Eurozápisník VIII. aneb Ono sa to podá, ty si predsa Foda

Rakousko slaví první postup do vyřazovací fáze v dějinách Eura a zároveň doposud nejmladšího střelce na tomto konkrétním šampionátu v Christophu Baumgartnerovi. Ukrajinci mezitím doufají a Češi prozatím neví, zda poměří síly s vítězem právě jejich skupiny, nebo půjdou na vítěze éčka, které se dohrává teprve dnes večer...

Angličané vyhráli svou skupinu teprve potřetí z posledních 11 pokusů. V předešlých dvou případech (Euro 2012, MS 2006) přitom záhy vyletěli na penalty po bezbrankové remíze, což se opět nezdá jako úplný sci-fi scénář vzhledem k tomu, že postoupili s hubeným skóre 2:0. Tři anglická čistá konta ve skupině? Naposledy na jediném slavném mundialu Three Lions.

Southgate odkoučoval své 57. utkání v čele Albionu a nyní je tak oficiálně ve funkci déle než jeho předchůdce Hodgson. Trenér tímto zároveň vyrovnal svůj vlastní počet reprezentačních startů.

Také Skotové se v ofenzívě nepředřeli, i když jejich mizivá gólová nadílka je spíše dílem nešťastného zakončení či zákroků brankářů soupeře než nějakou nečinností. McGregor sice konečně vsítil první turnajový gól Skotska po dlouhém čtvrtstoletí, ale tato trefa nakonec zůstala na celém šampionátu osamocena i přes 33 střel a 2,8 očekávaných gólů dle xG.

Luka Modrić nyní platí za nejmladšího i nejstaršího chorvatského střelce v dějinách Eura a zároveň vyrovnal Šukerův turnajový střelecký příspěvek o devíti brankách. Jako záložník.

Donyell Malen se stal teprve čtvrtým Nizozemcem, který zaznamenal asistenci ve dvou po sobě jdoucích utkáních na ME. Jeho společnost je přitom vyloženě královská — předtím se to povedlo Sneijderovi (2008), Robbenovi (2004) a Bergkampovi (2000). Kdyby to tenhle talentovaný mladík dotáhl podobně daleko jako tito jeho krajané, nikdo si stěžovat nebude.

---

---

SKUPINA C



1. Foda vzal Ševčenkovi veškerý vítr z plachet. Na základě dosavadního působení obou mužstev by jeden čekal spíš Jarmolenkovy zábavné průniky a Jaremčukovo hledání střeleckých pozic. Nic takového ale vůbec nebylo k vidění. Na hřišti naopak bavili doposud pragmatičtí Rakušané, na něž hráči ve žlutých dresech jen zírali. Bez jakékoli reakce.

Působilo to trochu jako zjevení. Ukrajinci, kteří v první půli proti Severní Makedonii rozdávali radost, tentokrát dobrých 20 minut nepodrželi míč na útočné polovině a rozevlátě kmitali podle toho, jak diktoval soupeř. Zpočátku Ševčenkova družina jakž takž odolávala rakouskému presu roztažením hry do strany či odskočením stoperů dozadu, čímž získávala sekundy k dobru, za středovým kruhem už však míče tak jako tak sbíralo Rakousko. Jeho aktivita navíc jen tak nevyprchala a chyby žlutomodrých se začaly množit, zpracování i přihrávky najednou trvaly mnohem déle. Během první 25minutovky tak Rakušané vystřelili sedmkrát, Ukrajinci ani jednou.

Ševčenko sice mohl žehrat na individuální pochybení mladíka Zabarného, avšak herní nepohoda očividně prostoupila celým mužstvem a bolestivě zasáhla i zdánlivě nepostradatelné opory. Přímo tristní byl pak pohled na Zinčenka, jenž kazil triviální pasy a ze všech hráčů základních sestav měl nejnižší úspěšnost přihrávek. Trochu se probudil až po přestávce, před ní spíš jen stínoval osamoceného Jarmolenka. V závěru nešla blonďákovi z Manchesteru upřít snaha, její křečovitá podoba nicméně Ukrajině spíš škodila.

2. Střídání? Opět rána vedle. Ševčenka nelze vinit z pozdní reakce, neboť Malinovského, jenž se do hry moc nedostal, stáhl ze hřiště již po půli. Další změna ale přišla až v 68. minutě, kdy se na trávník podíval Marlos, aby pět minut před koncem podpořil zmar spoluhráčů také neproduktivní Bjesjedin.

Všichni tři střídající hráči místo oživení jen zapadli do ukrajinského blouznění. Cyhankov, který nahradil Malinovského, se zakopal u levé postranní čáry (Malinovskyj se alespoň stahoval víc doprostřed a snažil se podporovat Jarmolenka s Jaremčkukem, čímž na druhou stranu ponechával Mykolenka napospas bleskově útočícím Rakušanům) a jako jediný měl horší úspěšnost přihrávek než již zmiňovaný Zinčenko. O Marlosovi pak vidu ani slechu nebylo vůbec.

Je pravdou, že Ukrajincům by asi nepomohla ani živá voda. Po změně stran sice během prvních šesti minut vypálili dvakrát, čímž překonali své skóre z první půle, pak ale zase rychle upadli do letargie. Nakonec vyprodukovali pět střeleckých pokusů, jediný z nich mezi tyče, ani jeden pak pochopitelně od Cyhankova s Marlosem. Překvapivě si nevystřelil ani Jarmolenko, jehož lze alespoň částečně pochválit za otevírání prostoru pro sekundujícího Karavajeva. Na druhou stranu... kolikrát z toho zapršelo?

Všichni jste při nedávném hokejovém šampionátu slyšeli Milana Antoše. Jeho slova by rozhodně našla uplatnění i při pohledu na pondělní Ukrajinu.


1. Méně koučinku přineslo užitek. Jen těžko lze pátrat ve Fodových myšlenkových pochodech, rakouský vstup do zápasu nicméně moc nekorespondoval s dosavadním působením pragmatického kouče. Na mysl se tak vkrádá otázka, zda Foda skutečně přišel s ďábelským plánem, nebo v kabině proběhla vzpoura a hráči si sami řekli, co budou hrát.

Minimálně pohled na záložní řadu totiž fanouškům Bundesligy jistě připomněl utkání Lipska, Wolfsburgu či Hoffenheimu. Jako by se Sabitzer, Laimer a další vrátili do svých mateřských klubů a dělali to, co po nich vyžadují Nagelsmann, Glasner nebo Hoeneß. Především dvojice z Lipska a Hoffenheimu jsou zvyklé na intenzivní, kompaktní presink po celé šíři kousek za pokutovým územím protivníka. A přesně to jsme mohli v Bukurešti pozorovat.

Z Rakušanů bezprostředně po úvodním hvizdu sršela neuvěřitelná energie, nikdo z nich si nedovolil vypustit sprint. Zejména Laimer se Sabitzerem si několikrát pohodili místa, čímž Ukrajince ještě víc mátli. Po zisku míče následoval rychlý výpad vpřed (zejména napravo zůstávalo dost volného prostoru), po jeho ztrátě začal zábavný cirkus nanovo.

Vzhledem k Fodově dětské radosti po zápase se revolta nejspíš nekonala, tohle bylo každopádně od rakouského štábu velmi milé překvapení. Můžeme se na něco podobného těšit i proti rozjetým Italům? No... spíš ne. Ale pozor, kdo mohl tušit, že namísto Ukrajinců budou na hřišti "bláznit" Rakušané? Třeba nás Foda opět překvapí a potěší.

2. Otázky ohledně sestavy jsou snad již konečně vyřešeny. Ano, opět se dostáváme k Alabovi, tentokrát však konečně v pozitivní rovině. Rakouský kapitán se po trápení uprostřed, kde byl všude a zároveň nikde, zabydlel nalevo. Výsledek? Čtyři vypracované příležitosti pro spoluhráče v první půli, na celém Euru již devět, nejvíc ze všech hráčů. Šest z nich (Baumgartnerova gólu nevyjímaje) sice přišlo ze standardek, ovšem to jen spíše podtrhává Alabovu důležitost pro mančaft.

Snad ještě důležitějším tahem než přesunem Alaby vlevo se však ukázalo nasazení Grillitsche vedle Schlagera. Grillitsch je z Hoffenheimu zvyklý na roli vývozce míče usazeného hlouběji v poli (v Bundeslize si dokonce párkrát vyzkoušel stopera), jenž představuje klíčovou převodovou páku. Není divu, že právě nový pivot se ze všech Rakušanů nejčastěji potkal s balónem, avšak jen na vývoz se nesoustředil. Když presující spoluhráči zahnali Ukrajince do úzkých, vydal se Grillitsch na pomoc, čímž pomáhal rychlejšímu úlovku.

Rakouským přeborníkem v napadání je každopádně Xaver Schlager, s jehož dynamickými výpady měla Ševčenkova družina nemalé problémy. Středopolař Wolsburgu již tradičně číhal na svou kořist a v momentě, kdy oběť přebírala přihrávku v ne zcela komfortním prostoru, se vydal na útok. Bleskové výpady blonďáka, jemuž v Bundeslize v počtu úspěšných soubojů o míč konkuruje pouze Wataru Endo ze Stuttgartu, ideálně doplňovaly soudržný tlak spoluhráčů před ním. Kvůli vysokému postavení rakouské ofenzivní čtveřice museli Schlager s Grillitschem zároveň hlídat velký prostor, to se jim ovšem dařilo na výbornou. Navíc zejména v druhé půli už hrálo celé Rakousko zodpovědněji, což oběma středopolařům ulevilo.

I Grillitsch se Schlagerem se tak vlastně jen vžili do svých klubových rolí. Fodu je nicméně žádoucí pochválit minimálně za nasazení prvního jmenovaného.

(ov)

---

1. Neslavné loučení kouče Angelovskiho a Gorana Pandeva. Pandev svůj konec v reprezentaci oznámil už dva dny dopředu a do utkání nejspíš nastoupil pod injekcemi, když ho na předešlých trénincích trápil bolavý kotník. Trenér Angelovski, kterého nejspíš u kormidla dosud držel hlavně, ne-li jedině právě Pandev, potom svůj očekávaný konec u reprezentace oznámil ihned na pozápasové konferenci. Jedna velká éra se uzavírá.

Je tedy vyloženě nešťastné, že se tito dva loučí coby lídři týmu, který výjimečně otevřel svou zkušenost s ME třemi porážkami — před Severní Makedonií se to přihodilo už akorát Dánsku 1984 a Turecku 1996. Tohle adieu bylo navíc obzvlášť hořké: Pandev byl dost možná faulován Blindem před prvním gólem Oranjes, který otevřel stavidla, přičemž další pravděpodobně končící veterán Tričkovski už v deváté minutě zavěsil z milimetrového ofsajdu. Kombinace Pandeva a Trajkovskiho ústila v nastřelenou konstrukci, a vše korunovalo ještě jedno (již jasné) postavení mimo hru skórujícího Čurlinova. Prostě v mnoha směrech zápas blbec.

Útěchou Makedoncům může být snad akorát to, že Dánové ještě na tom samém Euru 1984 dokráčeli do semifinále a Turci se z mizerného debutu už za šest let oklepali semifinálovou jízdou na památném světovém šampionátu v Asii. Flintu do žita tedy určitě neházet!

2. Bohužel, Makedoncům už holt na třetí utkání nevystačily síly. Jako takhle... všechna čest Angelovskimu, že do utkání s největším favoritem skupiny nakráčel s pozitivním přístupem, po hlavě a ve snaze Nizozemce jednoduše přestřílet. Angelovski poprvé hned od začátku upustil od konceptu pěti vzadu a šel ještě o krok dál: na plac nasadil hned tři forvardy, kteří se neradi vracejí (namísto obvyklých dvou), a tak to v reálu vypadalo jako poměrně úzké rozestavení 4-2-4, přičemž Bardhi v tom středu samo sebou taky útočil.

Úspěch to samozřejmě příliš slavit nemohlo, protože Oranjes vždy měli více individuální kvality na to trestat, ale chvályhodné to vlastně bylo úplně stejně jako naivní. Možná škoda, že si Elmas schoval svůj nejlepší poločas na turnaji až do té úplně poslední chvíle — mezitímco Pandev zcela vyšťavený v 70. minutě střídal a zbytku týmu převážně došla šťáva.


1. De Boer udělal, co slíbil, a oba noví hráči mu nasadili brouky do hlavy. Těmi "novými hráči” samozřejmě mám na mysli Malena s Gravenberchem jakožto dva přírůstky do jinak stabilní základní sestavy. Vypadli defenzivní záložník De Roon (pod hrozbou druhé žluté karty — víte, některé realizační týmy si ji uvědomily) a vytáhlý útočník Weghorst, takže se z již tak extrémně fluidního mančaftu stal tým hyperfluidní.

Inu, jak si tedy vedli?

Weghorst vždy bude mít své obhájce a opravdu se zdá být nedoceněný, ale fanoušci si skrze ikonické letadlo nad tréninkovým hřištěm žádali brejkovějšího Malena, dostali ho a... De Boer dostal 12sekundový brejk, který poprvé a nadobro zlomil severomakedonský odpor. Malen za pouhých 94 minut vytvořil dle databáze Opty už čtyři vyložené gólové příležitosti, tedy o jednu méně než turnajový rekordman Bale, který na rozdíl od něj prakticky neslezl z hřiště. Ačkoliv toho spolu moc nenahráli, Malen s Depayem i Wijnaldumem si zjevně v rychlosti perfektně porozumí a fanoušci bezpochyby budou žádat víc takových příležitostí.

Se složením záložní řady to je zamotanější. Gravenberch je sice bezesporu šikovný hráč, ale z Ajaxu je zvyklý být prvním příjemcem balonu v záloze a následně ho volně vyvážet, zatímco pro Nizozemce to stabilně dělá Frenkie De Jong — a vypadá u toho beze zbytku světově. Gravenberch se tedy musel přizpůsobit a dopadlo to víceméně tak, že všichni tři středopolaři včetně Wijnalduma se cpali do šestnáctky, podnikali ty náběhy z hloubky, a nikdo neobstarával takový ten poctivý dispečink. Což nebyl nutně problém proti Severní Makedonii (ačkoliv i ta dala dva góly z těsných ofsajdů!), ale mohl by být kdykoliv později v turnaji.

2. Nizozemci jdou do osmifinále rozstřílení jako nikdo; je to dobře? Upřímně, těžko říct. Oranjes poprvé ve své historii dali alespoň dva góly v 10 mezistátních střetnutích v řadě a jsou všeobecně natolik rozjetí, že si legendární komentátor ITV Clive Tyldesley regulérně myslel, že Dumfries po pár sekundách spálil další velkou šanci, přestože se samozřejmě jednalo o pouhou opakovačku té originální tutovky. Depay má nyní 13 bodů v posledních 10 startech za nároďák (9+4) a Wijnaldum má v předešlých osmi utkáních průměr přesně jednoho gólového příspěvku na zápas (7+1). Taková čísla tu nikdo nemá.

Pokud se Portugalci či Němci v posledním kole nezblázní (což lze minimálně v jednom případě skoro až vyloučit), půjdou Nizozemci do vyřazovací fáze s nejproduktivnějším útokem na turnaji, což... nebývá moc dobré znamení. V roce 2016 to platilo o Maďarech a Velšanech (já vím, taky si to takhle nepamatuji!), aby oba týmy v osmifinále samy neobstaraly jedinou branku (Velšanům pomohl až vlastenec). Sami Oranjes byli v totožné pozici roku 2008, kdy dokonce zaznamenali devět tref, a poroučeli se hned ve čtvrtfinále. Stejné byly případy Angličanů a Švédů o čtyři roky dříve... zkrátka, momentum je krásná věc, dokud jaksi není. A že se evidentně dokáže vypařit doslova ze dne na den, ze zápasu na zápas.

(td)

---

---

SKUPINA D



1. Po bitvě je každý generál, ale se základní sestavou se toho dalo vymyslet více, to ať se na mě pánové Šilhavý a Chytrý nezlobí. Nikdo asi nevolal a ani netoužil po tom, abychom proti Anglii nasadili výhradně náhradníky - to by i přes jistotu postupu byl nesmysl. Proč ale nedošlo k vůbec žádné obměně týmu, to mi osobně zůstává záhadou.

V kvalifikačních zápasech se poměrně sebevědomě prezentoval záložník Antonín Barák, na Euru ale zatím pořádně nedostal čuchnout. A to i přes to, že ani Jakub Jankto, ani Vladimír Darida se v nějaké oslnivé formě zrovna nenacházejí. Případně mohl šanci od začátku dostat mladý Adam Hložek, ostatně člověk nikdy neví, zda dotyčný nechytne svou šanci za pačesy a neřekne si o místo rovnou v základní sestavě. Co je ale hlavní, před důležitým vyřazovacím soubojem to byla příležitost, jak rozehrát o hráče či dva navíc (kteří vám pak nabízí nějakou jinou alternativu a přece nikdy nevíte, kdy se vám může hodit), kterou ale realizační tým nevyužil. Reprezentační soubor si tak bude muset vystačit se současnými třinácti, čtrnácti hráči, do kterých ještě počítám záložníka Krále, který se ale na turnaji s nějakou formou teda fakt nepotkal.

Vyslovený amatérismus pak čiší ze situace okolo Jana Bořila. Dobrá, trenér Šilhavý nechtěl sahat do obrany, byť by mi logičtější přišlo, aby levý bek vynechal úterní duel, ve kterém zas o tolik nešlo, než aby případně absentoval v osmifinále. Přišlo by mi to jako racionální rozhodnutí za účelem snížení rizika, obzvláště vzhledem k tomu, že na levý kraj obrany vyhovující alternativu reprezentace zrovna nemá. Ale Šilhavého tým učinil, jak učinil, Bořil bohužel žlutou kartu, která znamená stopku, vyfasoval, to se stává. Co je pro mě ale naprosto nepochopitelné, je fakt, že trenérský štáb dle svých slov o hrozbě stopky nevěděl. Čemuž vlastně odpovídá i nulová reakce - protože ve chvíli, kdy vím, že Bořil na osmifinále nebude k dispozici, by se hodilo na plac poslat jiného levého beka, ať se za těch zbývajících 30 minut dostane do nějaké provozní teploty. Takhle nezbývá než doufat, že se tahle lajdácká chyba národnímu týmu zle nevymstí...

2. A musím také bohužel konstatovat, že reprezentace má značné mezery v defenzivě. Jasně, někdo by mohl namítnout, že reprezentační celek na turnaji inkasoval jen dvakrát a se Skotskem dokonce udržel čisté konto, ze značné části je to ale dílem výborného výkonu Vaclíka a určité porce štěstí, jelikož soupeři těch příležitostí zrovna málo teda neměli.

A tímhle se nesnažím mířit na stopery či defenzivní řadu týmu. Ono totiž není vůbec snadné bránit ofenzivní hráče soupeře ve chvíli, kdy je zbytek týmu nechá nerušeně rozeběhnout a nabrat rychlost - pak už by měli problémy i větší hráči, než jsou Čelůstka a Kalas. Zejména v první půli Angličané až příliš snadno procházeli středem hřiště, kolikrát to vypadalo, že ani nemusí vynaložit velkou námahu, aby se dostali až před obranu českého týmu - a to samozřejmě není dobře. Pokud by výběr Šilhavého v osmifinále nakonec skutečně narazil na reprezentaci Nizozemí, bylo by dobré, aby na tomto aspektu hry Češi zapracovali, jelikož jejich případný soupeř právě na rychlé přechody hodně sází a umí v nich být zatraceně nebezpečný.

Každopádně v první půli bych se trochu paradoxně vyčítavě díval především na krajní záložníky českého národního týmu, kteří totiž nedokázali dostatečně zacelit svůj prostor. Angličané kolikrát hrozili rychlou křídelní akcí, které ale předcházela triviální přihrávka na hráče u lajny. Jankto nebo Masopust v takovou chvíli sice měli soupeře třebaže jen metr u sebe, jenže stačil první dotek do pohybu, zrychlení a takový Sako byl najednou už dávno pryč. A bránit ho v plné rychlosti, to už pak pro obránce skutečně není žádný med.

V druhé půli se již obranná činnost mužstva zlepšila, těžko to ale hodnotit, jelikož Angličané téměř ztratili zájem o ofenzivu, zatímco český celek se utopil v nekonečné řadě technických chyb a nepovedených přihrávek, které v osmifinále už jednoduše předvést nesmí...


1. Změny trenéra Southgatea tentokráte přinesly ovoce. Grealish se Sakou totiž patřili k nejlepší hráčům na hřišti a povážlivě větrali zadní řady české reprezentace. Zvlášť zařazení mladého záložníka Arsenalu vzbuzovalo všeobecné překvapení, však jen na lavičce zůstal hvězdný Jadon Sancho, ovšem jak se ukázalo, Sakova elektrizující rychlost a blesková přímočarost si našla své využití.

Pro Angličany pak může být povzbuzením i výkon Harryho Kanea, který působil mnohem živějším dojmem než v úvodních dvou duelech. Proti českému výběru se častěji zapojoval do hry, chytře si odskakoval od stoperů a díky perfektnímu pohybu se i dostal do vyložené příležitosti, leč tu nakonec neproměnil.

Albion si tak uhlídal výhodu domácího prostředí i pro osmifinálový duel, byť tam ho čeká už výrazně těžší kalibr. A ačkoliv Angličané základní skupinu pohodlně vyhráli, ve vyřazovací fázi budou muset pořádně šlápnout na plyn, protože zatím to ani z jejich strany žádné dominantní představení není. Potřebné body to sice přineslo, nebojím se ale říct, že po většinu herního času základních skupin se Albion prezentoval pomalým, mdlým fotbalem a pro nezaujaté příznivce musela být vyloženě nuda jeho zápasy sledovat.

2. Z taktického hlediska bylo zajímavé sledovat spolupráci a rotaci dua Grealish - Sterling. Bohužel tedy jen v prvním poločase, poněvadž po přestávce už se fotbal jednoduše nehrál - to nám totiž hráči obou týmů nabídli tu největší nudu, která byla dosud na šampionátu k vidění.

Alespoň v prvním dějství však tato dvojice často nejisté obraně českého národního týmu zle zatápěla. A dařilo se jí to nejenom svou rychlostí a individuální kvalitou, ale i pomocí chytrého taktického plánu. Oba dva totiž velmi dobře pracovali s prostorem - tím mám na mysli především to, že svým pohybem a náběhy dokázali perfektně odkrýt volné místo pro své spoluhráče. Kdykoliv se Sterling v průběhu prvních třiceti minut objevil na pozici podhrotového hráče, dělalo to zadním řadám velké problémy. Ofenzivní záložník Manchesteru City si totiž počínal velmi chytře - pohyboval se dostatečně vysoko, díky čemu jej záložní řada českého týmu nechala na starosti řadě obranné. Zároveň si ale dokázal v pravý čas odskočit přesně tak, aby stoper českého celku váhal, zda zůstat v pozici nebo jej následovat. Pokud Kalas nebo Čelůstka zůstal v defenzivní linii, pak si Anglie snadno vytvořila přečíslení ve středu pole, když se zase jeden ze stoperů vytáhl, vzniklo volné místo pro Harryho Kanea. A právě díky chytrému pohybu Sterlinga se útočník Anglie dostal do své nejnebezpečnější šance zápasu.

Ovšem Sterling si mazaně nepočínal jen ve středu hřiště, obdobně se totiž choval i ve chvílích, které strávil na svém tradičním postu levého ofenzivního záložníka. Svým vysokým postavením poměrně spolehlivě blokoval Coufala, a když se na levou stranu hřiště přesunul i Grealish, rázem nebyl poblíž nikdo, kdo by jej okamžitě napadal a o míč případně připravil. A když na nastalou situaci pravý bek české reprezentace reagoval a pokoušel se k záložníkovi Aston Villy rychle vystoupit, mohla zase celý defenzivní blok týmu vyšachovat poměrně jednoduchá delší přihrávka do křídla. Český tým tak v první půli hledal odpovědi na hru těchto dvou ofenzivních es jen velmi těžce.

(vs)

---

1. Luka Modrić po zápase prohlásil, že pokud budou Vatreni hrát tak jako proti Skotům, nemusí se bát nikoho. Asi bych to trochu přeformuloval: Chorvati se skutečně nemusí bát nikoho, pokud jim každý zápas vyjde tak jako ten proti Skotům.

Ona to totiž navzdory chorvatské územní převaze a poměrně jasnému skóre dlouho nebyla žádná hitparáda. Balkánský tým sice převzal otěže hned zkraje (po dvou rychlých skotských rozích) a začal s obléháním, ale bylo to dost statické, bez náběhů, pomalé a plné nepřesností. Pokud někdo až do relativně rychlé první branky působil na hřišti komfortnějším dojmem, byli to domácí.

Jako největší rozdíl mezi oběma týmy se nakonec ukázala obyčejná individuální kvalita, což je jev, který na tomto Euro vídáme zatím poměrně často. První i druhý chorvatský gól přišly v době, kdy jsem si zrovna do poznámek psal chválu na skotskou práci s prostorem na hřišti; Modrićova famózní rána samozřejmě slízne smetanu v highlightech, ale už i Vlasićovo zakončení na 1:0 bylo naprosto špičkové a jasně ilustrovalo fakt, že technicky mnohem lépe vybaveným chorvatským borcům občas stačí skutečně málo. Zatímco Skotové se na vyrovnávací branku vyloženě nadřeli, jejich soupeř prostě využil toho, že Modrić, Vlasić a Perišić jsou jednoduše lepší fotbalisté než kdokoliv v modrém dresu.

Vatreni rozhodně nepředvedli nějaký suverénní výkon, dokázali ale vždy zapnout ve správný okamžik; trefami na 1:0 a 2:1 zlomili narůstající skotské sebevědomí, poté znovu rozbili už tak docela pomalé tempo hry třemi střídáními na ploše pěti minut, a než se domácí stihli nadechnout k závěrečnému náporu, pohřbili jejich naděje uklidňujícím gólem z rohu. Všechno to držení míče a postupné obléhání sice nevedlo nikam, ale to ani nebylo potřeba; favorit si prostě dokázal poradit jinak.

2. Zlatko Dalić si prožívá deja-vu z roku 2018. Stříbrné mistrovství světa Chorvati také začali dost nemastně neslaně, než se trenér rozhodl vyztužit kreativní double pivot nasazením Marcela Brožoviće na pozici klasického defenzivního záložníka a přepnout tak ze 4-2-3-1 na sevřenější a vyváženější 4-3-3.

Včera udělal to samé: Kramarić putoval na lavičku, Modrić s Kovačićem se vysunuli o pár desítek metrů dopředu a Brozović dostal za úkol jistit prostor před stopery. A Vatreni najednou podali mnohem lepší výkon než proti nám i Angličanům. Otázkou asi je, proč Dalić s tímto krokem tak dlouho otálel (nebo proč prostě nehrál ve 4-3-3 od začátku), ale to může být Chorvatům víceméně jedno, postup z druhého místa si zajistili i tak.

Na jednu stranu bylo vidět, jak si hráči na náhlou změnu systému zvykají za pochodu; nějakých sehraných signálů, náběhů nebo kreativních týmových akcí jsme se prakticky nedočkali. Na druhou je ale evidentní, že toto rozestavení zkrátka funguje lépe už jen tím, že dává větší klid a volnost Modrićovi s Kovačićem (a Modrić si také hned připsal gól a asistenci, zatímco Kovačić jej doplnil jednou gólovou přihrávkou). Fungovalo to posledně, funguje to i teď.

Bude zajímavé sledovat, jakou jedenáctku chorvatský lodivod vyšle do play-off; silnější soupeř by nejspíš dokázal využít poziční nevyváženosti obou křídel, kdy se Perišić víceméně držel lajny, zatímco Vlasić operoval spíše jako "griezmannovský” volný radikál všude kolem vápna. Také je tu fakt, že Vatreni jsou nebezpeční v podstatě jenom díky svým hvězdným záložníkům; útočník Petković se na hřišti prakticky nevyskytoval, pořád ale aspoň aktivně nezavazel na rozdíl od střídajího Rebiće (vážně, to byl vysloveně dřevácký výkon).

Tento tým určitě není tak silný jako jeho předchůdce z roku 2018, na finále to tentokrát nejspíš nebude, ale pokud Dalić i v osmifinále dokáže maximalizovat sílu svých opor, klidně z toho může ještě něco zajímavého vzejít.

1. Skotové sice vypadli s jediným bodem, ale nabízí se otázka, jestli vůbec udělali něco vyloženě špatně. Proti nám i včera proti Chorvatům předvedli vyrovnaný výkon a nakonec prohráli kvůli individuálním schopnostem soupeře (obě vítězné branky, Schickova i Modrićova, patří už teď do zlatého fondu šampionátu), který je přitom nijak výrazně nepřehrával. A bitvu o Británii ustáli rozhodně s větší ctí než Angličané. Všechny potenciální výtky — Lyndon Dykes je neohrabaný v zakončení, záloha neumí tvořit, Robertson musí dělat práci dvou lidí zaráz — nejsou skotskými chybami, protože představují přirozené limity tohoto týmu. V rámci možností zkrátka Skotové odehráli dobrý turnaj, i když to nakonec nestačilo.

Už v chorvatské části jsem mluvil o tom, jak hostům skvěle vyšlo načasování všech tří branek; na rozdíl ale třeba od nedělních Turků, kteří také v rozhodujícím duelu prohráli 1:3, tady Clarkeho týmu nelze vyčíst nějaké defenzivní díry nebo lapsy v koncentraci (pokud nepočítáme posledních deset minut, kdy se už vyšťavené Skotsko definitivně vzdalo a Chorvati zápas dohráli v poklidu).

Skotsko zvolilo jednoduchou taktiku: zodpovědně bránit, přehušťovat střed pole a vytlačovat chorvatskou zálohu ke stranám, bojovat, otravovat favoritům život, aktivně pressovat... prostě taková ta klasika, kterou ale tým musí umět, jinak se celý zápas rozpadne. Bohužel ale bylo až příliš vidět, že Clarke nemá v týmu žádné zabijáky, žádné hráče s vítězným instinktem, kteří ty (polo)šance prostě dotáhnou do konce. Toto je tým, který dokáže odehrát dobrý, vyrovnaný zápas, ale má obrovské problémy dávat góly. A s tím se pak postupuje těžko.

2. Skotsko mělo navíc i smůlu, když těsně před zápasem vypadl Billy Gilmour a po půlhodině hry se navíc zranil Grant Hanley. Najednou tak domácí čelili lepšímu soupeři za stavu 0:1 bez klíčového stopera a záložníka, kteří navíc oba podali heroický výkon proti Anglii a na nichž celý skotský systém tak nějak stojí nebo alespoň tehdy stál. Fakt, že vůbec dokázali vyrovnat, je manifestem skotského týmového ducha, ale na víc už to prostě nestačilo.

Zvlášť když Hanleyho náhradník McKenna dostal hned při prvním zapojení do hry žlutou, takže se v následujících minutách držel zpátky, oportunističtí Chorvaté situace rychle využili a vůbec poprvé působili na hřišti jako vyloženě dominantní tým. Nevydrželo to dlouho, těžiště hry se s ubývajícími minutami opět vyrovnalo, dokonce si oba týmy připsaly shodný počet střel (11). Vítězný chorvatský gól ale po Hanleyho odstoupení tak nějak visel ve vzduchu.

(dz)