Poločas v Ligue 1: Několik poznámek k podzimní části (2/2)

Po rozebrání týmů od 9. místa níže se už dostávají ke slovu ti vůbec nejlepší - ve druhém dílu tradičního podzimního souhrnu francouzské nejvyšší soutěže se podíváme na celky bojující o titul a o pohárové příčky. První osmičku načíná úřadující mistr z Paříže a uzavírá jedno z nejpříjemnějších dosavadních překvapení, Stade de Reims.

Stejně jako v úvodním dílu, i tentokrát jsou poznámky k jednotlivým týmům zpracovány formou 10 klíčových bodů pro obě zúčastněné skupiny (boj o titul, boj o poháry). Ani zde pochopitelně nechybí ideální jedenáctka z hráčů popisovaných klubů.





Boj o titul

1. Paris Saint-Germain, 19 z., 13-5-1, 44:13, 44 b.
2. AS Monaco, 19, 12-5-2, 31:13, 41 b.
3. Lille OSC, 19, 12-4-3, 22:8, 40 b.



Nejsilnější čelo tabulky v historii

Pouze čtyřikrát se stalo, že by zisk 40 bodů nestačil na podzimní titul, pokud tedy počítáme sezony od rozšíření Ligue 1 na dvacet účastníků v létě 2002; Lille na tuto metu letos dosáhlo, přesto je průběžně třetí. Ačkoliv samotný souboj o titul je velmi vyrovnaný, za vedoucí trojicí zeje obrovská propast a vypadá to, že na jaře se ve Francii bude bojovat všehovšudy o Evropskou ligu; pouze výrazná ztráta formy v podání Lille nebo Monaka by mohla oživit naděje konkurentů na předkolo Ligy mistrů.

Problém nicméně je, v jakém stavu se tato konkurence nachází: Bordeaux a Saint-Étienne se na jaře zatím nepodařilo probít se na "bednu" ani v mnohem příznivějších podmínkách, takže zbývá Marseille, které by muselo předvést skutečně mimořádnou výsledkovou fazonu, a Lyon, jehož ztráta je zkrátka už příliš brutální. Čelo tabulky Ligue 1 letos láme rekordy - ještě nikdy se nestalo, aby měly první tři týmy na kontě v půlce soutěže 40 a více bodů, a bilance 44 branek v podání PSG je nejlepší od sezony 1977/78, kdy řádili střelci Nice (45 tref).


Laurent Blanc je pro PSG lepším trenérem než Carlo Ancelotti..

Podceňovat renomé a kvalitu odvedené práce Carla Ancelottiho by (pochopitelně) bylo bláznovstím, ale řada indicií ukazuje, že bývalý lodivod Bordeaux a francouzské reprezentace se do Paříže hodí ještě více než protřelý Ital. Blanc měl, na rozdíl od zpočátku experimentujícího a pomalu se rozjíždějícího Ancelottiho, od prvního okamžiku naprosto jasné, co chce vlastně hrát, a díky své mimořádné inteligenci a pověstnému workoholismu se mu podařilo vytvořit zřejmě ideální systém pro možnosti současného kádru.

Na místo Ancelottiho finálního 4-4-2 se brýlatý stratég vytasil s pohyblivým 4-3-3, v němž největší letní posila, uruguajská superstar Edinson Cavani, doplňuje útočnou jedničku Ibrahimovice z pravého křídla, a světe div se, funguje to; Blanc navíc získává body i citlivým přístupem k hráčům, kterým daleko víc než současného kouče Realu Madrid připomíná jeho předchůdce Antoine Kombouarého (ačkoliv ten byl až příliš hodný).

Výborně to před měsícem popsal ve svém postřehu uznávaný expert Matt Spiro: Blanc je sám bývalý skvělý obránce, jenž proslul vůdčími schopnosti, proto neváhal v důležitém utkání Ligy mistrů proti Olympiakosu uposlechnout taktické rady stopera a kapitána Thiaga Silvy, což je něco, čehož by autoritativní Ancelotti schopen zřejmě nebyl. Důvěra a stoprocentní nasazení Silvy s Ibrahimovicem jsou pro úspěch PSG klíčové, a jejich trenér se k nim (a k celému kádru) chová tak, že z ještě nedávno bublajícího kotlíku žoldáctví a ega je najednou parta hvězd, co táhnou unisono za jeden provaz.


..a vyhlašuje válku vertikálnímu fotbalu

Jednou z nejvýraznějších taktických změn nového tisíciletí je bezesporu odklod od vertikálního fotbalu k horizontálnímu. Termín "vertikální fotbal", který zpopularizoval trenér Marcelo Bielsa, označuje styl založený na okamžité snaze dostat míč před bránu, ať už sólovými pokusy, kolmými přihrávkami či dlouhými nákopy. Úpadek vertikální hry logicky koresponduje se vzestupem poptávky po hráčích jako Guardiola, Xavi či Pirlo, avšak pokud existuje v Evropě elitní liga, v níž je takto absolutní pragmatismus stále poměrně hojně využívanou metodou, je to bezpochyby ta francouzská. Laurent Blanc se stává jejím zřejmě prvním trenérem, který tuto přímočarost od začátku tvrdě potírá.

V onom zmiňovaném utkání s Olympiakosem Pařížané vyhráli až trefou v nastaveném čase, jejich podzimní ligová sezona je orámována remízami, a hned několikrát se stalo, že favorit doháněl resty v závěru utkání, ale Blanc zkrátka upřednostňuje dlouhodobý herní koncept před akutními změnami za nepříznivých okolností - může si to dovolit, a kromě toho dobře ví, že "dostat míč co nejrychleji k brance rovná se největší šance na gól" je dvě dekády přežitý mýtus. V závěru půlsezony byli hráči PSG už tak sehraní, že nejprve v 17. kole proti Sochaux (5:0) stanovili absolutní francouzský rekord v počtu přihrávek během jediného utkání (903), a následně o kolo později v Rennes (3:1) překonali vlastní maximum z venkovních zápasů (849).


Konec klasických křídel?

Pokud se bavíme o taktice, nemůžeme si nepovšimnout jednoho překvapujícího faktu - ani jeden z týmů bojujících o titul nehraje s klasickými křídly. Nejblíže k tomuto modelu má Blanc, ale i ten ve svém 4-3-3 staví na jeden kraj obvykle Cavaniho, takže pozici jediného křídelního "brousiče" na hřišti musí zastávat Lavezzi (případně Lucas či Ménez). Monaco a Lille, na druhou stranu, praktikují svorně "italský" systém 4-3-1-2.

Důvody pro tuto změnu přitom byly v obou případech trochu odlišné - zatímco nový kouč Lille René Girard jednoduše ušil herní styl na míru potřebám a dispozicím svého kádru, Claudio Ranieri, který si v Monaku může zejména v ofenzivě poměrně vybírat, se takto rozhodl řešit nestabilitu v obraně a středu zálohy, jež trápila knížecí klub prvních 13 kol. V období mezi koncem září a začátkem listopadu to s nováčkem vypadalo všelijak, ale až po domácí remíze 1:1 s Évianem Ranieri konečně prozřel a seznal, že záložní duo Toulalan - Moutinho v pozici jističů za ofenzivní čtveřicí prostě nestačí. K oběma borcům tak přibyl obětavý Mounir Obbadi, nevýrazní Ocampos s Ferreirou putovali na lavičku, a pozici trequartisty si přivlastnil původním povoláním křídelník James Rodríguez.

A bylo hotovo - od provedení této změny vyhrálo Monaco pět utkání v řadě, což se mu povedlo poprvé po deseti letech, a ani šokující domácí prohra s Valenciennes v 19. kole už nezmění nic na tom, že Ranieriho tah zafungoval výborně.


PSG a Monaco mají zálohy evropských parametrů

Takto sestavená záloha má vlastně perfektní parametry: za Jamesem, z něhož se na nové pozici stal v prosinci dost možná nejlepší hráč celé ligy, operují výborně se doplňující "sběrač" Toulalan (mimochodem opět excelentní!), "svalovec" Obbadi a "odemykač" Moutinho. Není divu, že z největší slabiny nového Monaka se po této změně stala velká přednost - jestliže v úvodních kolech platilo, že obrana a útok jsou od sebe příliš daleko a ve středu pole tak vzniká "dálnice", čehož nemají šikovnější soupeři problém využívat, ve 4-3-1-2 naopak většina útoků protivníka naráží na pohyblivou a přesto neprodyšnou zábranu (a to ještě na lavičce čeká Geoffrey Kondogbia). Monaco už najednou nemá čtyři klíčové hráče naskládané v útočné třetině, ale tam, kde mají být - uprostřed hřiště a s míčem na nohou. Není snad třeba dodávat, jak se tento fakt projevuje na výkonech ex-portského dua.

Podobný koktejl (sběrač, svalovec, odemykač) namíchal také Laurent Blanc v Paříži, a zde je nutno uznat, že záloha úřadujícího mistra je kvalitativně jednou z nejlepších na světě. Pod vedením perfekcionistického taktika, který své hráče nabádá k co největší kontrole míče a jeho co nejrychlejším výměnám, se z tria Motta, Matuidi, Verratti (v nastíněné analogii v tomto pořadí) stala obrovská zbraň rodícího se giganta: Matuidi poskytuje fyzickou sílu a úžasný pohyb po hřišti, Verratti rozehrává z hloubi pole skvělými pasy na útočníky, Motta uklidňuje tempo a režíruje hru (v Rennes mu statistici připsali 141 přihrávek).


Ibra je při reálné konkurenci ještě lepší než obvykle

Loni o tom nebylo pochyb - největší hvězdou Ligue 1 je Zlatan Ibrahimovic, švédský fenomén, podle mnohých nejlepší hrotový útočník na světě, člověk jedněmi zbožňovaný a druhými nenáviděný, hráč, který nikdy nejde pro kontroverzi daleko, ale z čistě fotbalového hlediska zkrátka patří k absolutní elitě.

Tento rok však musí Ibra o pozici neotřesitelného krále francouzských trávníků tvrdě bojovat s vlastním spoluhráčem Cavanim, a také Radamelem Falcaem z Monaka, s nímž dle názoru řady fanoušků sdílí piedestal na žebříčku klasických hrotů. Falcao sice nakonec díky zdravotním problémům a výpadkům formy trochu zaostal za očekáváními a Cavani musel být odklizen na netradiční pozici na pravé straně útoku, takže obávaný fantom s bosenskými kořeny nechal nakonec oba za sebou, ale ukázalo se, jak mu reálná konkurence vlastně prospívá.

Ono se není čemu divit; Ibra je extrémně soutěživý člověk, a ačkoliv za loňskými 18 podzimními ligovými brankami zaostal o 3, notně si zvedl kredit v Lize mistrů (8 tref v 5 zápasech) a zejména v nezištné týmové hře, což je něco, co letos ukazuje od svého příchodu do hlavního města Francie snad vůbec poprvé. Důkazem budiž i šest asistencí - číslo, které ho v tabulce této disciplíny řadí na druhé místo, hned za Rodrígueze.


René Girard a jeho rozřešení brankářské otázky

Ačkoliv křiklavější případ se odehrál v Monaku, které celé léto shánělo nového gólmana, aby nakonec dalo šanci tomu stávajícímu (a dlužno říct, že Danijel Subašić sice není nějaká superstar, ale rozhodně nezklamal), způsob, jakým se nový kouč Lille René Girard vypořádal s nejasnou situací ve vlastním brankovišti, zaslouží nehynoucí obdiv: okamžitě po svém nástupu zkušený stratég oznámil, že jedničkou bude Vincent Enyeama, dvojkou Steeve Elana a trojkou Barel Mouko, že takové je rozložení sil pro další sezonu a že pokud se nestane něco drastického, nic se na tom měnit nebude. Ukázalo se, že trocha jasně vyjádřené důvěry byla přesně tím, co Enyeama potřeboval.

Nigerijský reprezentant, který loni hostoval v Izraeli, nepatří k úplně nejtalentovanějším gólmanům ligy, ale v jedné věci se může směle řadit ke světové smetánce - neexistuje, že by spoluhráči v obraně nešli za ním. Ve Francii existuje spousta gólmanů s parádními reflexy, ale komunikační problémy dlouho trápily i současné reprezentační kombo Lloris - Mandanda, natož ostatní (jako třeba Costil nebo Ahamada); Enyeamův nakažlivý optimismus a věčně entuziastická nálada však fungují jako učiněné kouzlo. Fantastická obrana Dog byla z velké části jeho zásluhou - vždyť i takový David Rozehnal, při vší úctě průměrný hráč podle ligových standardů, působil najednou jako skála, a Lille deptalo soupeřovy útočníky natolik, že se mu podařilo stanovit rekord s pouhými čtyřmi obdrženými brankami po 14 kolech. Za celý podzim udržel Enyeama neuvěřitelných 14 čistých kont.


Lille má lepší tým než loňská Marseille (ale horší hráče)

Velké množství hubených výher (hned sedmkrát Dogy odcházely ze hřiště s triumfem 1:0) samozřejmě vyústilo v řadu přirovnání k loňské Marseille, která pod taktovkou Élieho Baupa dovedla toto umění takřka k dokonalosti. Girardovi je nutno přičíst zásluhu na tom, že perfektně odhadl možnosti svého týmu a poskládal jej tak, aby každý hráč měl na hřišti přesně definovanou úlohu; tam, kde konkurence boduje mnohem vyšší individuální kvalitou, kontruje Lille dokonale funkčním pragmatismem.

Normandský klub se v uplynulých letech opíral o služby hvězd jako Keita, Bastos, Hazard či Gervinho, letos však podobné jméno na soupisce chybí - nejblíže k tomuto statusu má Salomon Kalou, pro nějž na rozdíl od výše zmíněných není toto angažmá výtahem ke slávě, případně pozapomenutý Marvin Martin. Girardův tým se zkrátka vydal naprosto odlišnou cestou, a zdá se, že v rámci okolností šlo o geniální tah - obranu mají pevně pod palcem Enyeama se Simonem Kjaerem, záloze šéfuje Rio Mavuba (a dělá to výborně, sebrat Dogám míč se místy jeví jako takřka nemožný úkol) a trequartista Martin vytváří šance pro versatilní útočný tandem Kalou - Nolan Roux. Jinou dimenzi pak do hry vnáší Ronny Rodelin, vytáhlý borec na pomezí lavičky a základu, který v pozici "záložního" hlavičkáře zřejmě definitivně vystřídal zkušeného Túlia de Mela. Tohle je zkrátka pečlivě vysoustružené soukolí, v němž má každá součástka svoje pevné místo.


Dávat šanci mladíkům se Monaku vyplácí

Když Monaco v 18. kole porazilo Guingamp na jeho hřišti, objevila se na listině střelců jména, která ještě před sezonou znali jen opravdoví fajnšmekři - skóre otevíral Anthony Martial, na konečných 2:0 zvyšoval Layvin Kurzawa. Bohatý nováček jako by tím do světa vyslal symbolickou zprávu - sice máme takřka neomezený kapitál, ale s mladými hráči se tu i přesto plně počítá.

V základní sestavě knížecího klubu se vedle Kurzawy (ročník 1992) pravidelně objevovali i pravý bek Fábinho (1993), špílmachři Rodríguez (1991) a Ocampos (1994), křídelník Ferreira-Carrasco (1993) a univerzální forvard Riviére (1990); z lavičky je pak doplňovali Tisserand (1993), Kondogbia (1993) a Germain (1993), a pár minut si připsali i Isimat-Mirin (1991), Borja López (1994) a Jessy Pi (1993). Ex-lyonský střelec Martial, který zaskakoval v útoku za zraněného Falcaa, se narodil dokonce v roce 1995. To je 13 hráčů, kterým není více než 23 let - a Monaco s jejich pomocí bojuje v nováčkovské sezoně o titul.


Největším nepřítelem PSG v boji o titul je PSG samo

Pokud se však nestane něco neočekávaného, první příčku uhájí Pařížané. Statistici a nezasvěcení fanoušci by ji zřejmě přáli knížecímu klubu (při jehož vítězství by Ligue 1 poznala sedmého mistra za posledních sedm let), ale faktem zůstává, že PSG má nejkvalitnější tým, nejširší kádr, nejvýraznější rozdílové hráče, na míru ušitý systém, a co především - po občasném skřípání během přestavby působí nyní zdaleka nejkompaktnějším a nejsehranějším dojmem od příchodu šejka Al-Khelaifiho. Chce-li některý ze soupeřů sesadit úřadujícího mistra z trůnu, bude muset nejen sám podávat bezchybné výkony po dalších 5 měsíců, ale navíc ještě doufat, že se pařížský stroj z nějakého důvodu zadrhne. To nejsou zrovna slunné vyhlídky..

(Na druhou stranu, René Girard už PSG v boji o titul jednou porazil. Kdo ví, kdy dostane po letošku další šanci..?)



Boj o poháry

4. Girondins de Bordeaux, 19 z., 8-7-4, 27:21, 31 b.
5. AS Saint-Étienne, 18, 9-3-6, 27:20, 30 b.
6. Olympique de Marseille, 19, 8-5-6, 27:20, 29 b.
7. FC Nantes, 19, 9-2-8, 23:17, 29 b.
8. Stade de Reims, 19, 7-8-4, 23:21, 29 b.


Vzpoura průměrných

V závodě o jediné zbývající evropské místo (tedy za předpokladu, že oba domácí poháry vyhraje někdo mimo elitní ligovou čtveřici) mají nejlépe nakročeno Bordeaux a Saint-Étienne, které ztrácí bod a má ještě k dobru odložené domácí klání s Évianem; pro oba tyto celky jde víceméně o potvrzení předsezonních cílů a tedy nic zvláště překvapivého, je však zajímavé, jak se pod jejich výkony podepisují hráči, od nichž už by to asi nikdo moc nečekal. Bordelais takhle vystřelili v okamžiku, kdy se "z mrtvých" vrátil brazilský ofenzivní univerzál Jussie a vytvořil skvělé úderné duo s Nicolasem Maurice-Belayem, ASSE se zase mohlo opřít o impozantního stopera Mustaphu Salla (o němž Ivan Hašek kdysi prohlásil, že má nejsvalnatější stehna, jaká kdy v životě viděl) a mnohými odepisovaného forvarda Mevlüta Erdinga.


S Aubameyangem by současné Saint-Étienne (možná) hrálo o titul

Tohle je hodně odvážné tvrzení, protože Les Verts momentálně působí dojmem týmu, pro nějž je čtvrté či páté místo stropem bez ohledu na reálnou sílu kádru, ale k zamyšlení to přece jen svádí - jak by vypadal tým s křídly Aubameyang - Tabanou s probuzeným Erdingem na hrotu? To už je útočná síla s potenciálem předvádět konkurenceschopné výkony v Lize mistrů.

Závěr podzimu však nejspíš ukázal jinou, v reálných konturách mnohem důležitější věc - Saint-Étienne dokáže fungovat na stejné úrovni i bez svého aktuálně nejcennějšího hráče, mladého stopera Kurta Zoumy, stejně jako se mu to daří bez Aubameyanga s Guilavoguim. Kapitán a po Kjaerovi se Silvou na podzim nejlepší ligový stoper Loïc Perrin si se "skálou" Sallem rozumí skutečně náramně a spolu s tradičně skvělým gólmanem Ruffierem a mladým Alžířanem Faouzi Ghoulamem tvoří velmi dobře fungující obranu.

Jméno gabonské hvězdičky by však tento tým bezesporu posunulo ještě o úroveň výše, protože..


Christophe Galtier je mistrem přímé hry

Jestliže jsme výše popisovali styl Laurenta Blanca jako plně horizontální, Christophe Galtier se s přibývajícími sezonami stále více a více přiklání k absolutní přímočarosti: ani angažmá výtečně hrajícího Benjamina Corgneta, díky němuž byl převládající systém 4-3-3 upraven na ofenzivnější 4-2-3-1, tento trend nezvrátilo, ba naopak se zdá, že vzhledem k většímu počtu ofenzivních hráčů na hřišti (a také s ohledem na fakt, že Corgnet není tím typem špílmachra, který by se utápěl v parádičkách) je snaha dostat míč do branky pokud možno co nejrychleji a nejjednoduššeji ještě výraznější.

Zejména v domácích zápasech Les Verts na držení míče skutečně příliš nehrají, a občas to vypadá, jako by se jej chtěli spíše za každou cenu zbavit - Galtierův tým zaznamenal na podzim třetí nejnižší počet přihrávek z celé ligy, a tato strategie vede mimo jiné také k tomu, že pokud už ASSE prohrává, nedokáže přepnout do "trpělivého" módu a podržet balon dostatečně dlouho na to, aby se hráči stihli zkonsolidovat a organizovaně zaútočit. Ani jednou se ještě letos nestalo, že by borci v zeleném vydolovali byť jen bod ze zápasu, v nichž dostali první gól.


Papírové posilování nerovná se lepší útočná fáze

O tom, že Élie Baup chtěl eliminovat vlastní taktickou jalovost nakoupením co největšího množství útočných hvězd s tím, že "už se to nějak poskládá", bylo napsáno až až (a možná, že k osobě dnes už bývalého trenéra Marseille místy i příliš krutě). Přesto je však alarmující, jak nesourodě Les Phocéens v útočné třetině působili - není prostě možné (a rozhodně ne přípustné), aby hráč kalibru Dimitri Payeta podával na křídle úplně stejné výkony jako jeho předchůdce Morgan Amalfitano, který na křídle nemá co dělat.

Baup měl k dispozici borce jako Mathieu Valbuena, André Ayew či ve skvělé formě hrající André-Pierre Gignac, ale útočné zlepšení to nepřineslo: pokaždé, když bylo potřeba ukázat kvalitu a urvat výsledek v důležitém či těžkém zápase, Marseille ve finální fázi selhala. Saber Khelifa, který loni v dresu Évianu trhal obrany soupeřů na kousky, jako by se z ligy vytratil úplně, nicméně Florian Thauvin, enfant terrible francouzského fotbalu, byl po krátkém období aklimatizace opět skvělý, dokonce tak, že nastřílením 15 branek v úvodních 45 kláních své kariéry v Ligue 1 překonal Henryho (11 tref) i Benzemu (10). Jak je možné, že se to na výsledcích klubu vůbec neodrazilo?


Atmosféra na Stade Vélodrome je dvousečnou zbraní

S průměrnou návštěvností téměř 40 tisíc diváků je Marseille nejpodporovanějším týmem po PSG, jenže zatímco v ostatních fanouškovských baštách jako Bastia, Nantes nebo Saint-Étienne jsou příznivci zvyklí za svým klubem stát téměř za každých okolností, ti marseilleští dávají až příliš často najevo, že jejich nároky plně odpovídají dlouhé a slavné historii klubu. Olympique je jeden z nejúspěšnějších týmů v zemí (koneckonců vyhrál i Ligu mistrů), což vede k tradičně obrovskému tlaku, zdaleka nejdrtivějšímu v celé soutěži, a jak se taková věc může zvrtnout, pochopíte už snadno sami: z šesti podzimních ligových proher Les Phocéens přišly čtyři právě na Vélodrome.


Francis Gillot a jeho následovníci

Vyzdvihovat um, inteligenci a taktickou erudici Francise Gillota by bylo nošením dříví do lesa; tento prošedivělý elegán během několika sezon dovedl Sochaux do Evropské ligy, následně to zopakoval s Bordeaux a nyní se o něco podobného pokouší znovu, tentokrát však s extrémně úzkým kádrem bez hvězd a uprostřed zničující finanční tísně. V Sochaux slavil úspěchy s ultraofenzivním rozestavením 4-1-3-2, Bordeaux naučil hrát v té době naprosto neobvyklé 3-5-2, a nyní válcuje konkurenci stylem, který snad jasný grafický zápis ani nemá. Pokud zkrátka hledáte argument do debaty o kvalitě francouzských trenérů, Blanc, Puel a Gillot jsou "mainstream".

O to více vzrušující je sledovat, jaký progres letos dělají týmy Nantes a Remeše. Ani jeden přitom nepraktikuje nějaké složité taktické manévry, naopak - základem je v obou případech pevná obrana a jednoduchý a jasný ofenzivní systém. Jak Michel Der Zakarian, tak Hubert Fournier patří mezi nejzajímavější mladé kouče v soutěži, a pokud se podíváme, kde se i přes svou nezkušenost v tabulce pohybují (nota bene s týmy, které patří kvalitativně o patro níže), není se čemu divit; obdiv za podzimní část sezony zaslouží jak Fournier a jeho vojensky sešikovaný blok obrany a zálohy Remeše, tak Der Zakarian se svou verzí jeu à la nantaise..


Tah Bedoyou

Tento termín popisuje specifický styl fotbalu, který v 90. letech praktikovalo Nantes a který se vyznačoval ofenzivní filozofií, bleskovou rychlostí a enormní fyzickou náročností. Tehdejší výběry Les Canaris byly dokonale sehrané, a jejich bolestivě vydřený, ale na pohled úžasně dynamický a efektivní herní model si získal obdiv v celém fotbalovém světě.

Současný Der Zakarianův výběr má do velikosti toho z před dvou dekád pochopitelně daleko, ale jisté známky toho, že arménský kouč dědictví svého klubu velmi dobře rozumí, lze zpozorovat poměrně snadno. Hráči Nantes občas vypadají, že o sobě na hřišti vědí i poslepu; do každého zápasu jdou skvěle takticky připraveni, hrají tvrdě, ale přitom čistě, a vůbec nejnižší procento držení míče v celé lize vynahrazují vražednými brejky. Je přitom otázkou, jestli by se jim takto dařilo, kdyby vedení nepřivedlo na poslední chvíli Alejandra Bedoyu - americký reprezentant zapadl do Der Zakarianova 4-2-3-1 jako ulitý a až jeho přítomnost dala celé záloze finální krystalický tvar.


Hráči Bordeaux jsou pány vůle..

Francis Gillot na začátku sezony varoval, že Bordeaux čekají krušné časy: v tradičním klubu nejsou peníze, kádr je úzký a prakticky bez rozdílových hráčů, a koncem září se Les Girondins po sérii pěti zápasů bez výhry propadli dokonce do sestupového pásma. Nálada v kabině byla na bodu mrazu, drahocenné síly se tříštily (bez valného výsledku) v Evropské lize.. zkrátka to vypadalo, že tentokrát už nepomůže ani kouzlo opěvovaného trenéra. Poté se ale vše najednou zlomilo.

Není překvapením, že Bordeaux dokázalo zabrat a vyšplhat se z herního a výsledkového bahna během pouhých dvou měsíců zpět na výsluní - pokud se některý z týmů Ligue 1 dá označit slovy jako "odhodlaný" a "bojující", je to právě tento. Ty tam jsou časy krásného fotbalu Blancovy éry; současné Girondins je pomalu se rozjíždějící mašinou, kterou je však nesmírně těžké zastavit, pokud najede na úspěšnou vlnu.

Nejlépe to bylo vidět v okamžiku, kdy Gillot poskytoval rozhovory na tiskové konferenci před domácím zápasem s Lille, jehož gólman Enyeama v té době útočil na absolutní rekord Ligue 1 v neprůstřelnosti: pokud by vydržel neinkasovat i na Chaban-Delmas, přiblížil by se k překonání bývalého bordeauxského gólmana Gaëtana Huarda, což třiapadesátiletý kouč zkrátka odmítnul připustit. Les Girondins, podporovaní na stadionu Huardem samotným, podali neuvěřitelně obětavý výkon, a když Landry N'Guémo ve 27. minutě proměnil Serticův pas ve vítězný gól, tribuny doslova explodovaly - šlo o vítězství čiré vůle nad papírovými předpoklady. Bordeaux je týmem, který je v těchto situacích doslova k neporažení.


..a ti z Remeše jejich učedníky

Mezi Remeší a dalšími kvalitativně průměrnými či podprůměrnými týmy existuje jeden výrazný rozdíl - zatímco jiní brání často v bloku a spoléhají výhradně na brejky, Fournierův tým je zvyklý sám diktovat tempo. Jen PSG a Monaco mají v domácích zápasech průměrně vyšší držení míče než Remeš; systém 4-3-3 s trojicí středních záložníků, který mladý kouč prosazuje, se skvěle hodí jak k postupným útokům, tak k vylákání protivníka z ulity a následnému rychlému úderu. Loňský nováček má výborně zvládnutý pressing a vstřelit mu gól může být občas pekelná dřina (pokud odečteme debakly proti PSG a Saint-Étienne, inkasoval šestinásobný mistr pouze čtrnáctkrát v sedmnácti zápasech).

Ačkoliv popasovat se s týmovostí a obětavým duchem remešské jedenáctky bývá pro soupeře těžkým oříškem, faktem zůstává, že pevná defenziva a suverénní herní projev ve středu hřiště jsou zde vykoupeny útočnou impotencí - jen Montpellier získal za podzim více remíz než Remeš, a hned čtyřikrát (z toho třikrát venku) skončil inkriminovaný zápas 0:0. Současný Fournierův tým svým složením a taktikou trochu připomíná Toulouse let nedávno minulých - někdo jako André-Pierre Giganc ve staré formě by mohl v červeno-bílých barvách dokázat velké věci, jenže nikdo takový v kádru není. Záložníci Remeše nasbírali zatím dvakrát více gólů než útočníci.

Přesto však platí, že psychika hráčů kdysi slavného klubu je ukázková - od loňského postupu do Ligue 1 se ještě ani jednou nestalo, aby proti nim někdo otočil zápas.


Boj o Evropu postrádá smysl, pokud týmy odmítnou bojovat v Evropě

A ještě jedna poznámka na závěr - dlouho si to nikdo nepřipouštěl, ale při špatné konstelaci výsledků reálně hrozí, že se Ligue 1 bude dále propadat evropským žebříčkem. Už nyní přišla Francie o dlouholeté postavení v elitní pětce (na úkor Portugalska), a příští sezonu se jí navíc odečte poslední opravdu úspěšný ročník 2009/10, v němž se proti sobě ve čtvrtfinále utkalo Bordeaux s Lyonem. Sedmé Rusko, oproti tomu, začalo sbírat body ve velkém až o rok později, takže mu nový přepočet neuškodí, naopak - a rázem tu máme prostor pro nepříjemnou zápletku.

Marseille nezískala ve skupině Ligy mistrů ani bod, hráči Nice a zejména Saint-Étienne hrubě podcenili předkolo Evropské ligy, a na jaře už budou L'Hexagone v pohárech zastupovat pouze PSG s Lyonem. Je pravděpodobné, že body nahrané pařížským týmem nakonec postačí, ale rozhodně neuškodí začít brát celou situaci vážně - propad na sedmé místo koeficientového žebříčku by znamenal snížení počtu míst v Lize mistrů ze tří na dvě..



Ideální sestava druhé části: (4-3-1-2) Vincent Enyeama (Lille) - Aïssa Mandi (Reims), Simon Kjaer (Lille), Thiago Silva (PSG), Layvin Kurzawa - Jérémy Toulalan (oba Monaco), Marco Verratti (PSG), Florent Balmont (Lille) - James Rodríguez (Monaco) - Zlatan Ibrahimovic, Edinson Cavani (oba PSG)

Náhradníci: Rémy Riou (Nantes) - Loïc Perrin (ASSE), Nicolas N'Koulou (Marseille) - Blaise Matuidi (PSG), Floyd Ayité (Reims) - André-Pierre Gignac (Marseille), Radamel Falcao (Monaco)


(statistické údaje pocházejí z dat sesbíraných servery ligue1.com a transfermarkt.co.uk)