Eurozápisník IX. aneb Dramatická Botka za skupinovou fází

Skupina F nabídla neutrálnímu fanouškovi větší drama, než by si kdy mohl přát. Ještě po necelé hodině hry postupovalo Maďarsko z druhého místa, zatímco Portugalsko bylo poslední. Nakonec si obě mužstva pozice prohodila. V "éčku” si Poláci vykopali dvougólovou díru, z níž se už vyhrabat nestihli...

Cristiano Ronaldo se nadále překonává. Další dvě penalty jej vyzdvihly na úroveň Íránce Aliho Daeiho a příští, stodesátý gól z něj udělá nejlepšího střelce v dějinách mezinárodní scény. Ronaldo ve své kariéře nasázel víc branek, než kolik padlo na tomhle celém Euru, a stal se prvním hráčem od Platiniho roku 1984 s alespoň pěti zásahy ve skupinové fázi ME.

Strategicky uhraná remíza nakonec na čele skupiny udržela Francii, která se stala teprve pátým mančaftem v dějinách evropského šampionátu, jenž ovládl svou skupinu s jediným soupeřem na štítě. Druzí Němci se takto mohou těšit už na své osmé turnajové klání s Anglií.

Dohromady s historickým výpraskem Slováků od Španělska (byť naši bratia alespoň nechvalný rekord sdílí s dalšími čtyřmi zeměmi) jsme se včera těšili z největší gólové nadílky v rámci jednoho dne Eura v historii. Celkem padlo bezprecedentních 18 branek.

Slováci se takto stali doposud jediným účastníkem 24členného Eura, který zvládl zahajovací utkání a přece nepostoupil ze skupiny. Ani slovenský, polský či maďarský postup by každopádně nic neměnil na skutečnosti, že česká reprezentace vykročí do vyřazovací fáze jako nejníže postavený národní tým na žebříčku FIFA — a to nejen letos (16 příček pod Ukrajinou), ale i v celé historii Eura (pět míst pod Řeckem 2004 a Tureckem 2000).

---

---

SKUPINA E



1. Švédové rozdávali lekce z efektivity, jako ostatně vždy. Jediná, avšak podstatná změna: tentokrát z toho byly rovnou tři góly. Ze čtyř střel na bránu. Pro srovnání, Švédové jenom v tomto utkání ztrojnásobili svůj gólový příděl z minulého Eura, překonali i ten z roku 2000 a vyrovnali ten zpřed 13 let s Ibrahimovićem na (papírovém) vrcholu sil. Sám Forsberg je takto na turnaji perfektní: tři zásahy ze tří střel mezi tři tyče. Zároveň je vlastně perfektní i v Petrohradu; odehrál tam tři zápasy, trefil se ve všech. Samé trojky.

Švédským klíčem k ofenzívě byla, jako obvykle, levá strana, kam přirozeně tíhnul také střídající zázrak Dejan Kulusevski, který nakonec asistoval rovnou u dvou branek. Z pravé strany si zatím na šampionátu Švédové z postupného útoku vytvořili šance odpovídající všehovšudy 0,05 očekávaným gólům. Seb Larsson totiž přispívá primárně ze standardek a Lustig má dost starostí s tím, aby nevypadal jako velká slabina v defenzívě; plus jeho doménou jsou pro změnu dlouhé auty, na něž se standardně vytahuje i levý stoper Danielson.

2. Švédsko není nejintenzivnějším týmem, ale má to v hlavě srovnané. Když si srovnáte všechny týmy na Euru podle takzvané "challenge intensity” (počet podstoupených duelů, obranných zákroků či přerušených akcí na minutu soupeřova držení balonu), Švédsko se umístí úplně dole s "pouhými” 3,9 defenzivními akcemi. Takové týmy obvykle bývají poměrně pasivní, což ale pro Švédy úplně neplatí. Naopak, jejich útočníci se řadí mezi ty pracovitější; Isak, který na turnaji spolu s Frenkiem De Jongem zkompletoval nejvíc průniků, konkrétně v této první půli vytvořil velkou šanci/gól, ale zároveň odklidil balon, přerušil akci (interception) zablokoval střelu i získal míč obranným zákrokem.

Švédská aktivita se holt promítá do trochu odlišné statistiky: počtu faulů. Tato statistika byla často debatována už ve věci Slavie — zda je to ryzí cynismus a spíše zoufalá taktika, anebo naopak sofistikovaná strategie. Já bych se v případě Švédů stavěl spíš na stranu cynické, ale zároveň sofistikované taktiky. Žádný jiný postupující nespáchal víc nedovolených zákroků (40), ale pouhých pět se jich zároveň odehrálo v obranné třetině (dva od útočníků mimochodem), a všechny spíše na jejím okraji. Švédové dosud nefaulovali kdekoliv poblíž vápna, což je pozoruhodné, protože mj. tam zároveň odklízí nejvíc balonů ze všech (117).

Ať už tedy Danielson vypadá, že panikaří co chvíli a pozičně rozhodně není z nejpřesnějších, spolu s Lustigem alespoň své časté nedostatky nekompenzují zákroky, které by jejich tým mohly vyjít pořádně draho. To Poláci takové fauly spáchali dva, Slováci dokonce šest.


1. Polské Euro pocitově nebylo vůbec špatné, ale výsledkově bídné. Ne snad že by polská hra neměla mouchy. Pravá strana nikdy nevypadala vyváženě, střední záložníci Krychowiak s Klichem nikdy nevypadali sladění s hráči před sebou (Swiderskim a Zielińskim) a málokdy se ve své aktivitě jakkoliv přirozeně doplňovali. Už jen skutečnost, že Lewandowski na své spoluhráče gestikuloval po naprosto každém centru (kterých mimochodem na šampionátu nikdo nevyslal víc, ani zvláště náruživí Němci), protože takřka nikdy nemířil do míst, kde se vyskytoval on — patrně nejžhavější útočník planety — vypovídá o lecčems důležitém. A když už mířil, tak zase letěl po zemi, a ne vzduchem; nebo zase naopak. Ani když Poláci začali hrát přímočařeji, brankář Szczesny to začal přehánět a v posledních minutách jen nakopával míče na dlouhou vzdálenost, místo aby napomáhal závěrečnému tlaku. Sousa by holt před turnajem potřeboval aspoň dva extra repre srazy.

Ale když si to vezmete kolem a kolem, polská hra zároveň určitě neodpovídala jen jednomu horko těžko vyválčenému bodu. Už jen čtyřikrát nastřelená branková konstrukce (v tomto vévodí celému Euru) dává neomylně napovědět, že polští soupeři občas měli víc štěstí než rozumu. Lewandowski sice nakonec doručil (a nakonec zůstal nejlépe hodnoceným hráčem na WhoScored z těch, kdo se okamžitě poroučeli), ale pořád stihl spálit pět velkých šancí.

2. Sousu nakonec beze zbytku potopila defenzíva. Ne snad že by se s průměrem dvou obdržených gólů na zápas nedalo postoupit, protože Portugalci to letos zvládli. Ale... inu, Portugalci jsou taky jedna velká výjimka. Před pěti lety jen Rusové ve skupině kapitulovali tolikrát (a skončili poslední), a do té doby měli za hodně dlouhou dobu z postupujících nejhorší defenzívu pětigóloví Češi (2012) a Turci (2008). Jugoslávie nějakým záhadným způsobem roku 2000 postoupila se skóre 7:7, to byla jiná anomálie.

Kde se nakonec nejvíc projevil nedostatek prostoru pro portugalského stratéga, to bylo složení pravé strany. Ačkoliv se před turnajem nechal slyšet, že je pro něho primárně krajní bek, nenechal se Sousa rozhodit a odjel celý turnaj s Bereszyńskim na pravém stoperu. To navíc pod křídelním bekem, který je původním povoláním bezstarostně útočící křídlo. To je zkrátka na jednu stranu hřiště až moc last-minute přizpůsobování, a taky že Švédové vedli své dva nebezpečné protiútoky tudy, Španělé zcela evidentně taky přetěžovali tuto stranu...

(td)

---

1. Od Slováků to tedy byla pořádná bída.Což o to, prohrát se Španělskem by nebyla žádná ostuda, jenže slovenský národní tým si na poslední zápas základní skupiny přichystal vůbec ten nejslabší výkon, na který se dalo pomyslet.

Prakticky od prvních minut působili svěřenci Štefana Tarkoviče ustrašeným, zakřiknutým dojmem a bylo vyloženě patrné, že v zápase mají jedinou ambici - bránit, bránit a zase bránit. Prakticky nikdo ze Slováků nechtěl hrát směrem vpřed, cokoliv vymýšlet či snad jakkoliv riskovat. Nemůže být náhoda, že poslední střela Slováků přímo na branku soupeře se odehrála ještě v úvodním dějství a shodou okolností se jednalo o vítězný gól z kopačky Škriniara. Netrefit ani jednou ve zbývajících dvou duelech zařízení, to je skutečně velmi tristní bilance.

Jakmile si pak Dúbravka vhodil míč smolně do branky, bylo na Slovácích patrné, že vlastně ani pořádně nevěří tomu, že by mohli vyrovnat. I nadále se tak - snad s výjimkou úvodních pěti minut druhého dějství - soustředili pouze na defenzivu, ale ta tedy rozhodně pevná nebyla. I když bychom pominuli onen smolný vlastní gól, Španělé i tak mohli do té doby skórovat klidně v dalších dvou případech, krom neproměněné penalty měl gól na noze také Sarabia či Pedri.

2. Za ustrašenost a absenci jakéhokoliv plánu směrem vpřed můžeme vinit trenéra, ovšem jaké individuální chyby pak předvedli samotní fotbalisté, to byste přece jenom na Euru úplně neočekávali. A nemůžete čekat, že by soupeř takové pobídky ke skórování neustále odmítal. Jednou možná, ale opakovaně? Vyloučeno.

Slovensko v tomto ohledu nabídlo hodně výživnou první půlhodinku, kdy nejprve při odkopu zaváhal záložník Hromada a trefil dotírajícího Kokeho, kvůli čemu se kopala penalta. Tady bych se ještě na chvíli rád pozastavil, byl bych totiž rád, kdyby mě někdo povolaný dokázal poučit v tom, kdy se jedná o faul útočícího hráče a kdy naopak o provinění bránícího hráče. Takřka totožnou situaci už jsem totiž viděl hlavního soudce posoudit i jako faul útočícího hráče a videorozhodčí takový verdikt odsouhlasil, navrch by mi i přišlo logické, že ve chvíli, kdy ofenzivní hráč nejeví zájem zasáhnout balón, ale jen svou nohu vloží do dráhy potenciálního kopu obránce, se bude jednat o bránění ve hře.

Pak se také činil stoper Šatka, který několikrát pokaženou přihrávkou doslova daroval balón Španělsku - a například jeho pokus o přenesení hry před úvodní brankou byl vyloženě úsměvný. A když se k tomu všemu připojil s hrubkou obřích rozměrů i brankář Dubravka, bylo jasné, že Slovensku ve středu prostě pšenka nepokvete...


1. Španělsko oproti předcházejícím duelům zjednodušilo svou hru, nedbalo tolik na držení míče a výsledek se dostavil takřka okamžitě. Svěřenci Luise Enriqueho si už v první půli vytvořili několik příležitostí ke skórování a hlavně - na jejich herní projev se dalo daleko lépe koukat, když každá třetí přihrávka nemířila směrem vzad.

Španělsko se tentokráte nehodlalo prokombinovat až do kuchyně, nechtělo eliminovat jakékoliv riziko ztráty míče a neustále proto obehrávat obranný val, ale volilo co nejrychlejší cestu k brance soupeře. A tak jsme měli možnost sledovat až nebývale vysoké množství centrovaných míčů, které navíc zadním řadám Slovenska dělaly obrovské problémy.

Když pominu to, že ze vzduchu udeřil v nastaveném čase první půle stoper Laporte a prakticky tím rozhodl o osudu zápasu, tak ze vzduchu ještě v první půlhodince zahrozil Sarabia, který ale ve vyložené pozici nedokázal trefit míč, a Pedri, který pro změnu na balón špičkou kopačky nedokázal dosáhnout. Bylo vidět, že v podání Španělů centry nebyly projevem bezradnosti - často totiž týmy zasypají vápno soupeře, když už prostě neví, kudy kam - nýbrž pečlivě vypracovanými akcemi. Záložníci Španělska si prakticky vždy dokázali situaci připravit tak, aby onen centrovaný míč byl opravdu nebezpečný a mířil do prostoru, který se strašně těžce brání. A když v druhé půli přišel místo vysokého centr střílený, obrana Slovenska nedokázala reagovat a Sarabia pohodlně přidal třetí trefu do černého.

2. Špatná produktivita útočníků by ovšem Luise Enriqueho mohla přijít draho. Už o tom bylo napsáno pěkných pár řádků, ale útočníkům Španělska se prostě na Euru střelecky nedaří. Ostatně i v prvních dvou duelech Španělé nějaké ty příležitosti měli, jejich efektivita ovšem byla žalostná.

Ačkoliv se ve středu odpoledne konala pořádná kanonáda, žádný ryzí hrot na střelecké listině zapsán nebyl. Alvaro Morata napodobil svého kolegu Morena a zahodil pokutový kop, přičemž ve zbytku zápasu vidět příliš nebyl. Sám Moreno se sice snažil, ovšem nevybavuji si, že by se ocitl ve vyložené šanci.

Španělsko tak musí doufat, že útočníky dokáže zastoupit někdo jiný. Ne vždy se to ale musí povést a to, že se Španělé nemají na koho s ohledem na střílení branek spolehnout, by se jim ve vyřazovací fázi mohlo stát osudným.

(vs)

---

SKUPINA F



1. Fernando Santos bude mít pro osmifinále starosti se složením středové řady, ta totiž nepředvedla ani v jednom utkání zcela uspokojivý výkon. Jistotou by měl být jedině defenzivní záložník Danilo Pereira, který obstál všech pět poločasů, než jej trenér preventivně stáhl kvůli k.o. od Llorise. Ale kolem se ideální složení pořád ještě hledá.

William Carvalho, Bruno Fernandes - tohle bylo úspěšně predikované duo, které mělo operovat před Danilem. Jenže ani jeden z nich nezažívá dobrý turnaj. William sice v prvních dvou zápasech nikterak zvlášť nehořel, ale byl velmi "šedivý". A když ho proti Francii nahradil Renato Sanches, hned ho stihl zastínit. Rychlost, dynamika, vyvážení míče. Vše hraje pro kometu Eura 2016, která snad svou rozporuplnou kariéru směřuje po vzoru olympijských sportovců, v sinusoidách, výhradně na ME.

A pak tu máme Bruna Fernandese, oporu a tahouna, který platí za jednoho z nejlepších záložníků světa. Jenže na Euru jako by neexistoval. Po dvou matných výkonech ve skupině nebyl důvod jej stavět potřetí. Ani jeho záplata v podobě Moutinha však nenabídla žádnou kreativní explozi. Úplně klidně se tak může stát, že Santos ve snaze udusit tvůrčí schopnosti De Bruyneho s Tielemansem postaví vedle Danila s Renatem někoho fyzičtějšího jako je Rúben Neves (též technicky zdatný). William či Palhinha pak představují ještě destruktivnější, ale též představitelnou, volbu.

2. Ronaldo je pro Portugalce pořád nepostradatelný. Ať chceme, nebo ne, Cristiano je pořád jeden z nejlepších fotbalistů na světě. Třeba už ne technickými dovednostmi, byť v utkání s Francií opět jednu, dvě pěkné kulišárny předvedl. Je však mimořádně důležitý už jen proto, že zkrátka je. Ozařuje ho aura neochvějné osobnosti, dodává spoluhráčům do určité míry pocit, že s ním na hřišti můžou vždycky vyhrát. Proti komukoli.

Portugalský táta, jenž v okamžiku nouze promění penaltu. Pak další vybojuje a taky ji promění. A to není málo. Obzvlášť, když mají Portugalci na letošním Euru docela velký problém s tvorbou brankových příležitostí. Na Ronalda je prostě spoleh. Tři zápasy a vlastně 5+1, to je prostě mimořádná bilance - přestože jsou součástí tři penalty. Mimochodem, od července 2018 kopal Cristiano Ronaldo neuvěřitelných 40 pokutových kopů. A celých 35 z nich (87,5% úspěšnost) proměnil.


1. Co v taktickém rozboru psát o Francii, když už X let hraje pořád stejně a nikdy nic nezmění, a to ani když se jí z různých důvodů vyřadí ze hry oba leví beci? Letošní Euro je prostě festival konzerv. Šilhavý nedá před osmifinále šanci hráčům, kteří by se mu tuze mohli hodit, navíc pak pro neznalost nevystřídá ani vykartovaného Bořila. Southgate nasadil Grealishe jen kvůli Mountově absenci a Sancho si evidentně nečuchne vůbec. A nakonec je tu Didier Deschamps.

Nebyl to sice ten klasický třetí zápas ve skupině, kde už o nic nejde a je čas na to, aby si zahrálo béčko, ale propána. Když francouzský trenér po první půli stáhl Hernándeze a poslal tam Digneho, který se v zápětí zranil, proč nezkusit za vyrovnaného stavu s Portugalskem třeba systém na 3 stopery? Co kdyby se to mohlo hodit? Třeba zrovna proto, že v osmifinále čekalo na vítěze skupiny F na 99 % Švýcarsko praktikující právě tohle rozestavení? Ale ne.

A tak vzal Deschamps Rabiota a prostě ho prdnul na levý kraj obrany. Jasně, Deschamps má zvyk spoléhat na méně ofenzivní krajní obránce. Myslím to tak, že Pavard hrál ještě před MS 2018 ve Stuttgartu stopera, no a takový Digne je rozhodně modernější prototyp krajního obránce než Hernández. I přesto bylo úsměvné, že se ve druhé půli proháněli na lajnách stoper Koundé a střední záložník Rabiot. Deschamps je zaprvé zatvrzele přesvědčený o svém stylu a pak prostě věří, že Francie zkrátka svou silou každého umlátí.

2. A to se dá chápat, protože individuální síla Francouzů je vážně veliká. A ani tady se neukázalo nic moc nového - z hlediska poznání týmu byl tenhle zápas prakticky k ničemu. Potvrdilo se, že Benzema je minimálně o level výš než Giroud, a představuje novou dimenzi útočníka. Především pohybově nabízí něco, co jeho předchůdce zkrátka neměl. A to se hodí i proto, jak tekutá je ofenzivní trojice Francie. Griezmann někdy padá pro míče do hloubky, naopak poměrně často (hlavně když Francie nedrží míč) klesá Mbappé na úroveň levého záložníka. A někdy se třeba bude hodit, aby se tak či tak stáhl i Benzema. To by byl i Girouda problém.

Pak se taky ukázalo, že Pogba s Kantém na jednom hřišti neumí prohrát (22-8-0) a jsou možná nejdokonalejším záložním tandemem na světě. Pogba si při vědomí, že má vedle sebe tak zodpovědného parťáka, jenž pokryje kromě 70 % planety taky celé hřiště, dovolí o tolik víc než v Manchesteru United. Tam mu navíc "překáží" kreativnější Fernandes, zatímco v národním týmu je tvorba hry ze středu pole, s občasnou výjimkou Griezmanna, výhradně na něm.

Už proti Německu vykouzlil několik fantastických průnikových přihrávek z hloubi pole a nebýt těsných ofsajdů, zařídil by tři góly. Včera to bylo podobné. Diagonála do gólovky na Mbappého? Od Pogby. Průnikovka na téhož hráče, který si pak došel pro penaltu? Od Pogby. Geniální asistence na 40 metrů pro Benzemu? Jakbysmet. No a ta klička před střelou, po níž musel Patrício vytáhnout fantastický zákrok, aby míč vytáhl na břevno? Ô mon Dieu.

(mu)

---

1. Jednou to šlo jako na drátkách, ale... umí Němci i něco jiného? Tahle otázka se opravdu vyloženě nabízí, protože i přes fluidní útočný trojzubec Němcům vlastně velmi podivně schází jakákoliv variabilita a nečitelnost. Jediný opravdu fungující recept na Portugalce spočíval v overlapech, underlapech a centrech z pravé, potažmo méně často levé strany — a díky donebevolající portugalské naivitě to vedlo ke kvartetu gólů, což je fajn zjištění. Ale pokud se i outsider jako Maďarsko dovede na tenhle recept v pohodě připravit a Němce docela obstojně neutralizovat, co teprve kvalitnější soupeři ve vyřazovací fázi?

Němci se dohromady pokusili o 27 centrů, přičemž jenom devět z nich našlo svého adresáta. Co je pozoruhodné: Kimmich stojí jen za jednou takovou donáškou (ne z křídla, spíš z centrální pozice) a Gosens na žádnou; naopak se oba wingbeci skládají na šest neúspěšných. Proti Francii měli Němci na centru ještě o chlup horší úspěšnost (25 %) a ani jednou netrefili bránu. To jsou všechno dost alarmující poznatky před tou hlavní fází turnaje, no ne?

2. Sané názorně předvedl, jak se nebojuje o základ. Když se nevešel do Löwovy nominace pro minulé mistrovství světa, byl z toho velký poprask. Teď pro změnu nepatří do základní sestavy, a když už mu jednou nakřápnutý Müller umetl cestu, Sané svou ojedinělou šanci za pačesy ani omylem nechytil. Spíš to po většinu času vypadalo, že aktivně bojoval za soupeře. Vypadal nervně i nervózně, dostal žlutou kartu za faul blízko vlastnímu vápnu, uspěl jen se třemi pokusy o driblink (z devíti), zaznamenal víc ofsajdů než střel.

Na druhou stranu, Sané nebyl jedinou příčinou německého trápení — do pokutového území Maďarska ostatně ze hry nikdo z Němců nepronikl víckrát (čtyřikrát; pouze Kimmich se mu vyrovnal). Podobnou porci másla na hlavě má i Havertz, který všem fandům Bundesligy na prostoru dvou turnajových zápasů připomněl, jak v krátkém rozmezí dovede být regulérní hvězdou i nesmírně frustrujícím hráčem, ba přítěží. Ale Havertz si aspoň částečně spravil reputaci dalším gólem, to Sané se nakonec podílel jen na jedné střele ze 14 německých.

1. Maďaři vystřihli zcela učebnicový výkon outsidera. Dlouho to vypadalo, že by letošní Maďarsko mohlo být jakýmsi Islandem zpřed pěti let — hluční fanoušci v zádech, poměrně jednoduchý útočný plán, srdce na dlani — akorát v modernějším provedení. Maďarsko zde předvedlo velice solidní aplikaci systému s pěti zadáky, a to nejen v té čistě urputné defenzivní poloze, ale i při vyrážení dopředu. Atilla Fiola se sice bez míče mnohdy choval jako čtvrtý stoper, zároveň však aspiroval na jednoho z těch nejnebezpečnějších levých beků šampionátu. A to jednoduše proto, že se Maďaři vpředu vzorně doplňovali. Nejen početně, kdy jich na steč tradičně vyráželo až pět, ale i reálně; tím, jak si vyhověli.

Maďarský pohyb na útočné třetině prostě inherentně dával smysl. I proto, ačkoliv v utkání zkompletovali jen něco přes 150 přihrávek, zkrátka nešlo konstatovat, že se prezentovali bůhvíjak negativním antifotbalem. Ano, odvraceli neskutečných 29 míčů. Ano, na celém šampionátu se nikdo ani zdaleka nevrhal do tolika skluzů a jiných obranných zákroků (62; dvanáct zákroků náskok). Ale tahle neúprosná defenzivní ulita prostě vždy měla nadstavbu.

Počet dotyků v cizím pokutovém území je nakonec vyloženě absurdní; Maďarům jich statistici napočítali všehovšudy šestnáct oproti finským 29 (druhý nejmenší počet). Za necelými 40 % z nich navíc stojí levý bek Fiola (4) a levý stoper Szalai (2), oba Attilové. Jenže z těchto Maďaři zároveň taky 19krát vystřelili, kdežto Finové se zmohli jen na 18 pokusů...

2. Bohužel, lámání srdcí je zjevně další královská disciplína Maďarů. Takoví outsideři jsou nejhorší. Člověk dlouho nemůže uvěřit, že jsou tzv. for real, že opravdu mají na to někoho zaskočit, a když už se teda po desítkách minut vnitřních debat a přemlouvání uvolí jim ve zbytku zápasu naplno přát, ne-li fandit, tak to... nikdy nedotáhnou.

Kdybyste veškeré zápasy skupiny F ukončili po poločase, Maďaři mají sedm bodů a postupují z prvního místa. Nikdo v celé "skupině smrti” neprohrával tak krátce (6 minut v prvním zápase) a nevedl tak dlouho (92 minut) jako právě tým, s nímž se dopředu ani nepočítalo. Přesto Maďaři finišují na poslední příčce se svěšenými hlavami, ačkoliv by jejich kouč Marco Rossi měl správně aspirovat na trenéra turnaje a Ádám Szalai na "puskásovského” hrdinu šampionátu. Také nefalšovaná legenda světové kopané přece do slavného finále MS 1954 se Spolkovou republikou Německo nemusela kvůli zranění nastoupit (jako nyní Szalai), a také ona se tenkrát pro svůj tým strhala a vstřelila brzkou úvodní branku. Ani tehdy to nedopadlo.

Bylo nakonec hořce symbolické, že Szalai střídal pouhé dvě minuty před zlomovým Goretzkovým gólem. Stejně tak bylo hořce symbolické, že zápas s Portugalci v závěru pokazil do té doby výtečný stoper Orbán, aby tentokrát při první německé brance chyboval do té doby bezvadný brankář Gulácsi. To je prostě celá série podpásovek, která naštve. Tím spíš, když zvážíte poněkud specifické podhoubí tohoto utkání a vše, co se kolem něj dělo — že Gulácsi zrovna letos v únoru veřejně vystoupil proti homofobii, a teď de facto pomohl Němcům, kteří mj. během tohoto duelu vysílali četné signály na podporu LGBT+ komunity.

(td)