Brazilský zápisník XX. aneb Návraty do roku nula

Obsahuje i podcast. Dungova Brazílie plus Neymar a Blancova Francie jen s větší perspektivou - dvě menší déjà vu jsme včera prožili při sledování obou zbývajících čtvrtfinálových duelů. Domácím kanárkům přitom i tento poněkud zpátečnický herní projev přinesl postup, naopak nevyzrálí les Bleus ztroskotali na pomalu zrajících Němcích...


Francie - Německo 0:1 (0:1)

Pro všechny Löwovy interní revoluce to včera chvílemi vypadalo, že jsme se vrátili zpět do doby vytyčené letitými předsudky. Francouzi měli více střel, kdyby se však hrálo do dalšího rána, gól by zřejmě nedali. Němci se prosadili po jednoduché standardní situaci a vyhráli, protože Němci prostě v těchto fázích turnaje vyhrávají. Být na hřišti od začátku ještě Lukas Podolski, málokdo by uvěřil, že ve skutečnosti není rok 2012.

Löw působil od začátku turnaje mimořádně tvrdohlavým dojmem a zdálo se, že Němci na tento přístup nakonec "dojedou"; z Lahma udělal defenzivního záložníka, vzdal se hry na klasického hrota, na kraj obrany stavěl stopery a místo dělníků a dříčů přeplnil střed pole kreativními hráči, kteří se předháněli v kumulování krátkých přihrávek. Za těchto okolností vypadala přímočará a sebevědomá Francie jako mírný favorit; Deschampsův systém 4-3-3 se osvědčil jako vysoce funkční, a čekalo se tedy pouze na to, s čím přijde jeho konkurent. A Löw překvapil.

Překopaná základní jedenáctka dávala jasně najevo, že se podle mnohých vyčpělý stratég rozhodl kontrovat sázkou na návrat ke kořenům - Lahm se vrátil zpět na svou pozici pravého beka, na pivotu Matuidimu s Pogbou postavili podobně fyzicky disponovaní Schweinsteiger s Khedirou, Toniho Kroose coby ofenzivního záložníka doplnili ze stran Müller s Özilem a na hrotu se objevil šestatřicetiletý veterán Klose. Papírově šlo vlastně o vyvážené 4-3-3. Deschamps oproti tomu vsadil na klasiku, jedinými výraznějšími změnami byl návrat Sakha do středu obrany a nasazení Griezmanna na levé křídlo, což posunulo Benzemu doprostřed útoku a na Girouda tak zbyla pouze lavička.

Utkání samo o sobě bylo naprosto vyrovnané - oba týmy si připsaly shodně 50% držení míče, Francouzi měli více střel (9), Němci zase působili uvědomělejším a dokonce sehranějším dojmem (což je hodně překvapující vzhledem k tomu, že jejich tým prodělal mnohem výraznější obměnu). Jedna věc Löwovi vyšla na jedničku - nasazení fyzicky silného středu a perfektní vyřešení krajů obrany efektivně otupilo francouzskou ofenzivní sílu. Les Bleus tak nejenže vůbec nepokoušeli štěstí zpoza vápna (což ostatně na tomto MS nedělali nikdy), ale neprosazovali se ani z jeho kraje - nejklasičtějším obrázkem byl v tomto směru Karim Benzema pálící z prostoru kolem penalty do blokujícího německého obránce. Francie hrála atraktivní fotbal už na Euru 2012, tam je však zradila efektivita; největší Deschampsovou zásluhou bylo, že z tohoto týmu vytvořil gólovou mašinu, Němci však našli jednoduchý recept. Integrální součástí přitom bylo otupení smrtící pravé strany, a tím už se dostáváme k možná největšímu překvapení zápasu..

Benedikt Höwedes je původním posláním stoper, rozhodnutí postavit jej na levého beka se však ukázalo jako trefa do černého - a Löwovi je nutno přiznat pořádnou dávku odvahy, neboť Francie má napravo Mathieu Debuchyho, Paula Pogbu a geniálního Mathieu Valbuenu. Můžeme sice (oprávněně) spekulovat, nakolik šlo ze strany německého trenéra o jakési prozření a nakolik jej svazoval nedostatek alternativ (jediným levým bekem v kádru je nezkušený a nebránící Durm, zatímco napravo se zranil Shkodran Mustafi), faktem však zůstává, že se Němcům podařilo - byť možná nechtěně - najít ideální defenzivní rovnováhu: Lahm brázdil pravou lajnu jako zamlada, nekazil přihrávky a byl skvělý ve vzduchu (!), a Höwedes se mu vyrovnal výborným, kompaktním obranným výkonem. Neměl to přitom jednoduché; zejména Pogba vypadal na pravé straně hodně sebevědomě, nebál se brát odpovědnost na sebe a svojí drzostí přidělával Němcům velké problémy. Höwedes však nepovolil. Symbolickým potvrzením jeho výkonu budiž fakt, že Valbuena zaznamenal největší francouzskou šanci první půle ihned poté, co se na chvíli "přestěhoval" na levé křídlo.

Skutečným klíčem k německému triumfu však byl trojúhelník Hummels - Khedira - Schweinsteiger, prostě proto, že jejich prezence naprosto anulovala jakoukoliv francouzskou snahu o konstruktivní útoky středem pole. Pogbovy pověstné náběhy na obranu probíhaly po diagonálách směrem napravo, Matuidi opět zůstal daleko za svým maximem (únava?), Benzema strávil celé utkání v pozici klasického "hroťáka" do vápna, a Francie tak uprostřed spoléhala na stahujícího se Valbuenu, kterého strážila mohutná přesila. Navíc, jak jsme už zmiňovali, Deschampsův tým nestřílí zpoza šestnáctky. Důsledkem byla řada centrů a pološancí, s nimiž si však německá defenziva věděla rady. Deschamps navíc nedokázal hru adekvátně oživit, jeho střídání týmu vůbec nepomohla, a Němci si pro postup dokráčeli nakonec poměrně komfortně.

Neznamená to však, že by Löwovi vyšlo úplně vše - jestliže jsme právě "sepsuli" francouzský útok, ten německý si to zaslouží zrovna tak. Výhru vystřelil obránce Mats Hummels, po primitivně jednoduché standardní situaci, a právě standardky byly hlavním způsobem, jak se čerstvý semifinalista vůbec dostával k nějakému ohrožení Llorise; zatímco Francouzi, byť vytlačeni mimo vlastní komfortní zónu, zaznamenali několik šancí ze hry, Němci spoléhali převážně na přímé kopy, rohy a osvěžující vliv přímočarého Schürrleho. Bylo zábavné pozorovat Miroslava Kloseho: Löwův systém bez klasické devítky mají jeho svěřenci zažitý už natolik, že i s Klosem na hřišti se nejvýše pohybovali záložníci Özil s Müllerem, zatímco šestatřicetiletý veterán hrál de facto AM (což se mu, nepřekvapivě, vůbec nedařilo).

Škoda, že tuto potenciálně epickou bitvu nakonec rozetnula jediná hlavička, jediná chyba Raphaëla Varaneho z úvodu zápasu. Němci však hráli to, co potřebovali, a přestože Francouze vlastně pořádně neohrozili, nedá se jejich vítězství označit za nezasloužené. Deschampsovi byla hozena rukavice, a on ji za téměř 80 minut nedokázal zvednout. Francie se loučí s MS se ctí a skvělými vyhlídkami do budoucna, zatímco Löwův tým nadále živí klišé o turnajovém mužstvu.. a vlastně to celé dohromady tak nějak dává smysl.

(dz)


Brazílie - Kolumbie 2:1 (1:0)

José Pékerman je vynikající stratég se sklony zmatkovat a v kritických okamžicích činit podivná rozhodnutí; to teď zřejmě s okamžitou platností můžeme definitivně považovat za dogma.

Včera to sice nebyl tak úplně "případ Riquelme" ze čtvrtfinále mistrovství světa 2006, o to komplexnějšího rázu však Argentincovo zaváhání bylo. Veškeré jeho změny totiž nevedly k ničemu jinému, než že Kolumbii připravily na otřesný první poločas a vůbec první (tak nějak očekávaně neúspěšné) dotahování na turnaji...

Těžko říct, jaké byly přesně Pékermanovy pohnutky. Pravděpodobně vyhlídky na rozlítaný brazilský střed bez Gustava, zato s Paulinhem, potažmo lepší podpora dozajista natěsno stráženého Jamese Rodrígueze ho každopádně vedly k roztržení osvědčeného double pivotu Sánchez-Aguilar a představení takticky nevyzrálého box-to-box záložníka Freddyho Guarína na místě druhého jmenovaného. Dosud přitom bylo veřejným tajemstvím, že se středopolař Interu netěší přehnané trenérově důvěře a koneckonců mu ani nesedí do systému. Přesto v rozhodujícím duelu začínal.

Prostým důsledkem tohoto tahu pak byla permanentní dálnice uprostřed pole. V kombinaci s tím, že Paulinho mírně zlepšil tackling, Oscar se více stahoval do středu a náladový Fernandinho se opět ukazoval být tím dirigentem, jakého v něm Brazílie potřebuje nacházet zápas co zápas, byl střed Los Cafeteros velmi snadno vymazáván. Navrch ani samotný Sánchez bez svého parťáka nehrál dobré utkání, když na něm přirozeně ležel větší díl zodpovědnosti. Respektive ne větší, spíše nelidský.

Sánchez musel non-stop pendlovat od beka k bekovi a zejména Zúñiga na nikterak trvalou protekci pořádně trpěl. I jen jeden jediný Hulk ho neustále zval na párek, a aby tam na pravé straně někdo soustavně ucpával prostory, na to jednoduše Kolumbie neměla kapacity. Guarínův přínos byl přitom stěží hmatatelný také směrem dopředu, když někdejší fotbalista Porta předvedl pouze jeden vydařený průnik s balonem a obecně působil jaksi dřevěně. Ať už byly tedy Pékermanovy úmysly jakékoliv, tohle hrubě nevyšlo.

A podobně bychom mohli mluvit rovněž o celé změně rozestavení ze 4-2-2-2 na 4-2-3-1, které argentinský kouč zdárně aplikoval pro první dva skupinové zápasy. Tentokrát to bylo jiné. Levý křídelník a druhý novic v sestavě Víctor Ibarbo si pro toto střetnutí vypůjčil Rumburakův plášť neviditelnosti (dostal ubohých 45 minut, během nichž zkompletoval dvě přihrávky - z toho jednu při rozehrávce ve středovém kruhu); Cuadrado prožil od první fáze turnaje neuvěřitelný úpadek a přeměnil se v pouhého sólujícího atleta (Kolumbijci dohromady za celých 90 minut přišli o míč 19krát, z toho Cuadrado sedmkrát); no a James Rodríguez - ten se zpravidla hned při rozjezdech svých výpadů stával obětí taktických faulů.

To byl obecně poněkud nešťastný fenomén včerejšího latinskoamerického čtvrtfinále. Samotný James byl už ve 47. minutě nedovoleně odstaven od balonu rovnou pětkrát a frekventovaně se faulovali i jiní. Konečné "skóre" o 54 takových zákrocích je pochopitelně rekordem šampionátu a vpravdě alarmující vizitkou španělského sudího Velaska. Ten byl dlouho až příliš benevolentní, prvotní nesmlouvavé zákroky odmítal hodnotit karetním napomenutím, a to se pak takovému řádění nelze dost dobře divit. Nakonec z toho navíc byly jen čtyři kartonky - z toho jeden pro gólmana a jeden pro Thiaga Silvu, jenž ho vyfasoval za učiněnou klukovinu.

Především Fernandinho by správně neměl do semifinále vůbec zasáhnout, což by Brazílii - soudě dle včerejšího středopolařova výkonu - mohlo poznamenat obdobně jako absence kapitána Silvy. Záložník Manchesteru City byl totiž včera zase jednou tím správným metronomem kanárčí hry: pokud úvodní půlhodina měla vynikající tempo a zároveň se celá odehrávala pod taktovkou domácích, šlo v první i druhé řadě o dílo zlepšeného Fernandinhova projevu. Devětadvacetiletý fotbalista rozdával balon rychle a účelně, přičemž hlavně perfektně roztahoval hru do stran, a přispíval tak ke kvalitnějšímu zapojení krajních beků (primárně Marcela).

Právě Fernandinhův výkon lze zřejmě z brazilské perspektivy vnímat jako jedno z mála pozitiv na dalším upoceném postupu přes (menšího) kontinentálního rivala. Ani on sám však logicky nezvládl zahladit veškeré neduhy, které Brazílii celým turnajem provází.

Že třeba Kanárci za příznivého stavu 1:0 a ve 22. minutě připustili přečíslení 4v1, to ještě můžeme považovat za takovou neškodnou legrácku (i když nebýt Cuadrado patlal, ehm...); že ale ani za stavu 2:0 nebyli s to podržet balon a zklidnit hru, to je jednak jejich velká klasika, jednak zároveň rakovina, se kterou v dalších kolech prostě nemohou jinak než pohořet.

Brazilci zkrátka dál působí jako takoví "šampioni na náhodu" a možná právě v tomto směru bude zajímavé sledovat, jak se v semifinále vypořádají s absencí svých dvou nejlepších hráčů - respektive hlavně Neymara. Jeho individuální zdatnost samozřejmě potřebu nějakého ultrafunkčního systému omezuje, jakmile tam však Neymar nebude, musí se Luiz Felipe Scolari konečně (!) vytasit s nějakými čitelnými vzorci na zaskočení soupeře.

A otázka za milion brazilských realů teďka zní: je toho vůbec schopný? Případně vrátí se u této příležitosti ke svému zlatému 3-5-2 z roku 2002?

(td)


PODCAST #21

• Reportová část (01:40-11:00)
- Hrdina: Benedikt Höwedes (Německo)
- Shrnutí: Který z navracejících se stoperů měl větší vliv na hru týmu?
- Zklamání: Carlos Sánchez (Kolumbie)
- Shrnutí: Nepředvídatelná bitva o kraje hřiště

• Preview Argentina-Belgie (11:00-28:10)
- Jako vejce vejci: Střet dvou individualismů
- Má Sabella v záloze změnu taktického plánu?
- Chybějící argentinský playmaker
- Jak uhlídat Lionela Messiho?
- Belgická šance na brejky
- Epické epicentrum zápasu: Mrtvoly na hrotech útoků

• Preview Nizozemsko-Kostarika (28:20-41:40)
- Útočný fotbal podle Louise van Gaala
- Vzdají se Nizozemci "reaktivního fotbalu"?
- Souboj efektivity a holandská křídla
- Bitva o (vzdání se) středu pole
- Epické epicentrum zápasu: Arjen Robben vs. kostarická ofsajdová past