Brazilský zápisník XIII. aneb Opakování matka moudrosti

Obsahuje i podcast. Obojí vytažené do extrému. Klasická sloní imploze a řecké zmrtvýchvstání, ne nepodobné tomu z Eura 2012 - na to včera skutečně došlo, a to pro jistotu skrze nastavení i pokutový kop. Brazílie se tak může těšit na čtvrtfinalistu čistě defenzivního založení, přesně Kostariku, nebo Řecko, což se při dosavadním trendu turnaje zdá být dokonalou ironií osudu...


Anglie - Kostarika 0:0

Anglie se s turnajem rozloučila velmi rozpačitě. Nedokázala vyhrát jediný zápas, vstřelila jen dva góly a patří po boku Španělska, Portugalska či Itálie k největším zklamáním šampionátu. Přesto se v její hře dají najít i pozitiva. To Kostarika splnila cíl na 100 procent. Uhrála remízu, vyhrála skupinu D a v osmifinále narazí na Řecko. Cesta mezi nejlepších osm je tedy více než schůdná.

Velký kontrast oproti prvním dvěma utkáním Anglie byl ve středu pole směrem do ofenzivní fáze, a to především díky osobám Jacka Wilshera a Rosse Barkleyho. Na půli soupeře občas působili jako větrný mlýn, který rotoval mezi kruhy a ve spolupráci s technicky zdatným Milnerem zásobovali osamoceného Sturridge na hrotu obstojnými pasy.

Především v prvním poločase anglická hra s míčem snesla přísnější měřítka, troskotala hlavně na špatném zakončení liverpoolského forvarda (s tím, že i ten šel výkonově ve druhém dějství dolů - zpracování při stoprocentní gólovce zkraje poločasu bylo alarmující). Určitě to bylo důsledkem i toho, že Anglii už o nic nešlo, a tak se Wilshere mohl pohybovat výše než Jordan Henderson proti Itálii a Uruguayi.

S reprezentací nejspíš loučící se Frank Lampard byl statičtější a vyloženě simuloval Gerrardovu roli včetně nošení kapitánské pásky. Bylo by vhodné se pár slovy zmínit i o jeho roli a výkonu v utkání. Nutno říct, že doba, kdy měl na starost celý střed pole, který v klidu stíhal směrem dopředu i dozadu a navíc střílel mraky branek, je dávno pryč. Stejně jako v Chelsea proto zaujímal defenzivní post, v anglické reprezentaci dokonce nejdefenzivnější z celé zálohy. Pohybově se s nadšenými Kostaričany nemohl rovnat, ale pozičně a hlavně nezměrnou bojovností a profesionalismem zařídil, že jeho rozlučka s Albionem rozhodně nebyla žádnou ostudou.

Se zmíněným uvolněním napětí v anglickém týmu paradoxně souvisí i kraje ofenzivní trojky. Dnes dostali šanci doposud střídající či nehrající Lallana s Milnerem, kteří jsou o poznání defenzivnější a rozhodně pracovitější záložníci směrem dozadu než Sterling s Welbeckem. A možná příliš pozdě se Royi Hodgsonovi odkryla taktická varianta, kdy mohl (měl) hrát proti silnějším soupeřům na jedné straně dříč (čti Lallana) a na druhé klidně ofenzivní eso. Sterlingovi nicméně dnes nemůžu upřít to, jak hru po střídání pozvedl - a jen potvrdil mé mínění o tom, že dva defenzivnější křídelníci se do dnešního zápasu proti Kostarice prostě nehodili - ne snad že by to mělo hlubší význam - jak říkám, Anglii o nic nešlo.

Obzvlášť, když na levé křídlo k ne zrovna ideálně naladěnému Bainesovi stavěl mnohdy Rooneyho, jenž (a to se vymezuji z davu jeho kritiků) dozadu prostě neudělal vůbec nic. Defenzivní roli neplnil, z čehož částečně plynula i nejdůležitější obdržená branka proti Itálii. Lallana nebo Milner dnes svým bekům pomáhali naprosto příkladně a je škoda, že je v hlavních fázích turnaje Hodgson prakticky nevyužil. O to víc, že se nepoučil z prvního klání, které dokonce hodnotil jako nejlepší pod jeho působením. Celkově to spíše vypadá, že šampionát pojal jako malý natěšený chlapec, který více toužil, než o hře svého týmu přemýšlel.

To kostarický stratég Jorge Luis Pinto neměl ani pramalý důvod se systémem něco dělat - a až na výjimky dokonce nenechal odpočívat ani opory záložní a útočné fáze. Nehrál jen obránce Umaňa a záložník Bolaňos, jenž doplnil optimální základní sestavu po necelé hodině hry.

Hra na pět obránců (v tomto případě to platí snad nejvíce) prostě Kostarice šlape a směrem vzad jsou na letošním šampionátu absolutní špička. Když v tomto utkání Anglie pronikla do srovnaných šiků karibského celku (a neselhala vlastní nemohoucností) vždy navíc bez potíží hasil vynikající gólman Navas, jenž bude rozhodně klíčovou postavou v osmifinále proti Řecku.

Do útoku ale příliš energie nevkládali, snad jen když měli příležitost z protiútoku. Vyloženě neviditelný byl nejlepší hráč Kostariky proti Uruguayi Joel Campbell, který za celou hodinu na hřišti neudělal skoro nic a po zásluze střídal. Záložní formace nicméně působila tradičně živelně, opět překvapivě šikovně(ji, než hrála Anglie) a ukázala, že v osmifinále nebude muset hrát typického zanďoura, ale olympské bojovníky mohou v klidu přehrát i vepředu.

Přestože toto klání patří k těm nejméně atraktivním, z mého pohledu půjde o nesmírně zajímavý zápas. A to nejen proto, že se střetnou dva velmi podobné styly s důrazem na defenzivu a hrou na rychlé brejky. Ať tak nebo tak, můžeme si být jistí, že všech 22 hráčů na trávníku vypustí duši, protože větší zápas v kariéře (snad s výjimkou Karagounise či Katsouranise) nezažili.

(mu)


Itálie - Uruguay 0:1 (0:0)

Luis Suárez pohryzal Chielliniho, Uruguay vyhrála 1:0 a postupuje do osmifinále, Itálie se loučila po vyloučení Marchisia v deseti lidech. Fanoušci budou na tento zápas vzpomínat rozhodně z jiných důvodů, než je nějaká taktická ekvilibristika. Fotbalových momentů jsme příliš neviděli, vše rozhodla jediná trefa, a celý souboj by se dal dost dobře pojmenovat jako "vyrovnaný a nudný". Zároveň však poskytl několik odpovědí pro ty, kteří volají po důvodech předčasného italského vypadnutí..

A nemáme tím na mysli Suárezův apetit. Prvním velkým problémem současné Itálie je situace na krajích hřiště; jestliže na Euru 2012 zářil skvělý Balzaretti, nyní se na jeho pozici v modrém dresu promenují náhrady, hrající maximálně průměrně. Absence dostatečně kvalitních (křídelních) beků pak také vedla Prandelliho k upuštění od systému 3-5-2; k tomu se vrátil až dnes, s tím, že na krajích se pohybovali Darmian a De Sciglio. Systém to určitě nebyl špatný - koneckonců, největší (a v podstatě jediná skutečná) hrozba Uruguaye leží v útoku, a sehraná a efektivní stoperská trojice Barzagli - Bonucci - Chiellini si přece jenom se Suárezem umí poradit lépe než formace se dvěma středními obránci (a případně ještě Chiellinim na beku).

Vzhledem k tomu, že Uruguayci nastoupili bez klasických krajních hráčů (šlo spíše o jakýsi diamant s Lodeirem na pozici ofenzivního záložníka a Arévalem pod stopery), přitom mohlo jít teoreticky o vynikající zbraň, Prandelli ale zkrátka neměl prostředky na to, aby ji dokázal nějak využít. Místo rychlých útoků po stranách jsme se tak z obou stran dočkali urputného boje o střed pole, prošpikovaného množstvím faulů.

Tento boj mimochodem vyhrávali Italové, čímž se dostáváme k problému číslo dvě - Prandelliho tým je zkrátka nabitý středními záložníky, kteří jsou ideální na držení míče, ale chybí jim potřebná kreativita a přímočarost směrem dopředu. Tuto roli měl zastávat veterán Andrea Pirlo, který se na šampionátu hodně snažil, Prandelli však jako by až příliš uzpůsoboval herní projev jeho potřebám - záložník Juventusu dostal na hřišti de facto volnou pozici, i proti Uruguayi byl z celé záložní trojky nejvytaženější (tedy pod Verratitm i Marchisiem) a spoluhráči často víceméně čekali na to, co tentokrát vymyslí. Problém je, že Pirlo je sice geniálním fotbalistou, zároveň se ale nachází na sklonku kariéry a postavit systém na jednom hráči, kterého jakýkoliv šikovnější oponent zvládne ubránit (třeba i s nasazením více hráčů), se zkrátka nevyplácí.

Lodeiro rozhodně neměl takový vliv na hru, jak bychom od pozice ofenzivního záložníka očekávali (a nabízí se otázka, pokud Suáreze potká zasloužený distanc, jak se s touto pozicí popasuje Diego Forlán), alespoň však na hřišti byl, což se o italské ofenzivní záloze říct nedá. Opět. Proti Kostarice se Squadra spálila se sázkou na držení míče tváří v tvář metodicky velmi defenzivně zodpovědnému protivníkovi, nyní se proti podobně stavěnému soupeři nepoučila.

A třetí věc - útok. Mario Balotelli i Ciro Immobile jsou bezpochyby skvělí fotbalisté, potřebují však podporu zbytku týmu; nedokážou zkrátka zápas vyhrát sami, vybojovat si míč a sami zakončit. Možná jsou si typově až příliš podobní. Rozhodnutí nasadit dva ostré hroty proti papírově trochu vachrlaté uruguayské defenzivě vypadá na první pohled logicky, a s pomalým kapitánem Luganem by to možná i fungovalo, jenže Immobile i Balotelli se pletli jeden druhému pod nohy, vůbec se na hřišti nedoplňovali a celkově připomínali dvě zbloudilé duše, které naprosto bez problémů ubránila kohorta vedená rtuťovitým veteránem uprostřed zálohy a pohyblivým mladíkem v srdci obrany.

Jestli něco Italům vyšlo, bylo to ono vzpomínané uhlídání Suáreze - hvězdný forvard kazil přihrávky, nedostával se do hry, často byl v útoku odtržený a jeho frustrace nakonec vyústila v onen zmiňovaný hryzanec do Chielliniho ramene (mimochodem, tohle je něco naprosto neuvěřitelného. Jak si vůbec může profesionální fotbalista podobnou "prasárnu" opakovaně dovolit?). Uruguayský tým obecně nepřekvapil, ani přepnutí na 4-3-3 ve druhém poločase nemělo na hru zásadní vliv, a celou dobu se tak vlastně čekalo na nějakou chybu. Že ji udělali zrovna rozháraní Italové (spíše než jednotní, bojovní a vrcholně nepříjemní Uruguayci), nepřekvapilo po 80 minutách hry asi nikoho.

(dz)


Řecko - Pobřeží slonoviny 2:1 (1:0)

Dramatické vyrovnání Portugalska z poslední minuty nastavení v zápase s USA již na mistrovství není výjimkou. Přesně to samé se totiž opakovalo i v přímém boji o postup do osmifinále mezi Řeckem a Pobřežím slonoviny, když Georgios Samaras v devadesáté třetí minutě zařídil jednomu z mála evropských celků účast mezi nejlepší šestnáctkou. A nutno říct, že zaslouženě.

Jasným favoritem přitom byli Sloni, kteří na papíře rozhodně disponují o poznání kvalitnějším kádrem. Jak však jejich soupeř ukázal již proti Japonsku, týmový výkon a zarputilost v obraně dělá divy, když si každý jednotlivec odpustí ztrátu koncentrace. A právě to v úterním zápase rozhodlo. Zatímco peloponéský celek navzdory dvěma brzkým zraněním brankáře Karnezise a záložníka Koného neztratil nic ze své zodpovědné obranné hry a ještě fyzicky stačil podnikat bleskurychlé protiútoky, Sloni dvakrát osudově zaváhali.

Zápas se zpočátku odvíjel podle očekávání. Afričané svého soupeře přehrávali, avšak marně hledali skulinku přes řeckou obranu. Střed hřiště Santosovi svěřenci skvěle zahušťovali a tlačili Slony do stran, odkud si stopeři v poklidu sbírali nepřesné centry. A když už se přece jen Yaya Touré nebo Gervinho po individuální akci probili až do šestnáctky, stejně jim Řeci vždy natolik ztížili situaci, že se brankář Glykos ani nemusel namáhat se zákrokem.

Co je ovšem úplně nejdůležitější, řecký tým za celý zápas nespáchal jediný faul v blízkosti vlastní šestnáctky. Díky tomuto zodpovědnému přístupu příkladně eliminovali hrozbu Tourého špičkových přímých kopů a nepřikládali na svá bedra další tlak ze standardních situací. Kdykoli se pak dostali k míči, následoval aktivní úprk vpřed, který měl nejednou na svědomí levý bek Holebas. V třiatřicáté minutě se dostal na pravé straně pokutového území dokonce ke střele do břevna, byť musel zakončovat svou slabší nohou. Sloni si mohli oddechnout, ovšem pouze na devět minut.

Tři minuty před odchodem do kabin spáchal Cheick Tioté příšernou přihrávku ve středu hřiště, kterou střídající Samaris okamžitě vystihl, narazil si se svým skorojmenovcem Samarasem a poté tváří v tvář brankáři vyhrál souboj nervů - 1:0 pro Řecko. Opaření Lamouchiho svěřenci jen nevěřícně sledovali řeckou radost a do poločasu se již na nic nezmohli. Zrovna od Tiotého, jenž dlouhá léta působí v Newcastlu United, se podobný lapsus nečekal.

Po změně stran to dlouho vypadalo na řeckou klasiku, tedy ubránit jednobrankový náskok a postoupit do semifinále s neuvěřitelným skóre 1:3. Nedá se jim však upřít i kvalita v mezihře, již nejlépe charakterizuje střední záložník Maniatis se stoprocentní úspěšností přihrávek, a s tím související ofenzivní snaha, kterou korunoval v osmašedesáté minutě Georgios Karagounis parádní, takřka nedvědovskou ranou zdálky do břevna. To už byl na hřišti v zeleném dresu i Wilfried Bony, jenž záhy zařídil vyrovnání. Výjimečného selhání řeckého ofsajd systému využil Kalou přesnou kolmicí na Gervinha, jenž vybídl ke skórování pětadvacetiletého útočníka Swansea. Bony na nic nečekal a z prvního doteku přesným zakončením potvrdil pověst kanonýra.

V tu chvíli Pobřeží slonoviny logicky zalezlo na vlastní polovinu, přenechalo iniciativu soupeři a soustředilo se na rychlé protiútoky. Tato taktika měla vážnou trhlinu v tom, jak ony protiútoky afričtí hráči řešili. Zvláště na hranici devadesáté minuty již řecký tým hrál vyloženě vabank a pustil hned čtveřici hráčů Slonů do úniku proti posledním dvěma obráncům. Přesto celá akce trestuhodně ztroskotala na Yayovi Tourém a takřka z protiútoku se urodila klíčová akce večera.

Pochvalnou zmínku si zde zaslouží Georgios Samaras. Útočník Celticu si po dvou předchozích zápasech na křídle vyzkoušel poprvé roli středního útočníka, kterou si plnil až nečekaně vzorně . Vymodlil si šest faulů, vyhrál šest z osmi hlavičkových soubojů, dostával nabíhající spoluhráče svým podržením míče do hry a hlavně v poslední minutě vybojoval penaltu na nešťastníkovi Giovannimu Siovi, kterou sám chladnokrevně proměnil.

Pro Pobřeží slonoviny tak jde o mimořádně kruté vypadnutí z brazilského šampionátu, ovšem nelze říci, že by bylo nezasloužené. Řecko naopak prokázalo ohromnou vnitřní sílu, kterou očividně nenarušily ani zákulisní spory mezi hráči, a navzdory nepříznivým vývojům v zápasech s Japonskem i Pobřežím slonoviny dřeli až do samého konce, až se dočkali kýžené odměny. Nyní je v osmifinále čeká další velké překvapení - Kostarika. Máme tak zaděláno na neočekávaného čtvrtfinalistu.

(mk)


Japonsko - Kolumbie 1:4 (1:1)

Japonci zakončili své letošní účinkování na mistrovství světa se ctí, přesto utržili debakl. Hráli totiž s Kolumbií, která i ve značně pozměněné sestavě znovu prokázala, proč by měla být postrachem všech svých soupeřů ve vyřazovacích bojích, počínaje Uruguayí v osmifinále.

Zatímco v úvodních dvou zápasech se Japoncům nejvíce vyčítaly absence naprostých fotbalových samozřejmostí jako snahy, zápalu pro hru nebo bojovnosti, ve včerejším klání o ničem takovém nemůže být řeč. Samurajové se snažili, měli více ze hry, jenže na opět dobře zformovanou obranu Kolumbijců našli recept pouze jednou.

A to přitom Pékerman s vědomím jistého postupu do osmifinále výrazně protočil sestavu, do základu zařadil hned osm fotbalistů, kteří jinak nepatří do ideální jedenáctky a do osmifinále se s nimi příliš nepočítalo. Jenže není vyloučené, že včerejší výkony v podání hlavně Aríase a Jacksona Martíneze mohly argentinskému trenérovi pořádně zamotat hlavu.

Arías nastoupil na pravém okraji obranné formace, Kagawa se přes něj ale neprosazoval - když už o sobě dal výrazněji vědět, bylo to vždy po seběhu do středu pole. Dvaadvacetiletý talentovaný obránce navíc skvěle podporoval i ofenzivní složku hry, byl hodně vidět a dokonce byl i u dvou gólů Kolumbie. V osmifinále se Pékerman sice zřejmě vrátí ke své osvědčené přestárlé čtveřici, kde na pravém kraji obrany bude Zuňiga, Arías však i tak ukázal, že nebude mít problém už pro příští kvalifikační cyklus převzít roli jasného člena základní sestavy.

Jackson Martínez...dal dva góly. A jestliže se často říká, že útočníci by měli být hodnoceníprakticky výhradně podle počtu úspěšných zásahů na svém kontě, pro Martíneze to ve včerejším zápase platilo dvojnásob. Nedá se říct, že by byl jinak při hře tolik vidět, Ibarbových kvalit při hře směrem dozadu také jistě nedosáhl, jenže od toho na hřišti ani nebyl. Byl tam od toho, aby využil některý z rychlých kontrů Kolumbie, to se mu podařilo hned dvakrát, a přestože i tady se zdála být pozice Teófila Gutiérreze poměrně neotřesitelná, Martínez Pékermanovi jistě zamotal hlavu.

Kolumbijská taktika se jinak s téměř celou vyměněnou jedenáctkou nezměnila, stále Cafeteros vycházeli ze zajištěné a dobře zformované defenzivy na vlastní polovině, okamžitě po zisku míče ovšem vyráželi do smrtících protiútoku, které vedly vlastně ke všem čtyřem brankám. Opět tak přestože drželi Kolumbijci míč na svých kopačkách jen ve čtyřiceti procentech hry a rozdali si výrazně méně přihrávek než soupeř, byli to oni, kdo byl nebezpečnějším týmem. A hlavně mají Kolumbijci ještě jednu doménu na tomto turnaji, a to je doslova neuvěřitelná efektivita. A právě včerejšek se toho stal naprosto ideálním důkazem. Posuďte sami, Kolumbijci vystřelili na bránu všehovšudy čtyřikrát, konečný výsledek 4:1 v jejich prospěch tedy mluví za vše.

Pakliže taktika Cafeteros se v celém zápase nezměnila, kvalita na trávníku zažila o poločase obrovskou proměnu. Ne snad, že by Quintero v první půli neprokázal svůj obrovský potenciál, přeci jenom ale předvedl příliš velké množství laciných ztrát, kterými svou živelnost, aktivitu a místy i genialitu výrazně srážel k zemi. Po přestávce tak už zůstal v kabině, na jeho místo přišel James Rodríguez a potvrdil, že je opravdu hráčem světové extratřídy.

Nepochybně jeden z pěti nejlepších hráčů dosavadního průběhu šampionátu na sebe okamžitě po svém nástupu vzal dirigentskou taktovku, začal si klasicky žádat všechny míče, které následně parádně rozděloval dál. Bilance jeden nádherný gól, dvě parádní asistence za pětačtyřicet odehraných minut je výmluvná... anebo vlastně není. Rodríguez totiž opravdu působil jako hráč z jiné galaxie, byl na hřišti o parník nejkvalitnější, jen samotné kanadské bodování tak nemůže stačit k přesnému zhodnocení jeho výkonu.

Japonci celkem vystřelili hned čtyřiadvacetkrát, jen jeden vstřelený gól se tak dá považovat za tragickou bilanci. Snaha se přitom Samurajům opravdu za včerejšek upřít nedá, jenže většina střel přicházela na Ospinu z úctyhodné vzdálenosti, do pokutového území se Japonci zase tolik nedostávali. Výrazně to je zapříčiněno i jejich pokusy o dlouhé nakopávané balóny a centry, se kterými si Okubo s Okazakim v obležení urostlejších kolumbijských obránců nevěděli příliš rady. A tak přestože jediný gól Japonska přišel právě po centru Hondy a hlavičce Okazakiho, ne náhodou se jednalo o velice nízký centr, kdy úkolem Okazakiho bylo předskočit Balantu, nikoliv ho předčit v hlavičkovém souboji.

Také Kagawa s Hondou odehráli bezesporu své nejlepší utkání na tomto šampionátu, ani tak se však nestali očekávanou největší zbraní japonského výběru a zařadili se tak i s celým týmem mezi největší zklamání letošního fotbalového svátku. Stále totiž chyběl správně určený systém, což jde výrazně na triko kouče Zaccheroniho. Japonci sice místy ukázali kus své fotbalové kvality a předvedli několik velmi pohledných kombinací, celkový dojem z jejich hry byl však stále poněkud rozháraný, jakoby nikdo snad ani nevěděl, jaké má přesně na hřišti úkoly. A tak se Japonci v ofenzivě neprosazovali, často rychle přicházeli o míč a pak se museli modlit, aby soupeř svůj protiútok do zcela rozvrácené obrany nevyužil... Jenže on ho čtyřikrát využil.

A tak si Kolumbie mohla závěr zápasu pravdu plnými doušky užívat. Ne snad tedy, že by si Cafeteros evidentně neužívali každou jedinou minutu tohoto mistrovství světa, tentokrát to ale bylo opravdu speciální. V osmdesáté páté minutě, kdy už bylo dávno definitivně jisté, že si Kolumbie zajistí i další vítězství a hladký postup z prvního místa ve skupině, totiž Pékerman vystřídal své brankáře. A šlo přitom o opravdu klíčový milník, do branky totiž šel třiačtyřicetiletý Faryd Mondragón - momentálně už nejstarší účastník historie světových šampionátů. Ten si v takřka domácím prostředí svých pět (plus tři v nastavení) minut slávy naplno užil a dokonce vytasil i jeden fantastický zákrok proti tutovce Kakitaniho.

Jeví se pak jako obrovská zbytečnost a škoda, že pořadatelé nedokázali projevit trochu více lidskosti a nenechali Faryda užít si pozápasovou radost na trávníku i se svými syny. Věřím ale, že kolumbijskou nefalšovanou radost tenhle drobný zádrhel nijak výrazně neovlivnil. Nyní už se Kolumbijci mohou připravovat na Uruguay, a je na Pékermanovi, aby vymyslel, jak překonat Egidia Arévala, jenž se velmi pravděpodobně přilepí na Jamese Rodrígueze a procestuje s ním celé hřiště. S takřka stejnou určitostí však lze říci, že Uruguaycům bude chybět Suárez, a tak se cesta Kolumbijců zase trochu usnadňuje. Jako by to snad potřebovali...

(mh)


Podcast #13

Potěšili... Diego Godín (URU), José Holebas (GRE) (01:45-04:50)
Zklamali... Yasuyuki Konno (JPN), Ciro Immobile (ITA) (04:55-09:25)
Preview BIH-IRN: Dokážou Íránci převzít iniciativu? (09:30-16:55)
Preview ARG-NGA: Argentinské čekání na průlom (17:00-26:05)
Preview FRA-ECU: Další debakl na obzoru? (26:10-33:35)
Preview HON-SUI: Nepříjemné švýcarské deja-vu? (33:40-39:25)