Představuji vám jednoho z největších favoritů turnaje. Zní to povědomě, že? O Argentině jako o velkém favoritovi se mluvilo i v dobách, kdy by její vítězství na MS bylo vlastně velkým překvapením, pořád je to ale Argentina. Nicméně v poslední době je Argentina skutečně v neskutečné formě, o čemž svědčí také série 35 zápasů bez porážky. V případě, že Argentina ve skupině ani jednou neprohraje, se dočkáme nového rekordu neporazitelnosti na úrovni národních týmů.

Od roku 2014 do roku 2018 se vystřídali v poměrně rychlém sledu 3 hlavní trenéři: Gerardo Martino, Edgardo Bauza a Jorge Sampaoli. Když tedy právě v roce 2018 nastoupil jako hlavní trenér prakticky úplný nováček Lionel Scaloni, mnozí posměšně tvrdili, že trénovat Argentinu v podstatě bude jiný Lionel. Že neuhádnete který? Nicméně Scaloni všem vytřel zrak. Takto týmově hrající Argentinu plnou hráčů světové úrovně snad fanoušci nezažili ani v dobách Kempese či Maradony. Předzvěst toho, co Argentina dokáže, jsme mohli vidět v loňském roce na Copě América, kterou konečně dokázali Argentinci po dlouhé době (konkrétně od roku 1993) vyhrát, a tím získat pro svého kapitána Lionela Messiho velkou mezinárodní trofej.. Dostala tak možnost zahrát si "Finalissimu" proti evropskému šampionovi z Itálie. Argentina tento zápas zcela ovládla 3:0. Devastace Itálie, která v zápase absolutně nestíhala, se zkrátka nedá nazvat pouze porážkou.

Spousta fanoušků fotbalu po celém světě by Argentině přála triumf právě i kvůli Lionelu Messimu, na druhou stranu spousta fotbalových fanoušků jí ze stejného důvodu titul nepřeje. Ať patříte do toho či onoho tábora, sílu Argentiny určitě vnímáte. Lionelu Messimu je už 35 let a turnaj v Kataru bude už jeho skutečně posledním MS v kariéře. Ve své bohaté kariéře toho dokázal mnoho, za reprezentaci odehrál úctyhodných 164 zápasů a vstřelil 90 gólů, o klubových úspěších ani nemluvě. V roce 2014 dotáhl svou reprezentaci do finále s trochou nadsázky sám, na vrchol ale nedosáhl. Nyní má však kolem sebe úplně jiný, lepší tým.

Do karet hraje Argentině i složení skupiny C, do které byla nalosována. První utkání odehraje proti Saúdské Arábii by mělo být při vší úctě k arabskému soupeři spíše ostrým tréninkovým utkáním než skutečnou zatěžkávací zkouškou. Ani Mexiko by letos nemělo být příliš ve formě. Poláci zase možná až příliš spoléhají na svou superhvězdu Lewandowskiho. Pokud půjde vše podle plánu, první opravdu ostrý test nastane až v osmifinále, kde by měl Scaloniho tým pravděpodobně narazit na jednoho z dvojice Francie, Dánsko. Tam už se může stát cokoliv.


Že je fotbal v Argentině nejoblíbenějším sportem, ví snad úplně každý. Atmosféra na stadionech argentinské Primera División je tak zpravidla opravdu elektrizující a těžko srovnatelná se situací v Evropě. Nepochopitelných rozměrů pak dosahuje nenávist mezi úhlavními argentinskými rivaly River Plate a Bocou Juniors. Výjimečnými nejsou totiž ani vraždy fanoušků z opačného tábora. Fotbal je v Argentině prostě víc než jen sport. V 60. a 70. letech byl vzhledem k tehdy ještě nedominantní PMEZ (předchůdce Ligy Mistrů) oblíbený tzv. Interkontinentální pohár (vydržel až do roku 2004), kde se rozhodovalo o nejlepším klubu planety. Byly to tehdy doslova bitvy, kde hráči rozhodně neholdovali fair play. Takovýmto týmem rabiátů, kteří ovšem dokázali pohár v roce 1968 získat, byl Estudiantes de la Plata. Dnešní MS klubů už ale zdaleka tak zajímavé a vyrovnané bitvy nenabízí a dnešní argentinský fotbal už naštěstí spoléhá víc na technickou kvalitu než na surovost a brutalitu. I tak se ale stále občas stávají excesy jako například v letošním finále argentinského poháru mezi Bocou a Racingem, kde padlo 7 červených karet na hřišti a další čtyři mimo hřiště.

Zmíněné týmy River Plate a Bocu Juniors zná i většina evropských fanoušků. Argentinská liga však na rozdíl například od uruguayské není pouze ligou dvou dominantních týmů. Mezi úspěšné a oblíbené týmy patří například Racing, Huracán, Independiente, San Lorenzo nebo Vélez Sarsfield. Současný formát argentinské ligy je poměrně netradiční. Liga čítá 28 týmů a hraje se systémem na jeden zápas, nikoliv systémem doma-venku. Úřadujícím mistrem je Boca Juniors, málem se však letos zrodilo velké překvapení, když dlouhou dobu tabulce vévodil nepříliš známý tým Atlético Tucumán. Ten však bohužel nakonec nedokázal dotáhnout senzaci do konce a skončil až na 5. místě.

Argentinská liga má ještě jedno specifikum. Aby dostávali prostor ke zlepšování domácí (a zejména mladí) hráči, je zavedeno pravidlo pouze 6 cizinců na soupisce celého týmu. Že se argentinské kluby snaží pracovat s domácí mládeží svědčí fakt, že všech 6 cizinců využily na soupisce jen 4 týmy z 28. I nejlepší týmy soutěže sází většinově na domácí fotbalisty. Zde trochu zabrousím do geografie. Věděli jste, že Argentina není po Brazílii druhou nejlidnatější zemí kontinentu? Tou je Kolumbie, která zdaleka takových úspěchů jako Argentina ve fotbale nedosáhla. Argentina se tak logicky všemi možnými způsoby snaží udržet si pozici tradiční fotbalové velmoci.

Odhadovat budoucnost argentinského fotbalu na základě výkonů juniorských reprezentací lze však velmi těžko, jelikož je složité odhadnout, zda Argentinci nasazují do těchto zápasů skutečně ty nejlepší hráče ze svých ročníků. Na posledních Jihoamerických hrách, které tak trochu suplovaly zrušený juniorský šampionát z loňského roku, Argentinci vyhořeli a nepostoupili ani ze skupiny. Naopak na juniorském šampionátu 2019 skončili na solidním druhém místě za Ekvádorem. Argentinci si ale minimálně dávají záležet, aby jejich nominace byla kombinací zkušenosti a mládí, které se od hráčů jako Messi či Di María budou učit. Trendem v mnoha jihoamerických zemích (zejména paradoxně v Bolívii) je velmi široká počáteční nominace, kdy jsou až do nominačního deadlinu jejími členy mimo tradiční opory také velmi mladí hráči, kteří v mnoha případech ještě nemají odehranou v dospělém fotbale ani jednu celou sezónu. Cílem samozřejmě je předávání zkušeností. Nejinak tomu bylo také v případě Argentiny, kde bylo takto povoláno 9 hráčů ročníku 2000 a mladších. Je to zajímavý systém, vyžaduje to však práci s mentalitou obou "táborů" hráčů.





Argentina má na MS jednu z nejdelších historií. Účastnila se už hned prvního MS v Uruguayi roku 1930, kde ještě účastníci neprocházeli kvalifikací, nýbrž dostávali pozvánky. Argentinci se tehdy umístili na 2. místě za domácími vítězi z Uruguaye, individuální úspěch ale zaznamenal alespoň Guillermo Stábile, který se s 8 góly stal nejlepším střelcem turnaje. O 4 roky později v Itálii Argentinci na úspěch nenavázali a domů odjížděli hned po prvním zápase, když podlehli 2:3 Švédům.

Následovaly poté tři turnaje, kterých se Argentinci dobrovolně nezúčastnili. V prvním případě (1938) šlo o rozhořčení z eurocentrického rozhodnutí uspořádat podruhé za sebou MS v Evropě, konkrétně ve Francii. Z toho důvodu tehdy špičkové týmy Argentiny a Uruguaye na turnaj neodcestovaly. V roce 1950 se zase perónistická Argentina rozhodla odstoupit z kvalifikace kvůli sporům s Brazílií, ve které se měl šampionát konat. Odmítnutí účasti přišlo i v roce 1954. V podstatě dvě fotbalové generace Argentinců tak z politických důvodů přišly o možnost zahrát si na MS, přitom tato poválečná generace zaznamenala na kontinentálním šampionátu několik vítězství.

Mezi lety 1958-1970 zaznamenali Argentinci jen samé neúspěchy. Léta 1958 a 1962 znamenala konec ve skupině, v roce 1966 vypadli Argentinci ve čtvrtfinále s pozdějšími mistry z Anglie a historickou blamáž zaznamenali v roce 1970, kdy se jim poprvé, a zatím naposledy, nepodařilo projít ani jihoamerickou kvalifikační fází. V tříčlenné skupině s Peru a Bolívií dokonce skončili až na posledním místě! Dnes je to prakticky nepředstavitelná událost. Ani v roce 1974 národní tým své fanoušky nijak zvlášť nepotěšil.

Historický moment ale přišel na domácím šampionátu v roce 1978. Tým vedený kapitánem, famózním obráncem, Danielem Passarellou a střelcem Mariem Kempesem se štěstím prošel do finále, kde v prodloužení udolal Nizozemce 3:1. Dnes už ale víme, že štěstí šel pořádně naproti zrůdný diktátorský režim, který v Argentině provedl puč dva roky před MS. Argentinci potřebovali v závěrečném zápase finálové kvalifikační skupiny porazit Peru alespoň o 4 branky. Nakonec jich silné peruánské generaci nasázeli 6, za což měla peruánská vláda získat určité "výhody" ze strany argentinské vládnoucí junty.

Druhé vítězství na MS přišlo v roce 1986 a opět zde nebyla o kontroverzi nouze. Za slavnou "boží ruku", kterou Diego Maradona přeloboval anglického gólmana Shiltona ve čtvrtfinále, se sice po 22 letech omluvil, okradeným Angličanům to ale spravedlnost nevrátí. Právě vítezství v roce 1986, které z velké části zařídil fantasticky hrající Maradona, je důvodem, proč stále velká část Argentinců nepovažuje Lionela Messiho za nejlepšího fotbalistu argentinské historie. Titul z MS je zkrátka pro fanoušky nejvíc. O čtyři roky později mohl tým okolo Maradony titul obhájit, nakonec ale padl ve finále proti Německu. Od roku 1994 ale nastalo dlouhé argentinské trápení přerušené jen stříbrnými medailemi z roku 2014. Herní projev Argentiny byl sice upachtěný, chybělo ale málo, aby Argentina dovedla finále do penaltového rozstřelu, kde už se mohlo stát cokoliv. Letos by herní projev měl být výrazně líbivější, krásou se ale fotbal nevyhrává.


Tentokrát to šlo hladce. Rozhodně se neopakovala rozpačitá kvalifikace na MS 2010, kde kabině šéfoval legendární, ale jako trenér nepříliš schopný, Diego Maradona. Ještě hůř se v kvalifikaci vedlo Argentině v minulém cyklu, kdy se do posledního kola musela reálně obávat fiaska v podobě nepostupu. Náročný rozhodující zápas v Ekvádoru ale tehdy Argentina zvládla.

Co ale bylo včera, není dnes. Argentina v kvalifikaci ani jednou neprohrála, šestkrát remizovala, jedenáctkrát vyhrála a jednou odpochodovala ze hřiště bez výsledku. Právě poslední situace je tak asi tím nejzajímavějším, co suverénně hrající Argentinu potkalo. Situaci shrnu pouze ve zkratce, abych se pokud možno zdržel různých politických narážek na brazilské úřady a argentinskou shovívavost, co se týče dodržování covidového protokolu. Událost totiž byla dosti kontroverzní. Brazilské úřady si stěžovaly, že čtveřice argentinských hráčů z Premier League Buendía, Martínez, Lo Celso a Romero by měla dle platných (či spíše psaných než platných) nařízení zůstat v karanténě, jelikož jejich imigrační formuláře jsou neplatné. Argentinci naopak toto nařčení ignorovali, načež pár chvil po zahájení zápasu vběhli na hřiště brazilští ouřadové, čtveřici argentinských výtečníků si odvedli a zápas nebyl dohrán. FIFA později situaci vyřešila šalamounsky, že zápas není třeba dohrávat, jelikož oba týmy už mají jistý postup na MS.

Argentinu zdobila v kvalifikaci především skálopevná a klidná defenziva. Ve většině zápasů dokázali Argentinci na soupeře vletět, vstřelit první gól a poté už jen v úsporném režimu sledovali marné snažení soupeře, který se snažil o vyrovnání. Pouze v jediném utkání na půdě Kolumbie přišel kolaps a z vedení 2:0 o poločase byla nakonec jen remíza 2:2 (opět jednou srdečně zdravím pana Csaplára). Byl to však také jediný případ, kdy Argentina inkasovala víckrát než jednou. Koneckonců v celé kvalifikaci inkasovala Argentina jen osmkrát v 17 zápasech! Po konci kvalifikace přišla v červnu už zmíněná demolice Itálie a série přátelských utkání proti slabším týmům, které posloužily především k výraznému vylepšení reprezentačních statistik Lionela Messiho. Ten totiž Estonsku nasázel všech 5 branek svého týmu, Jamajce a Hondurasu pak vstřelil po dvou gólech. Volba soupeřů pro přátelská utkání však byla možná až příliš přízemní.




Stále docela mladý, teprve 44letý Lionel Scaloni je jedním z trenérů, kteří za sebou mají bohatou a úspěšnou hráčskou kariéru. Jeho nejlepší hráčská léta jsou spojená s Deportivem La Coruña, se kterým dokázal v sezóně 1999/2000 senzačně vyhrát španělskou ligu. Zahrál si několikrát také v reprezentaci, vzhledem k silné konkurenci na kraji obrany v tehdejším argentinském týmu ale zaznamenal jen 7 startů. Přesto se ale zúčastnil MS 2006 v Německu, kde si dokonce zahrál v zápase proti Mexiku. Aktivní kariéru ukončil až poměrně nedávno v roce 2015 v Atalantě Bergamo.

Prakticky ihned se vrhnul na dráhu trenéra a jeho kariérní růst byl opravdu raketový. Po roce stráveném v Seville jako asistent trenéra Jorgeho Sampaoliho byl přijat na stejnou pozici k reprezentaci Argentiny. Sampaoli ovšem na lavičce o rok později skončil, zejména kvůli neuspokojivému hernímu projevu. Jsou sice případy, kdy má vedení tzv. velké oči a myslí si, že s daným kádrem se dá hrát lépe, ačkoliv to není pravda, v tomto případě šlo ale evidentně o správný krok. Hlavním problémem Argentiny byla přílišná závislost na genialitě Lionela Messiho, což v praxi znamenalo, že když některý ze špičkových světových týmů nepustil pořádně Messiho do hry, byla Argentina zcela bezzubá. Lionel Scaloni si tento fakt velmi brzy uvědomil a tým začal stavět tak, aby Messimu tvorbu hry usnadnil. Vyznává také zabezpečenou defenzivu, žádný fotbal nahoru-dolů neočekávejte. V takovém stylu hry vás totiž může zaskočit prvním gólem i slabší soupeř, čímž se může změnit obrázek celé hry. Argentina pod Scalonim bude hrát vyspěle. Ostatně, bilance Argentiny 33 výher, 12 remíz, 4 porážky mluví za vše.

Scaloni patří spíš mezi přemýšlivé kouče, ačkoliv i on umí na lavičce ukázat emoce. Před MS se ale zatím snažil hlavně krotit tlak, který na svůj národní tým vytvářejí přemotivovaní argentinští fandové. V předturnajových rozhovorech tak můžete najít známá klišé, jako že se nejdřív Argentina musí soustředit na zápas proti Saúdské Arábii, pak na Mexiko a Polsko... Chybět nesměla ani tradiční věta, že MS je plné kvalitních týmů a vyhrát jej může spousta jiných týmů než Argentina. Zatrpklost ale Scaloni neskrýval po nedávném zranění Giovaniho Lo Celsa. Klíčový záložník si poranil stehenní sval a jak sám Scaloni řekl, bude prakticky nemožné jej nahradit. Samozřejmě, že se naskýtá šance pro ostatní hráče, zásah do sehrané záložní řady ale pořádně bolí.




S obhajobou toho, proč zde není poněkolikáté uveden Lionel Messi, začnu raději ihned na začátku, abych alespoň pozastavil pozvolna se zvyšující tlak mnoha Messiho fanoušků. Lionel Messi je světová superstar a platit to bude i toto mistrovství, ale... Pamatujete si, jak moc se Argentina trápila pod Scaloniho předchůdci? Bylo to do velké míry proto, že na Messim byla kompletní výstavba ofenzivních akcí od záložní řady po samotné střílení gólů. Díky buldokovi z Atlética Madrid je najednou jeho iniciativa směřována výhradně do ofenzivní třetiny hrací plochy, což Argentině velkolepě prospívá. V kvalifikačním cyklu zaznamenal De Paul jeden gól a pět asistencí, což je na hráče obstarávajícího rozehrávku ve středu pole fantastická bilance.

De Paul si totiž bere na starost onu výstavbu a organizaci hry ve středu pole. Takto obecně řečeno možná nevyzní přesně ten impakt, jaký má De Paul na argentinskou hru. Messi už si nemusí sbíhat někam k půlicí čáře pro míče, aby trochu rozhýbal statický herní projev, De Paul míč perfektně distribuuje tam, kde je potřeba. Probudil tím i ostatní ofenzivní hráče, kteří najednou nečekají pouze na myšlenky Messiho, ale reagují i na De Paulovy dirigentské pokyny. Ten se ale neomezuje jen na roli tradičního deep-lying playmakera ála Andrea Pirlo, vytahuje se v některých případech až na hranici šestnáctky, kde rozdává finální přihrávky. Zároveň díky skvělému fyzickému fondu a přirozené buldočí povaze nevynechá jediný sprint dozadu. Střed zálohy Argentiny tak možná nepůsobí na první pohled jako hlavní síla modrobíle pruhovaného týmu, trojice Lo Celso, Paredes, De Paul se ale výborně doplňovala a byla hlavním důvodem, proč Argentina ve většině zápasů tolik dominuje. Jenže Lo Celsa teď někdo v dokonale sehrané trojici bude muset nahradit. Potenciálním problémem by mohly být jeho občasné výstřelky mimo fotbalový život nebo přehnaná agresivita na hřišti.

Na klubové scéně Rodrigo De Paul zdaleka tolik nezáří. Ne, že by byl v sestavě Atlética Madrid vysloveně zklamáním, s ohledem na reprezentační formu a předchozí působení v Serii A ale nemůžou být jeho fanoušci stoprocentně spokojeni. Problémem je ale podle mého názoru příliš defenzivní styl Atlética, který De Paulovi nesedí. Osobně si troufnu říct, že by De Paulovi prospěl přestup do jiného týmu. To by koneckonců možná vzhledem k nedávnému menšímu skandálu s údajnou návštěvou nemocného otce, na kterou dostal volno navíc, zatímco doprovázel svou přítelkyni na galavečer v Miami, uvítalo i samotné Atlético.




V kádru Argentiny převládají hlavně hráči v ideálním fotbalovém věku či starší fotbalisté. Mezi opravdu mladé hráče by patřili snad pouze Julián Álvarez, který ale v dresu Manchesteru City už svůj práh slávy překročil, a Enzo Fernández, kterého se rozhodně vyplatí sledovat. My se však primárně zaměříme na možná trochu nenápadného borce ročníku 1998 Alexise Mac Allistera. Jeho bratr Kevin je sice také profesionální fotbalista, postrádá ovšem kvalitu pro nominaci na MS, pročež zůstane v předvánočním čase zase jednou sám doma.

Ještě před dvěma týdny by složení záložní řady bylo jasně dané, po zranění Lo Celsa ale nastalo Lionelu Scalonimu období přemýšlení, kým a jak díru po záložníkovi Villarrealu zalepit. Sám kouč Scaloni nazval Lo Celsa nenahraditelným, nahradit ho ale někým bude muset. Nabízí se tak šance pro Mac Allistera, jehož forma v Brightonu je skvělá. Prozatím dal ve 13 zápasech 4 góly a pro hru Brightonu je klíčovým hráčem. Zvyklý je nastupovat především v roli středního záložníka, je schopný ale plnit jak defenzivní, tak ofenzivní úkoly.

Jde ale typologicky o trochu jiného hráče než Lo Celso. Mac Allister je spíš tvůrce hry, zatímco Lo Celso má v reprezentaci roli box-to-box záložníka, který neustále vytváří nabídku pro své spoluhráče, aby mu bylo možné předat míč. Čistě teoreticky by se tak vypadnutím Lo Celsa naskýtala příležitost pro zmíněného Enza Fernándeze, ze strany Scaloniho by šlo ale o přílišný risk z důvodu malých Fernándezových zkušeností, a podle mého názoru se tak nestane. Mac Allister navíc v obou posledních přípravných zápasech hrál, i když místo tvůrce De Paula. Každopádně bych se nedivil, kdyby po MS v příštím přestupovém okně Mac Allister měnil menší Brighton za některý z věhlasnějších klubů.




Hra Argentiny s trochou nadsázky vypadá zpravidla takto: do 20. minuty zcela dominuje na míči a vytváří si gólové šance, z nichž 1-2 promění. Následně nastává fáze zvolnění a pohodlného bránění náskoku, aby na konci zápasu využili Argentinci některou z brejkových situací. Ale nyní vážně, styl Argentiny může na první působit trochu úsporně, poslední mistři Evropy Italové se ale přesvědčili, že když Argentina hraje naplno, nemá momentálně asi ve světě konkurenci. Pomáhá k tomu už zmíněná spolupráce Lionela Messiho a Rodriga De Paula, doplněná o kreativitu Ángela Di Maríy. Na hrotu pak Lautaro Martínez zakončuje akce vytvořené spoluhráči s přehledem. Rozestavení, které Lionel Scaloni preferuje, je 4-3-3 s tím, že v zápise může být někdy uvedeno 4-4-2 s jedním ze středních záložníků a Di Maríou na kraji hřiště. Ve skutečnosti je ale herní styl stejný, tedy v ofenzivní fázi 4-3-3 s velmi typickou postupnou (mnohdy až trochu pomalou) výstavbou hry, které přechází po ztrátě míče ve 4-4-2, kde se Lionel Messi posouvá k Lautaru Martínezovi na hrot, aby nemusel nést tíhu bránění křídelního prostoru.

Argentina na posledních MS měla málokdy vyloženě spolehlivou a kvalitní brankářskou jedničku, ať už to byl nejistý Abbondanzieri, tradiční lavičkář Sergio Romero nebo na minulém MS jen průměrný Franco Armani. Dlouholetým favoritem argentinských fanoušků, kterého vzývají do brány, je Juan Musso, ten však na MS ani nepojede. Nemusí je to ale mrzet, protože Emiliano Martínez z Aston Villy patří v reprezentačním dresu mezi světovou elitu. Když už pevná defenziva přece jen nějakého soupeře neuhlídá, Martínez s klidem šance soupeřů likviduje jako zeď. Náhradníky pak budou Franco Armani a dlouholetá gólmanská trojka Gerónimo Rulli. Pokud se ale Martínez nezraní, do brány se v zápase nedostanou.

Ačkoliv v obranné řadě Argentiny schází nějaká vyložená superstar, odvádějí obránci velmi dobrou práci. Dříve kritizovaný Nicolás Otamendi se vedle mladého Cristiana Romera vrátil do svých nejlepších let a i v případě častých zranění druhého zmiňovaného s přehledem organizuje svého náhradního parťáka. V případě opětovného zranění Romera by byl jako první náhradník využit nejspíš Germán Pezzella, což by pro mnohé fanoušky při formě Lisandra Martíneze mohlo být překvapení. Klubová a reprezentační úroveň jsou ale dvě různé věci a Scaloni sází spíš na sehranost svých svěřenců než na individuální výkony. Jako poslední stoper, který v případě nouze umí zahrát i na krajích obrany, je Juan Foyth.

Ještě zhruba před rokem se kraje obrany daly považovat za největší slabinu Scaloniho týmu. Klubová forma ani jednoho z týmů, ve kterém čtveřice Acuña, Tagliafico, Montiel, Molina hrají, není dobrá. Přesto ale v reprezentaci krajní beci mají zejména roli dříčů, kteří nevypouští defenzivní souboje, tak i podporu ofenzivy. Na levém kraji obrany se uchytil poctivec, který pro tým vypustí i duši - Marcos Acuña. Není ale vyloučeno, že přednost dostane neméně kvalitní Nicolás Tagliafico, který letos po čtyřech letech v Ajaxu přestoupil do Lyonu. Zajímavé je, že oba leví obránci mají v reprezentaci odehraný stejný počet zápasů (42). Ostatně okolo 40 odehraných zápasů má velká část předpokládané základní sestavy, což odpovídá tomu, že Lionel Scaloni sází především na sehranou a odzkoušenou partu. Na pravém kraji obrany se pravidelně střídá dvojice mladších hráčů Gonzalo Montiel a Nahuel Molina. S ohledem na trápení zmíněné Sevilly, za kterou hraje kromě Acuni také Montiel, bych se přikláněl k nasazení ofenzivně laděného Moliny. Pravděpodobnost startu v základní sestavě je ale pro všechny čtyři beky prakticky stejná.

O středu zálohy se nebudu dlouze rozepisovat, jelikož jsem tak učinil už v dřívějších pasážích analýzy. Jednoznačně v základní sestavě budou Rodrigo De Paul a Leandro Paredes. Snad pouze doplním, že Leandro Paredes se bude věnovat převážně defenzivním úkolům a provokaci soupeřů. Kvůli několikrát skloňovanému zranění Giovaniho Lo Celsa ale bude muset Scaloni trochu víc experimentovat. Největší šanci na základní sestavu asi má už zmíněný Alexis Mac Allister. Ten totiž při zdravotních problémech Lo Celsa nastupoval už v závěru kvalifikace po boku zmíněné dvojice. Šance se ale otevírá i pro mladého Enza Fernándeze, který v dresu Benficy září a je typologicky trochu podobnější Lo Celsovi. V úvahu také připadá trochu ofenzivnější varianta s "Papu" Gómezem jako ofenzivním záložníkem nebo naopak defenzivnější s Rodríguezem a Paredesem vedle sebe. Bez šance není ani Exequiel Palacios, jeho forma v Leverkusen je ale stejně jako u zbytku týmu špatná, v jeho prospěch ale hraje nejlepší sehranost s nejvyužívanějšími záložníky, na což Scaloni klade důraz.

Role Lionela Messiho je podobná jako na klubové úrovni. Zdánlivě bezcílně se toulá někde mezi postem ofenzivního záložníka a křídla, aby následně nějakou geniální myšlenkou překvapil obranu soupeře. Trochu podobný styl, kdy často mění svou pozici na hřišti, vyznává v reprezentaci také Ángel Di María. Z pravého křídla si často sbíhá do středu hřiště, aby pálil přesně zpoza šestnáctky. Zmínit je třeba i jeho schopnost posílat klíčové finální přihrávky. Soupeři si zkrátka nemohou hlídat jen Messiho. Na hrotu pak bude téměř s jistotou působit Lautaro Martínez, který sice v Interu Milán letos neprožívá úplně snovou sezónu, pro reprezentačního kouče je ale nenahraditelným zabijákem. Na svou šanci bude z lavičky čekat talentovaný Julián Álvarez, který si v Manchesteru City i přes nepřekonatelnou konkurenci v podobě Erlinga Haalanda vede velmi dobře. Zajímavou variantu také občas zkoušel Scaloni s Nicolásem Gonzálezem na levém křídle, který přímočaře doplňoval Messiho jako falešnou devítku, nicméně ten ze sestavy kvůli zranění vypadl. Nahradil jej Ángel Correa z Atlética Madrid. Na Paula Dybalu pak pravděpodobně zbyde pouze role občasného žolíka. Uvidíme, zda spojení nově nabyté taktické vyspělosti a tradičních technických dovedností dokáže Argentinu posunout po dlouhé době až na samotný vrchol.