Eurozápisník VI. aneb Francie výhru netreFiola, a Španělé? Olmost

Jeden z nejhorších pyrenejských víkendů v dějinách šampionátů? Docela určitě. Portugalci vybouchli defenzivně, když se zcela odmítli přizpůsobit silným stránkám Němců, přičemž Španělé Euro vykopli tak, jako ho nevykopli od dávného roku 1996 — dvěma remízami...

Teď si vlastně ani není složité představit scénář, při kterém Španělsko skončí nikoliv druhé ani třetí, ale čtvrté. "Stačí” k tomu hubená výhra Poláků nad Švédy 1:0 a slovenská bezbranková remíza s favoritem. V takovém případě by po prvním kole hromadně odepisovaní Poláci dokonce finišovali na úplném čele tabulky. Mnohem pravděpodobnější je ale samozřejmě "portugalská” cesta z roku 2016: tři remízy, sotva postup a pak dojít daleko.

Podvečer Cristiana Ronalda se takto nesl ve znamení pětek: zahrával svůj 50. přímý kop na mezinárodních akcích a stále zůstává na jednom gólu. (Když však jeden poslal do háje tentokrát, podle komentátora se jednalo o "nezvyklý obrázek”.) Zároveň Ronaldo prohrál i své páté klání s Němci, ačkoliv tentokrát mu nelze moc co vyčítat — konečně se proti prokletému soupeři sám trefil a navíc skvěle zařídil i druhý gól svého týmu.

Španělé nyní v historii Eur zahrávali už 11 pokutových kopů a uspěli v necelé polovině (!) — konkrétně v pěti případech. Poslední tři střelci přitom selhali: Ramos (dvakrát), Abel Ruíz a teď Gerard Moreno.

Bellingham se v pozici nejmladšího hráče v dějinách ME příliš neohřál; včera ho po pár dnech vystřídala polská naděje Kacper Kozlowski, který se roku 2003 narodil o necelé čtyři měsíce později. Kozlowski přitom nebyl jediným, kdo přinesl Polákům radost — Lewandowski zavěsil i na třetím různém Euru, takže pouze Ronaldo (5) v historii skóroval na více edicích.

---

---

SKUPINA E



1. První hodinu hry stačilo poslouchat jen v rádiu. Fajnšmekr, jemuž páteční směna skončila brzo, si za obrazovku stejně sedl, pokud však od Švédů či Slováků očekával hon za góly, musel se na gauči šíleně nudit. U Tarkovičovy družiny se s opatrným přístupem ještě počítalo, nekreativní obléhání ze strany Blågult, kteří zápas potřebovali vyhrát, už ale poněkud zaskočilo.

Asi se projevilo, že Andersson vyslal na trávník druhou nejstarší jedenáctku v historii evropských šampionátů (byť ani Slováci na hřišti zrovna nehýřili mládím). Švédské ataky zkrátka působily unaveně a obranu soupeře během první půle nijak neohrožovaly. Ofenzivu sice z levého beku vydatně podporoval Augustinsson, jenž se na rozdíl od Lustiga vytahoval k Forsbergovi, kvůli čemuž Švédové ponechávali vzadu jen tři zadáky, avšak o valném efektu lze těžko hovořit. S balónem až příliš často operující stopeři vysílali kolmice na útočníky, ti si ale neměli merunu s kým narazit, neboť Ekdal s Olssonem zůstávali daleko a Forsberga s Larssonem zase poctivě strážili hráči v bílých dresech.

Především Olsson pak měl navíc značné potíže s běhavými Slováky. Středopolař Krasnodaru chodil do soubojů pozdě, po faulu na Kucku si vysloužil žlutou kartu a poté si koledoval i o vyloučení. Není divu, že dle serveru WhoScored byl Olsson společně s Bergem nejhůře hodnoceným Švédem. A taktéž nepřekvapilo, že obě brzdy stáhnul Andersson ze hřiště jako první.

Když chtěl bezradnost Blågult vyřešit Forsberg stahováním se do hloubi pole, relativně aktivní půlhodinka skončila. Pořádně se Švédové rozkmitali až po 60. minutě, do té doby ale aspirovali na nižší známku než na ještě solidární čtyřku.

2. Pak ale začal řádit nejkomplexnější útočník Eura. Jsou to až moc vzletná slova? Možná. Zas tak daleko od pravdy však nebudou. Byť Alexander Isak na rozdíl od gólově řádících Immobileho, Lukakua či Schicka střelecky mlčí, koukání na něj zatraceně baví.

Luboš Kalouda si v ČT Sport během prvního poločasu posteskl nad údajným nezájmem Isaka o hru, po změně stran už ale o něčem takovém nemohla být řeč. Forvard Realu Sociedad prošel přes protihráče při každém ze šesti pokusů, čímž stanovil dosavadní maximum šampionátu. Navrch Isak ze všech hráčů v utkání vyslal nejvíc přihrávek končících v útočné třetině, měl nejvíce dotyků s míčem v pokutovém území soupeře, vypustil nejvíce střel a vyhrál nejvíce hlavičkových soubojů. Obzvlášť průnik ze středu hřiště přes levou stranu až k nebezpečnému zakončení stál za to. Cena pro hráče zápasu putovala do správných rukou.

Vedle Isaka bych rád vypíchl i druhého útočníka. Berga? Ale, co vás nemá. To jeho náhradník Quaison dodal švédskému útoku chybějící jiskru. Quaisonovo počínání na Euru trochu připomíná jeho poslední sezonu v bundesligové Mohuči. Také v Německu se na hřiště často podívá až jako střídající hráč, aby si pak jeden nepoložil otázku, proč ten chlap nehraje od začátku. Právě nejlepšímu střelci Mohuče v bundesligové historii vděčí Blågult za penaltu, a kdyby Isak nesobčil, mohl si Quaison připsat i branku.


1. Chybějící kvalitu nahrazuje Tarkovičem stmelený kolektiv. A je to sympatické, pokud tedy fandíte outsiderům, kteří se zároveň vyhýbají přehnaně špinavé hře. To Slovensko splňuje. A i když od výkopu proti Švédsku bylo jasné, že Tarkovič chce v první řadě bránit, nenabýval člověk první hodinu hry dojmu, že by Sokoli měli v Petrohradu prohrát.

Slovenský kouč očividně vystihnul, že ze švédských krajních beků bude útok podporovat především Augustinsson. Proto do zbraně povolal Koscelníka, jenž se postavil na křídlo, avšak při bránění se poctivě zasouval vedle Pekaríka. Podobně jako proti Polsku jsme tak v podání Slovenska mohli sledovat pětičlennou obrannou linii, tentokrát však na jiný způsob. Kucka, jenž v prvním utkání Eura doplňoval stopery, každopádně nezůstával od středních obránců daleko, zpravidla dva tři metry před nimi.

Ani dopředu to nebylo zcela jalové, minimálně tedy ve srovnání se Švédy. O aktivním napadání sice nemohla být řeč (presink Slováků začínal zpravidla těsně za polovinou), ovšem zejména neukotvené role Kucky, Hamšíka a Dudy způsobovaly nestíhajícím hráčům ve žlutých dresech potíže. Jistě, reálně Olsen zasahoval proti jediné hlavičce, po prvních 45 minutách jsem každopádně věřil, že se do brány ukopne spíš Hamšík než Forsberg. Bohužel, po přestávce už svěřencům Tarkoviče tuhnuly nohy.

2. Bez Kucky a Hamšíka by si Slováci ani neškrtli. Pokud by dva nejzkušenější záložníci z nějakého důvodu absentovali, mohl Tarkovič veškeré vylézání z obranné ulity rovnou bojkotovat. Makovi zápas tentokrát moc nesedl, Koscelník se v prvé řadě hlídal, aby neudělal poziční chybu, a Duda si sice sbíhal pro míče, pak ale nepřekvapivě chyběl vepředu.

Kucka s Hamšíkem naopak obhospodařovali obrovský prostor. Přestože pohled na papírové rozestavení počítal s Hamšíkem opět poblíž Dudy, reálně slovenský kapitán přebíral balón od stoperů mnohem hlouběji, zpravidla na levé straně. V takovém případě se Kucka, jenž byl ze všech hráčů suverénně nejčastěji faulován, naopak vysouval až na samotný hrot k Dudovi, kde v případě nákopu podstupoval hlavičkové souboje a získával čas, než se dopředu přesunul Hamšík. Po ztrátě se středopolař Parmy zase rychle vracel před stopery. Není divu, že za turnaj už spolykal téměř 22 kilometrů.

Největší (a vlastně jediná) tutovka Slováků taky přišla právě po kooperaci dvou klíčových plejerů. Jinak ale nebylo moc kde brát. Sokoli zkrátka naráží na své limity (zejména absenci čistokrevné devítky), s nimiž se však u outsidera skupiny, jenž se na Euro dostal až přes Ligu národů, musí počítat.

(ov)

---

1. To byla ale ostuda, že? Přitom ještě zhruba po dvaceti minutách jsem Španěly ve svých poznámkách chválil za adaptaci herního stylu, který tentokrát nevypadal tak šablonovitě a bezradně jako proti Švédům; La Roja vycházela z profláklého tiki-taka, jasně, ale připomínalo to spíše jakousi jeho updatovanou verzi, protkanou vertikálními přihrávkami, pasy do vápna a střelami z dálky. Mohl by to být docela funkční, efektivní a zábavný mix, kdyby se jednalo o záměr a ne o znouzectnost.

Jakmile totiž z favorita definitivně spadla nervozita po agresivním polském startu a dostal se trochu šťastně do vedení, přepnul Luis Enrique zpět na údržbu, dobývání vápna, spoléhání na přehled a techniku (včera výborného) Jordiho Alby a držení míče atakující hranici 80 procent. I tak se mi ale jejich výkon líbil víc než v prvním zápase. Proti pohyblivějším a odvážnějším Polákům ještě více vynikla španělská práce s prostorem, stahování smyček po ztrátách míče, roztahování a smršťování soupeřova bloku... prostě samé teoreticky krásné, užitečné věci.

Ono to opravdu není jednoduché takto aktivně dostupovat, nedopřát soupeři čas ani se zamyslet, natož něco reálně vytvořit, a neustále jej provokovat sekvencemi přihrávek, které často nejsou zrovna jednoduché, ale adresáta nenajdou jen opravdu výjimečně. Všechny tyto věci vyžadují spoustu fotbalových schopností a kreativního myšlení. Jenže ono to je celé tak nějak k prdu, když prostě neumíte dát gól.

2. Álvaro Morata a Robert Lewandowski dali oba gól, tim ale veškerá podobnost končí. Zní to paradoxně; vždyť oba nastoupili jako jediní hroťáci svých týmů, oba se prosadili, Morata byl podle WhoScored dokonce nejlepší Španěl na hřišti, tak kde je problém?

Ba co víc — španělský forvard sice zahodil nějaké gólovky, ale to Lewandowski taky: bez ohledu na studiovou chytristiku Martina Haška o magnetických schopnostech polského kanonýra je prostě nutné říct, že tohle byla od Lewy zbabraná situace, měl moře času, nikoho za zády, a přesto trefil Simóna. Takže i nějaké to paličství máme na obou stranách.

Jenže rozdíl mezi oběma útočníky byl v tom, že Lewandowski svůj tým skutečně táhl, šel si pro gól, předvedl kapitánský výkon, burcoval, vracel se, nahrával i střílel. Jen těžko může kdokoliv říct, že si za svoje vystoupení brankovou odměnu nezasloužil. Naopak Morata ke gólu přišel víceméně náhodou a vkrádá se myšlenka, že pokud by věděl, že bude střílet na branku, vymyslel by zase podobnou koninu jako při dorážce Morenovy penalty nebo v samém závěrečném "tlaku” (lol).

Španělé zkrátka působí dojmem týmu, který hraje dobře jen po vápno. Luis Enrique včera udělal jednu změnu oproti prvnímu duelu, když místo techničtějšího Ferrana Torrese vyslal na pravé křídlo tahovějšího Gerarda Morena; to se zprvu osvědčilo, Moreno dělal v polské obraně solidní vítr a ostatně to byl on, kdo "trefil” Moratu u vedoucí branky. Jenže ofenziva La Roji prostě nemá dobrý turnaj. Moreno, do té doby velice platný, zahodil v klíčovém okamžiku hraniční desítku těsně po polském vyrovnání, jeho sebevědomí tím dostalo viditelnou ránu, a v závěrečné půlhodině už favorit viditelně povadl.

Asi za to může do určité míry i sám trenér, který nakonec stáhl ze hřiště jak oba zmíněné forvardy, tak Daniho Olma, a zápas dohrával bez devítky s Ferránem, Oyarzábalem a Fabiánem Ruizem. Skoro to vypadalo jako snaha vrátit se na poslední chvíli k postupnému obléhání, ale motivovaní Poláci Španělům žádný souvislý tlak už nedovolili. Tým, jehož celá identita je postavená na trpělivém dobývání vápna (a který, v součinnosti s touto filozofií, rozehrává všechny rohy nakrátko), tak zatím za 180 minut vstřelil jediný gól, a to z překvapivě rychlé akce. Starý systém se vyčerpal.


1. Poláci předvedli velice dobrý výkon na hranici sebeobětování, ale měli i trochu štěstí, že sudí Orsato byl k jejich agresivnímu stylu víceméně tolerantní. Ano, odpískal jim penaltu a rozdal čtyři žluté karty, ale v zápase jsme byli svědky celé řady momentů, kdy polská agresivita tak nějak klouzala po hraně pravidel — ať už jde o Lewandowského systematickou šikanu Aymerika Laporteho (včetně ukázkového "zbourání” mladého stopera před gólem) nebo dřevorubecký styl Kamila Glika, který z nějakého důvodu dohrál bez karty, přestože předvedl v soubojích několik zápasnických chvatů. To ale není kritika polského týmu; naopak, výběr Paula Sousy dokázal favorita efektivně znechutit a z hraničních situací vytěžil v podstatě maximum.

Bíločerveným pomohla i absence vykartovaného Grzegorze Krychowiaka, jehož poněkud statický styl by na pozici defenzivního štítu v Sousově 3-1-4-2 nejspíš představoval výraznou slabinu; nasazením pohyblivějšího, dravějšího Jakuba Modera sice Poláci poskytli soupeřům několik výhod (ostatně to byl Moder, kdo zavinil penaltu, a celkově byl jeho výkon po čistě fotbalové stránce přinejlepším průměrný), takticky ale vypadali o dost lépe než v prvním zápase.

Pořád šlo ale v první řadě o souboj mezi domácím mužstvem, které se zamotává do své vlastní překombinované filozofie, a nadrženými, agresivními hosty, vyznávajícími přímočarou jednoduchost. Tam, kde Švédové zůstali pasivní a dovolili La Roje hrát si svůj ťukes kolem vápna v podstatě bez přerušení, kousali Poláci jako otravné vosy. Oba tyto zápasy skončily remízou a v obou mělo Španělsko olbřímí převahu v držení míče; herní obraz Švédů a Poláků byl ale tak odlišný, jak to jen jde.

2. Lewandowski a spol. dokázali ve druhém poločase něco zdánlivě nemožného — vnutit Španělům svoji hru. Oportunistický výkon Sousova týmu dostal po ubráněné penaltě takovou psychickou vzpruhu, že favorit — stále s míčem na noze — najednou začal couvat a přizpůsobovat se outsiderovi, zjednodušil přechody do útoku, v poslední čtvrthodině vyrážel dopředu v rychlých kolmicích a snažil se o co nejrychlejší průniky do vápna, hlavně se vyvarovat dalšímu útoku dotěrných Poláků před šestnáctkou. Jistě, pořád je to Španělsko, takže o nějakých typických brejcích po francouzském vzoru ani nemůže být řeč, ale i tak jde o heroický výkon.

V závěru už hostům možná i trochu docházely síly (ostatně oba poločasy zahájili nátlakovým pressingem, který zkrátka celou dobu vydržet nejde) a nakonec mohli inkasovat rozhodující branku, kdyby Morata nepálil pánubohu do oken. Bylo by to ale nezasloužené rozuzlení nesmírně zajímavého a v podstatě takřka vyrovnaného zápasu.

(dz)

---

---

SKUPINA F



1. Marco Rossi připravil svůj tým opravdu dobře, dokázal rychle reagovat na drobné francouzské slabiny, ale maďarský úspěch byl nakonec spíše triumfem motivace a bojovnosti než nějaké složité strategické bitvy. Ono se ani není čemu divit; Francouzi jsou zkrátka individuálně natolik lepší, že každý jejich průnik, každý souboj 1v1 znamenal potenciální nebezpečí. Maďarům tak nezbylo než držet aktivní defenzivní formaci, což se jim dařilo skoro celý zápas.

V takto hlubokém bloku, kdy domácí strávili prakticky celé utkání na své vlastní polovině, využíval kouč Rossi přirozené výhody systému 5-3-2: fluidní pozice obou trojčlenných "rojnic” ve středu pole. Čtvercový blok stoperů a středních záložníků měl pod palcem vynikající László Kleinheisler, zatímco v brejcích Maďaři naopak nechávali centrální prostor Francouzům a vyráželi dopředu po lajnách, kde vytěžili maximum z poziční rozháranosti obou hostujících beků, místo aby sváděli marné souboje v prostoru, který stráží N’Golo Kanté. Dobrá, jednoduchá taktika.

Faktem totiž je, že ačkoliv se Maďaři neustále zatahovali za míč a v první řadě si hleděli držet formaci, nemůžeme jejich výkon v žádném případě označit jako vyloženě defenzivní či statický; reaktivní, jistě, ale v dynamice a výbušnosti svého soka naopak předčili. Od začátku bylo jasné, že v ideálním případě to bude vypadat tak, že od domácích bude neustále hrozit nějaký potenciálně nebezpečný brejk, a přesně to se také stalo.

A neměli bychom zapomínat, že jejich vedoucí gól byl vlastně v něčem dokonale "francouzský” — přesně tuto strategii (absorbovat tlak a ve správný okamžik rychle udeřit) použil Deschamps úspěšně v předcházejícím zápase proti Němcům. Sakrblé.

2. Tři krátké poznámky na okraj: zaprvé, podpora zaplněných ochozů budapešťského stadionu udělala svoje. To v žádném případě není omluva pro Francii, která měla slabšího soka prostě přejet bez ohledu na okolnosti, ale faktem zůstává, že v celém tom zástupu všech domácích týmů mají právě Maďaři jako jediní tu výhodu, že jsou skutečně domácí. Troufám si říct, že před řidší kulisou by zápas vypadal jinak. Zároveň to ale bylo po té šíleně dlouhé době skoro až dojemné. Já osobně fandím Francii, ale při pohledu na to živelné, patriotské nadšení na hřišti i v hledišti jsem v závěru začal doufat, že Maďarsko výsledek udrží — je to triumf nejen pro outsidera, jenž se vzepřel předpokladům, ale i pro celý abstraktní koncept reprezentačního fotbalu jako takového.

Zadruhé - a navazuje to přímo na první bod - Maďaři opravdu dřeli jako koně, v závěru je chytaly křeče, ale přesto nepolevili až do finálního hvizdu. Chudák Szalai, který v takřka čtyřicetistupňovém vedru "vypnul” po ráně do hlavy už v pětadvacáté minutě a musel střídat; to jednak ještě přidává na kreditu Rossimu, který přišel o svého klíčového útočníka a přesto si dokázal poradit (i když náhradník Nemanja Nikolics také spíše bránil než útočil), a jednak znovu otevírá otázku o fyzické kondici hráčů: Szalai letos v Bundeslize odehrál osmnáct zápasů, během nichž strávil na hřišti v průměru nějakých čtyřicet minut, přesto ale do kabin klopýtal a vypadal, že má všeho až po krk. Nepříjemná situace.

No a konečně zatřetí: ačkoliv Maďarsko tahalo za kratší konec a strávilo utkání v zákopech, i tak mělo úspěšnost přihrávek 81%, což je více, než na kolik ve svých druhých zápasech dosáhli Češi, Poláci, Finové, Velšané a Nizozemci. A to hráli proti nejtěžšímu soupeři ze všech. Tady asi opravdu nemůžete mluvit o nějaké haluzácké náhodě...


1. Už před zápasem jsem si pokládal klíčovou otázku: Jak bude Francie vypadat při dobývání obranného bloku? Víme, že Didier Deschamps má skvělé brejkové mužstvo, které je nejspokojenější, když může pozorně bránit a trhat z protiútoků. Proto porazilo Němce a proto se také o jeho turnajový osud moc nebojím; toto je ideální taktika na velké zápasy, mnohem spíše než na podobnou hru kočky s myší, jakou jsme viděli v Budapešti. Jenže zároveň si úřadující mistři světa nemůžou dovolit nějakou totální ostudu, zvlášť když mají nejsilnější soupisku na turnaji. Co na to Deschamps?

Zajímalo mě, jestli Francie dokáže být trpělivá, a odpověď je... eeeech, kind of? Po většinu zápasu Les Bleus kontrolovali obraz hry, soupeři dovolili jedinou střelu z vápna (což byl Fiolův gól), drželi míč, ovládali klíčové prostory na hřišti. Zároveň ale s balonem na kopačkách působili profesorským dojmem, staticky, nenabíhali si do volných míst, příliš snadno přepínali na neefektivní "házenou”, což není a nikdy neměl být jejich styl. A prakticky všechny šance — kterých nebylo málo - si vytvořili "postaru”, tedy buď individuálními průniky, nebo z brejků. Takže řekněme že ano, Francie umí být trpělivá, ale dělá to blbě a k ničemu to nevede. Opět se ukazuje asi její jediná skutečná slabina, což je absence nějakého plánu B, nedostatek kreativních řešení v útočné třetině, neschopnost opravdu dominovat: co si hráči (hlavně Mbappé s Griezmannem) neudělají vyloženě sami, to neexistuje.

Několikrát během zápasu jsem si poznamenal prakticky totožnou věc: Francie se do šancí dostává hrozně rychle, většinou stačí jedna chyba, pár vteřin, pár doteků a je z toho buď gól, nebo aspoň potenciálně nebezpečná střela. Dvakrát jsme to viděli už v první čtvrthodině, pak opět u Benzemy, ve druhé půli u střídajícího Dembélého a nakonec i u Griezmannovy branky, kde Maďaři nechali propadnout míč a Les Bleus okamžitě trestali. To je objektivně skvělá zbraň, jenže opět vynikne prakticky pouze v rychlém vertikálním stylu, do rozpohybované obrany. Proti sešikované defenzivě má Deschamps asi jediný plán, a to jsou Mbappého kličky jeden na jednoho.

2. Druhý bod hodně souvisí s prvním, ale... co ti beci? Pokud bychom si měli ukázat prstem na jednoho viníka francouzské blamáže, bude to Benjamin Pavard. Nejenže přes jeho prostor šel maďarský gól, ale on se konstantně zapomínal vepředu a poskytoval domácím šance na brejky, což na různých místech zápasu využili Sallai, Kleinheisler nebo Schäfer. Pravý bek Bayernu byl přitom v prvním utkání proti Němcům velmi spolehlivý; možná ne tak impozantní jako na druhé straně Lucas Hernández, ale pořád to byl úplně jiný sport.

Zásadní rozdíl je totiž v tom, že zatímco s Německem zůstávali oba beci zatažení na své vlastní polovině a pracovali organicky v rámci obranné čtyřky (která je v Deschampsově podání poměrně "oldschoolová”), včera byli nuceni hrát mnohem výše, podporovat útok a operovat spíše v prostorech wing-backů. Proto také francouzský kouč nasadil nalevo Lucase Digneho, který se pro tuto roli hodí lépe než Hernández a nakonec i podal solidní výkon s několika vyloženými highlighty. Jenže Digne byl typologicky ofenzivní bek už kdysi v Lille; Pavard, který u Dog debutoval o pár sezon později, začínal na stoperu. Takže tak.

Dál už jenom telegraficky:

Maďaři skutečně vytěžili z minima maximum, ale neměli bychom zapomínat na ten masivní rozdíl v dynamice mezi oběma mužstvy. Hlavně prvních deset minut druhé půle a závěrečné okamžiky po francouzských střídáních nabídly skoro až bizarní pohled na červeno-zelené borce rotující kolem bílo-modrých sloupů, skoro jako by Francouzi hráli v desíti. Zároveň bylo na Deschampsovi vidět, že takto hrát nechce, není si jistý v kramflecích, že ho Maďaři tlačí někam, kde moc neví, co dál. Toto se Rossimu a jeho šikům povedlo báječně.

Griezmann si svoji novou, volnější pozici jakéhosi "attacking allroundera” (je celkem fuk jestli ho v rozestavení napíšete na křídlo ve 4-3-3 nebo na desítku ve 4-3-1-2, hraje tak nějak obojí zaráz a ještě do toho spolehlivě brání) vyloženě užívá a dokazuje, že je pro tuto Francii klíčovým hráčem. Naopak Adrienu Rabiotovi to vůbec nejde a nabízí se otázka, jestli ho v základu raději nevyměnit za pozičně lépe vybaveného Corentina Tolissa.

Paul Pogba je skvělý, když ho zápas baví (jako proti Německu), a opravdu špatný, když ho soupeř neustále dostupuje a okopává, na což reaguje frustrací a ztrátou zájmu o hru (jako včera). Brilantní fotbalista, ale do týmu bych ho nechtěl.

Ousmane Dembélé trefil po svém příchodu smolně tyč po výtečné individuální akci, potom asi pětkrát podělal jednoduchou přihrávku a následně se zranil. Ousmane Dembélé v kostce.

Střídání nic moc, ale tam se to dá pochopit tím, že se kouč prostě snažil něco okysličit, změnit. Reálně tím sice pohřbil zápas, ale za to může spíše maďarská aktivita než samotná střídání; vzhledem k tomu, že něco změnit musel, a výměny Pogby s Benzemou za Tolissa s Giroudem dávaly v dané situaci smysl, bych to za jeho chybu nepovažoval.

Francouzi vyhráli 14 ze 16 (!) hlavičkových soubojů. Možná to zatím není tolik vidět, ale nebuďte překvapení, až zase začnou procházet play-off přes standardky.

(dz)

---

1. Nezměněná sestava tentokrát dávala smysl, ale chovala se nesmyslně. Je to opravdu neskonale ironické. V zahajovacím utkání každému přišlo škoda mít na hřišti dva defenzivně laděné středopolaře a Fernando Santos od toho ne a ne opustit. Tentokrát to na papíře smysl dávalo. Pokud Guerreiro se Semedem vůbec chtějí existovat na cizí půlce a nechceme příliš svázat ruce Bernardovi, nedejbože Jotovi, budou Danilo s Williamem zvlášť potřeba při vykrývaní obou krajních prostorů, protože Kimmich s Gosensem to — jak známo — taky hrají hodně vysoko a především druhý jmenovaný je spíš křídlo než bek.

Super, kluci, jdeme na to, plán máme, všichni si rozumíme...? Žejo, pánové?! HALÓ???

Netrvalo dlouho, a ze hřiště se ozvalo jedno hlasité, byť nevyřčené "nope”.

zdroj: theanalyst.com

Danilo zakončil své účinkování s heat mapou o malinké tečce uprostřed mírně vlevo; William si mezitím vysloužil jednu větší šmouhu docela napravo, ale taky pořád ještě relativně vysoko, a tak jediné období, kdy to z portugalského pohledu vypadalo dozadu jakž takž OK, datujeme do doby, kdy se Bernardo nejspíš na vlastní pěst rozhodl bránit Gosense takřka osobně. To samozřejmě nebylo udržitelné, protože... erm... Bernardo nemá bránit lidi osobně.

Nakonec heat mapy Bernarda se Semedem vypadaly následovně.

zdroj: wyscout.com

Schválně jsem to nenadepsal, abyste sami hádali, kdo je kdo. Malá nápověda: je to přesně naopak, než jak by velel zdravý rozum. A je opravdu neuvěřitelné — speciálně v případě obhájců titulu mistrů Evropy — že A) se Semedo sám nepřizpůsobil, B) se vůbec nic nezměnilo ani o poločase, kdy stále bylo při skóre 1:2 vše otevřené, C) Santos nijak nereagoval ani po změně stran, kdy měl navíc celou svou pravou stranou přímo u své lavičky.

2. Obecně je nasnadě se ptát, zda Němci Portugalce prostě nezaskočili. Portugalci šli od 66,6 % držení míče proti Maďarům k pouhým 41,7 procentům, a to určitě nebylo v plánu. S Danilem a Willianem je třeba mít utkání pod kontrolou, jinak jsou oba náchylní k jednoduchému rozpohybování, kdy se svou podprůměrnou dynamikou zkrátka nestačí vykrývat třeba i ty krajní prostory. K tomu přesně docházelo v tomto případě, kdy Němci zjevně soupeře zaskočili svou aktivní hrou bez balonu i na něm, a double pivot byl bezradný.

Ve výsledku takto došlo k bizarní situaci, kdy i se dvěma štíty na place Portugalci jenom v první půli dovolili soupeři třicet dotyků s míčem v pokutovém území (turnajový průměr byl tou dobou 20, akorát že na celý zápas), a hned osm přihrávek (plus tři centry) bylo Němci realizováno v prostorech, které mají mít obsazené právě a hlavně defenzivní záložníci:

zdroj: wyscout.com

Jako já vím, že se vlastně pořád opakuji, ale když Němci sami POŘÁD OPAKOVALI TOTÉŽ.


1. Kimmichova pozice byla oblíbeným diskuzním bodem. A minimálně pro teď rozhodně nemusí být. Mnichovský univerzál se totiž u pravé postranní čáry proměnil v učiněné monstrum a těžko říct, jestli si ji vůbec mohl přivlastnit do větší míry. Němci se o průnik do pokutového území Portugalců ze hry pokusili celkem 32krát, z toho dvacetkrát z pravé strany, kde měli parádní úspěšnost vstupu 65 %. Sám Kimmich se do vápna pokusil vtrhnout ať už během, centrem či přihrávkou osmkrát a uspěl šestkrát!

Jasně, Guerreiro nezvládá bránit, Danilo mu nepomohl a Jota už vůbec ne, ale přesto — takovou dominanci jednoho křídelního prostoru si člověk na velké akci ze souboje dvou vyrovnaných, víceméně elitních soupeřů jen těžko vybaví. Gosens byl sice hvězdou večera a z hlediska Fantasy se zpříma podílel na třech gólech, ale sám neuspěl se třemi z pěti pokusů o průnik do pokutového území. Ačkoliv jinak v očekávaných asistencích ze hry (xA) zaostává pouze za Balem a Albou, aby byl zrovna včera tou pravou hvězdou, potřeboval k tomu primárně spolehlivou dodávku z druhé strany — a pod tou je takřka výhradně podepsán Kimmich, který si kombinačně i pohybově výborně sedl jak s Müllerem, tak s Gnabrym.

2. Variabilita v pohybu je klíčem k německému úspěchu. Jogi Löw názorně ukázal, jak lze dokonale využít všestrannosti svých svěřenců. O roli "ruamdeutera”, kterou si tak přivlastnil Thomas Müller, se už všeobecně ví, teď se však jako tiší předátoři pohybovali vlastně všichni tři útočníci. Gnabry se opět pohyboval po celé horizontální šířce, Havertz podnikal pozdní náběhy do pokutového území, a celé to najednou dávalo smysl.

Zatímco po prvním utkání šlo třem německým tykadlům vytýkat, že postrádala jakýkoliv tah na bránu, jakýkoliv prvek vertikality, a byla plně poddána sterilní "házené”, tentokrát tam bylo vše, co napoprvé Němcům chybělo. Pořád sice není mimo se domnívat, že se Němci zrovna proti Maďarům k té sterilní házené opět vrátí, a možná by tentokrát nebylo od věci zkusit jiné složení ofenzivního trojzubce klidně s Wernerem, Saném, ale pro tuto chvíli lze suverénně prohlásit: centralizované 3-4-2-1 těmto borcům rozhodně sedí víc než 3-4-3. A co je pro soupeře nejhorší; tenhle tým vlastně formaci ani nepotřebuje. Na hřišti vždy máte Kimmicha, který z toho v případě potřeby vlastním přesunem do zálohy udělá 4-3-3, potažmo i 4-2-3-1 s Gündoganem posunutým výše do hřiště, a soupeř čumí. Obrovská síla.

(td)