Brazilský zápisník XII. aneb Mít Robbena není Fer

Obsahuje i podcast. První dvě skupiny jsou rozhodnuty - Brazílie se v osmifinále utká s Chile, Nizozemsko vyzve v atraktivním souboji Mexiko. Domů jedou naopak Chorvaté, stejně jako Kamerun (ten s pořádnou ostudou), Španělsko (to nakonec se vztyčenými hlavami) a Austrálie (ta hledí především do budoucna).


Austrálie - Španělsko 0:3 (0:1)

Španělé se loučí s dějištěm mistrovství světa jako usměvaví, leč stále samozřejmě fatálně neúspěšní obhájci titulu. Australané se předcházejícími třemi poločasy do značné míry vyčerpali, a tak včera v Curitibě - rovněž zažívající svou derniéru - jednoduše zvítězila kvalita. Ale že by Del Bosque naznačil nějaký "nový směr", to opravdu ne...

Spíše šlo o uctivé defilé těch, kdo se s reprezentací pomalu loučí, a kdo stáli už u zrodu zlatého hattricku (mínus Casillas a marodný Xavi). Tomuhle účelu se ostatně přizpůsobilo i rozestavení - pokud Španělé na Euru prosluli svou hrou bez jediného hrotového útočníka, včera Del Bosque alespoň na papíře vsadil rovnou na dva forvardy-zakončovatele, Davida Villu a Fernanda Torrese. Prvně jmenovaného to tedy sice klasicky táhlo k levé straně, kde spolu s vynikajícím Albou v první půli doslova nedával Australanům vydechnout, ovšem ano... sem tam se to jako 4-4-2 skutečně tvářilo.

Ne však jako zcela obyčejné 4-4-2, pochopitelně, to by jinak nebyl Del Bosque. Španělský stratég si pro nás tudíž přichystal variantu se čtyřmi de facto středopolaři, se čtyřmi "CMky". Kolem půlící čáry se totiž vskutku přespříliš motali také Iniesta s Cazorlou, kteří patrně měli hru roztahovat více do šířky, a tak nezřídka docházelo k situaci, kdy se s Kokem nacházeli doopravdy v jedné linii - jištěni posledním dinosaurem do party, Xabim.

Do diamantu střed španělské zálohy morfoval jen čistě nahodile, když si zrovna Iniesta usmyslel, že nechá nahlas promluvit svého génia. Což se zaprvé nedělo tak často (jakkoliv to především po obrátce bylo čistě o "čekání na Andrése"), a zadruhé se už nikdo další k vápnu tlačit nebyl ochoten. Dělat to očividně nechtěl ani Cazorla ani záhadně neviditelný Koke.

Právě 22letý záložník Atlétika tedy přitom ideálně završil Del Bosqueho letošní seriál s volným názvem "Mám tu s sebou všechny ty slavné atlety, ale nevím co s nimi". Pokud totiž vážně měl hrát pouhou údržbu z hloubi pole, našli by se vhodnější kandidáti; a tudíž pokud měl být ojedinělým signálem, že je Del Bosque připraven začít sázet na mladé, pak byl v tomto směru spíše zneužit než využit. (Podobně jako Diego Costa, na jehož implementaci do sestavy evidentně žádný záložník nebyl připraven.)

Za dalšího protagonistu tohoto "seriálu" potom bezesporu můžeme pokládat rovněž Davida Villu, i když retrospektivně. Na rozdíl od svých dvou klubových kolegů totiž Villa v předešlých dvou zápasech nedostal k dispozici ani minutu na hřišti; a včerejšek definitivně potvrdil, že to byla chyba. Muž s nejlepším gólovým průměrem za španělskou reprezentaci od dob legendárního Di Stéfana (a držitel vlastně veškerých rekordů s ním spojených) se ukázal jako nezadržitelný živel; jako ten mladší, nevypočitatelný a stabilně nedoceňovaný David Villa, kterého tak důvěrně známe.

Těžko tedy říct, co nám labutí píseň jedné slavné generace řekla. U některých členů - jako právě Davida Villy - by nakonec jednoho mrzelo, že už dozpívali; zatímco dalších vale se spíše nemůžeme dočkat. A podobně jsou na tom Australané, u nichž se potvrdilo, že na této úrovni zatím nejsou připraveni se od svých dlouholetých opor kompletně osamostatnit.

Brescianovy zdravotní problémy například zapříčinily, že Socceroos kompletně odešel střed pole, co se nějaké ofenzivní podpory týče. Vzhledem k tomu, že Matt McKay - mimochodem elitní nahrávač úvodních pasáží plných oboustranných nepřesností - výrazně inklinoval k levé postranní čáře, veškeré rozehrávka směrem dopředu stála na zoufale neprověřeném Bozanićovi... a ten se bál.

Za celou úvodní část z jeho kopaček směřovaly do útočné třetiny pouze dva pasy, a ty navíc ani nenašly svého adresáta; zbytek už byl dílem přehnané opatrnosti. Ve finále si dokonce i defenzivně laděný Mark Milligan v zahajovacím duelu s Chile dovolil v tomto ohledu mnohem víc. Pořádné zklamání; zvlášť poté, co se proti Nizozemsku prezentoval naopak jako svěží vánek.

Dalšími palčivými teritorii potom pro Angeho Postecogloua zůstávají oba konce hřiště. Jednak Australané budou ještě pro Asijský pohár 2015 potřebovat exkluzivní služby Tima Cahilla, jehož schopnost vytěžit z minima maximum vskutku jen tak replikovat nedokážou; jednak dál musejí pracovat na drillování systému s vysoce posazenou defenzivní linií, která tam opět haprovala minimálně při gólu Torrese, a obecně koncentraci/důslednosti všech zadáků (Villova branka).

Závěrem tedy nezbývá než poznamenat, že kdo od tohoto utkání očekával odpovědi na četné otázky, dost možná se nedočkal byť jen jediné. Ale to asi tolik nevadí, ba ani nepřekvapuje; tak jako tak ona všeobecně uvolněná atmosféra serióznímu řešení čehokoliv zrovna nenahrávala...

(td)


Nizozemsko - Chile 2:0 (0:0)

Hlavně klid. Louis van Gaal není mužem, který by měl ve zvyku dělat unáhlená rozhodnutí; proti Chile vypadalo jeho Nizozemsko dlouho zoufale, protřelý taktik však dobře věděl, co dělá. Rozhodnutí vsadit na pohyblivé, nečitelné rozestavení a naordinovat hráčům agresivní, nepříjemnou hru (Nizozemci Chilany neustále napadali, klidně i u vlastního vápna, čehož pak zejména Alexis Sánchez využíval k tomu, že co chvíli padal jako přezrálá hruška) sice mohlo být do značné míry znouzectností, nakonec však vyšlo na jedničku..

Pro fanoušky, kteří se namlsali demolicí favorizovaného Španělska, byl pragmatický přístup Oranjes určitě otravný, jenže za van Gaalem stojí fakta - nejenže vyhrál a uhájil čisté konto proti jednomu z ofenzivně nejlepších celků světa (Chile skutečně skóruje takřka pokaždé), ale především ani nedovolil soupeři vůbec střílet na Jaspera Cillessena, který tak musel zasahovat všehovšudy jednou. Sánchez s Vargasem v blízkosti nizozemského vápna pokaždé obdivuhodně zkrotli, s nečekaně ostrým přístupem oranžových jako by se nedokázali vypořádat. Taktika nechat soupeře držet míč a čekat na ten správný okamžik k jeho vypíchnutí je velmi distinktivně "ne-nizozemská", jenže ukázalo se, že může fungovat.

Procento ovládání balonu bylo z chilské strany občas skutečně drtivé - jako by o něj Nizozemci ani neměli zájem. S obrannými zákroky pravidelně přicházeli ve středu pole, takže Sampaoliho hra ani nemohla být cele efektivní, přestože co se dodržování oné vzývané Michelsovy filozofie týče, mají romantičtí Chilané rozhodně čistší svědomí než chladně pragmatický van Gaal. Ten má ale zase více bodů.

Oběma celkům chyběl klíčový hráč, a bylo to vidět - chilská záloha bez Artura Vidala zkrátka nefunguje. Vidal je silný, energický hráč, který dokáže diktovat tempo hry a zároveň fyzicky ovládat střed pole, což Áranguízovi příliš nešlo (nebo alespoň ne pořád); pokud je váš styl fotbalu založený na nekonečných sekvencích krátkých přihrávek (Nizozemci v tomto ohledu dovolovali Chilanům jít do neskutečných krajností, jen aby míč zase v pravý čas získali zpátky), potřebujete mít uprostřed zálohy někoho, kdo to celé bude organizovat. Bez Vidala nebo jeho adekvátní náhrady se do hry chilské zálohy vkrádala jakási nervozita a nepřesnost, jako by se spoluhráči neustále ohlíželi na hvězdného kolegu, místo nějž zůstalo na hřišti prázdné místo.

Středobodem chilské "házené ve středu pole" tak byl Gary Medel, v národním dresu střední obránce, což mělo logický dopad na útočnou efektivitu Sampaoliho týmu; míč se na chilských kopačkách objevoval zkrátka hlouběji, než jsme zvyklí, a nizozemský přístup k soupeřově záloze (napadat za každou cenu) tlačil Jihoameričany ještě hlouběji, dál od Cillessenovy brány.

Chilské nepřesnosti však neměly na ty nizozemské. Mluvili jsme o tom, že van Gaalova taktika byla nastavená sice možná trochu zbaběle, ale v podstatě správně - tedy z hlediska potřebné efektivity. Jenže Oranjes ztráceli tolik míčů, že to přestávalo být zábavné; klasický "festival zbytečných ztrát" je vlastně docela dobrým přízviskem pro celý první poločas. Neschopnost přetavit bazální herní myšlenku do čehokoliv efektivního, třeba (nějaké, jakékoliv!) střely na branku, sužovala dlouho oba týmy jako olověné závaží.

Jak tedy Nizozemci vyhráli? Důsledné otravování života Sancheze s Vargasem samozřejmě sehrálo stěžejní roli, stejně jako mechanická, nekreativní chilská hra (ukázalo se, že Jorge Valdivia od začátku přece jen chyběl), klíčová však byla van Gaalova šťastná ruka při střídání. Do té doby vyrovnaný souboj se jasně zlomil na favoritovu stranu v okamžiku, kdy oba stratégové dostali šanci sáhnout pro čerstvého hráče - zatímco Sampaoli otupil sílu ve středu hřiště ve prospěch větší přímočarosti a vyměnil Gutiérreze za Jeana Beausejoura, van Gaal stáhl Lense se Sneijderem a poslal na hřiště Depaye a Fera. Pohled na skóre asi napoví, jestli se tento tah vyplatil nebo ne.

Ne že by zrovna Gutiérrez předtím nějak zářil; Sampaoliho rozhodnutí posílit výbušnost na krajích hřiště se dost dobře mohlo ukázat jako správné, protože včerejší Nizozemsko vypadalo ve středu pole rozhodně mnohem silněji než u postranních čar. Jenže problém je v tom, že Beausejour je pomalý, stárnoucí, podsaditý "tank" s obrovským zadkem, zatímco Nizozemci jsou banda mrštných mladíků. Takže nic.

Na druhé straně šlo o trefu do černého. Ukázalo se, že současní Oranjes jsou opravdu životně závislí jak na Arjenu Robbenovi, tak na Robinu van Persiem - je to skutečně soubor 9 fotbalistů pracujících na hvězdné útočné duo, které má maximální volnost a hraje na turnaji ve skvělé formě. Robben byl opět nezastavitelný, trhal chilskou defenzivu na kusy a místy to vypadalo, že van Gaal vlastně "cheatuje" - v určitých zápasech je úplně jedno, jakou nastavíte na soupeře taktiku, protože pokud máte Robbena, on vám ten zápas prostě vyhraje. Rozhodne se, že chce běžet, tak běží. Fantastický fotbalista.

Van Persie však hraje v tomto systému neméně důležitou úlohu, a jeho včerejší absence zřetelně ukázala, jak moc je na něm Nizozemsko vlastně závislé - a jak moc mu chybí nějaká skutečná, alespoň typově podobná náhrada. To je samozřejmě logické riziko plynoucí z toho, že van Gaal zkrátka postavil svůj tým kolem dvou nenahraditelných hráčů. S Kuijtem na hrotu by hráli Oranjes v deseti, a nebyla by to ani chyba blonďatého veterána; chtít po něm, aby na hřišti "dělal Persieho", by bylo holé bláznovství. Van Gaal proto změnil rozestavení 3-5-2 na jakýsi pohyblivý hybrid a řekl Kuijtovi, ať otravuje soupeře, pohybuje se na levé straně hřiště a neplete se do cesty Robbenovi. Také solidní taktika, ale přece jenom tomu něco chybí.

Závěrečným bodem se však ještě vrátíme k oběma úspěšným střelcům, respektive k tomu, kdo jim vlastně na hřišti uvolnil místo. Wesley Sneijder i Jeremain Lens podali doslova hrůzostrašné výkony: Sneijder je pomalý, alibistický, míč mu šíleně odskakuje od nohy a vypadá, že vlastně neumí vůbec nic, Lens měl zase ze své pozice "nebezpečného gólového (polo)křídla" po 45 minutách na kontě 1 (!!!!) přihrávku a 2 zkažené střely. Zejména zásluhou těchto dvou mohykánů působilo Nizozemsko na hřišti dlouho velmi nervózním dojmem a kazilo snad každou druhou přihrávku; základní úkol, tedy vyhrát bez svého útočného tahouna a vymyslet způsob, jak ubránit jeden z nejofenzivnějších celků planety, však van Gaal zvládl nakonec na jedničku.

(dz)


Chorvatsko - Mexiko 1:3 (0:0)

Mexičané v souboji o všechno přehráli Chorvatsko 3:1 a zcela po zásluze slaví postup do osmifinále mistrovství světa, zatímco zklamaní Balkánci balí kufry a do vyřazovací části se nepodívají. Největší rozdíl mezi oběma týmy byl na lavičkách, kde nepoučitelný Niko Kovać dostal pořádnou lekci od Miguela Herrery...

Kovać se přitom snažil svou sestavu obměňovat, vylepšovat... Na jediné prakticky volné a neobsazené místo v sestavě (pomineme-li Mandžukićův post v prvním zápase) vystřídal během tří duelů hned tři hráče, ani Mateo Kovačić, ani Sammir, ani Daniel Pranjić ovšem neuspěli. Právě posledně jmenovaný levonohý fotbalista dostal šanci v záložní řadě Chorvatů včera, na post levého beka se tak vrátil Sime Vrsaljko a Ivica Olić se pro změnu přestěhoval více do středu hřiště.

Jenže největší chorvatský problém zůstal jaksi nevyřešený. Na slabé Kamerunce sestava s Ivanem Rakitićem na pozici nejdefenzivněji laděného středopolaře stačila, proti mnohem silnějším Brazilcům a snad ještě kvalitnějším Mexičanům to ale stačit nemohlo. Pro Chorvaty je rozhodně škoda, že Kovać nesledoval během šampionátu naše zdejší analýzy, které ho za tento tah pravidelně kritizovaly. Možná, že pak by dostal prostor ryzí defenzivní záložník Vukojević, hlídal by prostor za hvězdnou dvojicí Rakitić - Modrić a Chorvaté by měli větší šanci na úspěch. Jenže takto, jakkoliv je Rakitić bezesporu vynikající fotbalista a potvrzoval to i v Brazílii, jeho největší přednosti jednoduše zůstávaly skryté, zatímco jeho mezery v defenzivě dostávaly možnost se projevit v plné parádě.

Mexický lodivod Herrera zůstal věrný své zahajovací sestavě (proč by také ne), a jedenáctka vyvolených mu svou důvěru opět naplno splatila. Vlastně z toho rovnou můžeme udělat dvanáctku, jelikož důležitý podpis pod mexickým podpisem patří také střídajícímu žolíkovi Javieru Hernándezovi. Mexičané byli jednoduše chytřejší, přesnější, hladovější.

Začalo se přitom hodně opatrně, což při vědomí devětadevadesátiprocentní šance, že do playoff světového šampionátu bude moci proniknout pouze jeden tým, působilo zcela logicky. Hlavně Mexičané hned od úvodu chytře zalezli na svou polovinu, nechávali soupeře hrát, do nebezpečné vzdálenosti od vlastní branky ho však v podstatě nepouštěli. A naopak to byli Aztékové, kdo byl nebezpečnějším týmem. Plynulo to z převahy ve středu pole, kde Herrera s Vázquezem a Guardadem (pochopitelně za pomoci dalších Mexičanů, kteří hráli všichni velmi obětavě) měli více ze hry.

Vyplynula z toho třeba téměř dokonalá dalekonosná rána Herrery, jenž levačkou ke smůle Mexičanů orazítkoval jen břevno Pletikosovy svatyně. Po brilantní přihrávce ze středu pole a skvělém náběhu se pak Peralta ocitl úplně sám před chorvatským brankářem, jenže v rozhodující moment podklouzl a branku vůbec netrefil. Tyto první dva výrazné mexické pozdravy ještě Chorvaté přežili, vypadalo to ale, že je jen otázkou času, kdy se Mexiko poprvé střelecký prosadí. Chorvatsko totiž hrozilo jen zcela výjimečně, a to ještě střelami z dálky v podání Pranjiće a Srny, které však nemohly Ochou vyvést z rovnováhy. O mnohém svědčí následující obrázek, kdy zatímco Rakitić se s míčem pohyboval prakticky výhradně na své vlastní polovině, Herrera na druhé straně mnohem více podporoval ofenzivu.

Ve druhé půle se hrál ještě zajímavější fotbal, oba týmy trochu otevřely hru a vyplynula z toho... opět převaha Mexika. Jakmile si totiž Chorvatí troufli vyrazit ve větším počtu hráčů dopředu, zůstával často ze záložníků jediný zatažený Rakitić. A když pak Chorvaté o míč přišli a Mexiko se hnalo do protiútoku, chorvatská defenziva se stávala nebezpečně prostupnou. Mexičané do svého protivníka bušili, po Srnově ruce měli kopat i penaltu, byl to však až nakonec rohový kop, který odkryl další dvě slabiny Chorvatů. Totiž osoby Vedrana Ćorluky a Stipeho Pletikosy. To od rohového praporku odcentroval Herrera, stoper Ćorluka, v inkriminovaný okamžik pověřený hlídáním mexického kapitána Márqueze, se hlavičkového souboje prakticky ani nezúčastnil, nechal Márqueze v klidu zakončit a přestože si pak Pletikosa na míč sáhl a zřejmě měl šanci ho vyrazit, místo toho ho propustil za svá záda a definitivně posadil Mexičany na koně.

A ti neváhali. Už o tři minuty později vykombinovali Peralta s Hernándezem hned tři Chorvaty, od půlící čáry velmi rychle prošli až do šestnáctky, kde následně Peralta předložil ideální gólovou přihrávku nabíhajícímu Guardadovi a ten nabídnutou šanci neodmítl. Nikoho asi nepřekvapí, že se v tu chvíli chorvatská záloha nestihla včas vrátit a v pokutovém území se tak v jednu chvíli ocitli hned tři zcela nehlídaní Mexičané...

Hotovo bylo osm minut před koncem, kdy po dalším rohu prodloužil Márquez míč k Hernándezovi a na toho už zbývala opravdu velice jednoduchá úloha. Zde si vypíchněme dva body. Tím prvním je nacvičený signál Mexika po rohovém kopu, které Aztékové využívají velmi často. Z dvojice Guardado - Herrera vždy rozehrává ten, aby se míč kroutil směrem do brány, a rozehrává zpravidla na přední tyč. Tam dochází k teči, jako v tomto případě od Márqueze, a situace se pro obranu komplikuje. A abych se rovnou dostal i ke druhému bodu, pokud se situace v defenzivní části hry komplikuje pro Ivana Rakitiće, nebývá to pro jeho tým dobré znamení. Na třetím gólu v chorvatské síti má právě on největší podíl, když měl hlídat Hernándeze, místo toho se souboje s ním vůbec nezúčastnil, v klidu ho na malém vápně nechal zakončovat a o postupujícím už poté nemohlo být pochyb.

Zdaleka nejlepší Chorvat na turnaji Perišić pak sice ještě dokázal po hezké narážečce s (výrazně vysunutým) Rakitićem snížit, Chorvaté by ale potřebovali vsítit ještě další tři branky, což proti skvělé zformované a fungující defenzivě Mexika nebylo možné. Místo toho si ještě střídající Rebić vybíjel svou frustraci, brutálně fauloval a zaslouženě si zblízka prohlédl červenou kartu. To už však byl jen výsledek zmaru Kovaćova týmu, který měl potenciál na to, aby na tomto turnaji došel daleko. Jistě, zářez od rozhodčích v utkání proti Brazílii týmu z celkového hlediska nepomohl, největší problém však byl právě v osobě Nika Kovaće.

Mexičané naopak znovu potvrdili svou velkou kvalitu, i při své sedmé účasti na mistrovství světa v řadě si zahrají osmifinále a pokud budou pokračovat v podobných výkonech, mají se Nizozemci čeho bát. A třeba pak i další týmy. Určitě bych nebyl jediný, kdo by si plnými doušky užil co nejvíce zápasů mexického týmu. Tedy i co nejvíce radostných okamžiků pro mexického (a teď už i internetového) hrdinu, Miguela Herreru.

(mh)


Kamerun - Brazílie 1:4 (1:2)

Nevím jak vy, ale já byl při předešlých dvou brazilských vystoupeních na šampionátu poněkud zklamán diváckou atmosférou - zejména tedy hned napoprvé. Včera to už ale bylo o něčem jiném.

Brasília vyzařovala samou pozitivní energii; ačkoliv Kanárci poprvé od roku 1978 nevstupovali do závěrečného utkání skupinové fáze jako jasní osmifinalisté. Všichni byli zkrátka natěšeni, že si Brazilci na odevzdaném soupeři zchladí žáhu, a tak se fandilo ostošest.

Hned úvodem je třeba poznamenat, že Kamerun rozhodně nebyl tak moc odevzdaný, jak se asi všeobecně čekalo. I bez Songa byl paradoxně sem tam schopen kontrolovat hru (jako dosud nikdy), vepředu tropil největší neplechu za celý turnaj (především ze vzduchu, po rozích), a i když si vyloženě fyzičtí záložníci uprostřed pole často pomáhali fauly, vesměs vše se odehrávalo v mezích. Celkově lze tedy říci, že Afričané toto negativní mistrovství završili v pozitivním duchu - i přes další vysokou porážku.

Jinak to ale pochopitelně bylo všechno o Brazílii. Taky občasná kamerunská převaha na míči byla dána převážně tím, že Brazilci obyčejně vypli, potažmo že si prozatím zvykali na pozoruhodně agresivní i efektivní lví presink. Ten obecně lépe absorbovali až ve druhé půli s příchodem Fernandinha a s ním i větší jistoty na míči (protože Paulinho, pokolikáté už).

Nicméně veškeré tohle chvilkové tápání - stejně jako další rozpačitý výkon Daniho Alvese či Oscarovo tápání u levé postranní čáry - v tomhle okamžiku jednoduše spadá do kategorie malicherností. Důležitější spíše je, že Luiz Felipe Scolari konečně viděl, jak by hra mohla vypadat s Fernandinhem; a že Hulk po zranění působil relativně dobře, důrazněji a cílevědoměji, jakkoliv samozřejmě dál čeká na svůj premiérový soutěžní zářez v brazilském dresu.

Podstatným zjištěním se jeví být také to, že Neymar na nesportovní atak Allana Nyoma ihned za pár vteřin zareagoval prvním ze dvou gólů; že se nikterak nenechal rozhodit a mohl by tak být po mentální stránce připraven odtáhnout Seleção za zlatem. Včera se navíc Neymar zejména zpočátku rád pohyboval na hraně ofsajdu, pěkně hluboko, a právě tahle varianta si o odzkoušení říkala už v předcházejících duelech.

Sám Fred je potom hnedka platnější, neboť jeho vázání protihráčů opravdu dochází účelu; nevypadá už tolik jako sám voják v poli s Neymarem kdesi hluboko u půlící čáry. Na druhou stranu je třeba jedním dechem dodat, že tolik prostoru, kolik včera hvězdná brazilská desítka od Kamerunců dostala, ve vyřazovací fázi nedostane ani omylem.

Co si tedy fanoušek z této bitvy Davida s Goliášem může odnést, to jest pouhé minimum relevantních bodů. Hulk, Fred, Neymar a snad i precizní Thiago Silva by po včerejšku měli být ve větší herní pohodě; Fernandinho by měl být zase o chlup reálnější variantou pro základ; a Luiz Gustavo ze svého vysokého standardu nepoleví doopravdy za žádných okolností. Toť zhruba vše - teď hurá na pořádné soupeře!

(td)


Podcast #12

• Potěšili... Héctor Herrera (MEX), David Villa (ESP) (02:05-05:40)
• Zklamali... Wesley Sneijder (NED), Dani Alves (BRA) (05:50-10:10)
• Preview CRC-ENG: Obměněný Albion zkouší nové možnosti (10:10-16:55)
• Preview ITA-URU: Poučí se Prandelli z chyb proti Kostarice? (16:55-26:40)
• Preview JPN-COL: Dokážou se Japonci vzepřít osudu? (26:45-36:25)
• Preview GRE-CIV: Zopakují Řekové Euro 2012? (36:25-42:35)