavičkář Yangel Herrera. Standardní situace jsou vůbec velmi silnou zbraní Venezuely. Rondón je známý tank a nyní má "k ruce" při této situaci právě Herreru, vysoké stopery a výše zmíněného Maga. Venezuelu by rovněž měla zdobit křídelní hra, kde operují Darwin Machís z Granady a mladý supertalent ze Santosu Yeferson Soteldo. Mimochodem druhý jmenovaný má podle oficiálních statistik pouze 160 cm, což ho sice prakticky vylučuje z hlavičkových soubojů - když ale rozkmitá svoje krátké nohy, je těžké ho čistě zastavit, což ještě umocňuje jeho muší váha a ochota padat při každém kontaktu. Rovněž alternativy na křídlo v podobě Otera a Jeffersona Savarina dokážou soupeřům solidně zavařit.

Zatím jednoznačně největší slabinou je nevyzrálý gólman Faríñez, který má sice reflexy tak bleskové, že by proti němu i Guillermo Ochoa s Vincentem Enyeamou vypadali jako těžkopádní důchodci, ale bohužel při každém výběhu na centr musí běhat fanouškům i trenérovi mráz po zádech. Nikoho lepšího však zatím Venezuela nemá, a tak musí doufat, že se mladý gólman trochu zklidní a naplní svůj vysoký potenciál. Bohužel přestup do Lens asi nebyl nejlepší volbou...



Dovolím si na začátek mimofotbalovou odbočku. Normálně se říká, že politika do sportu nepatří, ale Peru prožilo tak bizarní týden, že se o to musím podělit. Dne 10. listopadu odvolal peruánský kongres prezidenta Martína Vizcarru z funkce kvůli obvinění z korupce (překvapivé zjištění, v Jižní Americe jsou politici úplatní) a na jeho místo nastoupil, světe div se, předseda zmíněného kongresu Manuel Merino. Jelikož odvolání působilo spíše jako převrat, vyšel i přes šílenou koronavirovou situaci v zemi lid do ulic, aby proti odvolání Vizcarry protestoval. Manuel Merino tak po 5 dnech v úřadu raději rezignoval a na jeho místo nastoupil 17. listopadu Francisco Sagasti, který byl jen o jediný den předem jmenován předsedou kongresu místo Merina. Abych tuto kuriozitu uvedl alespoň nějak do souvislosti s fotbalem, tak Peruánci začali tréninkový kemp doma ze jednoho prezidenta, následně odcestovali do Chile, kdy byl zvolen druhý prezident, a vrátili se domů na zápas s Argentinou v době, kdy vládl zemi už třetí prezident. Samozřejmě to berte trochu s nadsázkou, ale jestli toto není nějaký rekord, tak minimálně kuriozita jako z Kocourkova určitě.

Samotná fotbalová utkání se Peruáncům výsledkově vůbec nepovedla. Výsledkově píšu proto, že herně to proti Chile nebylo ze strany Inků špatné, ale bohužel soupeř byl ten den ještě lepší. Rozhodně však tento zápas byl jedním z nejatraktivnějších, které se zatím odehrály. Proti Argentině už to bylo horší, ale kdo ví, jak by to se zápasem dopadlo, kdyby šlo Peru do vedení po obrovské šanci Cuevy, který byl navíc podražen ve vápně brankářem Armanim. Po dlouhé konzultaci s videorozhodčím se nakonec zkušený rozhodčí Roldán rozhodl penaltu nepískat, ale rozhodnutí to bylo sporné. Noha Armaniho totiž jasně kontaktovala dolní končetinu útočníka, který pádu ale následně přidal. To bylo možná důvodem neodpískání penalty. Peru se dvěma prohrami dostalo do velmi nepříjemné pozice, kdy je zatím s jediným bodem na 9. místě. Suverénně nejlepším hráčem Inků je navíc zatím gólman Pedro Gallese, což o lecčems vypovídá.



Když jsem u Peru udělal mimofotbalovou odbočku, u Bolívie to bude odbočka fotbalová, ale ne přímo související s děním na hřišti. V poločase domácího zápasu s Ekvádorem se totiž udála kuriozita světového formátu. Pro předsedu bolívijského svazu Marcose Rodrígueze si totiž došla policie přímo na tribunu kvůli korupční aféře (překvapivé zjištění, že v Bolívii jsou bafuňáři úplatní). Kdo ví, třeba by Bolívie nakonec zápas dotáhla i do vítězného konce, ale bez dohledu svého předsedy nakonec Bolívijci druhý poločas nezvládli a padli 2:3. Pozice předsedy FBF tak začíná být takovým ekvivalentem učitele obrany proti černé magii v Bradavicích, jelikož poslední dva předsedové mají skóre 1 mrtvý, 1 zatčený.

Za představení na hřišti však lze Bolívijce pochválit. Club Bolívar a CD Jorge Wilstermann tentokrát do reprezentace své hráče pustily a bylo to znát. Zejména zkušený ofenzivní záložník Juan Carlos Arce v kombinaci se skvělým Marcelem Martinsem pořádně zatápěli obranám Ekvádoru a Paraguaye. Nebýt zásahu rukou nešťastného Adriána Jusina, pravděpodobně by teď Bolívie měla body 2 a na posledním místě by se nacházelo Peru. Problémem Bolívie je, že největší hvězdy týmu jsou už v pokročilém fotbalovém věku nebo na jeho prahu (Arce 35, Moreno 33, Chumacero 29) a nová jména se zatím příliš neprosazují. Světlým bodem by mohl být šikovný záložník Henry Vaca, který se vrátil do bolívijské ligy po nepovedeném angažmá v Brazílii. Druhou nadějí pak je rodák z Bolívie, který většinu života strávil ve Švýcarsku, Boris Céspedes. Jedna (v tomto případě dvě) vlaštovka však jaro nedělá a aby mohla Bolívie v blízké době pomýšlet na mezinárodní úspěchy, bude třeba zlepšit práci s mládeží. Vzorem jim může být například Ekvádor. Pokud však povedou fotbal v Bolívii lidé jako Marcos Rodríguez, těžko se zablýskne na lepší časy.