Představení účastníků MS 2022 - Srbsko

Srbsko není na světovém šampionátu žádným nováčkem, díru do světa však zatím nikdy neudělalo. Není to ovšem poprvé, co tato balkánská země veze na mistrovství světa velmi zajímavý tým - už několikrát jí byla přisuzována role černého koně turnaje, leč naplnit papírové předpoklady se jí nikdy nepodařilo. Bude tomu letos konečně jinak?

Základy k tomu nemá kouč Dragan Stojković vůbec špatné. Tato oblíbená postava srbského fotbalu totiž dokázala národní celek sjednotit, vtiskla mu jasnou, ofenzivní herní tvář, do hráčů dostala potřebnou disciplínu a dávku nutného sebevědomí, což v posledním roce začalo plodit své ovoce. Srbsko vyhrálo kvalifikaci, v posledních pěti soutěžních duelech nenašlo přemožitele a do Kataru tak odjíždí v dobrém rozmaru.

Určitou nepříjemností je ale silná základní skupina, ze které do vyřazovacích bojů umetená cestička tedy rozhodně nepovede. Srbsko navíc bude skládat jakýsi reparát za rok 2018 - v úvodních bojích se stejně jako před čtyřmi lety potká s Brazílií a Švýcarskem. V Rusku balkánská reprezentace prokletí základních skupin neprolomila, jestli to parta okolo Tadiće či Mitroviće zvládne nyní, to se dozvíme v následujících týdnech.


V Srbsku letos panuje přesvědčení, že konečně nastal ten správný čas, kdy se národní celek na závěrečném turnaji prokouše skrz síto základní skupiny a postoupí do vyřazovacích bojů. Náladu nezkazila ani složitá skupina, v Srbsku se totiž momentálně nebojí žádného soupeře.

"Tenhle srbský tým se nachází na vrcholu svých sil a je možná tím nejlepším, který jsme kdy měli", prohlásil trenér Veljko Paunović, který dovedl srbskou U20 v roce 2015 ke zlatým medailím.

Velkou roli hraje postava trenéra Dragana Stojkoviće. Ačkoliv se jedná o bývalou hvězdu Crvené Zvezdy Bělehrad, tak jej v současnosti pohodlně snáší i srbští příznivci konkurenčního Partizanu. Bývalému skvělému záložníkovi se v národním týmu podařilo vybudovat velmi silné vazby a napětí, které okolo reprezentačního výběru panovalo za vlády jeho předchůdců, je najednou zcela pryč.

Navíc se jedná o velmi sebevědomého chlapíka, což nepochybně přenáší i na své svěřence. Když se jej před závěrečným utkáním kvalifikace na půdě Portugalska novináři ptali, zda se Srbsko nakonec na šampionát přece jenom dostane, odbyl jej Stojkovič slovy, že o něčem takovém není vůbec žádných pochyb a Srbsko se na mistrovství světa rozhodně podívá. A jeho slova se pak za nějakých 24 hodin skutečně naplnila.

Na domácí ligové scéně panuje obrovská rivalita mezi Partizanem a Crvenou Zvezdou Bělehrad. Příznivci prvně jmenovaného celku ovšem nezažívají zrovna nejšťastnější období, na Partizan by se totiž momentálně skvěle hodila přezdívka "věčně druzí". Tento tradiční celek se naposledy z ligového titulu radoval v roce 2017, v následujících pěti sezónách slavil ligové vavříny vždy jejich největší konkurent. A co víc, ve čtyřech případech byl Partizan právě hned tím druhým v pořadí. Naposledy nestačil jen o kousek - o pouhé dva ligové body - ale své prokletí zatím nezlomil. A na úspěch to bohužel nevypadá ani v letošním ročníku, Partizan totiž po 19 zápasech ztrácí propastných 10 bodů.





Pro Srbsko půjde o pátou účast na nejprestižnějším fotbalovém turnaji. Poprvé se Srbsko - do roku 2006 ještě společně s Černou Horou - představilo na mistrovství světa v roce 1998 ve Francii, kde došlo do osmifinále. V základní skupině tehdy porazilo Írán a USA, remízu 2:2 pak uhrálo s Německem a ve vyřazovací části se mohlo těšit na Nizozemce. Těm bohužel podlehlo 2:1 a s turnajem se rozloučilo.

Na šampionát do Japonska a Jižní Koreje se Srbsko a Černá Hora nekvalifikovalo, podruhé se tak na mundialu představilo až v roce 2006 v Německu. Před turnajem se o této reprezentaci hovořilo jako o možném černém koni turnaje, na trávníku však balkánská reprezentace zcela vyhořela. V základní skupině podlehla Nizozemí, v druhém duelu vyfasovala potupnou šestku od Argentiny, a i když v posledním klání skupiny vedla proti Pobřezí Slonoviny už 2:0, nakonec tomuto africkému sokovi podlehla 3:2 a s turnajem se tak rozloučila bez zisku jediného bodu.

Podobně pro tentokrát již samostatnou srbskou reprezentaci dopadlo i mistrovství světa v JAR v roce 2010. Srbsko nejprve na úvod turnaje kvůli penaltové brance Gyana nestačilo na Ghanu, pak se ale postaralo o velké překvapení, když využilo nedisciplinovanosti německého výběru, které rychle přišlo o vyloučeného Kloseho, a zvítězilo 1:0. Naděje na postup však zmařila překvapivá prohra v posledním kole základních skupin s Austrálií 2:1.

V Brazílii v roce 2014 Srbsko chybělo, na poslední šampionát do Ruska se ale probojovalo a v základní skupině změřilo síly se Švýcarskem, Kostarikou a Brazílií. Postup z toho bohužel zase nebyl, i když Srbové tentokráte nakročili velmi dobře - v úvodním klání zdolali díky brance Kolarova z přímého kopu Kostariku 1:0. Pak ale těsně podlehli Švýcarsku, načež v posledním duelu dle očekávání nestačili na Brazílii a s turnajem se rozloučili předčasně.

Na letošním turnaji se tak Srbsko pokusí konečně prokletí základních skupin prolomit a podívat se do osmifinále. Balkánská reprezentace má takřka dokonalou možnost k odvetě, los jim totiž do základních skupin opět přihrál Švýcarsko a Brazílie, které tentokráte doplní africký Kamerun.


Srbsko se na závěrečný turnaje prokousalo skrz kvalifikační skupinu A. V konkurenci Portugalska, Irska, Lucemburska a Azerbajdžánu se Srbům podařilo celou skupinu vyhrát, což patřilo k těm největším překvapením kvalifikačních bojů. Druhé skončilo Portugalsko, které se o svou účast muselo (úspěšně) poprat v barážových bojích.

Srbsko do kvalifikace vstoupilo v březnu 2021 přestřelkou s Irskem, na domácím hřišti balkánský celek otočil nepříznivě se vyvíjející zápas a po výhře 3:2 si připsala první tři body. O tři dny později se představilo znovu na svém hřišti v konfrontaci s favorizovanými Portugalci, ti se navíc rychle dostali do vedení 2:0, ve druhé půli ale kvůli brankám Mitroviće a Kostiće o své vedení přišli a utkání skončilo dělbou bodů po remíze 2:2. Březnovou část kvalifikace pak Srbsko zakončilo výhrou 2:1 na půdě Ázerbájdžánu.

V září balkánská reprezentace nejprve pohodlně rozstřílela trpaslíka z Lucemburska 4:1, načež na horké půdě Irska ubojovalo remízu 1:1. V říjnové části se Srbové dlouho trápili na půdě Lucemburska, nakonec ale díky brance Vlahoviće zvítězili těsně 1:0. V posledním říjnovém zápase pak Srbsko porazilo Ázerbájdžán 3:1, zatímco Portugalsko zdolalo Lucembursko. Před listopadovými boji tak tabulkou vedlo Srbsko o jeden bod, Portugalci však měli odehráno o zápas méně.

O svou výhodu ale favorit skupiny přišel hned v prvním listopadovém duelu, když na půdě Irska uhrál pouze bezbrankovou remízu. Rozhodovalo se tak až v úplně posledním klání, kdy se v Lisabonu utkali právě Portugalci se Srbskem. Domácí se zásluhou Sanchese dostali rychle do vedení, ještě do poločasu ovšem odpověděl Tadić. Portugalci pak v napínavém klání dlouho drželi pro ně postupovou remízu, jenže na konci zápasu přišel pro jeho fanoušky obrovský šok. V poslední minutě základní hrací doby totiž vystřelil Srbsku vítězství a tím pádem i postup útočník Mitrovič.




Do pátého tažení světovým šampionátem Srbsko tentokráte povede trenér Dragan Stojković. Ten národní celek převzal v roce 2021 poté, co u něj skončil předchozí kouč Ljubisa Tumbaković.

Sám Dragan Stojković býval vynikajícím fotbalistou, který působil například v Crvené Zvezdě Bělehrad či francouzském Marseille, načež posledních 8 let své kariéry strávil tento záložník v exotickém angažmá v Japonsku, kde podepsal smlouvu s týmem Nagoya Grampus Eight.

Současný lodivod srbského národního celku zažil také bohatou reprezentační kariéru, Jugoslávii reprezentoval celkem v 84 případech, zaznamenal v nich 15 branek a podíval se na několik závěrečných turnajů - jmenovitě například na EURO 82, Mistrovství světa 1990 v Itálii, Mistrovství světa 1998 a konečně také na EURO 2000 v Belgii a Nizozemsku, kde dělal reprezentačnímu výběru dokonce kapitána. Svou mezinárodní kariéru pak uzavřel v témže roce v přátelském utkání symbolicky proti Japonsku.

Po ukončení hráčské kariéry se Dragan Stojković vydal na dráhu funkcionáře. Takřka okamžitě se stal prezidentem Srbské fotbalové asociace. V červenci roku 2005 se pak stal dokonce prezidentem Crvené Zvezdy Bělehrad. Ve funkci vydržel až do října roku 2007, kdy poměrně nečekaně na pozici prezidenta rezignoval.

Následně se Stojković rozhodl věnovat trenérskému řemeslu. Jeho první štaci představoval návrat do Japonska do pro něj dobře známého klubu Ngoya Grampus. Tam vydržel pět let a vyhrál s ním i historicky první ligový titul. Druhou trenérskou zkouškou tohoto ostříleného záložníka bylo angažmá v čínském Guangzhou, kam se vydal v roce 2016 a čínský klub vedl až do léta 2020. V březnu roku 2021 pak převzal srbský národní tým.

Při svém nástupu širší veřejnosti přislíbil, že národní výběr dovede na šampionát do Kataru - těžko říct, jestli v tu dobu sám věřil tomu, že zvládne celou kvalifikací projít bez porážky a skupinu ještě vyhrát - nicméně svůj slib dodržel a okamžitě se tak stal miláčkem tamějších fotbalových fanoušků.




Útočník Fulhamu má za sebou přímo vynikající rok a půl. Během něho Cottagers vystřílel postup zpět mezi anglickou elitu a na své výkony konečně navázal i v prestižní Premier League.

Tu přitom vytáhlý forward poprvé okusil už v dresu Newcastlu v roce 2015, jenže nikdy tak úplně nenaplnil potenciál, který v něm bezesporu dřímal. Ve své první sezóně mezi elitou nastřílel 9 ligových branek, sestupu Newcastlu ale nezabránil. Dalším ročníkem v Championship se vyloženě protrápil, když v něm nasázel pouze 4 přesné zásahy.

Newcastle se v ročníku 17/18 sice vrátil mezi elitu, Mitrović si tam ale příliš nezahrál, a tak po půl roce zamířil do londýnského Fulhamu. Tam zažil vydařenou druhou polovinu sezóny a 12 brankami nasměroval Cottagers k postupu do Premier League. Zpátky mezi elitu vtrhl tento srbský útočník jako uragán, když v prvních 6 kolech nasázel hned 5 branek. Pak se ale na dlouho odmlčel, ve zbylých kláních přidal už jen 6 branek a s Fulhamem putoval zase o patro níže.

Celý tento kolotoč postupu a sestupu absolvoval Mitrović ještě dvakrát - v ročníku 19/20 nasázel ve druhé nejvyšší soutěži 26 branek a Fulham se znovu dostal do Premier League, tam už to ale zase slavné nebylo - Mitrović mířil přesně jen třikrát a Cottagers opět putovali o soutěž níž.

V minulém ročníku ovšem tento forward gólově doslova explodoval - v Championship totiž dosáhl statistiky takřka gólu na zápas, sezonu zakončil se 43 přesnými trefami ve 44 zápasech a tak už nějak tradičně opět oslavil postup do nejvyšší anglické soutěže.

Otázkou ale bylo, zda si svou super formu přenese i do Premier League, nebo znovu zůstane zapsán jako útočník, který je skvělý pro Championship, ale na té úplné špici už to tak nějak není ono. Mitrović ale tentokráte ze své fazóny nic neztratil a v úvodních 12 kolech mířil přesně v 9 případech, patřil mezi nejlepší útočníky celé soutěže a Fulham tak má konečně našlápnuto v nejvyšší soutěži zůstat déle než jeden rok.

Nepříjemností pro Mitroviće i národní celek je ale zranění kotníku - to si srbský útočník přivodil ke konci září, přes měsíc s ním ještě dokázal nastupovat k zápasům, nicméně poslední dvě ligová kola už musel kvůli tomuto zdravotnímu neduhu vynechat. Na mistrovství světa by ovšem měl být připraven. Kotník možná nebude stoprocentně vyléčený, těžko si ale představit, že by drobné zranění mohlo Mitroviće v současné formě připravit o jeden z možných kariérních vrcholů.




Ačkoliv se v souvislosti se Srbskem mluví hlavně o síle v ofenzivě, jsou to zadní řady, kde se trenérovi Stojkovićovi klube jeden zajímavý talent. Řeč je o středním obránci Strahinju Pavlovićovi, který je ve svých 21 letech nejmladším členem základní sestavy národního celku.

Strahinja Pavlović začal fotbal hrát v lokálním klubu zvaném Savacium, následně se v roce 2015 ve svých 14 letech přesunul do akademie Partizanu Bělehrad. O tři roky později zde podepsal svůj první profesionální kontrakt, načež se v zimě 2019 připojil k prvnímu týmu. V únoru 2019 si pak ve svých 17 letech připsal svůj první profesionální start v zápase proti Proleteru Novi Sad, mladičký stoper tehdy odehrál celých 90 minut, vyfasoval žlutou kartu a svému celku pomohl k vítězství 3:0, tudíž se svým debutem mohl být nanejvýš spokojen.

V A-týmu Partizanu strávil celkem rok a půl, za tento časový úsek zapsal na své konto 37 zápasů, načež mu laso hodilo Monako, které za mladého stopera vysázelo deset miliónů eur. Ve francouzském týmu se však Pavlović příliš neprosadil, na svůj debut čekal až do prosince 2020 a v zimě 2021 odešel na hostování do belgických Cercle Brugg. V létě to pak vytáhlý zadák v Monaku zkusil znovu, ale vedl si jen nepatrně lépe, když na podzim zasáhl tentokráte do sedmi ligových zápasů. V druhé polovině ročníku byl znovu vyslán hostovat, tentokráte do Basileje.

V létě tak mladý Srb došel k závěru, že je nutné permanentně změnit prostředí. Zájemců se ozvalo několik, nakonec jeho podpis získal rakouský Red Bull Salzburg, který jej přivedl za 7 miliónů eur. A Strahinja Pavlović může být se svou volbou prozatím spokojený, v Rakousku se totiž propracoval do základní sestavy, na podzim si zahrál i Ligu mistrů a upevnil si i své místo v reprezentačním celku.

Tenhle 194 centimetrů vysoký zadák je výborný v osobních soubojích, mezi jeho hlavní přednosti patří hra ve vzduchu a velmi nebezpečný je i při standardních situací v soupeřově vápně. Na hřišti se prezentuje jako ryzí, tvrdý obránce, žádný míč pro něj není ztracený a na základě své bojovnosti a zarputilosti jej v Srbsku začali označovat jako nového Nemanju Vidiće.




Samostatné Srbsko ve své historii už několikrát na závěrečný turnaj vyráželo v roli potenciálního adepta na roli černého koně turnaje, nikdy se mu ale zatím nepodařilo uspět. V současnosti má dost možná ale ty vůbec nejlepší předpoklady k tomu, aby ten kýžený postup ze skupiny urvalo. Většina hráčů se nachází v nejlepších fotbalových letech, ofenzivní hráči chytli ve svých klubech dobrou formu a tou ostatně oplývá i celý národní tým. O postupu Srbska přes silné Portugalsko už řeč byla, že to ale nebyla náhoda, to ukázala i letošní Liga národů. Srbové totiž svou skupinu v konkurenci Norska, Slovinska a Švédska vyhráli, naposledy padli na začátku června v konfrontaci s Norskem a z posledních pěti duelů vyválčili 4 výhry a 1 remízu. Co se rozpoložení před turnajem týče, nemá si hlavní kouč Dragan Stojković na co stěžovat.

Ten po většinu svého působení u národního celku sází na rozestavení se třemi stopery. V začátcích preferoval spíše variantu 3-4-2-1 s osamoceným hrotem, protože se ale střelecky rozjeli útočníci Mitrović a Vlahović, rozhodl se je do sestavy napasovat oba a formaci upravil na 3-4-1-2. Jakou možnost Srbsko na turnaji zvolí, to ovlivní jednak taktická příprava na konkrétního soupeře, jednak také zdravotní stav obou šutérů. Není totiž jisté, zda budou oba stoprocentně připraveni do úvodního utkání zasáhnout.

V brance bude situace otevřená až do posledních dní, všichni tři nominovaní brankáři totiž nedávno dostali příležitost v základní sestavě. Nejpravděpodobněji se ale přece jenom jeví start Vanji Milinkoviće-Saviće, záda by mu měla krýt dvojice Predrag Rajković a Marko Dmitrović.

V obraně může kouč Stojković sázet na sehranou trojici z kvalifikačních bojů a ze zápasů Ligy národů. Jestli je jedna oblast týmu, kde srbský kouč prakticky neexperimentuje, pak je to právě zadní řada. A Srbsku se tato strategie zřejmě vyplácí, v rámci celé Ligy národů totiž inkasovali pouze pětkrát a tuto defenzivní formu by si rádi přenesli i na světový šampionát. Obranu by tedy měl tvořit Miloš Veljković, Stefan Mitrović a Strahinja Pavlović. V případě zranění jsou připraveni zaskočit Nikola Milenković nebo Strahinja Eraković.

Žádné zásadní překvapení se neočekává ani na postech křídelních obránců. Na levé straně má kouč Dragović vyzkoušeného Filipa Kostiće, vpravo by měl zase operovat agilní křídelník PAOKu Soluň Andrija Živković. V případě potřeby může hlavní kouč sáhnout ještě po Mihailo Ristićovi, který představuje defenzivnější variantu na levou stranu hřiště.

Ve středu pole bude prim hrát záložník Lazia Řím, Sergej Milinković-Savić, který se v 27 letech nachází na vrcholu svých sil a měl by patřit k hlavním tahounům celé srbské reprezentace. Společně s ním se v záložní řadě často objevoval Nemanja Gudelj, ten však v posledních utkáních o své místo přišel a jako pravděpodobnější se tak jeví, že se vedle Milinkoviće-Saviće postaví středopolař italského Turínu FC, Saša Lukić.

Na pozici podhrotového hráče má své místo předplacené kapitán Dušan Tadić. Bývalý záložník Southamptonu patří ve svých třiatřiceti letech k nejzkušenějším hráčům srbského výběru, i ve svém pokročilém věku však podává velmi dobré výkony a od kouče Dragoviće má v reprezentačním výběru určitou volnost. Tadić se striktně nedrží své pozice ve středu pole, naopak si často sbíhá do křídelních prostorů, kde podporuje výstavbu hry a svým pohybem se snaží obranu protivníka v daném prostoru přečíslit.

A zbývá útočná řada, kde tkví asi největší přednost balkánského celku. Ten se může pochlubit přítomností dvou ryzích útočníků, kteří se navíc nachází ve velmi dobré formě. Nepříjemností sice je, že se oba potýkají s drobnými zdravotními neduhy, dobrou zase ale fakt, že by oba měli být na úvodní klání připraveni. Od spolupráce Alexandra Mitroviće s Dušanem Vlahovićem si toho Srbové slibují opravdu hodně. Ostatně že se jedná o pořádně silnou palebnou sílu, to dokládají i statistiky. Mitrović má na svém kontě v 76 reprezentačních zápasech 50 nastřílených gólů, Vlahović se zase v 16 startech trefil přesně v 8 případech. Na papíře to vypadá skvěle, Srbsko každopádně bude potřebovat, aby oba útočníci svou sbírku na šampionátu rozšířili, jinak se šance na jeho postup o dost sníží.