Národní tým Mexika bývá zpravidla příjemným oživením světových šampionátů, bývá ale spíš řazen mezi potenciální překvapení, které může zaskočit některého z favoritů, než že by byli sami pasování na jednoho z možných černých koní turnaje. Letošní výběr Mexika by neměl být výjimkou, zároveň ale působí spíš trochu zašlým dojmem. V ohrožení tak může být i v posledních letech tradiční postup ze skupiny a následné vypadnutí v osmifinále.

Velkou nepříjemností je zejména zranění Jesúse "Tecatita" Corony. Šikovný křídelník patří v reprezentaci mezi naprosto klíčové hráče a trenér Martino jej dokonce i přes prakticky nulové šance na uzdravení zlomené nohy povolal do předfinální užší nominace na MS. Teprve před pár dny pak definitivně Martino uznal, že se zlomenou nohou se ani proti Saúdské Arábii hrát nedá. Pryč jsou také slavné doby Javiera "Chicharita" Hernándeze nebo sice náladového, ale jinak fotbalově geniálního Giovaniho Dos Santose. Andrés Guardado sice v nominaci figuruje, jeho kariéra se však pomalu v 36 letech blíží ke konci, což dokládá také neustále se snižující herní prostor v Betisu. Klíčový útočník Jiménez zase stále nedoléčil zranění, které ho limituje už od srpna, a jeho případný start na MS je v ohrožení. Za tyto hráče prakticky neexistují odzkoušené a kvalitativně srovnatelné varianty. Mexiko zkrátka nepůsobí před turnajem dobrým dojmem. Výjimkou je alespoň nestárnoucí mrštný gólman Ochoa, který stále neztrácí nic ze svých kvalit a je stále jasnou jedničkou svého týmu.

Díky složení skupiny C zároveň rozhodně nelze Mexičany předem odepsat. Klíčovým utkáním bude hned to první ve skupině proti Polsku. Argentina by totiž podle všech předpokladů neměla s Mexikem klopýtnout, naopak Saúdská Arábie působí v kontextu skupiny C jako velmi chudý příbuzný (fotbalově, nikoliv ekonomicky). Pokud zápas s Polskem skončí remízou, což by vzhledem k logicky opatrnějšímu počátečnímu přístupu mohlo nastat, budeme mít v zápasech se Saúdskou Arábií možnost vidět extrémní snahu Poláků i Mexičanů nastřílet soupeři co nejvíc gólů, což by naopak mělo být velkou výhodou pro arabskou reprezentaci. Ať tak či tak, máme se na co těšit.


Vzhledem ke kvalitě mexické ligy, která patří mezi nejlepší na celém americkém kontinentu, posedlostí fotbalem v Mexiku a celkové velikosti Spojených států mexických je až s podivem, že Mexičani nepatří mezi absolutní fotbalovou elitu. Vždyť Mexiko je suverénně největší španělsky mluvící zemí na světě, například taková Argentina má o celých 84 milionů obyvatel méně! Problémem je ale samozřejmě celková politická a bezpečnostní situace v zemi, která je už desítky let v permanentním vnitřním konfliktu.

I přesto ovšem do Mexika sem tam zamíří i hvězda z Evropy. Mám na mysli především francouzského útočníka Gignaca, který už v roce 2015 přestoupil jako volný hráč do týmu Tigres. V jeho dresu nastřílel už neuvěřitelných 157 gólů! Letos ale Tigres vypadli už ve čtvrtfinále play-off s pozdějším vítězem celé soutěže Pachucou. Mexickou ligu si vyzkoušel také jiný Francouz Jérémy Ménez. Ten však vydržel v Clubu América pouhý rok a půl. Liga MX je ale lákadlem zejména pro hráče z celé Latinské Ameriky. Velké zastoupení bude mít například na MS mezi hráči Ekvádoru. Mezi Jihoameričany (snad mi to odpustí) druhého sledu je ale obecně mnohdy oblíbenější než nejisté angažmá v Evropě, a to logicky kvůli kulturní blízkosti.

Domácí soutěž funguje na principu Apertura - Clausura, čili v podstatě podobně jako systém jaro - podzim s tím rozdílem, že každá část má svého separátního vítěze. Ligu hraje 18 týmů, z čehož 12 nejlepších postupuje do play-off (liguilla). To platí jak v případě Apertury, tak Clausury. O co jiného by šlo než o peníze. Více vypjatých zápasů má přilákat víc fanoušků. Tento trochu zvláštní způsob soutěžení navíc také dává víc šancí na překvapivé vítěze ligy. Nejúspěšnějším klubem Mexika je jeden ze zakládajících členů profesionální mexické fotbalové soutěže Club América. Ještě donedávna byly mexické týmy také hegemony tamní obdoby Ligy mistrů. V posledních letech jim ale vyrostla konkurence v podobě zlepšujících se týmů MLS. Týmy mexické ligy sice nejsou ekonomicky vůbec slabé, se silou amerického trhu je ale prakticky nemožné se měřit. Letos tak v soutěži zvítězil tým Seattle Sounders.





Tradice národního týmu Mexika na MS se datuje už od roku 1930, kdy tamní svaz přijal pozvánku do Uruguaye. Nicméně kvalita tehdejších soupeřů ve skupině, tedy Argentiny, Chile a Francie, byla na podstatně vyšší úrovni. Tři debakly a závěrečné skóre 4:13 znamenaly úplně poslední místo na turnaji, což nezanechalo ve světě dobrý dojem. V roce 1934 už na turnaj probíhala kvalifikace, ve které narazili Mexičané na tým USA, se kterým prohráli 2:4, což pro ně znamenalo neúčast na turnaji v Mussoliniho Itálii. Podivného MS 1938, kde se na národních týmech projevily první dopady vzrůstající agresivity evropských totalitních režimů, se většina amerických národních týmů z různých důvodů odmítla zúčastnit. Mexiko nebylo výjimkou.

Nová éra se ale začala psát po 2. světové válce. Mexičani sice v 50. letech nepatřili rozhodně mezi světovou špičku, kontinentálními kvalifikacemi ale procházeli jako nůž máslem. První bod na MS získalo Mexiko až v roce 1958, tedy při své čtvrté účasti na MS, a to za remízu s Walesem. V roce 1962 přišla už i první výhra. A víte s kým? No přece s pozdějšími vicemistry světa, kterým byl náš národní tým Československa. Čechoslováci tehdy sice po gólu Maška vedli už v první minutě, Mexičani ale zápas otočili na 3:1. Čtvrtého účastníka skupiny Španělsko nicméně vyřadil gól Brazilce Amarilda v 86. minutě, což znamenalo postup právě československého týmu.

Největší úspěchy zaznamenali Mexičani na domácích šampionátech v letech 1970 a 1986. Byla to v obou případech čtvrtfinále, což pro zaplněné tribuny stadionů bylo pouze malou cenou útěchy. Víc mrzela čtvrtfinálová porážka z roku 1986 se Západním Německem na penalty. Postup do semifinále už byl tak blízko...

Bohužel Mexiko se na konci 80. let rozhodlo falšovat data narození mnoha hráčů z mládežnických kategorií. Po zjištění této "drobnosti" následoval trest ze strany FIFA a zákaz startu na MS 1990. Po diskvalifikaci se ale v roce 1994 vrátili Mexičani v dobré formě a načali dodnes trvající šňůru postupů ze skupiny a následných vypadnutí v osmifinále. Ve zmíněném roce 1994 to bylo opět na penalty, tentokrát ale s Bulharskem vedeným hvězdným Stoičkovem. O čtyři roky později přišel kolaps s Německem, které dvěma góly otočilo na konci zápasu skóre z 1:0 na 1:2. ještě nepříjemnějším osmifinálovým vypadnutím však byla prohra 0:2 s outsiderem z USA v roce 2002. Poté dvakrát rozesmutnili Mexičany Argentinci. V roce 2014 zase pro změnu Nizozemci, kdy po dvou trefách v 88. a 94. minutě z penalty po přifilmovaném pádu Robbena zbyly Mexičanům jen oči pro pláč. Naposledy před 4 lety zažili Mexičani opět prohru v osmifinále, kdy sice fantastický Ochoa dlouho držel šance Mexika na postup, prohře 0:2 nakonec ale ani on, ani nikdo jiný nezabránil. Mexičani ale mohli být rádi vůbec za samotný postup ze skupiny. Po překvapivě vysoké porážce se Švédy 0:3 je totiž zachránili Korejci, kteří překvapivě porazili Německo.


Projít kontinentální kvalifikací už opravdu hodně dlouhou dobu není pro Mexiko problém. Naposledy chybělo na turnaji konaném ve Španělsku v roce 1982. Snad pouze v roce 2010 nebyla ze strany Mexika tolik suverénní, přesto ale postoupilo ze druhého místa. Letošní závěrečná kvalifikační skupina byla rozšířena o dva týmy na celkový počet 8 účastníků. S bilancí 8 výher, 4 remíz a 2 porážek se Mexičani umístili na 2. místě za překvapivým vítězem z Kanady.

Problémem zóny CONCACAF je velmi slabá konkurence mezi týmy. Ačkoliv tedy například právě Mexiko si určitě stěžovat nemůže, protože absence kvalitních soupeřů mu prakticky zaručuje vždy účast na MS. Dá se počítat se zlepšováním Kanady, kde mají mladí hráči možnost zahrát si poměrně kvalitní MLS. Naopak ale například Honduras, účastník šampionátů 2010 a 2014, prochází generační obměnou, která zatím nenese ovoce. Zajímavou, avšak logickou taktiku zvolil například Surinam nebo El Salvador. První jmenovaný stát staví svou novou generaci na potomcích emigrantů do Nizozemska, druhý jmenovaný stát využívá mladíky narozené v USA. Výjimečně vyroste zajímavá generace také například na Haiti. I tak je ale 6 jistých míst pro zónu CONCACAF a 2 místa v mezikontinentální baráži z mého pohledu nesmyslný krok. FIFA zřejmě chce opět zažít doby, kdy výsledky jako 6:1 nebo 8:0 nebyly rozhodně výjimkou.

Nyní už ale k samotné kvalifikaci Mexika. Ta začala sice dvěma důležitými výhrami nad Jamajkou a Kostarikou, ani v jednom případě se ale nerodilo lehce. Proti Jamajce rozhodl až v 89. minutě Henry Martín, proti Kostarice se zase prosadil pouze Pineda z penalty. Že Mexiko není herně úplně v pohodě, potvrdily i dvě následující remízy v Panamě a s Kanadou. Teprve proti slabším soupeřům ze Salvadoru a Hondurasu se Mexičané tzv, chytili. Zápas s Hondurasem, který Mexičané vyhráli 3:0, byl ale v podstatě jediným hladkým vítězstvím v celé kvalifikaci. Následovaly porážky v USA a v Kanadě, pohodlný bodový polštář už ale Mexičané měli nastřádaný. Ve druhém zápase s Jamajkou Mexičany zachránila až silná dvouminutovka na samotném konci zápasu, kdy otočili stav na 2:1. Nemá cenu ale vypisovat všech 14 zápasů jednotlivě. Určitě už jste pochopili, že se Mexičané i přes konečné 2. místo v tabulce na své poměry kvalifikací protrápili. Nejlepším střelcem týmu byl Raúl Jiménez, ani jednou se však neprosadil ze hry! Všechny 3 vstřelené góly totiž soupeřům nasázel z penalt.




Rodák z argentinského Rosaria má za sebou bohatou trenérskou kariéru. Jeho nejznámější trenérskou štací je jednoznačně slavná Barcelona, kde si ovšem fanoušky na svou stranu příliš nenaklonil, jelikož nedokázal získat žádnou trofej kromě španělského superpoháru. V Barceloně se zkrátka ani krátkodobé neúspěchy neodpouštějí.

Sám 60letý Martino fotbal hrával na pozici ofenzivního záložníka, a to na docela dobré úrovni. S týmem Newell’s Old Boys (mimochodem tým, kde začínal Lionel Messi) dokázal třikrát získat argentinský titul. Že to Martina vždycky táhlo dopředu, se projevuje i na jeho trenérském stylu. Jeho týmy se snaží agresivně napadat a přecházet po zisku míče rychle do útoku. I proto nejspíš v Barceloně pohořel, jelikož se tento styl snažil nějak skloubit se slavným tiki-taka, což se mu nepovedlo.

Jeho trenérská kariéra čítá poměrně dost úspěchů. Největší jméno si udělal v Paraguayi, kde v letech 2002-2004 a 2006 vyhrál ligu s týmy Libertad a Cerro Porteño (2004). V roce 2007 nastoupil ke kormidlu reprezentace Paraguaye, se kterou dokázal postoupit na MS 2010, kde se Paraguay dostala až do čtvrtfinále, kde vypadla po prohře 0:1 s tehdy vynikajícím Španělskem. O rok později na Copě América dokázal Martino senzačně dovést Paraguay až do finále. Někdy se ale historie přece jen zeptá, takže jí teď odpovím. Paraguay se sice dostala pod Martinovým vedením do finále, ani jednou ale nedokázala na turnaji vyhrát! Ba co víc, v šesti zápasech nedokázala 4x vstřelit ani gól. Inu, i tak se někdy na turnajích dá postupovat...

Martino je tak trochu mistr druhých míst. Druhý skončil se zmíněnou Paraguayí na Copě, prohrál finále Copa del Rey s Barcelonou, finále Copy América s Argentinou v letech 2015 a 2016 a nedávno také s Mexikem jak v Lize národů, tak i na Gold Cupu. Zatímco s Paraguayí šlo jednoznačně o úspěch, v ostatních případech šlo o neúspěchy. Pokud nedokáže Martino s Mexikem postoupit ze skupiny, což je základní očekávání každého Mexičana, bude si moct pravděpodobně hledat nové angažmá.




Měl jsem pořádnou chuť psát jako o tahounovi o Alexisi Vegovi. Nakonec se však "Chucky" Lozano v Neapoli konečně rozehrál k velmi dobrým výkonům. Vzhledem k rozdílným zkušenostem obou borců na mezinárodní scéně jsem nakonec chtě nechtě překvapivou variantu nezvolil.

Ještě před 4 lety jsem o Lozanovi psal jako o hráči "na prahu slávy". Pravda, nebyl to nijak odvážný tip, protože "Chucky" tehdy ještě v PSV Eindhoven jasně ukazoval, že z něj roste hvězda. V roce 2019 ho koupila Neapol za 45 milionů eur. Je sice otázkou, jestli za takový obnos peněz zcela naplnil očekávání svého týmu, rozhodně ho ale nezklamal. Ve 102 zápasech, do kterých v Serii A nastoupil, vstřelil z pozice křídla 23 gólů a přidal 14 asistencí. Lozanovými přednostmi jsou zejména rychlost a pohotová střelba, klidně i z trochu větší vzdálenosti. Na mexické křídlo je tak poměrně přímočarý, nepřidává do své hry žádné zbytečné kudrlinky jako to dělával například Carlos Vela nebo Giovani dos Santos.

Vzhledem k nejistému startu klíčového forvarda Jiméneze se na Lozana bude upírat největší pozornost mexických fandů. Kvůli delšímu zranění Lozano vynechal všechna mezinárodní utkání na jaře i v létě. Hned po návratu do sestavy ale vstřelil vítězný gól v přátelském zápase s Peru. Trenér Martino s ním počítá možná trochu překvapivě na levé, nikoliv pravé křídlo. To aby mohl Lozano navádět snáz míč do středu hřiště na svou výbornou střelu. Z levého křídla ostatně vstřelil i památný gól před čtyřmi lety Německu, které i díky tomu mohlo dát sbohem mistrovství světa už po skupinové fázi.




Bohužel kvůli neobvyklému termínu MS v době psaní této analýzy ještě nebyla známa konečná nominace, tudíž měl trenér Martino možnost udělat na mě pomyslně dlouhý nos a nenominovat útočníka Feyenoordu Santiaga Giméneze na úkor stárnoucího naturalizovaného Argentince Rogelia Funése Moriho. Nicméně díky tomu se tak otevírá prostor pro představení sice už zkušenějšího, ale pro většinu fanoušků neokoukaného borce Alexise Vegu.

Zanedlouho 25letý křídelník týmu Chivas sice nejspíš pravděpodobně nezačne v základní sestavě, oproti ostatním, hodně přímočarým mexickým křídelníkům nabízí trochu alternativní styl hry. Vega je totiž nejen fantastickým driblérem, ale také velmi kreativním křídlem, které svou hrou baví fanoušky a nápaditým řešením může svým spoluhráčům pomáhat možná i víc než Hirving Lozano. Bohužel právě kvůli využívání Lozana v reprezentaci na levém křídle bude muset Vega na svou šanci čekat z lavičky. Při častých absencích Lozana a obecné střelecké bídě Mexika v kvalifikaci byl Vega na děleném druhém místě tabulky střelců Mexika. Stačilo mu na to vstřelit pouhé 2 góly, na rozdíl od 3gólového Jiméneze je ale dal ze hry. K nim přidal ještě jednu asistenci proti Jamajce, kterou tak Mexičani porazili právě jen díky Vegovi (zápas, který skončil 2:1 pro Mexiko, doslova ovládl s bilancí 1+1).

Na klubové úrovni letos zaznamenal v 17 zápasech bilanci 3+4. Ostatně, býti v zakončení on nebo jeho spoluhráči mnohem efektivnější, asi by stále nehrál doma v Mexiku. Za celou kariéru ale nastřádal ve 196 zápasech velmi slušných 39 gólů a 30 asistencí. Uvidíme, jak bude hra Mexika pod Gerardem Martinem fungovat, Alexis Vega si ale svými individuálními výkony může klidně vykopat angažmá v některém silném evropském klubu.




Mexičané budou nastupovat ve formaci 4-3-3 s jedním defenzivním záložníkem. Specialitou Martinova systému je, že rád využívá na obou stranách tzv. inverted wingery, tedy křídelníky hrající "přes nohu". I přesto, že má Martino k dispozici poměrně rychlé křídelníky, preferuje Mexiko spíš postupný útok s minimem dlouhých pasů, ty využívali v kvalifikaci CONCACAF ze všech týmů nejméně. Občas se objevují v zahraničních médiích zprávy o "stárnoucím" Mexiku. To není tak úplně pravda, naprostá většina kádru jsou hráči okolo 24-25 let, zestárly však známé opory jako Guardado, Herrera nebo koneckonců i gólman Ochoa (na něm se ale věk tolik neprojevuje). Mexiko tak oproti velmi mladým týmům USA nebo Kanady tak trochu stagnuje. V současném kádru Mexika nenajdete mnoho hráčů, možná dokonce žádného, kteří by si na MS měli říct o přestup do některého z velkoklubů.

Brankářská trojice je složená z velezkušených, nebál bych se říct až starých gólmanů. Jedničkou nebude nikdo jiný než zmíněný Guillermo Ochoa. Gólman je to sice menšího vzrůstu, ale ty reflexy... Ty by chtěl mít každý. Ochoovi je sice už 37 let, oproti 40letému Alfredu Talaverovi je to však stále mladík. Talavera patří mezi dlouhodobě mezi nejlepší gólmany mexické ligy, narodil se ale zkrátka do silné generace. Přesto má odchytaných za reprezentaci 40 zápasů. Při pohledu na počty reprezentačních startů amerických hráčů si člověk občas až říká, kde ti lidi ty reprezentační starty berou. Český rekordman Petr Čech by v současné reprezentaci Mexika byl až čtvrtým nejčastěji hrajícím fotbalistou. Třetím brankářem pak bude nejmladší z trojice, teprve 35letý "mladíček" Rodolfo Cota.

V podstatě všechny týmy ze zóny CONCACAF s výjimkou Kostariky staví především na křídelní hře. Role krajních obránců v mexickém národním týmu tak bude nesmírně důležitá, jelikož Martino spoléhá na neustálou podporu útoku ze strany beků. Na levé straně by se o ni měl starat zkušený Jesús Gallardo, autor 5 gólů v letošním ročníku Apertury mexické ligy. Ten má ve 28 letech už 77 startů za reprezentaci! Jeho náhradníkem by pak pravděpodobně měl být nejspíš Gerardo Arteaga z Genku. Na pravé straně bude operovat neméně ofenzivní Jorge Sánchez, stále poměrně čerstvá akvizice Ajaxu, se kterým už si ale vyzkoušel i Ligu mistrů. Připraven naskočit bude na pravém kraji obrany také podstatně méně zkušený Kevin Vásquez z týmu mexických mistrů Pachucy.

Stoperská dvojice se od doby stárnutí Rafaela Márqueze nedá považovat za silnou stránku mexického výběru, zároveň ale nejde o tak výraznou slabinu, aby to mezi fanoušky vyvolávalo neklid. Dlouholetou stálicí před brankářem je Héctor Moreno. Ten sice možná nepatří k velkým hvězdám světového fotbalu, a ani český fanoušek si možná Morena nijak výrazněji nezapamatoval, šampionát v Kataru ale bude už jeho čtvrtým vystoupením na mistrovství světa! Koho Martino k Morenovi postaví, je otázkou. Nejblíž základní sestavě je pravděpodobně César Montes z Monterrey, v úvahu ale připadá taky zkušenější tandem s Morenem a Néstorem Araujem, olympijským vítězem z roku 2012. Spíše nepravděpodobné je zařazení Johana Vásqueze, který nesbírá ve velkém starty ani za podprůměrné Cremonese v Serii A.

Jistotou v základní sestavě bude Martinův oblíbenec Edson Álvarez. Defenzivní záložník Ajaxu bude mít při výstavbě hry jednak za úkol vypomáhat s rozehrávkou, zároveň ale bude jeho úkolem pohybem na sebe vázat při rozehrávce soupeřova záložníka, díky čemuž se otevře prostor pro práci s míčem kreativnějšímu spoluhráči. Problémem je ale odhadnout, který hráč to bude. Héctor Herrera už opustil evropské trávníky a na živobytí si vydělává v Houstonu Dynamo. Stále jde o kvalitního hráče, přednost však spíš dostane mladší Érick Gutiérrez. Mexičané si potrpí na hráče, kteří mají pro svůj tým určitou symboliku a jsou pro ně modlami. V roce 2006 to byl legendární hračička Cuauhtémoc Blanco, v posledních letech zase Rafael Márquez. Nyní je tímto mentorem a modlou kapitán Andrés Guardado. Ten už na hlavě nenosí typickou kudrnatou hřívu jako dřív, přece jen se na něm z fotbalového i mimofotbalového hlediska podepisuje věk, stále ale pro Martina bude nepostradatelným box-to-box záložníkem. Na lavičce pak bude na svou šanci čekat spousta víceméně podobných technicky zdatných středopolařů. Opět musím zdůraznit sílu Mexika v křídelních prostorech. Zejména levá strana ve složení Jesús Gallardo, Hirving Lozano působí jako silná zbraň. Jak už jsem zmiňoval, od Lozana se čekají výpady směrem do středu hřiště, což otevře prostor pro náběh Gallardovi. Ačkoliv bych byl osobně velmi rád, kdyby na pravém křídle jako druhý "inverted winger" hrál Alexis Vega, který by nabízel mnohem kreativnější řešení, prostor ukázat se dostane spíš minimálně ze začátku Uriel Antuna, autor vítězného gólu proti Salvadoru. Antunovou hlavní devízou je rychlost, což ovšem při postupných útocích Mexika tolik nevynikne. Zmíněný Vega ale svůj prostor na hřišti také rozhodně dostane. Obrovskou škodou pro Mexiko je už na začátku zmíněné zranění Jesúse Manuela Corony.

Už jen jeden den zbývá do finálního oznámení nominace a trenér Martino tak stále neučinil. V praxi to pravděpodobně znamená, že Raúl Jiménez se stále necítí 100% fit. Předběžně však počítejme s jeho nasazením do sestavy. Jiménezův impakt na hru Mexika je nejvíc viditelný při hře zády k bráně. Dokáže míče podržet a rozdat dále svým křídelníkům. Sám v reprezentaci není typickým zakončovatelem, o čemž svědčí také pouhé 3 góly v kvalifikaci (všechny z penalt). Potenciální náhrady za Jiméneze jsou tři. Už zmíněný Santiago Giménez a zkušení forvardi Henry Martín a Rogelio Funés Mori. Že vám možná poslední jmenovaný přijde povědomý (každopádně pokud ano, máte paměť jako slon)? V roce 2012 Funés Mori ještě reprezentoval rodnou Argentinu. Teprve v loňském roce dostal povolení reprezentovat Mexiko, o což měl trenér Martino enormní zájem. Právě Funés Mori by byl typologicky nejpodobnější náhradou Jiméneze, zároveň ale v kvalifikaci nijak gólově nezářil. Henry Martín by byl naopak spíš koncovým hráčem, vynikající střeleckou formu v domácí lize projevuje dlouhodobě. Santiago Giménez si na svou šanci bude muset počkat nejspíš z lavičky, právě role žolíka mu ale ve Feyenoordu sedí. Pokud bych měl odhadnout, kdo tedy nastoupí, přikláněl bych se k Martínovi. Možná je ale celá debata zbytečná a zítra se v závěrečné nominaci objeví i jméno Raúla Jiméneze.