Brazilský zápisník II. aneb Jak větrné mlýny Španěly semlely

Obsahuje i podcast. O tomhle se bude hovořit ještě hodně dlouho. Střet dvou generací, výběrů Španělska a Nizozemska, dopadl zcela jednoznačně pro tu nastupující - a experti si najednou musejí klást otázky, zdali "arogantní La Roja" nemůže napodobit zklamané obhájce, jakými nedávno byli Francouzi (2002) a Italové (2010)...

Mexiko - Kamerun 1:0 (0:0)

Pro Volkera Finkeho to měl být velký návrat na výsluní. Legendární kouč, který v 90. letech spolu s Ralfem Rangnickem pomáhal redefinovat německý fotbal, převzal kamerunský tým zhruba před rokem, a zpočátku to vypadalo na pořádný propadák - Nepřemožitelní lvi pod jeho vedením hráli ustrašený fotbal se čtyřmi středními záložníky a dvěma forvardy, k nimž se míč zkrátka nedostával. Kamerun měl obrovské potíže s vytvářením šancí, natož střílením branek, a ani vzadu nepůsobil tak jistě, jak by jeho rozestavení a strategie naznačovaly. Skvěle zvládnutá baráž s Tuniskem a velice slušný výkon v přípravném duelu s Německem (2:2) však zažehly ve fanoušcích jiskru naděje..

Německý veterán dnes působil dojmem, jako by se ji snažil záměrně uhasit. Do zápasu s Mexikem vyslal sestavu v nominálním rozestavení 4-3-3, která se v záloze (Mbia - Song - Enoh) i útoku (Moukandjo - Eto'o - Choupo-Moting) obešla bez překvapení, nicméně absence ofenzivních krajních beků Bédima s Nyomem naznačovala, že se opět bude betonovat. Napravo se objevil v přípravě kiksující Djeougoué, nalevo dostal šanci Benoit Assou-Ekotto. Mexičané naopak nastoupili v očekávaném rozestavení 3-5-1-1; kouč Miguel Herrera už dříve avizoval, že se v brance tentokrát objeví Guillermo Ochoa, jinak už překvapil pouze Vázquez na pozici defenzivního záložníka. Stoperskou trojici tvořili Maza Rodríguez, kapitán Márquez a Moreno, na krajích běhali Aguílar s Layúnem, v záloze před Vázquezem nastoupili Héctor Herrera s Guardadem, na hrot se postavil Peralta, pod něj Dos Santos.

Hned první útok Mexika naznačil, co vlastně v zápase můžeme očekávat - Rafa Márquez, tradičně nejvytaženější z mexických stoperů, podnikl jeden ze svých výpadů do útočné fáze, a kamerunská defenzivní vozba před ním couvala. Žádný z obránců proti němu nevystoupil, všichni se zatáhli k vlastnímu vápnu a soustředili se především na to, aby míč za žádnou cenu nepronikl až k brankáři Itandjemu. Brzy začalo být jasné, že kamerunské 4-3-3 v reálu připomíná spíše jakési 4-5-1, případně 6-3-1 s oběma křídelníky zataženými na vlastní polovině, zatímco vepředu se pohyboval osamocený Eto'o, permanentně bojující s přesilou mexických zadáků.

Vzhledem k tomu, že Kamerunci prakticky rezignovali na hru na krajích hřiště (taky toho mexické duo wing-backů v úvodu hojně využívalo), působil jejich zahuštěný střed překvapivě propustným dojmem. Pokud je vaší taktikou "ucpat" prostor před vápnem a vyčkávat, neexistuje, aby se protivník během tří, čtyř doteků bez problémů dostával do střeleckých pozic. Mexičanům se to dařilo pravidelně; po několika nepodařených centrech z krajů se rozhodli probíjet se dopředu raději středem pole, a statické kamerunské "kužely" jim v tom kladly minimální odpor. Připomínalo to klasický africký tým z konce 90. let, což byl jen stěží Finkeho záměr.

Nejvíce zarážející byl absolutní nedostatek pressingu z kamerunské strany. I defenzivní strategie se dá provozovat dvěma způsoby, aktivně a pasivně; Finke, dost možná z nervozity před velkým kláním, zvolil tu druhou, a Kamerunci působili na hřišti strašidelným dojmem. Byli fyzicky silnější, ano, ale to pouze podtrhovalo jejich image, jako vystřiženou z učebnice stereotypů o africkém fotbalu - spousta nekreativních, silných, ale překvapivě pomalých borců, spoléhajících výhradně na vysoké míče, hrajících na náhodu, technicky hluboko pod průměrem. Při pohledu na nazdařbůh létající centry se kladla otázka, jak mohli Němci od tohoto týmu v přípravě dvakrát inkasovat, ba se dokonce i nechat místy přehrávat.

Atypický mexický systém oproti tomu fungoval znamenitě. Aztékové až na několik krátkých úseků drželi kontrolu nad zápasem, ukazovali skvělou technickou vybavenost, a celkově to vypadalo, že Miguel Herrera (na rozdíl od Finkeho) věděl, co dělá: Eto'o sice na hrotu příkladně bojoval, byl však strážen třemi stopery, Layún s Aguílarem bez problémů eliminovali potencitální hrozbu z kamerunských křídel, a jelikož Alex Song byl v tomto systému (opět) zcela utopený, nic nebránilo skvělému Herrerovi v dirigování tempa ve středu hřiště.

Že Kamerunu chybí kreativita, to není žádnou novinkou; příliš ustrašená strategie však zlikvidovala i největší sílu Finkeho týmu, kterou měla být rychlá křídelní hra. Benjamin Moukandjo se na pravé straně dostal k několika slibným situacím, kamerunské postranní úniky však neustále narážely na tentýž problém - nikdo nenabíhal z druhé vlny, v útočné třetině tedy zůstával samotný Eto'o. Mnohem kompaktnější a sehraní Mexičané si s těmito hrozbami dokázali bez problémů poradit. A to se rozhodně nedá říci, že všichni podali ideální výkon - takový Vázquez často brzdil útoky alibistickými přihrávkami na nejbližšího spoluhráče, nedařilo se ani Morenovi, lepší časy už zažil i pozičně vykolejený Guardado.

Rozdíl v technice hráčů obou týmů byl nicméně obrovský; to se ostatně očekávalo. Finke svůj první velký zápas na kamerunské lavičce hrubě nezvládl; místo týmu, který pár dnů zpátky předvedl inspirativní výkon (a uhrál remízu) proti Německu, jsme na hřišti viděli onen celek, který měl problémy vůbec prolézt africkou kvalifikací, a postup do osmifinále MS je pro něj nyní pouhou chimérou. Na zkrocení Nepřemožitelných lvů tak de facto stačil jeden Giovanni dos Santos, jehož nečekaně obětavý a po všech stránkách excelentní výkon vydláždil Aztékům cestu k cennému vítězství.

(dz)


Španělsko - Nizozemsko 1:5 (1:1)

Hotový Ikerův pád.

Nechápejte mě špatně - tahle parafráze v žádném případě nechce shodit veškerou vinu na Ikera Casillase. Brankářův výkon se v podstatě démonizuje, a je nutně potřeba si uvědomit, že jeho první nezpochybnitelná chyba se dostavila teprve ve chvíli, kdy se Piqué už dávno viděl u Shakiry a z většiny se na to vykašlali i jeho spoluhráči. Nicméně Casillasův permanentně ztrápený obličej byl něčím docela dobře symbolickým.

Muž s nejvíce reprezentačními starty na kontě (ze všech) úvodem turnaje prostě selhal. Stejně jako del Bosque s mnoha těmi rakovinami jeho "tiki-taky", s jakými jsme se už dřív tolikrát setkávali, a které jsme už dřív tolikrát kritizovali (především mám na mysli Iniestu utopeného na křídle a nedostatečně penetrující Xavi/Silva).

To vše navíc v konfrontaci s drasticky obměněným a v otázce systému experimentujícím mančaftem. (Zčásti) náhlý pád versus (stoprocentně) náhlý vzestup, tak nějak to teď vypadá. (A bude nesmírně zajímavé sledovat, jak se z této facky budou Španělé vzpamatovávat, protože po takhle krutém debaklu se na MS povedlo ze skupiny postoupit jedině Ukrajině před osmi lety.)

Pro Nizozemce byl přitom tenhle zápas doopravdy otázkou života a smrti - ačkoliv to byli bezesporu zrovna oni, kdo v tomto měření sil daleko spíš neměl co ztratit. Jenže byli to taky právě Španělé, kterým se po finále minulého mistrovství světa dávalo za vinu vesměs všechno, co přišlo poté. Šlo o regulérní komplex, který má včerejškem skončit a může tulipánům klidně otevřít netušené možnosti.

Van Marwijk se po stříbrném(!) MS 2010 dočista pomátl a začal týmu ordinovat neuvěřitelně "přizdisráčskou" hru, přičemž asi všichni moc dobře víme, jak vzápětí dopadlo předloňské Euro. Oranjes především nedisponovali adekvátní mentální silou; kdykoliv dříve, pokud by prohrávali s Dánskem, ještě by zřejmě v pohodě otočili nebo alespoň vyrovnali. Tentokrát to jednoduše nešlo.

Proto nyní Louis Van Gaal na pozápasové tiskovce prohlásil mimo jiné "Mohlo to být 6:1 i více", ačkoliv je znám tím, že ho na podobných seancích s novináři vždy zajímají v první řadě hráčské výkony a nikoliv výsledky. Zde šlo zkrátka o mnohem víc: kromě fanoušků a nezávislých pozorovatelů, kteří Nizozemce po oznámení nominace na vícero způsobů svorně odepsali (a když ne, tak ohrnovali nos nad "defenzivním rozestavením"... ehm), totiž fotbalisté potřebovali přesvědčit i sami sebe...

Mimo jiné skrz osobitou interpretaci tolik diskutovaného systému na pět obránců, respektive tři stopery. Vzhledem k ofenzivním choutkám Blinda s Janmaatem si člověk u Oranjes skutečně nikdy nebude jistý, zdali hrají rozestavení 3-5-2 nebo 5-3-2, ale to opravdu není moc důležité. Hlavní je spolupráce stoperů, a ta v rámci možností klapala.

Zejména v prvním poločase přitom trojlístek De Vrij, Vlaar a Martins Indi poněkud tápal. Dvě třetiny téhle zadní linie byly tradičně až příliš agresivní a namísto klasického schématu 1-2 to spíš často vypadalo na 1-0-2... jako by snad Nizozemcům scházel ještě čtvrtý stoper, s jehož angažmá před výkopem všichni počítali.

Koheze tam zkrátka občas zásadně scházela a kolmice do vápna hlavně před pauzou chodily víceméně jedna radost, až to skoro vypadalo, že si o ně Nizozemci přímo říkají. Potom se totiž na Costu nebo kohokoliv jiného nalepil zpravidla Vlaar a přesně načasovaným skluzem ho chytil do pasti - jako by ho tam předtím opravdu vědomě vlákal a tímto vlastně do puntíku splnil svůj původní plán.

Zde se okamžitě nabízí srovnání práce stoperské dvojice Piqué-Ramos, která měla k tuhosti rovněž poměrně daleko, a přece napáchala reálné škody stokrát víc. Také zde přitom Nizozemci měli své rezervy - například o Sneijderovi a jeho podílu na odemykání španělské obrany byste jen těžko mohli hovořit se zanícením, neboť tam byl sotva viditelný. Jenže i pár jednoduchých nácviků a genialita pohyblivého dua Robben-Van Persie zde zkrátka stačily.

Blind možná házel ty balony mezi stopery zdánlivě "na blind", ve skutečnosti ale mezi Ramosem a Piquém zela ta obrovská díra doopravdy nonstop. Celkově je pozoruhodné, jak zoufale nefektivní bylo včerejší španělské vykrývání veškerých nizozemských vzdušných tras. Už jen ty dva nákopy, které předcházely Persieho krásné hlavičce, nevypadaly ani zdaleka tak, že je měl Ramos či kdokoliv jiný pod kontrolou. Po převzetí jednoho míče mohl RvP pokračovat, podruhé si Ramos mohl oddychnout, že si alespoň vymodlil faulem.

Obecně ačkoliv Van Persie s Costou na hrotu pracovali obdobným způsobem a vždy na sebe svým hraničním, vertikálním pohybem vázali vždy minimálně jednoho obránce, výsledky se dostavovaly zcela odlišné. Nizozemec vytěžil z minima maximum, naopak Costa byl při svém záběhu buď nevyslyšen, nebo pro jistotu nedoplněn. Obecně na mě působil dosti jako sám voják v poli - Španělům poskytoval něco kompletně odlišného než kdokoliv před ním, ale že by oni sami věděli, jak toho efektivně využívat? To sotva.

Costovo nasazení tak evidentně bylo spíš jakýmsi ústupem fanouškům; nedomyšlenou a nedotaženou změnou. O del Bosquem se možná po včerejšku sice bude mluvit zejména jako o tom, kdo nenašel odvahu na to posadit Xaviho či na stopera postavit Javiho Martíneze a bůhvíproč vsadil raději na "falešnou desítku" Silvu než pravého křídelníka Pedra (čímž si mimochodem směrem dozadu pozoruhodným způsobem odstřelil celou lajnu a Blind s Robbenem si tam pak kombinovali, jako by se nechumelilo)...

... pravdou ale zároveň je, že mu nohy podkopla také odvaha zkusit něco (výrazně) nového. S Costovými záběhy totiž středopolaři jako Xavi rázem tušili potřebu hrát vertikálněji, přímočařeji, a z toho přesně pramenily donebevolající ztráty. Nepřesné či precizně vystopované sklepnutí z první stálo na startu Sneijderovy tutovky, několika vpádů do otevřené obrany ve (Španěly nechutně odevzdaném) závěru a hlavně tedy Robbenova stěžejního gólu na 2:1.

Svůj podíl na tom samozřejmě nese rovněž Van Gaalův "provokativní presink", jakožto další dopředu prozrazená taktická varianta, která si nakonec našla své velké uplatnění. Nizozemští záložníci uprostřed na nikoho tolik nečekali a za Španěly vystupovali klidně až za půlící čáru, ve zvláštní čtyř- až pětičlenné linii.

Trochu jako rybičky rybáři jedou, ale to si v systému se třemi stopery docela dobře můžete dovolit. A ve druhé půli se tahle strategie začala vyplácet speciálně viditelně, až se střed pole (mimo jiné s lepším, leč stále neviditelným Sneijderem) dá považovat za nenápadného tvůrce epického španělského kolapsu.

Mimo jiné - zejména fantastickou "hlubinnou" práci nesvázaného, a tudíž nezastavitelného Robbena - proto Španělé na MS tolikrát neinkasovali od dávného roku 1950; a taky právě proto dostali jenom za včerejšek tolik pohlavků, kolik schytali za deset předešlých klání dohromady...

PS: Na minulém světovém šampionátu La Roja celkem inkasovala dvakrát. Předloni na Euru dokonce jen jednou. Jakože... za celý turnaj. V obou případech.

(td)


Chile - Austrálie 3:1 (2:1)

První půlnoční utkání tohoto šampionátu nabídlo dvě zcela odlišné poloviny. A vlastně i konkrétně úvodní pětačtyřicetiminutovku lze za účelem taktické analýzy rozdělit do dvou naprosto navzájem si protiřečících částí. Sledovali jsme vskutku podivné utkání, v němž si nejprve Australané koledovali o gólový příděl v jejich síti, pak z ničeho nic vše změnili, zpřesnili a vysloužili si i kontaktní branku pro změnu v chilské bráně, abychom po přestávce sledovali nudnou taktickou bitvu, v níž se vlastně ani zase tolik taktiky najít opravdu nedalo. Suma sumárum - Chile porazilo Austrálii 3:1.

Zahajovací pasáže zápasu nabídly divákům na vrcholných akcích opravdu jen málokdy vídanou dominanci jednoho týmu. Chilané byli snad ve všech aspektech hry o tři třídy lepší než Socceroos - bylo to přitom způsobeno jak jejich kvalitou, tak i doslova donebevolající nekvalitou na straně Australanů. Chilanům vycházelo takřka všechno, byli extrémně šikovní na míči, vyhrávali souboje jednoho muže proti jednomu, vlastně si na hřišti dělali v podstatě všechno, co se jim zrovna zlíbilo.

To Australané by na tento úsek hry určitě velice rádi zapomněli. Jestli vstupovali do hry s nějakým taktickým plánem, nutno říct, že odezva hráčů byla vskutku žalostná. Borci ve žlutých dresech takřka nebyli i balónu, zaměřme se tedy nejprve na jejich defenzivní složku hry. Kouč Postecoglou (pravděpodobně) naordinoval svým svěřencům bránění v hlubokém bloku, přičemž jediný vysunutý útočník Cahill zůstával viset mezi oběma soupeřovými stopery na polovině Chile, všech zbylých devět hráčů v poli se pak zdánlivě vzorně zformovalo do dvou obranných linií a čekalo, co protivník vymyslí. Jenže Australané působili dojmem, že dostali za úkol hlídat si výhradně určitý prostor na hřišti, nikoliv však už chilské fotbalisty, což vzhledem k v podstatě neexistenci jakékoliv včasné reakce na aktuální posun míče znamenalo, že si Chilané vskutku se soupeřem hráli. Šikovně si totiž dokázali nacházet volné prostory, které vznikaly mezi statickými Australany, neustálý pohyb a včasná nabídka Jihoameričanů pak okamžitě každému hráči na míči otevíraly hned několik možností přihrávky a k vidění tak byla doslova hra kočky s myší.

Vše přitom pramenilo z jasné převahy Chilanů ve středu hřiště. To bylo dáno i nezvyklým rozestavením hráčů, které svým svěřencům nadiktoval trenér Sampaoli. Ne snad, že by formace 4-1-4-1, jak bylo psáno na papíře, měla někoho překvapit, taktické úkoly jednotlivých hráčů ovšem znamenaly, že oba křídelníci hráli v podstatě převážně uprostřed (což otevíralo prostory na u postranních čar aktivním krajním bekům - Isla i Mena byli i na polovině soupeře hodně vidět), to samé se dá vlastně říct o Vargasovi, jehož nejčastější místo výskytu na hřišti se nebezpečně blížilo půlící čáře, a protože i nejdefenzivněji laděný záložník Vidal a vlastně rovněž oba "stopeři" se velmi často a rádi vysouvali a zapojovali se do kombinace, stávalo se, že měli Chilané v krátkých vzdálenostech od sebe poskládáno hned osm hráčů, tedy jasnou převahu jak početní, tak i kvalitativní.

Z toho pramenily i oba rychlé góly zápasu. V obou případech akce začala u individuální preciznosti Alexise Sáncheze, jenž byl po celý zápas jasně nejaktivnějším Chilanem na trávníku, hlavně úvod utkání si však viditelně užíval. Nejprve rozjel akci, kterou nakonec po dobré práci Díaze a Vargase dokonce i sám úspěšně zakončil, jen o dvě minuty později si pak navíc pohrál ve středu pole s Milliganem, předložil ideální gólový pas Valdíviovi a vypadalo to, že je po zápase. Ještě než se ale dostanu k tomu, proč tomu tak ve skutečnosti nebylo, pozastavím se právě u druhé trefy v síti bezmocného australského gólmana Ryana. Že středopolař prohraje souboj s technicky opravdu špičkově vybaveným Alexisem, to se samozřejmě může stát, klíčovou roli ale sehrála již zmíněná (ne)reakce ostatních Australanů. Alexisovi tak po překonání defenzivního záložníka soupeře nabídl vskutku luxusní pás volného prostoru, který nikdo nedokázal vyplnit. A když pak v závěru celé akce reakce australských hráčů přišla, malér byl dokonán. V blízkosti pokutového území se totiž k Sánchezovi stáhli rovnou všichni hráči, kteří se zrovna byť jen náhodou nacházeli v blízkosti - a to včetně absolutně nesmyslného posunu Franjiće, jenž se zcela nelogicky také stáhl doprostřed a nechal na své pravé straně dva naprosto osamocené chilské fotbalisty - na což Alexis nemohl reagovat jinak než přihrávkou na Valdíviu a dílo bylo dokonáno krásnou střelou, která se ještě olízla o břevno.

Australané se ovšem poměrně rychle oklepali, což jim ale bylo výrazně usnadněno chilským přístupem ke zbytku zápasu. Ti, jako by si mysleli, že je za stavu 2:0 ve čtrnácté minutě rozhodnuto a ve zbývající hodině a čtvrt hry se jim už nemůže nic stát, viditelně zvolnili a dovolili tak Austrálii dostat se zpátky do zápasu. Od nějaké pětadvacáté minuty se tak hra vyrovnala - ne snad že by Chilané i nadále nepotvrzovali vyšší fotbalovou kvalitu, Australané je však najednou dokázali přehrát svým přístupem, bojovností a zarputilostí. A co bylo hlavní, začali využívat obou svých největších ofenzivních zbraní. Obě se také zapojily do kontaktní branky na 1:2, když vše začalo pasem do náběhu na nejrychlejšího muže na hřišti Leckieho, jenž pak počkal na doplnění svých spoluhráčů, předal míč Franjićovi, ten odcentroval přesně do prostoru, kde se zrovna vyskytoval Tim Cahill a všechno ostatní už je známá pohádka. Jen sto sedmdesát osm centimetrů vysoký útočník je znám svým mnohdy až těžko uvěřitelným výskokem ze stoje, a pokud má proti sobě v hlavičkovém souboji ještě méně urostlého Medela, není co řešit a Australané mohli poprvé slavit.

Právě provizorní chilská stoperská dvojice by mohla Sampaoliho svěřencům nadělat ve zbývajícím průběhu turnaje opravdu veliké potíže. Oba totiž měří méně než 180 centimetrů, ani jeden není původním povoláním střední obránce a jakkoliv jsou platní, pokud má Chile míč, při bránění opravdu nepůsobili zrovna nejjistějším dojmem. Logickým důsledkem je pak výrazná nevýhoda jak při centrovaných míčích ze stran, čehož Australané pravidelně využívali, tak i při standardních situacích.

Australany každopádně vstřelený gól nabudil, rázem jich bylo plné hřiště a rychle klidně mohli přijít i vyrovnání, znovu po akci dvojice Leckie - Cahill. Do přestávky už se jim ovšem podruhé udeřit nepodařilo, a co se dělo ve druhé půli, to zřejmě nemalý počet diváků u televizních obrazovek uspalo. Oba týmy jako by se bály vyrazit ve větším počtu hráčů do útoku, spíše se tak vyčkávalo a navrch k tomu byla k vidění velká spousta nepřesností. Australané stále čas od času zahrozili útokem po křídle a následným centrem na hlavičkujícího Cahilla, gólovou radost si však (s výjimkou jedné krátké, která byla správně zastavena praporkem asistenta rozhodčího) ve zbytku zápasu již nezopakovali. Chilané dokázali zahrozit už jen po individuální akci Alexise - po jedné takové mohl rozhodnout Vargas, na brankové čáře ale za už překonaného brankáře Ryana zaskočil Wilkinson. Třetí gól v australské síti ale přece jen nakonec přišel, vstřelil ho střídající Beausejour a pojistil tak nakonec zasloužené vítězství Chile 3:1.

(mh)


Podcast #2

• Potěšili... Daley Blind (NED), Giovanni dos Santos (MEX)
• Zklamali... Gerard Piqué (ESP), Alex Song (CMR)
• Preview COL - GRE: Jak mohou Kolumbijci překonat řeckou defenzivu?
• Preview URU - CRC: Povinnost zvítězit i bez Suáreze
• Preview ENG - ITA: Velký úkol pro Roye Hodgsona
• Preview CIV - JPN: Zkušenosti vs. nadšení





Související podcasty (z 8. 6. 2014):

Preview skupiny C by EuroFotbal.cz


Preview skupiny D by EuroFotbal.cz


PS: Na naší facebookové stránce, eventuálně na Twitteru, se již pod příslušnými odkazy můžete ptát našich redaktorů a hostů příštích podcastů na otázky týkající se dosud neodehraných duelů. V tomto případě tedy zápasů Kolumbie s Řeckem, Uruguaye s Kostarikou, Anglie s Itálií a konečně Pobřeží Slonoviny s Japonskem.