Pouhých 10 dní nás dělí od výkopu historického světového šampionátu pro Blízký východ a historické noční můry pro celou řadu fotbalových fanoušků po celém světě. Pokud tedy nepatříte mezi ty, kdo odpřísáhli bojkot nadcházejícího mistrovství v Kataru, vítejte u tradičního předturnajového servisu EuroFotbalu a profilu toho nejpikantnějšího účastníka ze všech...

Na tomto místě obvykle začínáme hovořit o aktuální formě dotyčného účastníka, o jeho ambicích podpořených slovy hlavního trenéra, o jeho prominentních tvářích a dominantních dějových linkách vpředvečer šampionátu. Obvykle se přitom nemáme problém "držet fotbalu” a "netahat ho do každé ideologické a politické bitvy, která existuje”, jak si v nedávném dopise fotbalovým federacím dovolili drze apelovat prezident FIFA Gianni Infantino a generální sekretářka FIFA Fatma Samoura. V případě Kataru 2022 to nelze.

Každému jednotlivému tématu by se dal zasvětit samostatný článek — a někde v mediálním prostoru se tak již stalo. Každé jednotlivé téma zároveň lze vystopovat k některému z planých slibů posledních 12 let, kdy se šampionát na území o rozloze půlky Moravy intenzivně připravoval.

Že půjde o "mistrovství světa pro všechny a každý je na něm vítán”? To by asi těžko velšská fotbalová asociace plánovala zakládat bezpečná útočiště pro ženy a členy LGBT+ komunity.

Že se bude hrát v "sedmi pořadatelských městech”, jak stálo ve vítězné nabídce? Ale jistě, dokud tedy za město považujete například Lánskou oboru, která nabízí obdobně pestrou infrastrukturu, uprostřed níž vyrostly stadiony v "sídlech” poblíž hlavního města Dauhá.

Uspořádáme "první uhlíkově neutrální světový šampionát”, tvrdili v Kataru, zatímco prvních cca pět let příprav spřádali velké plány na klimatizaci 12 stadionů, z nichž 9 tenkrát nestálo. Dopravní koridory z Bahrajnu a Saúdské Arábie kvůli diplomatickým vztahům též neexistují.

Aspoň že důraznější dodržování lidských práv snad nikdy ani neslibovali, takže nebylo co porušovat.

Nic není černobílé. Mít od sebe dva stadiony vzdálené doslova jedinou zastávku metra se může ukázat jako objektivní výhoda — kór když nová síť poběží denně 21 hodin v kuse a bude zcela zdarma. Stejně tak ovšem může jít o nerozluštitelný logistický hlavolam; vždyť se populace Kataru v důsledku očekávané milionové návštěvy na pár týdnů rozroste až o 40 %.

Obdobně může být skvělým zážitkem na celý život takové nocování v beduínských stanech, které mají nabízet cenově dostupnou alternativu k luxusním námořním lodím v přístavu. Jenže tyhle dvě varianty zároveň v průběhu turnaje pokryjí jenom část akutních požadavků na ubytování — zbytek budou muset absorbovat liberálnější metropole v okolí jako Dubaj, což v důsledku vytvoří bezprecedentní tlak na pouhých 10 let staré mezinárodní letiště v Dauhá.

Nadcházející světový šampionát se může vydat všemi možnými směry, a ať už dopadne jakkoliv, Kataru i celému Blízkému východu se brzy svým způsobem uleví po nekonečných 12 letech hájení vlastních dobrých úmyslů, obhajob regionální fotbalové tradice i legitimních ambicí muslimské populace. Katarská fotbalová asociace (QFA) byla v průběhu let čím dál defenzivnější, až těsně před výkopem bizarně varovala před zneužíváním vlastního loga.

Pro tuto chvíli tedy nechme Katar vydechnout.

Mlčky zdviháme prostředníček, milý Gianni, a vracíme se tedy k fotbalu...


Fotbal zemi se v posledních měsících... prakticky zastavil. Dokonce do takové míry, že by se snad úvod letošního ročníku ani neměl počítat. V posledních dvou sezonách neporažený (!) suverén Al Sadd se sice nadále může opřít o Santiho Cazorlu, Baghdada Bounedjaha či Andreho Ayewa, ale zároveň postrádá osm reprezentačních stálic a pět členů širšího kádru. To je neuvěřitelných třináct jmen, která v zájmu celého národa na jaře prostě zmizela ze soupisky. Nahradili je sice převážně talentovaní absolventi Aspire Academy (více o tomto unikátním projektu v úvodu tohoto článku), ti však v 18-21 letech nejsou na takovou odpovědnost připraveni. Důsledkem je proto jaksi nevyhnutelně po sedmi kolech průběžné deváté místo, záporné skóre a průměr jednoho bodu na zápas. Do konce ligového kalendáře pořád zbývá čtrnáct kol a pro jarní dostihy aktuálně devítibodového manka by už měl být Al Sadd kompletní, přesto si však lze hravě představit, že se čistě kvůli MS budou střídat stráže.

Co je spíše alarmující pro Al Sadd, a nakonec i celý katarský fotbal, to je jeho forma v asijské Lize mistrů. Tam dříve 50 zápasů neporažený domácí gigant v posledních sezonách působí spíše jako neškodné koťátko. Letos v dubnu ještě v plné polní skončil až třetí ve skupině a senzačně tak pustil uzbecký Nasaf Qurshi - který v předešlém roce ani tuto prémiovou soutěž nehrál — poprvé ze skupiny. Loni byl sice nejlepším katarským vyslancem, ale pořád nepostoupil do vyřazovacích bojů. No, a předloni se zastavil hned na osmifinálové překážce.

Vzhledem k tomu, že jiného účastníka kontinentální Top 4 Katar nenabídl od roku 2016 (El Jaish), což se promítá i na skladbě národního týmu, kde z jiných celků hrají prim akorát Almoez Ali (Al Duhail, bývalá Lekhwiya) a Abdulaziz Hatem (Al Rayyan), jsou pro maličkatou blízkovýchodní zemi úspěchy a neúspěchy Al Saddu naprostou alfou omegou. Ne náhodou se demise Al Saddu na mezinárodní půdě překrývá s pozvolným ústupem Kataru.





"Žádnou nemá. Další oddíl, prosím...”

Katar musel existenci své fotbalové historie, natožpak kultury, obhajovat ode dne přiklepnutí hostitelských práv až dodnes, pročež tamní fotbalová asociace ještě těsně před výkopem vydávala toto roztomilé video. Co na tom, že v USA v době konání MS 1994 nefungovala ani profesionální soutěž a jejich národní tým tou dobou vyhrál stejně kontinentálních titulů jako nyní Katar (1)... prostě tam nenosí turbany a kolem druhé světové války se světových šampionátů účastnili vcelku pravidelně, takže se na to vše velmi rychle zapomnělo.

Pravdou na druhou stranu zůstává, že od 2. prosince 2010, který zpětně leckdo proklíná jako černý den mezinárodní kopané, Katar pro své turnajové resumé udělal více než ve všech předešlých dekádách dokupy. Těsně před svou úspěšnou kandidaturou, v listopadu 2010, ostatně Katar klesl na historicky nejnižší příčku v žebříčku FIFA (113.) — pod ním byste tehdy marně hledali například Středoafrickou republiku, Haiti, Grenadu či Moldavsko. Jen z Asie se před Katar poskládalo 15 národních asociací včetně Sýrie. Byl to věru zvláštní timing.

Nyní lze s klidem říct, že se za uplynulý čtyřletý cyklus nikdo neúčastnil tolika turnajů jako Katar. A legitimních, ne žádných pouťáků. Nemalý problém by však teoreticky mohl spočívat v tom, že Al-Annabi svůj vrchol prožili už zpočátku roku 2019, kdy se bez inkasované branky protančili až do finále Asijského poháru, kde smetli mírně favorizované Japonsko poměrem 3:1. Almoez Ali tehdy vsítil už svůj devátý gól na turnaji, čímž se navždy zapsal do jeho dějin.

Ještě téhož roku se zase o chlup pragmatičtější, cyničtější Katar předvedl jako host na Copě Américe, kde si alespoň v úvodním duelu s Paraguayí vysloužil za druhou půli pochvalu i od lecjakého neutrála, a na středoamerickém Gold Cupu to loni dotáhl až do semifinále. Mimo asijskou půdu tedy dobré až velmi dobré — důvody k optimismu by se našly. To zpátky doma se čekaly jiné fanfáry jak na domácím Gulf Cupu závěrem roku 2019, kde Katar v plné sestavě (na rozdíl od Saúdské arábie či Spojených arabských emirátů, jejichž výběry zhruba z půlky tvořily neokoukané tváře) prohrál hned dva ze čtyř zápasů, tak na převážně "béčkovém” Arabském poháru 2021, kde hostitelé v normální hrací době neporazili Alžírsko ani Egypt.

Výsledkem je jedno zlato a tři semifinálové účasti za poslední cca čtyři roky, což zní z dálky skvěle, ale zničehonic náročné Katařany to přesto neuspokojí. Většinový názor na současný národní tým je takový, že poněkud vyčichl a zatuchl. Už bezprostředně po Copě Américe byl trenér Félix Sánchez mírně kritizován za neustálé sázení na ty samé hráče; po třech letech se situace příliš nezměnila, jen se tatáž kostra přiblížila na jeden jediný krok od Kristových let.


U pořadatelů Eura to v tomto bodě bývalo docela jednoduché; "nalosovali” se do jedné liché kvalifikační skupiny a jako by stínovali reálného účastníka kvalifikace přátelskými zápasy s těmi, kdo zrovna v dané skupině zůstávali na ocet. U mistrovství světa se tato praxe nikdy neujala. Brazílie se jihoamerické kvalifikace ani naoko neúčastnila stejně jako Německo dříve evropské. Rusku zase takovou možnost ukradla přistoupení Gibraltaru a Kosova k UEFA.

Katar je, jak asi sami tušíte, notně specifickým případem — jako ostatně v leckterém aspektu.

Po vzoru JAR se tedy Katar nejprve musel zapojit zcela vážně a naostro do druhé fáze asijské kvalifikace, která zároveň posloužila jako kvalifikace na kontinentální šampionát. Tedy "musel”... poté, co se nedávno kvůli covidovým restrikcím vzdala pořadatelství Čína, připadla tato příjemná povinnost vylučovací metodou právě Kataru, který se původně ucházel až o rok 2027. Tak jako tak se jednalo o procházku růžovým sadem, byť rozloženou mezi září 2019 a červen 2021: osm zápasů, sedm výher, jeden inkasovaný gól, osamocená ztráta doma s Indií.

S touto fází přípravy se částečně překrývala fáze druhá, kdy se Katařané v průběhu celého roku 2021 vydávali za Evropany a naoko se účastnili kvalifikační skupiny mj. s Portugalskem a Srbskem. Čtyři prohry se skóre 1:14 naznačily, že cesta za konkurenceschopností bude delší.

Konečně letos potom Katar následoval příklad Jižní Koreje, která v říjnu 2001 učinila radikální rozhodnutí až do příštího léta kompletně pozastavit domácí soutěž. Letošní hostitelé tedy sice tak daleko nešli, "pouze” ze všední reality vytrhli širší okruh reprezentantů, ale přesto se jedná o krok, který se může hrubě vymstít stejně jako vyplatit. Už roku 2019 Al-Annabi na kontinentu působili jako takový klub mezi reprezentacemi; co teprve nyní po necelých dvou tuctech přátelských zápasů v Kataru, Rakousku či Španělsku se seniorskými i mladšími národními týmy, béčkovými výběry, náhodnými kluby a tak dále?

Alespoň na papíře Katar po včerejší generálce s Albánií (1:0) načne domácí šampionát prakticky beze šrámů, plně rehabilitován a na čtyřzápasové vítězné vlně. To o sobě může říct málokterý účastník. Co na tom, že se jednalo bez výjimky o přáteláky mimo FIFA kalendář...




Psal se leden 2015 a Katar si procházel koncentrovanou deziluzí. Asijský pohár musel pro úřadující šampiony Perského zálivu i čerstvé vítěze Západoasijského mistrovství představovat perfektní kulminaci nejúspěšnější éry katarské kopané. Místo toho se však v Austrálii odehrál kolaps epických proporcí; Katar letěl okamžitě, po třech porážkách. Djamel Belmadi, někdejší národní hrdina (Gulf Cup se na Blízkém východě těší obrovské tradici a prestiži) a pozdější vítěz Afrického poháru národů s Alžírskem, byl obratem propuštěn. Z nadějné trasy po domácí blamáži na Asijském poháru 2011 se vyklubala další slepá ulička, což ihned záhy potvrdil Gulf Cup 2017, kde obhájci rovněž končili již po skupinové fázi.

Jenom pár měsíců před nástupem oné silné deziluze přitom Katar mohl slavit historický úspěch - tedy alespoň ta jeho část, která se zajímala o mládežnický fotbal. Félix Sánchez v říjnu 2014 pro Katar vybojoval premiérové zlato z Asijského poháru do 19 let a položil tak základy současné generace, která se pokusí o průlom na té nejblyštivější světové scéně.

Jako člen struktur Aspire Academy od dávného roku 2006 se stále teprve 46letý Sánchez řadí k jedněm z praotců celého projektu "fotbalového Kataru”, věříte-li na jeho chudou tradici. Pozdější hvězdy seniorského Asijského poháru 2019 jako Akram Afif (nejlepší nahrávač), Almoez Ali (nejlepší střelec) a Tarek Salman (nejlepší stoper) mu vyrůstali pod rukama dávno předtím, než se všichni společně zasadili o dvě kontinentální zlata v průběhu pěti let.

Félix Sánchez už s Katarem prožil ledacos — dlouho odkládaný návrat na juniorské mistrovství světa (2015) či umístění na bedně na Asijském poháru do 23 let (2018). Nyní tento skromný produkt La Masie, na nějž Barcelona nikdy tak úplně nezapomněla, čeká pódium dosud nepoznané, ba nepředstavitelné. Ukormidluje Sánchez i tuto výzvu?




Byl u toho, když o sobě Katar poprvé dal doopravdy vědět na Západoasijském mistrovství 2013. Tehdy dokonce ve finále dvěma góly o historicky prvním zlatu zcela sám rozhodoval, a nebyl to žádný záblesk z čistého nebe. Dvěma zásahy o pár dnů dříve potopil v suverénním prodloužení také favorizovaný Kuvajt. Se šesti góly se stal v roli důrazného box-to-box záložníka, jakéhosi blízkovýchodního Marouanea Fellainiho, nejlepším střelcem turnaje. Tenkrát, v lednu 2014, celý Katar tomuto rodilému Alžířanovi nadbíhal. A co teprve v listopadu téhož roku, kdy talismanický ofenzivní záložník přidal další zlatý gól na Gulf Cupu.

Dnes bychom o Boualemu Khoukhim nemohli smýšlet odlišněji — a přece v téže rovině. Pořád je to nepostradatelný článek katarského národního týmu, jen ve zcela transformované roli. Už na sváteční Copě Américe byl suverénně nejužitečnějším hráčem týmu, tím pravým MVP. Jako jeden z mála Katařanů stačil fyzicky, skvěle četl hru, blokoval střely, vyhrával důležité hlavy — a jasněže svým gólem přihrál Kataru první a poslední bod na turnaji.

To by jinak nebyl on.

O tři roky později je Khoukhiho role v národním týmu možná ještě výraznější — nyní je maršálem obranné pětice namísto čtveřice a za úkol má tvrdit muziku mezi dvěma dobrodružnými kolegy stejně jako jistit čím dál propustnější střed zálohy, kde sám chybí. Byť se každá skautova zpráva bude automaticky zaměřovat na dvě šikovná tykadla vpředu, jakýkoliv úspěch bude zcela nevyhnutelně podmíněn solidní formou spolehlivého Khoukhiho. Pokud by Sánchez mohl někoho naklonovat, dozajista by neváhal dvakrát.




Jeho klub v minulé sezoně nezískal ani polovinu bodové úrody Al Saddu. Přesto si tento levý bek naposledy páté Al Gharafy našel cestu do základní sestavy reprezentace, která je už několik let pod silnou nadvládou právě alsaddské enklávy. V těchto dnech v Kataru svým způsobem neexistuje větší kompliment, a že si jich Homam Ahmed vysloužil plný kotel konkrétně na Gold Cupu 2021, kde zaujal sebevědomými ofenzivními výpady po celé délce levé postranní čáry. Od té doby už někdejší stálici na levém (křídelním) beku, Abdelkarima Hassana, na její staré místo prakticky nepustil; pátý nejmladší člen výběru (23 let) se nezdá být jakkoliv ohrožen a vzhledem ke zkušenostem z belgického Eupenu, který už několik let vlastní Aspire Academy, nelze v případě povedeného MS vyloučit ani návrat do Evropy.




Asijský pohár 2019 ještě Katar vyhrál v dynamickém 4-3-3 s velkým důrazem na držení míče, ovšem velmi brzy nato se již přeorientoval na své budoucí soupeře přeci jen jinačího kalibru. Na scénu tak nastoupilo mnohem opatrnější schéma 5-3-2, které je díky flexibilitě útočného trojlístku vždy jen jedno střídání od přechodu na dříve osvědčené 4-3-3 (v zájmu vyrovnání).

Prostor mezi třemi tyčemi už pěknou řádku let patří Saadu Al Sheebovi. Ten dlouho čekal na šanci za chronicky chybujícím hrdinou Gulf Cupu 2014 Qassemem Burhanem, a jakmile se dočkal, věsměs přinesl očekávanou jistotu. Na Asijském poháru 2019 až do finále neinkasoval, ale zároveň prakticky nechytal (v sedmi zápasech si připsal 10 zákroků a snad ani jeden vyloženě těžký), což z jeho Zlaté rukavice paradoxně činilo kontroverzní volbu. Na této půdě už bude jinak prověřen, o tom není pochyb, ale i náročný program na Copě Américe veskrze ustál. Gold Cup již odchytal Meshaal Barsham, Al Sheebova dvojka i v klubu. Jak jsem říkal, hegemonie Al Saddu v Kataru prostupuje vším.

Zadní trojce, či spíše pětce, velí Boualem Khoukhi, který v sobě snoubí veškeré podstatné kvality středního stopera — vůdčí schopnosti, solidní distribuci a dominanci ve vzduchu. Jeho kolegové jsou už s lehkým otazníkem v tom smyslu, že ani při semifinálové jízdě Gold Cupem loni v srpnu nevypadali zcela sebejistě a sehraně. Abdelkarim Hassan, někdejší asijský fotbalista roku (2018), svého času působil jako výjimečně moderní krajní bek a ani volná role krajního stopera mu nevoní. Nepříliš vysoký, ale zarputilý Bassam Al-Rawi je potom spíš než pro své obranářské vlastnosti znám pro své jedovaté přímé kopy a dříve si sedl s rychlíkem Tarekem Salmanem, jenž kvůli zdravotním trablím ze sestavy, zdá se, nadobro vypadl.

Na levém (wing)beku operuje relativně čerstvě Homam Ahmed, zatímco pravý kraj obrany je jedním z mála postů, kde si až do poslední chvíle málokdo bude jistý startérem. Pedro Correia byl možná jediným slabším článkem zlatého výběru na Asijském poháru, ale to není ten hlavní důvod, proč vypadl z optimální základní sestavy; daleko spíš je na roli křídelního beka příliš technicky limitovaný a opatrný. Přednost tam tudíž zřejmě dostane Ismaeel Mohammed, který si ve 32 letech prochází nečekanou renesancí. Jeden z využívaných členů pozlaceného kádru z Gulf Cupu (jako klasické křídlo) po nástupu Sáncheze na 2-3 roky zcela vypadl z trenérových plánů, aby se vrátil v nezvyklé roli jako jeden z mála vyslanců Al Duhailu. Zázraky však nečekejte, je to spíš drobný atlet.

Střed záložní řady jako jediný zlehka decimují zdravotní nesnáze. Univerzál Abdullah Al-Ahrak se zotavuje z přetrženého předního zkříženého vazu, zatímco kapitán Hassan Al-Haydos dle zpráv z přípravného kempu ne a ne doléčit své bývalé bolístky a na šampionát zřejmě nebude plně fyzicky připraven. Jakožto jediný borec schopný ulevit Akramu Afifovi od plné kreativní zátěže je přitom Al-Haydos klíčovou postavou Sánchezova výběru. Asijský pohár 2019 se mu navzdory kolektivnímu úspěchu moc nepovedl poté, co byl naopak jediným světlým bodem na kolektivně zoufalém Asijském poháru 2015. Jak on, tak Afif jsou tedy poněkud náladovými, a přece rozdílovými hráči, kteří by v případě přechodu na starou formaci 4-3-3 zaujali posty obou křídel (Afif LW, Al-Haydos RW).

Od Afifa nikdy nevíte moc co čekat. Jeho chemie s pohyblivým a nesmírně gólovým Almoezem Alim, který již ovládl mimo jiné tabulku střelců asijské kvalifikace na MS (2019-21) a Gold Cupu (2021), je v dobré dny vyloženě hmatatelná. Ke koruně krále střelců mu ostatně na Asijském poháru dopomáhal pěti asistencemi na devět gólů. Jenže pak tu máte vysloveně nulové, nejisté představení na Copě Américe a silně pochybujete o jeho vlivu na tým v náročnějších podmínkách. Afif je pro Katar beze zbytku generačním talentem, ale také tím typem hvězdičky, která pod tlakem (okopávajících) soupeřů simuluje a řve po sudím. Patrně nejlepším realistickým scénářem je, že zanedlouho uvidíme obě tyto jeho tváře.

Alternativou na post ofenzivního záložníka je Ali Assadalla, který však zjevně prožil svůj vrchol na Západoasijském mistrovství už před necelými devíti lety. Teď mu je přitom 29.

Double pivot budou nejspíš utvářet relativně nemastní neslaní Adulaziz Hatem a Karim Boudiaf, byť první jmenovaný dovede přispět zajímavými standardkami. Boudiaf má patrně nejširší škálu přihrávek v týmu a svou silou i výškou přispívá ke stabilitě týmu; Hatem slouží spíše jako rozbíhač útoků a dynamičtější pes obranář. Určitým překvapením přitom je, že mezi startéry už nějakou dobu nefiguruje Assim Madibo, "katarský N’Golo Kanté”, a jeden z největších objevů zlatého Asijského poháru.