Co máme na MS čekat od Maroka? Ještě pár týdnů zpátky to vypadalo jako triviální dotaz: Co asi jiného, než atraktivní, leč neefektivní fotbal s létajícími wing-backy, spoustou nedotažených (polo)šancí a následným brzkým vypadnutím? Jenže pod novým trenérem Regraguim se Lvi z Atlasu rázem stávají mnohem nečitelnějšími...

"Myslím si, že musím být prokletý," prohlásil sedmdesátiletý bosenský lodivod Vahid Halilhodžić poté, co marocká fotbalová asociace letos 11. srpna prohlásila, že jej s okamžitou platností propouští z funkce. Něco podobného se mu stalo v krátké době už potřetí. V roce 2010 takto musel narychlo opustit repre Pobřeží slonoviny v reakci na čtvrtfinálovou prohru na Poháru národů; Sloni už přitom v té době měli zajištěné místo na nadcházejícím světovém šampionátu. Halilhodžić se o rok později přesunul k Alžírsku, se kterým slavně postoupil do osmifinále MS 2014 proti Německu, které vyhrálo až v prodloužení (a následně si dokráčelo pro zlaté medaile).

Jeho dalším zaměstnavatelem bylo Japonsko, a v té době už se začala naplno projevovat koučova potenciálně hádavá, konfliktní povaha. S alžírskou kabinou si ještě dokonale sedl, ale u Modrých Samurajů sice vydržel tři roky a prošel s nimi kvalifikací na MS 2018, jenže se zároveň rozhádal s největší hvězdou Keisuke Hondou a utrhl si veřejnou ostudu na Východoasijském poháru v roce 2017 (kde jeho narychlo složený tým prohrál s Koreou 1:4, což by bylo pro japonská média dostatečně ponižující i bez jeho následného proslovu o tom, jak byli Korejci ve všem lepší a jaký v něm vzbudili obdiv). Oboustranně toxický vztah japonské společnosti a stárnoucího kouče vyústil v další vyhazov těsně před Mundialem, načež se Halilhodžić s japonskou FA začal soudit o tom, jestli jeho propuštění bylo legální.

A něco podobného jsme vlastně mohli pozorovat i v Maroku - bosenský veterán u týmu opět vydržel tři roky, opět přinesl hladkou kvalifikaci na MS a opět si musel balit kufry pár měsíců před jeho výkopem kvůli neshodám s vedením svazu a největší reprezentační hvězdou. Tentokrát to byl Hakim Ziyech. Nebo Nousseir Mazraoui; Halilhodžić z nároďáku vyhodil oba dva. Jinými slovy jde o prvního trenéra v dějinách fotbalu, který dokázal třikrát - se třemi různými týmy - proplout nástrahami kvalifikace na nejprestižnější světový turnaj a následně předat žezlo někomu jinému. Nevím, jestli je prokletý; spíš nerudný a notoricky známý tím, že jeho týmy sice umí hrát krásný fotbal, ale nikdy nevyhrávají žádné trofeje.

Toto sice nemá být článek o Vahidu Halilhodžićovi, jenže problém je, že vlastně ani neexistuje jiný způsob, jak začít; pokud aktivně nesledujete marockou ligovou scénu, je pro vás nový lodivod Regragui pravděpodobně totální neznámou. Navíc tato klíčová změna proběhla až v srpnu, takže Lvi z Atlasu pod současným koučem odehráli jen dva přátelské zápasy. Ziyech a Mazraoui jsou zpátky, ale logicky jim chybí intuitivní souhra se zbytkem týmu, takže jejich reálný přínos takhle narychlo (a proti týmům jako Belgie a Chorvatsko) zůstává otázkou. A do toho se ještě doslova na poslední chvíli zranil potenciálně klíčový ofenzivní záložník Amine Harit.

Maroko má dostatečně zajímavý a silný tým na to, aby v poměrně otevřené skupině F dokázalo zamíchat postupovými kartami. Klidně může být jedním z černých koňů celého turnaje, a stejně tak klidně může vyhořet a skončit ve skupině beznadějně poslední. Rozhodně by ale měla být zábava jej sledovat.


Zatímco mužský fotbal má v nejzápadnější saharské zemi dlouhou tradici, ten ženský zůstával dlouho stranou - oficiálně sice "Lvice z Atlasu" hrají od roku 1998 (stejně jako jejich protějšky v Tunisku a Egyptě), ale prosadit se v konzervativním, patriarchálním arabském světě bylo dlouhá léta prakticky nemožné, a to i v době, kdy už subsaharské africké týmy v čele s Nigérií dávno pronikaly na světovou scénu.

"Může za to sociokulturní kontext arabského světa, který ženám jasně diktuje, jaké pozice mají zastávat a kde je jejich místo ve společnosti," objasňuje Susan Shalabi, viceprezidentka palestinské fotbalové asociace a jedna z mála žen, jež zastávají exekutivní pozici ve fotbalových strukturách na Blízkém Východě. "Fotbal byl až donedávna považován za vyloženě tvrdý, maskulinní sport. Nic pro holky."

To se ale v posledních měsících začíná radikálně měnit - a marocká reprezentace v tom hraje stěžejní roli. Na letošním ženském Afconu, který proběhl právě v západosaharském království, se Maročanky doslova utrhly ze řetězů. Nejenže turnaj zahájily tím, že jako první arabská repre v historii postoupily do play-off; to byl pouze začátek. Následovala totiž čtvrtfinálová výhra nad Botswanou a semifinálový triumf proti Nigérii. V zápase o zlato se sice domácí bojovnice musely sklonit před Jihoafrickou republikou, ale to nakonec působí skoro jako detail - vždyť už postupem do semifinále stvrdily zároveň kvalifikaci na ženské MS v roce 2023. Jako první arabská země v historii.

Co víc, Nigérie je v africkém ženském fotbale až obludně silným soupeřem - důkazem budiž 11 vyhraných Afconů ze 14 pořádaných, nebo třeba fakt, že se Nigerijky představily už na historicky prvním Mundialu v roce 1991. Semifinálový triumf nad touto velmocí sledovalo přímo v ochozech 45 tisíc diváků, a na finále proti Jihoafričankám jich přišlo ještě o 5 tisíc více.

To je obrovský dějinný zlom: ještě nikdy předtím se nestalo, že by ženský fotbal dominoval zprávám po celé zemi. Až teď. Reprezentantkám po turnaji dokonce gratuloval i král Mohamed VI., a hvězdná útočnice Ghizlane Chebbak, nejlepší hráčka turnaje, dodala: "Toto je pouze začátek. Ušly jsme kus cesty, ale ještě nás dlouhý kus čeká. Teď jsme ale nadšené; právě jsem zažila něco, o čem se mi ani nesnilo. Plný stadion fanoušků! A není to sen, ale realita!"

Maročanky se na MS, které hostí společně Austrálie a Nový Zéland, představí v těžké skupině s Německem, Kolumbií a Jižní Koreou, a jejich cílem bude zanechat na globální scéně důstojný dojem. Pro tisíce hráček a fanynek napříč celým regionem jsou ale hrdinkami už teď.





Ale zpět k mužům. Lvi z Atlasu mají s největším světovým turnajem dost ambivalentní vztah - zaznamenali velké historické úspěchy, ale i hořká zklamání, která až bizarně často přicházela v posledních minutách zápasů. V historickém měřítku působí Maroko jako tým, který na globální scéně umí zaujmout, ale dělá mu problém skutečně vyhrávat (takový Vahid Halilhodžić mezi nároďáky).

Marocký nároďák byl přijat do CAF v roce 1966 a hned se zapojil do kvalifikace na olympiádu, kterou ale nedokončil, když odmítl nastoupit proti Izraelcům; ta stejná generace ale dokázala postoupit na MS 1970, čímž se stala vůbec prvním africkým týmem, který se na Mundial dokázal probojovat (nebyl přímo pozván). A hned v prvním duelu proti Západnímu Německu zanechali Lvi pod vedením jugoslávského kouče Blagoje Vidiniće velmi dobrý dojem. Sice prohráli 1:2, ale ještě v poločase vedli a nakonec je srazil až gól Gerda Müllera z 80. minuty.

Následovala jasná prohra s Cubillasovým Peru (0:3) a historicky první bod za remízu 1:1 s Bulharskem. Na další si ale maročtí fanoušci museli počkat dlouhých 16 let, do nástupu nové "zlaté generace". Hrálo se opět v Mexiku, a přestože celosvětově je tento turnaj známý samozřejmě hlavně díky Maradonově Boží ruce, Maročané na něj vzpomínají z jiného důvodu - jejich nároďák totiž remizoval s Polskem i Anglií (dvakrát 0:0) a následně vypráskal Portugalce 3:1, což mu stačilo k prvnímu místu ve skupině. Než přišli opět Němci... a s nimi i další gól v samém závěru, tentokrát v 88. minutě.

V roce 1994 Maroko třikrát prohrálo o gól, ale už o čtyři roky později ve Francii se nová generace pod vedením Mustaphy Hadjiho a Noureddine Naybeta zapsala do srdcí nezaujatých fanoušků na celém světě díky krásnému fotbalu a velkolepému triumfu nad Skotskem (3:0). Bohužel pro ty marocké ale tým kouče Henriho Michela přesto zůstal před branami osmifinále; díky remíze 2:2 s Norskem mu sice k postupu stačil jakýkoliv bodový zisk Brazilců proti Seveřanům, ale Norové tehdy zvítězili 2:1 (a dodnes zůstávají jediným evropským celkem, který s Brazílií nikdy neprohrál) a odstavili Lvy z postupové druhé příčky.

A pak tu máme samozřejmě Rusko 2018, kam Maročany dovedl legendární Hervé Renard a kde od nich mnozí očekávali velké věci. Jenže oni prohráli hned na úvod s Íránem... díky vlastňáku v páté minutě nastavení. Následovala těsná porážka proti Portugalcům (0:1) a další ztracené vítězství nad Španěly, kteří vyrovnávali na 2:2 opět po vypršení základní hrací doby.

Takže tak. Maročané na Mundialu nikdy vyloženě nevybouchli, ale statistika mluví jasně: Jedno play-off z pěti pokusů. Chce to zkrátka zabrat.


Můžete Halilhodžićovi vyčítat co chcete, ale jedna věc se mu upřít nedá - jeho Maroko bylo naprosto suverénní proti slabším týmům (co by za to dala taková Nigérie!), a to až do takové míry, že celá kvalifikační skupina I působila spíše jako rozehřívací tréninkový kemp. Maročané proti Guinei, Guinei-Bissau a Súdanu neztratili ani bod, během šesti zápasů vstřelili 20 gólů a inkasovali jediný, při výhře 4:1 na guinejské půdě. Žádný jiný africký tým neprošel touto fází kvalifikace stejně suverénním stylem.

V závěrečném play-off se pak na Lvy z Atlasu usmálo štěstí, když jim los přiřadil jednoznačně nejslabšího soupeře - Senegal musel zdolat Egypt, Kamerun bojoval s Alžírskem, Ghana se pobila o postup v derby s Nigérií a Tunisané přetlačili černého koně z Mali. Všechny tyto týmy si na konci kvalifikace prošly regulérní zátěžovou zkouškou. Na Maroko ale vyšel vítěz skupiny J, Demokratická republika Kongo, která předtím remizovala doma s Tanzanií a prohrála na Madagaskaru.

Samozřejmě překvapení se dějí, ale, ruku na srdce - vážně si někdo dokázal představit DR Kongo v roce 2022 na mistrovství světa? Maročané v Kinshase po trapném a blahosklonném výkonu remizovali 1:1, ale jakmile se v domácí odvetě začali aspoň trochu snažit, smetli středoafrického soka 4:1. Žádná kontroverze, žádné obavy, prostě čistá práce. Na poměry CAF to zní skoro jako pohádka.




Fun fact: Ještě začátkem srpna bylo Maroko jediným africkým týmem na MS v čele s cizincem. Teď, po angažování Regraguiho, jedou všichni vyslanci CAF na Mundial s lokálními kouči. To se ještě nikdy v dějinách nestalo.

A Regragui není rozhodně žádný nazdárek a nikdo jej ani nepodezírá, že by byl pouhou loutkou v rukách svazu (jako Jalel Kadri či Otto Addo). Francouzský rodák, který ale strávil většinu trenérské kariéry v Maroku, se koučování věnuje posledních 11 let a jeho první štací byla práce v týmu asistentů u nároďáku (jeho šéfem byl tehdy Rachid Taioussi).

Skutečné vlny ale začal dělat až v roce 2014, kdy jej coby hlavního kouče angažoval klub Fath Union Sport z hlavního města Rabatu. Během šestiletého působení na jeho lavičce Regragui vyhrál domácí ligu i pohár, a když se předloni po vzájemné dohodě přesouval do katarského Al-Duhailu, hned v první sezoně si připsal další titul. Následoval návrat domů do Maroka, angažmá u skutečného velkoklubu (Wydad Casablanca) a spolu s ním triumfy v domácí lize i africké Lize mistrů. To je hodně... trpišovská bilance, chcete-li. Walid Regragui evidentně umí vyhrávat, a to rychle.

Co víc, maročtí fanoušci jej milují; v jejich očích je jednak vynikajícím stratégem, jednak sympaťákem, který Maročanům rozumí a chápe jejich mentalitu. To je oproti Halilhodžićovi dost možná zásadní změna, alespoň vzhledem k atmosféře v týmu.

Regragui samozřejmě ihned po vystřídání bosenského matadora povolal zpět Ziyecha s Mazraouim; marocká nominace je ale zajímavá i na jiných místech - nechybí v ní třeba tři borci z Wydadu (gólman Tagnaouti, levý bek Attiah-Allah a defenzivní záložník Jabrane, i když do základu se nepodívá ani jeden z nich). Naopak absentují stárnoucí stálice let minulých jako Younes Belhanda, Faycal Fajr či Adel Taarabt. Nejde ani Munir El Haddadi, ani Imran Louza. A co je možná nejzajímavější, do nominace se nedostal Ryan Mmaee - útočník Ferencvárose přitom pod Halilhodžićem platil za nejlepšího Maročana v kvalifikaci na MS, kde v osmi zápasech zaznamenal čtyři góly a čtyři asistence. Chudák.




Zkraje roku se Achraf Hakimi na Afconu mohl přetrhnout, dal dva góly, lítal po hřišti jako hadr na holi, ale marockému krachu ve čtvrtfinále stejně nezabránil. Jenže to byla trochu jiná situace; tehdy jsme ostatně i zde na Eurofotbalu podotýkali, že Hakimiho největší problém je v tom, že je pro Maročany zároveň nejlepším pravým i levým obráncem a navrch i pravým křídlem. S návraty Mazraouiho se Ziyechem je tato otázka alespoň na papíře vyřešena.

Zadák PSG se tak bude moct soustředit na to, co mu jde nejlépe - explozivní náběhy z kraje obrany směrem dopředu, overlapy v ofenzivní fázi, centry a skvěle zahrávané přímé kopy. A taky defenzivní práce, která sice není Hakimiho největší devízou, ale to neznamená, že by neuměl bránit. Je to zkrátka moderní mladý bek se vším všudy; jeden z nejlepších na světě. Navíc se v posledním duelu před MS rozloučil gólem proti Auxerre.

Vzhledem k tomu, jak statická je belgická defenziva - a jak neprozkoušená je ta kanadská - jsou Hakimiho dravé průniky směrem dopředu potenciálně obrovsky cennou zbraní. O Mazraouim ostatně platí totéž. Na krajích obranné čtveřice to mají Maročané pořešené jako málokdo.




Ounahi má pro tuto rubriku ideální předpoklady: je mladý (22), nehraje na nejvyšší úrovni (Angers sice bojují v Ligue 1, ale není to zrovna velkoklub), trenér mu věří a existuje velká šance, že bude na hřišti opravdu vidět.

V Regraguiho 4-1-4-1 / 4-2-3-1 je totiž právě rodák z Casablanky onou "neznámou", záložníkem, který se pohybuje mezi pozicemi CM a AM; očekávejme ho ale spíše na vytaženější pozici, kde nejvíce vyniknou jeho ofenzivní náběhy, cit pro přihrávku a snaha neustále hledat spoluhráče kolem vápna. Ounahi není trequartistou, ale často se tak na hřišti chová, byť se pohybuje hlouběji - umí driblovat, umí 1 na 1, a co je nejdůležitější, umí s balonem na noze najít ideální kreativní řešení.

Při Haritově zranění a nejistotě ohledně Ziyechovy rozehranosti a formy je tak poměrně snadné si představit, že pokud některý z ofenzivních záložníků Maroka skutečně zaujme, bude to právě Azeddine Ounahi.




Je samozřejmě možné, že má Regragui v záloze nějaké 4D šachy, ale pokud můžeme usuzovat jak z posledních zápasů pod Halilhodžićem, tak z oněch dvou přáteláků po změně stráží (výhra 2:0 nad Chile a remíza 0:0 s Paraguayí), bude Maroko hrát hodně na držení míče. Lvi z Atlasu mají k dispozici dostatek technicky zdatných hráčů, kteří zvládnou diktovat tempo hry.

Jejich individuálně největší síla sice leží na krajích, což je výhodné pro případné brejky; ani Halilhodžić, ani Regragui ale nejsou ve svých filozofiích takto pasivní, takže konečný herní profil Maroka (zejména proti Chorvatům a Belgičanům) zůstává tak trochu záhadou.

Ale postupně. Současný kouč preferuje poměrně agresivní rozestavení 4-1-4-1, kde bude obrovská tíha zodpovědnosti ležet na stoperech a případně gólmanovi. (Maroko skutečně není - ani na papíře, ani na hřišti - bůhvíjak defenzivní tým, naopak.)

Mezi tyčemi nastoupí Yassine Bounou (Sevilla) a záda mu bude krýt Mohamed Munir (Al-Wehda). Potud vše dobré; pozici gólmana má Maroko pokrytou velmi solidně, minimálně na africké poměry. Problém ale teoreticky může nastat ve středu obrany. Ne že by kapitán Romain Saïss (Besiktas) či jeho parťák Nayef Aguerd (West Ham) byli nějakými podržtaškami, to vůbec; Saïss má obrovské zkušenosti, pásku ostatně nosil už pod Halilhodžićem, a v pozici nekompromisního brouska, lídra a tvrdého hlavičkáře je pro Lvy nenahraditelný. Aguerd zase loni patřil k nejzajímavějším stoperům v top ligách v Evropě; proto za něj West Ham poslal v létě do Rennes 35 milionů liber.

Máme tu ale tři otazníky. Zaprvé - Saïss i Aguerd jsou leváci. Tohle je zvlášť neobvyklé vzhledem k tomu, že oba krajní beci (Hakimi s Mazraouim) naopak hrají pravou; přirozený balanc marocké obrany je tak na papíře dost rozhozený, což může ještě zhoršit fakt, že - zadruhé - Aguerd strávil několik měsíců na marodce a do plné zátěže se dostal doslova až pár týdnů před MS. V obou přátelácích pod Regraguim tak vedle Saïsse nastupoval Achraf Dari (Brest). Dari je pravák. Takže bych osobně nebyl úplně překvapen, kdyby se nakonec v základu na pravém stoperu objevil právě on, ačkoliv je Aguerd objektivně lepším fotbalistou.

A zatřetí: Maroko má sice silný základ, ale s lavičkou už je to mnohem horší. To je vidět hlavně na krajích obrany, kde si Achraf Hakimi nejspíš uhájí pravou stranu a Noussair Mazraoui bude přesunut nalevo (ale může to být i obráceně; Regragui v přátelácích zkoušel obě varianty, vycházím pouze z toho, že s Hakimim napravo marocká hra fungovala lépe). I přes poziční čachry můžeme mluvit o impozantní síle - mít beky ze základu PSG a Bayernu můžou Maroku závidět skoro všechny týmy na turnaji.

Jenže kdyby se některému z nich nedejbože něco stalo (zranění, karty), jsou Lvi nejspíš nahraní. Nic proti Yahiovi Attiah-Allahovi, ale aktuálně je na soupisce jediným náhradníkem na kraj obrany. A to hraje marockou ligu a navíc ortodoxně nalevo, takže pokud kdokoliv z první dvojice vypadne, ten druhý automaticky startuje zprava a na opačné straně se objeví sedmadvacetiletý borec, který se neprosadil v Řecku, v nároďáku má 3 starty a Transfermarkt ani nemá jeho fotku.

Pozici defenzivního štítu před stopery má předplacenou Sofyan Amrabat (Fiorentina). Regragui organizuje svoje střední záložníky do trojúhelníku, jehož druhé dva hroty by měli tvořit Azzedine Ounahi (viz Na prahu slávy) a Amine Harit; vzhledem ke zranění druhého jmenovaného ale můžeme na pozici ofenzivního středopolaře očekávat Selima Amallaha.

To není až tak brutální ztráta. Harit je sice výborným fotbalistou, ale zrovna tady mají Maročané relativní sílu i na lavičce - Ilias Chair letos v QPR zaznamenal už devět kanadských bodů (3+6) a Abdelhamid Sabiri už pod Regraguim zvládl skórovat proti Chile (a hraje za Sampdorii). Sám Amallah se potom v Lutychu může pyšnit statistikou 31+11 v 97 zápasech za poslední 3 roky, což jsou na ofenzivního záložníka velmi slušná čísla. Větším problémem může být fakt, že Lvi z Atlasu nemají skoro žádný back-up na pozice DM a CM - je tu Yahya Jabrane z Wydadu (31 let, nikdy nehrál mimo Arábii), ale to je vlastně všechno.

Čímž se dostáváme k Anassovi Zarourymu. Ne že by dvaadvacetiletý křídelník Burnley nebyl talentovaným hráčem, ostatně nastupoval za Belgii ve všech juniorských kategoriích od U17; určitě ale nejsem sám, koho jeho dodatečná nominace (místo Harita) překvapila. Zaroury totiž hraje na levém křídle, které mají Maročané pokryté dostatečně - v základu bude hrát "věčný wonderkid" Sofiane Boufal (Angers), který si asi ve svých devětadvaceti představoval lepší kariérní vývoj, ale pořád má hromadu zkušeností a pořád hraje důležitou roli v Ligue 1. Jeho náhradníkem je pak jiné zázračné dítě, Abdessamad Ezzalzouli, aktuálně hostující z Barcelony v Osasuně.

Nominovat Zarouryho zdánlivě nedává příliš smysl, vzhledem k celkovému rozložení marocké soupisky, a dále podporuje celkový dojem o její nerovnoměrnosti. Základní jedenáctka ale stále vypadá dobře... až na post devítky. Youssef En-Nesyri totiž sice v nároďáku vstřelil 14 gólů ve 49 zápasech, pořád ho ale provází pověst nespolehlivého paliče; za Sevillu letos v lize neskóroval ani jednou (v Lize mistrů se mu to povedlo dvakrát, ale bilance 15/2 stále není na hroťáka nic zázračného). Maročané se sice případně mohou obrátit na Walida Cheddiru (Bari) nebo Abderrazaka Hamdallaha (Al-Ittihad), nicméně absence spolehlivého zakončovatele na špici útočné formace patří k jejich nejviditelnějším problémům.

O to větší fokus proto bude upřen na navrátilce Hakima Ziyecha na pravém křídle. Ziyech je určitě nejtalentovanějším fotbalistou, kterého má Regragui k dispozici; jeho práce s míčem, produktivita a kreativita v Ajaxu uchvátila celou Evropu, a to nejen v nizozemské lize, ale i ve slavném tažení do semifinále Ligy mistrů. V průlomové sezoně 2018/19 měl nizozemský rodák lepší čísla než Messi.

Jenže... Ziyechovi je 29 let. V Chelsea je od února 2020. Jeho poslední tři manažeři (Tuchel s Potterem v klubu a Halilhodžić v repre) jej shodně prakticky nestavěli. Někde musí existovat nějaký problém. Není přece možné takto extrémně dobrého hráče jednoduše odstřihnout, pokud to nemá pádný důvod. Jestliže dokáže největší marocká hvězda opět zapnout na nejvyšší obrátky, můžou Lvi z Atlasu dojít na turnaji daleko. Je to ale obrovský otazník. Náhradník Zakaria Aboukhlal není žádná lopata, v Toulouse má letos bilanci 3+3 v patnácti zápasech, ale černí koně velkých turnajů většinou mívají ve svém středu alespoň jednoho ofenzivního tahouna skutečně světové úrovně. Toto je Ziyechova možná poslední šance ukázat, že jím stále může být.